NaKole.cz
Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 4. část
4. část - Chtěla jsem Kyrgyzstán, mám Kyrgyzstán...
Podepsaly se na nás únava, hlad a stres, jestli seženeme peníze na obživu, tak se nedivte, že se nám po jídle nechtělo „civilizaci" hned zase opouštět. Ještě jsme si chtěli někam zajít na kafe (tedy na čaj) a trochu otdychať. Moc možností tu nebylo, ale hned při vjezdu do vesnice jsme si všimli nějakých jurt, které vypadaly, že to bude něco jako restaurace, tak jsme to šli vyzkoušet. A opravdu, nějak to fungovalo, sice tak jako zvláštně, ale paní nám konvičku čaje uvařila, otevřela vrátka jedné jurty a my sebou flákli na koberec a dobrou hodinu se váleli a nic nedělali. U čaje jsme odpískali původní plán zajet se podívat ke Kolsajským jezerům v kazašských horách. Byli jsme líní absolvovat 45 kilometrů s ohromným převýšením a po stejné cestě se vracet zpátky. Jak jednoduše se doma plánuje a kliká trasa na mapě - a jak těžko se někdy plány realizují. Zpětně toho trochu lituji, protože později vyšlo najevo, že času bylo nakonec dostatek (vzhledem k pevnému termínu odletu jsme ho v závěru měli dokonce až moc), ale teď jsme se tak rozhodli i kvůli bídnému zásobování - upřímně ne že by se mi chtělo do další pustiny s vidinou jediného obchodu (a ještě kdovíjakého) na cestě. „Ale nic dalšího už rušit nebudeme!" řekla jsem rodině, protože v plánu byly ještě další zajížďky.
I tak nám trasa podhůřím, která se vlnila přes několik hřebínků a údolíček, dala zabrat. Tedy, jak komu. Měli jsme za sebou týden cesty, děti a Luděk každý kopec vyjeli jako nic, mně ale strmá stoupání brala dech. Nechápala jsem, co se děje, ale prostě to nešlo, musela jsem slézt a kolo tlačit v každém prudším kopci. Požádala jsem Luďka, aby mi zkontrolovat kola, zda někde nedrhnou, ale točila se jako nic, nic jim nebránilo. Asi už stárnu, pomyslela jsem si, když jsem v našem rodinném pelotonu byla za outsidera - jela jsem spolehlivě poslední - a všichni na mě nahoře museli čekat. Ničemu jinému jsem tu indispozici nepřikládala, prostě jsem toho letos na jaře moc nenajezdila, místo vyjížděk na kole jsem o víkendech pomáhala Víťovi s matikou na přijímačky na průmyslovku.
Cesta podhůřím pod hřebenem je kolikrát náročnější než zdolávat hory skrz sedla. Bylo to dolů a nahoru, pořád dokola, museli jsme překonat několik údolíček s tekoucí řekou, kdy jsme pokaždé zajeli až na úplné dno. Ale ty výhledy za tu námahu stály! Konečně trochu zelená krajina. Louky, potoky a stáda volně pasoucích se koní a oslíků. A nad tím vším respekt budící třítisícové vrcholky. Nekonečně možností k táboření.
Po 70 kilometrech od Žalanaše jsme dojeli do města Kegen, a světe div se - cestou byla dokonce vesnička s obchodem. Kegen, což pro nás byla poslední civilizace, poslední město před Kyrgyzstánem, se nachází na náhorní planině ve výšce 1900 metrů. Byla to další výšková meta, další týdny jsme neměli klesnout pod 1600 m n. m. Město leží opět široko daleko v pustině, ale nachází se zde významná křižovatka. Takového významu, že doleva do Číny, doprava do Kyrgyzstánu. Pocit, jak hodně daleko se nacházíme, se umocnil!
Reportáž psaná na karimatce
Ježíšek mi daroval nafukovací karimatku. Po několika nocích se však začala vyfukovat a ráno jsem se vždycky probudila na spláclé podložce. A protože už jsem dáma v letech, na holé zemi jsem spát nehodlala. V Kegenu bylo tento problém nutno vyřešit. Ne že by se zde nacházela outdoorová prodejna, tak naivní jsem fakt nebyla, ale vyhlédla jsem si speciální matraci, na kterých se tady leží v restauracích a v jurtách. O radu jsme požádali domorodce. Poslali nás na bazar neboli na trh. Zírali jsme: „Aha - kdepak obchody, na tržišti se tu nakupuje!" Doslova všechno. Od vajíček a zeleniny, oblečení až po náhradní díly na auta. V malé krejčovské dílně šili přesně to, po čem jsem toužila - podložka, mnou nazvaná jurtovka, stála pár stovek. Zbývalo vyřešit její převoz. Za tímto účelem jsem si na ni pořídila speciální obal - obyčejný pytel za 5 Kč. Celá rodina mi ji záviděla. Spalo se na ní báječně, a večer ťukaly do mobilu jako do deníčku reportáže.
Kegen má pár tisíc obyvatel a orientace v něm se zdála jednoduchá, jedna silnice se táhla napříč celým městem a uprostřed ta jedna zmíněná křižovatka. Žádné značení zde neexistovalo, na co taky, vždyť podle mapy to bylo jasné jak facka: doleva do Číny, doprava do Kyrgyzstánu. Přes to všechno jsme na té jedné jediné křižovatce odbočili blbě a vyjeli špatným směrem. Myslela jsem, že mě klepne, když jsme na ten fatální omyl přišli. Bohužel poměrně pozdě, až po osmi kilometrech. Vracet se nám nechtělo, ale ani jet do Číny. Mapa ukazovala jakési odbočky směrem k naší potřebné silnici, ale končily někde v půlce. Zdálo se nám to divné, tak jsme naladili satelitní mapu a opravdu - jedna polní cesta pokračovala až na tu naši silnici. Bylo to docela daleko, ale přece nepojedeme 8 km zpátky, když můžeme jet 8 km po nejisté zkratce. Vrhli jsme se do toho, vypadalo to podle satelitu jednoduše - cesta byla přímka. Pohodlná polňačka nás zavedla k osamělému statku uprostřed ničeho a u něj končila. Přesně tak, jak ukazovala turistická mapa. Museli bychom projet skrz oplocený pozemek a doufat, že za ním bude cesta pokračovat. Satelit přece hovořil jasně. Z domu vyběhli osadníci, a co prý hledáme. Přiznali jsme, kam míříme. „Cesta existuje, ale je to složité," přikyvoval chlapík, asi našeho věku. „Jsou tam ploty pro dobytek a nevíte, kde jsou průchody." Mohli jsme mu být ukradení, ale ve štychu nás nenechal. Tady jsou lidi zvyklí si pomáhat nebo se bál, že otevřeme branku a dobytek uteče a tak s námi na motorce poslal svého syna, asi dvanáctiletého klučinu. Jel s námi až k místu, odkud už cesta byla víceméně jasná. „Hlavně za sebou důsledně ty průchody zavírejte," upozornil nás ještě jednou, stejně jako jeho otec. Přemýšlela jsem o něm - táta jej poslal, jako by to byla největší samozřejmost, doprovodit úplně cizí lidi, navíc cizince. Dokázaly by něco takového naše děti? Myslím obecně, děti v naší zemi. Ten klučina se choval jako dospělý. Bavil se s cizími lidmi jako nic, orientoval se v krajině, ovládal mašinu.
Ta úplně poslední vesnice se jmenuje Karkara. Paradox - před pár dny jsme neměli skoro žádné peníze, teď jsme jich měli přebytek. Sice jsme plánovali se ještě do Kazachstánu v závěru cesty vrátit, ale pro případ, že by to nevyšlo, jsme se rozhodli raději vše teď utratit. Byl večer, paní prodavačka už obchůdek chtěla zavřít, ale přijeli cizinci a hodlají tady utratit všechny své peníze - a tak skákala a podávala, na co jsme ukázali. Úplně poslední drobáčky jsme věnovali místním dětem na bonbonky a zmrzlinu. Byly kouzelné - myslím ty děti. Se svými staršími sourozenci přijely na oslíkovi, toho zaparkovaly do trávy vedle krámu a šly nakupovat. A možná okouknout cizince.
Na hranice to bylo 11 kilometrů, ale varovali nás, že prý má hraniční přechod omezený čas fungování (není v provozu non-stop), tedy než k němu přijedeme, už bude zavřený a průjezd hranice nebude možný. A tak jsme se dál vydali jen hodně zvolna, že si užijeme ještě jeden nocleh v Kazachstánu. Přespali jsme na břehu nádherně modré řeky Karkary s vyhlídkou na štíty pohoří Ťan-šan (Nebeské hory). Myslela jsem na to, že tím směrem se někde nachází i nejvyšší sedmitisícovka Chan Tengri, ale odsud nebyla šance ji zahlédnout. Musely nám stačit nižší kopečky, pětitisícové.
Spali jsme tak jako vždycky, holky a kluci zvlášť. Ráno mě probudily záhadné zvuky, říkala jsem si, že to asi Luděk vedle ve stanu ještě chrápe. Ale takhle děsně?! Tak jsem mrkla ven a kousek od stanů se pásli koně a odfrkávali u toho.
No a to byl poslední zážitek z Kazachstánu. Drželi jsme se pouze při jižní hranici s Kyrgyzstánem a během 650 km poznali jenom titěrný zlomeček deváté největší země světa. Už teď jsme ale věděli, že se do něj rádi vrátíme.
Tři kilometry před hranicí skončil asfalt. Dokodrcali jsme se na hraniční přechod, kde nás uvítala dlouhá fronta aut. Podle našeho zvyku (a troufám si říci, že to tak mají všichni cykloturisté), jsme začali auta předjíždět a hrnuli se dopředu. Lidem čekajícím v autech se to však pranic nelíbilo. Někteří začali prskat, kam se jako cpeme. „Jenže vy si pohodlně sedíte v autech, zapnutá klima, slunce na vás nepraží," krčila jsem omluvně rameny. Asi dvě auta dokonce popojela bokem, aby nám cestu k bráně jo zablokovala. Tak vám pěkně děkujeme, to je přivítání do Kyrgyzstánu, pomyslela jsem si. Zařadili jsme se asi na páté místo do řady a kecli si na zem, slunce svítilo jak divé a jediný stín byl ten od aut. Jedna paní vytáhla pytel plný bonbonů a vrazila mi ho do ruky. „Tady máte, dejte si a dejte i dětem." Jako by chtěla omluvit své netrpělivé krajany.
Překvapil nás ostnatý plot táhnoucí se po celé délce hranice. Vždyť Kazachstán a Kyrgyzstán jsou něco jako my a Slováci. Obě země mají podobný jazyk, podobnou minulost, stejnou kulturu a stejnou kuchyni...
Fronta se utvořila od rána kvůli omezené době fungování hranice. Když celníci konečně bránu otevřeli a začali pracovat, auta se posunovala rychle a fronta zmenšovala. Když už jsme měli vyřízené kazašské výstupní formality a měli přejet na kyrgyzskou stranu, proti nám projížděla dvojice na obáglovaných kolech. Byli to první cykloturisté, které jsme v Kazachstánu viděli. Pozdravili jsme je, ale oni na pozdrav sotva odpověděli, naopak se tvářili hrozně důležitě. Haha, pomyslela jsem si, mysleli si, že tady budou jediní, že nikdo další tento hraniční přechod v zapadlém místě neobjevil a ona vás předběhla rodinka s dětmi? Nebo možná byli naštvaní za tu anabázi, kterou na zdejší přejezd museli absolvovat, ale to jsem pochopila až o něco později.
„Asfaltnaja daroga budět čerez pjaťdesjať kilometrov," sdělil nám bodrý Kyrgyz na hraničním přechodu. Pochopitelně jsem si myslela, že si dělá srandu. Bohužel nedělal. Kyrgyzstán nám na uvítanou nachystal hnusnou kamenitou roletu. Auta na ní vířila prach a tak jsem vůbec nebyla schopná vnímat, že se vyprahlá krajina maličko zazelenala, že se objevily další jurty a sem tam se popásávající stáda dobytka.
18 km od hranice jsme se dokodrcali do první civilizace - vesnička Santaš. Doufali jsme, že narazíme na obchod. S penězi to bylo snadné, jenom jsme šáhli do schované záložní peněženky - kyrgyzské somy jsme měli z Biškeku. Už zdálky ale vesnice vypadala jako všechny vesnice - jen pár domků. Prosím bože, ať je tam obchod, modlila jsem se. V mapě zakreslený byl, tak ještě ať funguje. Jediná šance, kde pořídit něco k obědu, byl maličký krámek vzniklý ze starého lodního kontejneru - ale co bylo důležité, byl otevřený. Před obchodem stáli zaparkovaní koně - u nás se jezdí do supermarketů autem, sem na koni. Přijela na nich pohraniční policie. Magazín se mi zdál maličko lépe zásobený než venkovské krámky v sousedním Kazachstánu. V mrazáku ležely pelmeně, a k nim mně mladá a akční prodavačka prodala domácí smetanu z vlastních zdrojů. Děti nenadávaly, že nebude hospoda, že si oběd uvaříme. Jen bylo potřeba vymyslet, kde.
Venku všude pražilo slunce, nikde žádný stín. Rozhodli jsme se, že popojedeme za vesnici. Jenže problém - Luděk si v krámu koupil pivko a bál se, že mu rychle zteplá. Tak že ho do sebe kopne tady a pak jedeme. Sednul si k tomu na schody u domu naproti obchodu - a to si naběhl! Okamžitě na něj začala ječet nějaká panímáma, že ať se vůbec neopovažuje to pivo tam pít, protože sedí přímo před mešitou. Namítli jsme, že jsme opravdu netušili, že ta budova, co vypadala naprosto stejně jako všechny domy okolo, je mešita, ale raději než způsobit skandál, jsme se hned pakovali pryč. Vůbec jsme se tady necítili vítaní.
Pelmeně jsme vláčeli skoro 6 km, než jsme na křižovatce, kde jsme měli odbočovat, našli pěkné místo u řeky ve stínu. Na té křižovatce stál nějaký další obchod a asi i bufet, vypadalo to, že tam něco i vaří. Myslela jsem, že mě klepne, nejprve nic a teď takové možnosti. Tak jsem se ani radši nešla podívat, protože jsme museli zdělat ty pelmeně, mám zkušenost, že jak se rozmrazí, je konec. Kdybychom po té kamenité silničce pokračovali dál, přijeli bychom na asfalt a asi i do civilizace rychleji, naše trasa ale vedla přes pereval Kyzyl - Kiya (2180 m) do vedlejšího údolí.
Bylo nutno vyškrábat se na třech kilometrech 250 výškových metrů a byl to masakr maximální. Kamenitá cesta, po které jsme kola stěží tlačili a aby toho nebylo málo, začalo hřmět. To fakt chcete v těchto nadmořských výškách. To jsou přesně ty chvíle, kdy bych nejradši flákla s kolem do příkopu, skrčila se a čekala. Moji hysterii z bouřek však nikdo další nesdílí, čili brečení mi nepomohlo. Schovat se nebylo kde a vyčkávat nebo se vracet se nikomu nechtělo, jedině kupředu, zpátky ni krok. Rychle do toho sedla, přehoupnout se a začít klesat. Jenže to rychle fakt nešlo, když člověk sotva popadal dech a gravitace táhla to naložené kolo zpátky dolů. Bouřka naštěstí zuřila na sousedním kopci, což byla jediná útěcha. Občas nás předjelo nějaké auto 4x4, takže jsme měli jistotu, že to, po čem jdeme, je vážně silnice.
Ale jo, chtěla jsem Kyrgyzstán, mám Kyrgyzstán...
Fotogalerie
Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 5. část
Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 3. část
Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 2. část
Nejčtenější blogy:
Vyzkoušejte:
Dovolená plná zážitků: Cyklistika, hazard a relax v jednom
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 5. část
5. část - Jezero Yssyk-kul a okolí V sedle se cesta narovnala a pak zlomila. Bylo už jasné, že jsme bouřku…
Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 4. část
4. část - Chtěla jsem Kyrgyzstán, mám Kyrgyzstán... Podepsaly se na nás únava, hlad a stres, jestli seženeme…