NaKole.cz
Východní Balkán - 8. část - Rumunsko, Maďarsko - ZÁVĚR
Po probuzení v Transylvánii, nedaleko města Reghin, jsme si na snídani opět dojeli do první vesnice. Oproti Bulharsku jsme tady to kafe do kelímku dostali zdarma. Luděk k tomu obdržel i pivo, takže snídal jogurt a lahváče. Kamarád z Těchonína, když jsem mu poslala fotku, nám tuto stravu pochválil. Prý: Konečně snídaně jak má být.
Malé upozornění: Nejde o to, že člověk něco dostane zadarmo, ale o tu atmosféru. Je příjemné být někde vítaný, je to zábava s těmi lidmi, když o nás projeví zájem a mají radost, že někdo přijel do Rumunska, zrovna do jejich vesnice.
Krajina rumunské Transylvánie je mírně zvlněná, vždycky 100 metrů nahoru, 100 dolů, mezi tím rovinka. Nic náročného. Domy ve zdejších vesničkách jsou už docela opravené, ale jen tak decentně, ne přehnaně načančané, svého ducha si tu ty obce ještě zachovaly a vše působí malebně. Lesy tu ale nejsou, dávná obživa pastevectvím si vyžádala svou daň. Slunce svítí, ale teplota je tu příjemnější než tam víc na jihu.
Dva chlapíci v jedné vesnici popíjeli u krámku pivko a nás se ptali, kam jedeme. A pak jestli se nebojíme, že tu jsou medvědi a Drákula. No, při pohledu na toho jednoho, který měl přesně pouhé dva zuby, by se jeden fakt lekl a na toho Drákulu i věřit začal.
Kluž (Cluj-Napoca) je druhé největší rumunské město. Jenže to vyšlo tak blbě, že buď budeme spát před Kluží, ale to bychom měli málo km, nebo ji projedeme. Volíme variantu číslo dvě. Město je roztažené podél hlavní silnice, čímž je dokonale jednoduché na orientaci - furt rovně. Prohlídka byla rychlovka. Katedrála, náměstí se sochou Matyáše Korvína, v centru pěkné cyklostezky. Cesta z města? Klasika. Mapy.cz nám navrhly trasu během vteřiny, Luděk jí ale pohrdl: „Snad máme svoje vlastní orientační schopnosti, ne?"
No, to sice máme, jenže nejednou se stalo, že měly pravdu mapy. Ony totiž vědí o jednosměrkách a dalších špecích, a většinou mají důvod, proč nás vedou tudy a ne po té hlavní. Jednoduše proto, že se tam třeba nedostaneme, protože na ni není nájezd přes svodidla apod. Dál tohle téma už komentovat nebudu :-)
O noclehu za Kluží bych měla správně napsat, že jsme spali ještě ve městě. Vytipovaná cesta vedla do kempu, který jsme ovšem na mapě neměli. Tak jsme ho drsně minuli, nejen proto, že se z něho ozýval štěkot psů a vedle těch fakt spát nechceme. Cesta ale za kempem končila a dál vedla jen pěšinka. Lupli jsme to tam do roští, ruch města byl trochu slyšet, protože v údolíčku pod námi se nacházela taková ta obchoďáková zóna, Mekáč, Decathlon a tak. A vidět byly paneláky, kdyby tam měl někdo dalekohled, krásně by na náš tábor viděl :-)
Nakonec se tam spalo skvěle na tu bídu. Ráno jsme vyjeli bez snídaně, že si dáme někde snídaňové menu, ale Mekáče a vše v té šopingové zóně se otevírá až v deset. Takhle brzy ráno zákazníky nikde nečekali, tak nezbylo než zatnout zuby, připojit se do šňůry aut a vyjet z města a dojet do nejbližšího sousedního městečka Florina.
Gilau - odpojení z hlavní, že pojedeme oklikou přes hory. Od slunce vyšisovanou krajinu jižních krajů nahradila svěží horská zeleň. Stoupali jsme, počasí bylo ideální a oproti bulharským kopcům jsem dávala tradiční pauzy po 50 výškových metrech na sluníčku. A dál pak nastoupily lesy, louky, planinky, kupky sena - nádhera, Karpaty jak mají být. I Šárka obdivovala krajinu, kde se tráva ještě spásá.
Spasené je totiž designově mnohem hezčí, než když se nechá louka zarůst nebo se poseká sekačkou či křoviňákem.
Obec Mărișel - domečky jak ze skanzenu roztroušené po náhorní planině. Nad 1000 metrů fučel vichr, ještě dojde na teplé oblečení, říkala jsem do deníčku.
A bylo to tak. V 1300 metrech jsme ze dna báglů vylovili bundy a normálně jsem přemýšlela, že si vezmu i dlouhé kalhoty (poprvé za celou cestu!), bylo 12° C. Jeli jsme přes pohoří Apuseni.
Tohle vážně nechápu, jak se stalo. Ráno jsem nakoupila "zásoby do hor" (čti: jídla jako pro regiment) na dvoudenní cestu po horské silnici nazvané Transursoaia (přes pasul Ursoaia, 1324 m) a večer jsem zjistila, že nemáme co na další den k obědu. Země jako Polsko, Srbsko, Bulharsko miluju mimo jiné proto, že není potřeba vozit mnoho jídla. Všude jsou otevřené - skoro nepřetržitě - nějaké obchody. Jenže Rumunsko už chytá nešvary západního světa. Objevují se supermarkety, Lidly apod., a malé obchůdky ve vesnicích pomalu zanikají. Jeli jsme celý den, aniž bychom na nějaký Magazin Mixt narazili. Nevídané. Spoléhali jsme na vísku Poiana Horea. Podle mapy docela velká osada, asi 1050 m vysoko. "Vsadím se, že tam budou tři magazíny," pronesl Luděk. Jenže osada se táhla podél silnice, a když jsme ujeli asi čtyři kilometry a nic, Luděk svůj odhad opravil. "Opravuji se, bude tam jeden obchod." (A budeme za něj rádi, pomyslela jsem si.) Jenže už byl večer a obchod, jestli tu nějaký mají, bude otevřený až ráno. Musíme tedy přenocovat někde ve vesnici. Ale kde, když jsou kolem nás jenom samé domy?
Klasika, přes den jsme jeli krajinou, kde byl jeden parádní nocleh vedle druhého, ale když jsme večer hledali místo pro stan, nic moc. Každá cesta vedla k domu, louky byly oplocené jako pastviny, jinak všude neprostupné křoví a tak.
A tak jsme udělali něco, co běžně neděláme. Vybrali jsme náhodně jedno stavení, vedle kterého ležela zdánlivě nepoužívaná parcela, a zabušili na mohutná kovová vrata.
Starší manžele, kteří přišli otevřít, jsme - rukama nohama - požádali o nocleh. V překladu z naší rumunštiny to znělo asi takto: "Stan, jedna noc." To jsme říct uměli.
A světe div se, paní nám prozradila, že ta zahrada vedle sice není jejich, ale mají tam povoleno pást koně, alespoň tak jsem to pochopila, když nám otevírala dveře. Stály tam dvě dřevěné víkendice, jinak nic. Poděkovali jsme, uvařili si těstoviny a šli spát. Štěkal jim tam pes, chrochtalo prasátko, ale v noci byl klid. A nádherný hvězdy tu byly v noci vidět. Spali jsme tvrdě do 8 hodin (narkóza, jak říkal Luděk).
Nic nám nenabízeli, ale vůbec nám to nevadilo, protože když si s těmi lidmi nerozumíme, je to vždycky takové trochu trapné. Naopak, dali jsme jim ráno nesnědený zbytek našich těstovin pro to prase. Ráno bylo 6°C, i Luděk odešel snídat na sluníčko.
Mimochodem, ursus je rumunsky medvěd (latinsky taky), takže ta silnice, co se jmenuje Transursoaia, je v překladu něco jako skrzmedvědovo, takže - nahlas jsem to pochopitelně neřekla, protože jsem hrdinka a žádných medvědů se nebojím - jsem nakonec byla ráda, že spíme za plotem.
Poiana Horea - nakonec docela slušně zásobenej obchůdek, takže nakoupeny další zásoby do hor, chleba, sýr, paštika, sladkosti - a flaška rakije na ta budoucí studená rána. Dali jsme si kafe a pokračovali, do medvědího sedla už to nebylo daleko.
Z něj jsme odbočili doprava na kamenitou silničku, vlnila se asi 6 km pastvinami ještě do 1400, byly tam krásný výhledy na hory, salaše, ovečky, pravé Rumunsko ještě, ačkoli u každé boudy stála zaparkovaná parádní kára.
Chtěli jsme navštívit ledovou jeskyni Scărișoara Cave, ale vzdali jsme to. Před jeskyní milion lidí, milion aut, všude stánky a cirkus a co víc - fronta dlouhá snad 100 metrů. Ani děti nechtěly jít, když to viděly. Štvalo mě to, ale i prohlídka by stála za prd v takovém davu. Před jeskyní jsme si všimli motorek slovenských motorkářů z Nových zámků, co nás ráno předjížděli - takže akce na půl dne ta jeskyně. Škoda, ale když jsme odjížděli a najížděla další auta, říkala jsem si, že je sice sobota, ale Rumuni - co se to s vámi děje?
Rumunsko se proměňuje, ze salaší vznikají soukromý chaty, pozemky samý Proprieta private, jezdí se tu rychle a zběsile (to se jezdilo vždycky, ale teď k tomu mají ještě silný káry). Hory se mění v resorty alpského typu, luk, na nichž se pase, ubývá, všude se staví... Za pár let, kdo ví... Kam budeme jezdit? Musíme víc na východ asi.
U oběda začal Luděk řešit, jak se dostaneme domů. Zjistil totiž, že co jsme pryč, došlo u bratrů Slováků k nějakým novým nařízením stran covidu a do země se jen tak nemůže. Všude jsme četli jen samé výstrahy: povolené koridory pro tranzit, zastavit maximálně na čerpání pohonných hmot, a to ještě jen na vybraných čerpacích stanicích, hrozí kontroly a tak. O možnosti tranzitovat vlakem se nikde nepsalo. Tak co teď?
Pravděpodobně bychom projeli, ale vůbec jsem neměla náladu se do toho pouštět. Navíc asi i levnější by bylo, kdyby pro nás někdo dojel, a tak jsem to Luďkovi navrhla. Tuto možnost připustil, ale kdo? Pavla, co s námi jel do Bělehradu, jsme už otravovat nechtěli.
"Ahoj, co děláš?" zavolal Luděk kamarádovi Ludvíkovi, který nás v minulosti již takto odvážel nebo přivážel. "Ále nic, jsem doma, docela se nudím." Takže pozor, jestli vám někdy Luděk zavolá, a bude chtít vědět, co děláte, nikdy mu neříkejte, že se nudíte! Protože to znamená, že po vás budeme chtít, abyste pro nás někam dojeli. A stejně tak tomu bylo i teď. Kamarád byl naštěstí ochotný pro nás do Maďarska (kam jsme tipovali, že dojedeme) dojet. Naše auto stálo před domem, stačilo natankovat. Dali jsme mu čas na rozmyšlení a pak se uvidí.
Šplhali jsme do sedla Vartop, už podruhé v životě, kolem nás jezdili místní nebo výletníci. To se pozná tak, že místní mají starý auta a vezou dřevo nebo krávu. Sedlo asi 1200 metrů ani moc sedlo není, asi kilometr rovinky a pak to začne klesat.
Sjížděli jsme a chtěli si užít poslední noc v Karpatech, ještě v horách. Užuž to vypadalo, že sjedeme až dolů do nížiny, když se v poslední serpentině objevila nadějná odbočka. Nějací chlapíci tam řezali dřevo motorovou pilou a klády nakládali na vozejk. Prošli jsme kolem nich, pozdravili a oni se na nás usmáli. Brali jsme to jako dobré znamení. Kousek po cestě výš se nacházelo maličké jezírko (spíš větší louže) plné pulců a u něho ohniště, lavičky a pěkné plácky. (Až na ten bordel okolo ohniště, nechápu, že někdo vidí ohniště a bere to jako odpadkový koš. A není schopný to po sobě autem odvézt.)
Opodál se pásl kůň. Postavili jsme stany, zažehli oheň, něco z těch odpadků jsme spálili, opekli jsme si chleby a Šárka natrhala ostružiny, dali jsme si je s cukrem. Mysleli jsme, že ten kůň patří těm chlapíkům s motorovkou. Ti už ale dávno odjeli, koník se tu popásal úplně sám, kolem krku mu cinkal zavěšený kravský zvonek.
S postupujícím večerem se pomalu přibližoval k nám, a když jsme šli spát, dostal chuť na trávu, co rostla přímo za našimi stany. Několikrát dokonce zakopl o stanovou šňůru! Luděk ho odháněl, on se ale pokaždé vrátil. Kupodivu nám nevadilo ani tak to cinkání, jako to ukusování a přežvykování. Neumíte si představit, jaký to je hluk, když vám metr od hlavy kůň cupuje trsy trávy.
"Debil jeden, proč v noci nespí?!" nadával Luděk a děti se řehtaly. I když je kluk z vesnice, odehnat koně se mu nedařilo, kůň se pokaždé vrátil. Šla jsem to taky zkusit, ale jak se odhání kůň? Zatlačila jsem do něj, ale nic :-) Nakonec zabral až klacek, který ležel u ohniště. Luděk ho po něm hodil a kůň se konečně přesunul na jinou pastvinu. Ráno jsme přemýšleli, komu asi patří a proč je tady tak sám, až Luďka napadlo, že už je možná starý a tak ho tady venku nechali dožít.
Koupat do toho rybníčku se nikdo nešel. Žili v něm pulci. Šárka si jich několik nalovila do lahvičky.... A ráno je s velkou parádou zase vypustila :-) Zpátky za kamarády.
Ráno jsme sjeli z hor, Karpaty byly za námi a nám se pomalu blížil konec. Ludvík napsal, že si vyzvedl naše auto, ale že v něm něco hrčí a neví co. Neuměli jsme mu poradit, na dálku se něco takového blbě opravuje.
Místo hlavní E79 jsme jeli po souběžné vedlejšce přes vesničky a bylo to bombastické, bez aut. Kopečky za námi, krajina jen mírně zvlněná. Zjištěn zajímavý paradox! Čím jsme níž, tím víc řešíme kopce. Někde v horách je 100 výškových metrů prd, tady dole se nám nechce ani přes miniaturní vrchovinku z dvou do tří set. Furt jsme řešili, kudy ten „děsnej kopec" objet :-) Ale udělalo se v nížině hrozné horko, tak jsme tu naši lenost svedli na to :-)
Na oběd jsme odbočili do Beius, našli hospůdku pro místní a radovali se, že tam měli normální jídlo po všech těch fastfoodech. Konečně jsem si dala dušené houby s mamaligou, na to jsem se moc těšila. Bylo to výborné. V televizi ukazovali počasí, nechápala jsem, ale suverénně nejtepleji v celém Rumunsku bylo zase tady. V regionu Oradea Satu Mare, kde jsme zrovna byli! „My se toho horka fakt nezbavíme, zase si za námi došlo."
U moře jenom kolem 20° C, tady 34°C. A prý má být vedro i u nás doma, až přijedeme, což mi ale zase nevadí, protože budu v jednom kuse prát a to nemám ráda, když přijedeme domů, prší a nemůžu sušit. A před horkem si zalezu do chládku chalupy.
No a záhada auta vyřešena - Pavel, když nám ho dovezl zpátky, zatáhl ruční brzdu a ta během těch 6 týdnů nějak zatuhla (techničtější detaily nevím, ale ty hrozné zvuky prostě byly tím a po čase přešly).
Tábořili jsme pár kilometrů před městem Oradea, Karpaty už byly dávno za námi, my jsme přejížděli jen tu zmíněnou vrchovinku a na noc nám to vyšlo do nejvyšších partií. Jen zběžně jsem mrkla na předpověď, přeci když šest týdnů pořádně nezapršelo a v poledne v televizi padaly ty rekordy, není se čeho bát. Norové nakreslili mezi čtvrtou a šestou hodinou ranní kapky deště, a dodali, že půjde o pouhých 2 mm srážek, což skoro nestojí ani za řeč. Kluci dokonce machrovali, že nebudou dávat plachtu, že přespí jenom ve vnitřním stanu. My holky jsme si plachtu raději natáhly.
U Norů nejde poznat, jestli půjde o bouřku, ale Foreca předpovídala 85 % přeháněk mezi čtvrtou a šestou, ale ne bouřky. Přesto jsem pro jistotu večer mrkla na blitzortung. Nejbližší bouřka byla ve Vysokých Tatrách. Tak to bude dobrý, říkala jsem si. Ale nebylo! Někdy v noci mě probudilo blýskání. Vzpomněla jsem si na těch 2 mm srážek, a na to, že klukům fakt nezávidím, že budou uprostřed noci vylézat ven a dostavovat stan. A protože v takové konstelaci se mi fakt nespí dobře, vyčkávala jsem a poslouchala. Měla jsem už málo dat, tak jsem se zařekla, že se na internet už nepodívám. A protože se to neblížilo, naopak to spíš zanikalo, tak jsem usnula v domnění, že to bylo všechno.
O další hodinu později, to už bylo nad ránem takové to pološero, mě vzbudil Luděk. "Valí se to přímo na nás, navrhuji rychle se sbalit a zmizet!" To jsem už zjistila, že se zase blýská, dokonce i pohřmívá. "Jsme v lese, ne?" divila jsem se, proč zrovna ON, takový nebojsa, plaší. Plašit bych měla já, ale já byla kupodivu v klidu. "Jel bych pryč, jsme na nejvyšším bodě široko daleko. A jde to přímo sem. Netvrdím, že to sem dojde, ale radši bych na nic nečekal." Mrkla jsem do mapy, měl pravdu! Modré kolečko značící naši polohu svítilo úplně na vrcholku té nejvyšší vrstevnice široko daleko. A sakra, to je jiná! Na nic jsme nečekali, vzbudili děti, že se rychle balíme. Za deset minut (!) jsme už drkotali po kamenité cestě, kterou jsme sem nahoru včera pracně vyjeli, zpátky na silnici. Deset minut nám stačilo k tomu sbalit stany a připravit se na odjezd. Běžně nám to trvá i dvě hodiny. Já mám ráno svoje rituály. Musím na WC, umýt se, vzít si čisté prádlo. Děti se musí vyležet ve spacáku. Prdlačky. Nic z toho nemusíme. Když o něco jde, umíme se hecnout a aktivovat. Byla jsem na děti pyšná. Ani jeden neřekl slovo na protest, oba dva fungovali jak roboti. Protože, máma, ta se bojí bouřek, i když žádné nejsou. Ale když má z bouřky strach i táta, tak už je to asi vážný.
Vesnice byla pár kilometrů, to už se blýskalo všude kolem nás, a hrom měl prodlevu pouhé dvě sekundy. Luděk zahlásil, že zahlédl, jak uhodilo do nedaleké benzínky. Práskalo to i do těch kopců, kde jsme spali. Ty dva milimetry napršely už několikrát. Mezi domy jsem se cítila lépe, ale co naše kola s ocelovými rámy? Nevím, nic se ale nestalo.
Bylo šest hodin ráno a na křižovatce v Hidiselu de Sus nás po 4 km zachránil zázrakem otevřený bar s ohromnou střechou. Takový ten ranní, první pomoc pro notoriky. A pro nás. Dali jsme si kafe, zašli si na záchod a počkali na otevření obchodu (Magazin Mixt). Bouřka se mezitím vyzuřila a nastal další parný den.
Odpolední bouřky z vedra chápu. Chápu i frontální bouřky. Ale co nikdy nepochopím, jsou tyhle záhadné ranní bouřky.
Do Oradei už to byl skok, mají tam hezké centrum s novým náměstím. Napojili jsme se na pěknou cyklostezku podél řeky, která nás vyvedla jak za město, tak i na hranice. Vedla těsně podél super hlavní silnice a my jsme díky ní poměrně pohodlně po 502 ujetých km Rumunsko opustili.
Cyklostezka pokračovala dál i v Maďarsku, děti byly úplně u vytržení ze změny země. Prý: „Tady je úplně jiný vzduch." Smály se nečitelným nápisům, přeci jen rumunština obsahuje asi 20 % slovanských slov, ale maďarština?
Poledne bimbali až v jednu - co se to děje? Jak prosté - Vítejte zpět v našem čase, kdy nám vrátili tu hodinu sebranou při cestě do Srbska. Bylo super mít ve 12 hodin najeto 40 km a být už po obědě :-)
Všude se dalo platit kartou, dohodli jsme se, že forinty měnit nebudeme.
Pokračovali jsme dál, podél hlavní vedla pohodlná cyklostezka, a přestože výhled byl jen do kukuřice, docela to odsejpalo. Čím víc najedeme, tím víc ušetříme za benzín. U oběda jsme vymysleli, že celou dovolenou zakončíme v termálku v Polgáru, což mělo být na závěr překvapení pro děti. Koupili jsme našemu berlingu slovenskou dálniční známku, aby Ludvajs mohl jet po dálnici.
Co víc napsat o Maďarsku? Obilí, slunečnice, kukuřice. Zoufalá krajina, kde moc šancí na nocleh není. Ale my jsme profíci, zašili jsme se dokonale, po 114 km, což byl asi náš rekord (tedy dětí), kousek za Nagyhegyes, u kanálu mezi balíky sena, bylo ticho, klid a žádný ranní předčasný budíček. Poslední večeře - čínské polévky. Poslední ráno - hra, kdy Luděk po snídani zalezl do stanu a Víťa ho jako vyháněl, zbořil mu stan nad hlavou, zkrátka to, co skoro každé ráno dělal táta dětem. Luděk totiž prozradil, že by si přál, aby jednou vyháněl ze stanu někdo jeho.
Poslední cyklo den - těm dvěma jsme nic neřekli, jen přibližné místo konce, protože byli neúprosní a otravní, jak chtěli furt vědět, kam dojedeme a kde nás Ludvík nabere. Už prostě nejsou malí, už si to umí sami spočítat a odhadnout, už je jen tak rohlíkem neopijeme.
Kombinace dřívějšího vstávání, rovinek a toho, že ráno nebyla kafe pauza, jsme měli v 10 hodin ujetých 35 km, což jindy nemáme ani do oběda. V dálce už jako kdyby vyvstávaly obrysy Tokajských hor, nalevo Mátra. Ale nelákalo nás nic z toho. Předpověď počasí vyhrožovala, že sem mají dorazit ještě větší horka, tak jsme se shodli, že je dobře, že už jedeme domů, že by nás to nebavilo tady jezdit v těch parnech.
Luděk si ke svačince na zkoušku (kdy my jsme si koupili ledový kafe nebo kakaíčko) koupil energiťák Hell, co tady pijou všichni a prázdné plechovky se válej všude. „To jsem zvědavej, kdy to začne účinkovat." Za mě teda fuj, chuť rozpuštěný žvýkačky, děkuju, nechci.
Člověk míní, osud mění. Ceduli Polgár jsem si dokonce vyfotila, jako že finále naší letošní dovolené - a prdlačky! Na dveřích termálů cedule, že je teď na tři dny zavřeno z nějakých provozních důvodů. Smůla, při které navíc vyšlo najevo naše plánované překvapení. ("My jsme to ale stejně věděli, vy jste byli tak hrozně tajemní, že nám to bylo jasné!" utřela nás Šárka.)
Škoda, byl to takovej malej obyčejnej skromnej areál, nic monstrózního, V Maďarsku je ale termálko skoro v každé vesnici, takže v sousedním městečku Tiszaújváros, asi o 10 km dál, jsme našli jiné, sice větší, ale co už. Kemp tam taky byl.... Protože ten náš kamarád je už starší pán, nemohli jsme po něm chtít, aby s námi nocoval na zemi ve stanu. Zaplatili jsme tedy pro všechny pětilůžkovou chatičku a v ceně byla i návštěva bazénů.
Takže opakování slavnostního příjezdu do cílové destinace :-) Tentokrát už to vyšlo.
A asi hodinu po nás Ludvík přijel, i s Holbou.
1. 7. - 11. 8. 2021
2830 km to na kole bylo, 30 tisíc nastoupaných metrů.
S dětmi (i bez nich) jsme na kole Balkánem projezdili tisíce kilometrů. Nyní si poprvé vyzkoušely, jaké to je šlapat v tamních kopcích. Zvládli to, jeden jak druhý, s naprostým přehledem, však už jsou velcí. Člověk by řekl, že vedro není tak velký nepřítel jako třeba deště. S tím souhlasím, ale po letošku jsem se zařekla, že NA BALKÁN UŽ NIKDY V ČERVENCI!
V listopadu, pár měsíců po návratu, jsme si i s dětmi vyjeli na cyklovýlet u nás doma. Do Ústí nad Orlicí vlakem, pak na kole. Před nádražím na chodníku leželo červené plyšové srdce s nápisem „Miluji tě". Vypadalo úplně nově, vůbec netuším, jak se tam mohlo ocitnout. Samozřejmě, že jsme to zkusili na Šárku: „Jé, hele, to naše Srdíčko si nás našlo, přijelo za námi vlakem," ale už to nebylo ono. Vzali jsme ho do brašen, doma vyprali, ale... už to nefungovalo. 13 let, už je to velká holka. A to staré, stokrát zašívané to prostě nebylo. Je to už dva roky, co jezdíme bez Srdíčka a zatím dobrý. Ťuk ťuk (na dřevo).
Mapa závěrečného dojezdu Rumunskem a Maďarskem ZDE.
Komu by to nestačilo, tak více fotek TADY.
Fotogalerie
Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 1. část
7. část - Do Rumunska!
6. část - Bulharsko – k moři!
Vyzkoušejte:
Cascara aneb čaj z kávových třešní: Proč si ho dopřávat co nejčastěji?
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 1. část
Sen o krajině s jurtami a divokými koni 1. část - Cesta do budoucnosti Na úvod... Naše první cesta s koly…
Z Linze do Budapešti přes Alpy
Linz - Budapešť, 2. - 14. 7. 2023 Po velkém úspěchu s cestou z Bratislavy do Splitu a mém sólu kolem Polska,…