reklama

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 9. část

Památník jejich bájného hrdiny Manáse s kyrgyzskou vlajkou
Památník jejich bájného hrdiny Manáse s kyrgyzskou vlajkou
Foto: Autor

Už se nám to pomalu chýlí ke konci

Začal čtvrtý týden našeho putování. Chtěla bych psát o tom, že mám tohle období ráda. Fyzička je zpět, člověk něco málo pohubl, cítí se skvěle a každý kopec vyjede jako nic... Ale ouha, místo toho ho pobolívá břicho, a... no však to znáte. Tolik já a děti, my na tom ještě nebyli tak zle jako Luděk. Toho trápily doslova křeče a za každou zatáčkou pokukoval, kde by si odskočil. A ono prd, ona tam jurta. Už kolikátý den neměl pivo! A nebylo to proto, že by tu žádné neprodávali. Pivo k sehnání bylo, ale jen v 1,5 litrových PET lahvích a teplé, chladit nebylo jak, když nebyla elektřina. Nebyl, kdo by mu s tím pomohl, tři piva si dát naráz je na něj moc a ještě teplé, Víťa mu tehdy ještě příliš nepomohl. Stran těch střevních potíží nasadil i bezmléčnou dietu, ale v zemi, kde základ stravy je maso a mléko, se taková dieta dodržovala blbě. (PS: Problémy mu vydržely až domů, a ustaly pozvolna a tak jedna z teorií je, že to nebylo ani vodou ani stravou, ale dozvuk covidu).

Měli jsme před sebou poslední velký průsmyk, celý pohodlně dostupný po novém asfaltu. Na křižovatce v necelých 2650 metrech - ráda bych místo nějak upřesnila, ale nemělo to název - stálo několik provizorních chatek, jediná možnost široko daleko na občerstvení a nákup zásob. No, zásoby je silné slovo - copak se dá asi tak pořídit v čajovnách, možná pár sladkých tyčinek. Sedli jsme si na čaj, už jsme se ho naučili pít místo kafe a náhodou to nebylo vůbec špatné. Přišli jsme jeho popíjení na chuť, nejraději jsme měli ruský způsob, tj. silný čajový koncentrát doplněný o horkou vodu z varné konvice, ještě lépe ze samovaru. Navíc to bylo převařené (jistota) a bylo ho hodně (dalo se tak u něj dlouho sedět a odpočívat). Nejbližší vesnička s normálním obchodem byla až za sedlem, což znamenalo 12 km do kopce a 24 km z kopce. Vyloudili jsme na nich (samozřejmě za úplatu) aspoň čerstvě upečený chleba a vejce natvrdo.

Počasí se opravdu změnilo, nebe bylo zatažené. Jelo by se skvěle, kdyby bylo člověku dobře.
Když jsme překonali vrstevnici s číslem 3100, zahřmělo a začalo pršet! Po třech týdnech déšť! Jenže bouřka kousek pod sedlem, to fakt nechceš. „Neschováme se někde?" zavolala jsem na muže před sebou. Jako na zavolanou stály hned u silnice dvě jurty. Ten je ale minul a dál valil vzhůru. Možná se mu udělalo trochu lépe a tak toho chtěl využít. Přesto mně přišlo nesmysl, jet dál v tomhle počasí.
„Už se vyjasňuje," vysvětlil, když jsem ho dohnala.
Byla to záhada, ale bouřky na Ťan-šanu netrvaly nikdy dlouho. Tři blesky, deset minut deště a už se oblačnost rozpadala.
„Já se taky nechtěla schovat, těšila jsem se na déšť. Už vůbec nevím, jaké to je," přiznala se na sedle Šárka.

Sedlo se jmenovalo Otmok a měřilo podle cedule 3326 metrů. Parkovalo tam několik aut a autobus a skoro všichni se s námi chtěli vyfotit. Prostě mi vždycky někdo vrazil do ruky svůj mobil, a už se aranžovali se zbytkem naší rodiny, ani se nás nezeptali, samozřejmost největší. Když už jsem je fotila na jejich mobil, cvakla jsem si to na ukázku i na ten můj. A tak mám spoustu fotek s úplně neznámými lidmi. Kyrgyzstán je zatím jedinou zemí, kde se s námi úplně cizí lidé chtěli fotit a absolutně netuším, co s těmi snímky pak dělali.

Další bouřka nás zastihla cestou dolů. Silnice neklesala rychle a kopce kolem byly poměrně ploché. Bouřku ve 3 tisících fakt nechceš ani při sjezdu. Objevili jsme naštěstí prázdný zděný domek poblíž silnice, posraný od krav, protože i krávy se asi bojí bouřek, a tam setrvávali, dokud hřmělo. Normálně se do nás dala zima. Poprvé za celou cestu jsem tak oblékla dlouhé kalhoty, ještě že jsme je měli. Další bouřka přišla v noci, to už jsme byli ve 2100 m a mezi horskými velikány jsem se nebála - počasí se opravdu změnilo.

Když už jsme u toho Ťan-šanu - tak se horský celek jmenuje a jak honosně to zní! Ale musím říci, že ačkoliv píšu o samých kopcích, tahle cesta co do celkových nastoupaných výškových metrů byla spíš slabší. Je to prostě fakt horských zemí, ať už je to Balkán, Alpy nebo Kavkaz - silnice jsou vedeny převážně podél řek a nijak těžké to není. Dva dny jedete podél řeky, nastoupáte 1000 metrů. Pak lup sedlo a zase dva dny z kopce. Nikdo mi nevymluví, že mnohem náročnější na kolo je „blbá" Vysočina nebo podhůří Šumavy.

A přece ty hory někde končí!
Za sedlem Otmok se už hřebeny pomalu svažovaly - ale ještě nám trvalo tři dny, než jsme z nich vyjeli úplně. Bylo to i proto, že jsme dolů nijak zvlášť nespěchali. Jak jsme klesali, oteplovalo se a přibývalo domů podél cesty. Hustota vesnic se změnila z jedné za 25 km na jednu za cca 5 km, tedy zhruba jako u nás. I další dny přicházely tradiční odpolední bouřky, ale teď už stačilo se jenom rozhlédnout a zaplout do první otevřené garáže. Chlapík nejprve trochu koukal, co mu to tam přistálo za mimozemšťany, ale netrvalo dlouho a následovalo pozvání na čaj. A čaj tady neznamená jenom čaj, ale i sušenky, bonbony a na závěr nás ještě lákali na vařené maso. To ale opět nevypadalo vábně, a protože už nepršelo, raději jsme tvrdili, že musíme jet. Cesta čekala.

Jeden den jsme poobědvali v „smažalně ryb", jak říkají v Polsku. Tady měli podobné sádky a nabízeli čerstvě usmažené pstruhy. Ceny paní majitelka trochu střílela od boku, ale protože se nám tady ještě nestalo, aby nás někdo natáhl, tak ačkoliv nám účtovala 200 Kč za jednu porci ryby s chlebem, mávli jsme nad tím rukou a vysolili odpovídající množství somů plus si ještě doobjednali konvici čaje. Poleželi jsme si, dobili telefony, a když jim to pomůže...

Taš-Aryk - památník Manas Ordo. Jedna z mála památek Kyrgyzstánu. Manas je kyrgyzský bájný hrdina. Oslavují ho, píšou o něm celé eposy, ale nikdo neví, zda vůbec existoval. Asi někdo jako náš praotec Čech, jenže oni nemají pořádně nikoho jiného, tak staví pomníky a sochy a vše pojmenovávají po něm. Ale parčík s muzeem byl pěkně upravený a dokonce tam mezi zdejšími velikány stál Lenin. Už jich v Kyrgyzstánu mnoho vidět nebylo, spíš ten Manas.

Byl večer, nastalo opět přemýšlení a čučení do mapy, kde přespíme. Civilizace zhoustla zase až nepříjemně moc, byli jsme těsně před městem Talas. Nabrali jsme vodu u dědy, a když se zeptal, kam jedeme, řekli jsme mu pravdu. Poradil nám, že „kousek" za vsí směrem do hor najdeme pěkné plácky. Kousek znamenalo 5 km do kopce po písečné cestě - nadávali jsme u toho, holt zdejší horalé mají jiné vnímání vzdáleností a kopců.

Další den jsme pokračovali pořád z kopce. Dostali jsme se pod 1000 metrů nad mořem, a do konce cesty jsme se už nad něj dostat neměli. (To ale neznamená, že nedostali, jen plán byl takový, že už žádné vyšší kopce nebudou.)

K vodní nádrži s obří hlavou Lenina jsme mířili cíleně. Luďkovi to poradily ty dvě slečny, co se s nimi bavil při táboření u potoka, ještě před Otmokem, jejichž bratrovi pomohl naolejovat řetěz. Dohlíží tam na přehradu, jak voda přepadává ve formě mohutného vodopádu. To už okolní hory dosahovaly výšky stěží 1200 metrů a pak najednou se zmenšily úplně, a byl jich konec. Zvláštní pohoří - při ohlédnutí zpět vyroste najednou z úplné placky prérijní krajiny Kazachstánu.

Provoz tady na silnicích v nížině byl už zase nesnesitelný. Navíc zase začalo nepříjemné předjíždění. Každé druhé auto na nás zatroubilo tak jsme o nich aspoň věděli, tedy věděli jsme, že oni vědí o nás. Nicméně každý, kdo jel někdy na kole, ví jak moc je příjemné, když vám někdo stiskne klakson metr od hlavy. Asi nás jako zdravili, ale... „Doprdele, netrub na mě, radši se mi bezpečně vyhni. V Evropě je zvykem 1,5 metru!" řvala jsem marně na auta, když už mi to začalo být hodně nepříjemné, protože 30 zatroubení do hodiny fakt vydrží málokdo. Těm, co klakson zmáčkli třeba i několikrát po sobě, jsem ukázala mezinárodní gesto s prostředníčkem, ale tím se chlubit nechci, protože oni to špatně nemysleli. Ale občas mi holt ujedou nervy a snad mám taky svoje práva :-)

Nocleh jsme dali ještě těsně před hranicí s Kazachstánem, díky řece Talas v pěkně zelené oblasti dokonce se stromy. A ráno - asi nejdivočejší hranice, co jsme zatím kdy přejížděli. Zavřená brána a u ní auta naštosovaná ve čtyřech řadách, čekající na otevření. Nás ale každý posílal dopředu a tak jsme jeli, předbíhali, pokud mezery mezi auty dovolily. Maličko lepší rozloučení s Kyrgyzstánem, než jsme měli přivítání. Kyrgyzstán jsme pro velký úspěch vyměnili ještě na malou chvíli za Kazachstán.

Byli jsme v nejvýchodnějším bodě naší cesty, pomalu nastal čas myslet na návrat. Stočili jsme se k západu. Nejprve se nám ale do cesty postavilo velkoměsto a trocha civilizace. Taraz je čtvrté největší město v zemi a i ono mělo podle místní módy v průběhu staletí svojí existence několik jmen: Aulie Ata -> Mirzojan ->Džambul -> a od roku 1997 Taraz. Patří k nejstarším městům střední Asie, bylo důležitou zastávkou na hedvábné stezce, ale jeho centrum vypadalo nově. Přesto působilo docela exoticky, tak jsme to na sebe nechali působit. Dorazili jsme sem kolem poledne a naplánovali si tu půldenní pauzu. Ve městě bylo dokonce i KFC, nicméně takové to uvnitř obřího nákupního komplexu, kam nás s koly ochranka nepustila. A nechat bicykly se všemi věcmi jen tak venku se nám nechtělo, zase tolik jsme po tom smaženým kuřeti netoužili. Na výběr bylo možností víc než dost.

Zašli jsme si do nějakého rychlého občerstvení. Skoro vše z jídelního lístku měli. Hamburgery, kuřecí křidélka, studenou okrošku a dokonce i jahodový koktejl. Mlsné huby a žaludky byly na chvíli uspokojeny. Jenže ten kontrast mezi městem a životem na vsi v horách v nás tak rezonoval, že jsme si to nedokázali úplně užít. Jedli jsme mlčky, každému se honilo hlavou něco jiného. Mně bylo najednou líto všech těch chudých a provizorních občerstvoven, kdy jsme nebyli spokojení a brblali, a brali je jako totální nouzovku. Teď jsem se ale zastyděla.

Ve městě jsme zase potřebovali vyprat, přeci jen ty dva týdny v prachu cest byly znát, a dobít baterie. V hotelu nám vyšli ve všem vstříc. Splnili jsme úkoly a pak se doslova a do písmene vyvalili na pelech v luxusním apartmá, které tady stálo pár stovek. Cítila jsem, že naše potíže (kašel, opary a rozpraskané paty) se s ubývající nadmořskou výškou začínají zlepšovat. Luděk naladil na televizi mezi několika kazašskými programy i jeden ruský, kde celý den běžel program s dokumenty o ruských hrdinech ve velké vlastenecké válce apod., vše samozřejmě náležitě zveličeno. Ano, přesvědčili jsme se o tom, jak může propaganda vypadat nenápadně, ale stále ještě si tady v této zemi mohli vybrat a mít svůj vlastní názor.

Fotogalerie

10.06.2024 vložil/a: Peggy
karma článku: 4.78
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 8. část

Cestování
Civilizace po Kyrgyzsku Mysleli jsme, že na noc zůstaneme někde blízko sedla, ale nakonec jsme ujeli ještě 11 kilometrů a klesli do 2700…
02.06.2024
Peggy
(5.05)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 7. část

Cestování
Sonkol, zázraky na počkání nebo do tří dnů Kratičké intermezzo - které se přihodilo úplnou náhodou, přesně mezi psaním 6. a 7. části …
26.05.2024
Peggy
(5.03)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 6. část

Cestování
Naše první třítisícovka Slibovali jim ráj na zemi a místo toho je čekala jen pustá step. Tak zní úvod příběhu bratrské pomoci zhruba…
20.05.2024
Peggy
(4.49)
PR

Maďarsko, úchvatné výlety na kole a kde pohodlně sehnat dálniční známku

 (freepik.com)
Patříte-li mezi vášnivé cyklisty, jistě vám nemohlo uniknout, kolik krásných a pohodlných tras nabízí nedaleké Maďarsko. A pokud se rozhodnete právě pro Maďarsko dálniční známka vám značně ušetří čas i najeté kilometry. Pojďme se tedy podívat, co všechno lze očekávat a v závěru článku vám poradíme, kde nejlépe si maďarskou dál-niční známku opatřit.

Na dovolenou, na kole, na víno… Přichází období dovolených – užijte si ji na kole!

EuroVelo 13 (Niederösterreich-Werbung)
Chladný vánek ve vlasech, krása ubíhající krajiny. Nekonečnou idylu jemně ruší jen vlastní dech. Zní to neodolatelně? Pak vzhůru do sedla a hurá do Dolního Rakouska, kde na vás čeká šest skvěle připravených cyklistických poznávacích tras a objevte malý, dobrý hotel - skrytý klenot mezi hostinci. Prozradíme vám tajné tipy, které znají jen místní nebo je doporučují dobří přátelé.

Na kole za snem: Přeměň vášeň pro cyklistiku na vítězství

 (licence NATALIS/shutterstock.com)
Cyklistika je pro mnoho lidí více než jen koníček nebo způsob dopravy; je to vášeň, která přináší radost, zdraví a pocit svobody. Jak ale tuto vášeň přeměnit na skutečné vítězství? Tento článek vám ukáže cestu, jak dosáhnout svých cyklistických cílů a proměnit nadšení ve skutečné úspěchy, a to i s lehkým nádechem adrenalinu a rizika.

Spojte zábavu a pohyb: Cyklistika a hazard v jednom

 (licence NATALIS/shutterstock.com)
Kombinace zábavy, pohybu a adrenalinu je snem mnoha lidí, kteří hledají nové a vzrušující zážitky. Na první pohled se zdá, že cyklistika a hazard nemají mnoho společného, ale při hlubším pohledu zjistíme, že mohou být velmi dobře kombinovatelné. Obě aktivity spojuje vzrušení, soutěživost a dobrodružství.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

126 cyklistů (2 přihlášení)

Alpe Adria cycling route červen 2024

Cesta V červnu 2024 jsem se dohodl se synem, že za nimi na jejich dovolenou do Chorvatska do Privlaky u…
Brahma | 16.07.2024

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 9. část

Už se nám to pomalu chýlí ke konci Začal čtvrtý týden našeho putování. Chtěla bych psát o tom, že mám tohle…
Peggy | 10.06.2024

Z Drásova do Říma

Z Drásova do Říma, květen 2024 Po cestě 1000 km Polskem podél Baltu a Odry a Z Lince do Budapešti přes Alpy…
Monolema | 06.06.2024