NaKole.cz
6. část - Bulharsko – k moři!
Naše děti už dávno vědí, že když k moři, tak si k němu musí dojet na kole. Těšily se, ale to horko tyhle poslední dny bylo opravdu těžko snesitelné.
Dvacátý pátý den mě přestalo bavit i to ranní slunce, které jsem ještě jakžtakž tolerovala, protože osušilo noční rosu a tedy i stany. Na tu blankytně modrou oblohu bez jediného mraku jsem pohlížela s nenávistí a nedočkavě čekala na šestou večerní, kdy tak obvykle ta hnusná žlutá koule pražit přestávala a začalo být snesitelněji.
Ale mělo být ještě hůř, předpověď na další tři dny vypadala takto: 38, 39, 40!
Starou Planinu jsme měli po levé ruce, už byla docela nizoučká, vrcholky sotva převyšovaly pětistovku. Přemýšlela jsem, jestli pěší poutníci už vidí z hřebene moře. Oni možná už ano, nás čekal ještě jeden nocleh.
A ten byl doslova za trest. V mapě jsme si vyhlédli maličké jezírko, sice nedaleko železnice, ale "v Bulharsku vlaky určitě dávno nejezdí," utěšovali jsme se. Jenže jezírko leželo uprostřed oplocených pastvin, takže jsme museli nejprve podlézt dráty pod napětím, pak projít tunelem, ve kterém byla nakupeny kravince do výšky dvaceti centimetrů (pro dobytek to byla jediná možnost, kde se schovat při dešti nebo parnu), abychom na závěr zjistili, že ta trať je nově elektrifikovaná páteřka, po níž jezdí vlaky co čtvrt hodinu. Vracet se a hledat jiné místo se nám nechtělo, tak jsme tam náš stanový tábor rozbili. Ještě že jsem před pár lety objevila kouzlo špuntů do uší.
No a ráno vracečka po té samé cestě zpátky, včetně toho posraného tunelu. A opět těšení se na šestou večer.
Nebavila mě moc ani ta krajina a zapomenuté vesničky s chudými obchůdky, kde jsem bezradně stála a nevěděla, co nakoupit, protože sortiment byl hodně bídný. I restaurace byly takové hodně „domácké", (provozuje to třeba matka se synem a vaří, co dům dal), ale jsme naštěstí docela skromní, tak jsme to tolik neřešili, hlavně že se najíme.
Káva do půl kelímku je tady už za půl leva. Dáváme si dvě. I když jsme si vybírali vedlejší silnice, provoz na nich byl docela silný, že by už šlo o přímořský provoz? Naštěstí se nás už netýkaly žádné velké kopce, nadmořská výška se pořád mírně snižovala, tak to docela svištělo.
Jednou večer tachometr ukázal, že jsme pod 100 nadmořskými metry, ale oproti začátku naší cesty to tady bylo žádoucí. Přejeli jsme hráz malé přehrady, vyjeli kousek do menšího kopce a pak - v dálce na obzoru za nekonečnou řadou paneláků - bylo to tam! Tmavá čára hladiny moře! Konečně! Sice to nebylo ten večer už v plánu, protože v nohách jsme měli 90 kilometrů, ale euforie zvítězila. Ten pocit dojet na kole k moři je opojný, a chtěli jsme ho zažít ještě ten den, hned. Věděli jsme, že je blbost, zajíždět na večer do pobřežního cirkusu, ale museli jsme. Vyhlédli jsme si v mapě lesík kousek od vody, kde přespíme, přeci jen to tu není Chorvatsko, tady je větší svoboda. Toužila jsem po místě, kde budu při pohledu na vodní hladinu vzpomínat, jak jsme se přes Černé moře plavili do Gruzie, a odkud uvidím ráno vycházet slunce.
Nejprve jsme zajeli na pláž, to se prostě muselo kvůli fotce. Okamžitě nás tam oslovili nějací Češi, jestli jsme přijeli až od nás, tak jsme je museli zklamat, že až z Česka ne, ale bylo příjemné si po dlouhé době popovídat v rodné řeči.
Zapadli jsme do obchodu typu Penny market, že si nakoupíme zeleninu na večerní salát, děcka hlídala venku kola, výjimečně oba, většinou se střídají.
A tam se stal ten zázrak! Věděla jsem, že se něco stane, od rána mi vycházela na tachometru samá pěkná čísla (pochopíte, když si přečtete tento článek). Luděk se mi smál, když jsem mu to pak přiznala, a i já vím, že po bitvě každý generál, ale buď tomu uvěříte, nebo ne.
K sámošce totiž dorazil chlápek. Zrovna přiletěl z Česka a skočil si taky na skládacím kole pro něco na zub. Když uviděl naše děti, kola a českou vlajku, zarazil se. "Co tady děláte?" zeptal se jich. "Přijeli jsme sem na kolech," pohotově odpověděly děti. "A odkud? Od nás z Čech?" pokračoval. "Kdepak, jen ze Srbska, z Bělehradu," odpověděl popravdě Víťa nebo Šárka. Chlapík padnul na zadek. Kde máte rodiče, nebylo třeba se ptát. Prý nás okamžitě chtěl poznat a v hlavě se mu urodil plán.
Jak nás mezi regály a ostatními nakupujícími poznal, mi dodnes není jasné. Vždyť jsme se nemohli od normálních lidí tolik lišit. Kecám :-) Možná jsem měla helmu na hlavě, a jestli ne, tak cyklistické rukavice určitě. Zpocení, špinaví, uřícení, nejspíš i smradlaví s mastnými vlasy... jsme tu byli jediní. Určitě jsme měli ponožky v sandálech (fakt nechápu, kdo vymyslel, že je to špatně, a proč to od té doby všichni papouškují) a dlouhé rukávy jako ochrana před sluncem. Každopádně na nás vyhrknul, jestli jsme to my od těch dětí a kol a jestli chceme, že tady má apartmán a můžeme u něj přespat. Že to ještě nikdy nikomu nenabídl, ale má jednoho kamaráda také cykloturistu (Martin Vítek, co napsal knihu Pod koly se zvedá Evropa) a byl by vlastně hrozně rád, kdyby nás víc poznal. A že se nemusíme bát, že není žádnej úchyl, ani vrahoun, a Luděk zíral a já se jenom usmívala, páč jsem věděla, že tohle se přesně stane. Jen jsem nevěděla, že to bude zrovna Čech, protože my Češi takoví moc nejsme.
„Rozmyslete se, jestli chcete, já teď musím nakoupit a dejte mi vědět."
Museli jsme toho využít, jasně že jo. Příroda a stan nás lákaly víc než město, ale tohle se nemá odmítat. Když prý četl tu Martinovu knížku, jak ho často někdo hostil, dostal také chuť udělat dobrý skutek. Nemohli jsme mu tu radost vzít.
Apartmán byl maličký, dvoupokojový, ale vešli jsme se. Nacházel se v přízemí, kola jsme si nechali venku před balkonkem. Součástí celého rezortu (u nás by se řeklo sídliště) byl bazén a Arnošt (už jsme se seznámili, byl jen o pár let starší než my) tam poslal děti a já se zrovna nemohla koupat, tak jsem prala, i když jsme prali před pár dny v Tarnovu, a připravovala salát. Arnošt zavolal domů manželce, pochlubit se, koho tu má na návštěvě, a hned jí poslal fotky. A manželka mu řekla: „Tak hlavně nech mluvit je!" Asi věděla svý :-) Ale ani mi nevadilo, že mluvil víc než my, nebaví mě rozhovory s lidmi, co se musí nutit, aby nás poslouchali. Pokud ho to víc nezajímá, nechtěli jsme ho nudit. On byl hostitel, tak jsme poslouchali my jeho, jeho život nebyl nezajímavý. Když ale začal nalévat víno a Luděk vytáhl naši domácí slivovici, šla jsem spát. Luděk mě zastal. Ujeli jsme ten den 94 km, celkem 1800. Únava byla znát. Byl to ale moc hezký večer.
Ráno Luděk zaskočil koupit vajíčka, udělala jsem míchaný pro všechny. A také jsem už věděla, jak se Arnoštovi za jeho pohostinnost odvděčím.
Projeli jsme si historický Nesebar, ale jo, bylo to docela hezký, a po ránu ještě šlo to množství lidí vydržet. Těšili jsme se na koupání po prohlídce, ale pláž vedle Nesebaru vypadala naprosto šíleně - tolik lidí a koupačka mezi paneláky? To je to věhlasné slunečné pobřeží? Doslova jsme prchali pryč. Doufali jsme, že o kousek dál by to mohlo být lepší, ale za Svetim Vlasem pobřeží zabraly obří hotelové komplexy, hrůzy hrůz, co vypadaly jak hrady a pak najednou skončil asfalt a cesta dál směřovala do jakéhosi resortu se závorou a hlídačem. Užuž to vypadalo, že nás tam nepustí, ale ukázali jsme tomu muži, že na mapě máme značenou cyklotrasu do Emony a on „jo jo, je to sice off-road, ale jeďte!" nás milostivě pustil.
Stezka byla teda hrozná, kamenitá, prudká stoupání a klesání, kdy jsme šli spíš pěšky a kola tlačili, než jeli. Bylo to blbých 10 kilometrů, ale vyšlo to na poledne, slunce pražilo, cikády řvaly. Místy se ale objevovaly pěkný výhledy na moře a přes to všechno nám to byl bližší svět než ten plážovej cirkus. Bylo to ale nekonečné, jak jsme se vlekli pěšky. Úseky, kde se dalo nasednout, a jet, postup výrazně zrychlily. Víťa nadával, že jsme měli jet po hlavní, že by to bylo rychlejší, ale říkali jsme mu: „Za á si hlavní ještě užiješ dosyta, a za bé vede přes sedlo 450m." Tady tudy jsme vyjeli jen do necelých 200 m, ve kterých leží ves Emone. A nakonec jsme se tam přeci jenom dohrabali.
Ve vsi začal asfalt a potkali jsme se tam, po delší době, s červenou značkou značící trasu Kom-Emine. Info tabule o zmíněné dálkové stezce vypadaly světově a dokonce auto přivezlo nějaké trekaře s báglem. Nepoznali jsme ovšem, jestli budou začínat nebo už končí? Stála tam ale pouze jedna hospůdka s předraženým pitím, kde za normální cenu jedině pivo měli - já ho snad začnu pít taky. Dala jsem si kafe, což jsem neměla dělat, páč už bylo čtvrt na pět, ale ráno jsme neměli, v McDonaldu v Nesebaru měli rozbitý kávovar.
Na mys k majáku Emine to bylo 2 km, ale cesta byla špatná, kamenitá a vedla strmě dolů. Nikomu se tam nechtělo, ani mně ne. Parádní pohled takto z výšky nám musel stačit. Přijít sem z vrcholu Kom pěšky, jdu samozřejmě až na konec, ale takhle to pro nás nemělo žádný význam.
Sjeli jsme do Irakli po kamenité cestě (asfalt jsme marně čekali, skončil 200 metrů za Emone) a čekali na děti. Než nás dojely, udělali jsme s Luďkem tajný plán. V tom moři bychom se vykoupat měli, Luděk o to vůbec nestál, ale děti si to přály. Teď byly sice vyřízený a o moře nestály, ale já vím, že si to zasloužily a dopřát bychom jim to měli. Koukli jsme do mapy, už moc dalších možností nebude, jedině tady nebo až další den v Obzoru. Obzor bude zase šílený, tady se to zdá být mnohem klidnější, tak jsme odbočili na pláž Vaya a nakonec to tam bylo moc příjemné. Pláž disponovala sprchami a protože už byl skoro večer, lidí se tam koupalo jenom docela málo. Ve vodě však plavaly jakési zvláštní rostliny, takové zelené saláty, ale pás byl široký jen asi metr. Šárka se toho trochu bála, ale Víťa jí pomohl ty řasy překonat. Když se tím prošlo, tak dál už voda byla dobrá. Strávili jsme tam dvě hodiny a to je co říci! Ani já, ani Luděk nejsme válecí a koupací typy, ale tohle se dalo vydržet.
Chvíli jsme si pohrávali s myšlenou na pláži přespat, já pořád toužila po tom východu slunce. Měli tam před vstupem na pláž zajímavou ceduli, které jsme porozuměli tak, že Ministerstvo už nevím čeho, ale u nás takové nemáme, zaručuje, že všichni mají mít umožněný přístup na pláž, kdykoliv a kdekoliv, jen tam nesmí dělat bordel. Prostě že nikdo nesmí zabrat část pobřeží a vstup do vody zakázat nebo třeba zpoplatnit. Moc se mi to líbilo, a vyložila jsem si to tak, že to znamená, že můžeme na pláži strávit třeba i noc. Ale Luděk se na to netvářil a měl pravdu. Jednak se v písku blbě staví stany a jednak, i když hlavní dav koupajících se odešel, po pláži neustále někdo coural. Na romantiku už jsme staří, rozumnější bylo vzít zpátečku.
Pro vodu jsme zašli do obchůdku v nedalekém kempu, perfektně zásobený obchod tam byl. Než se dětičky dokoupaly, udělala jsem tam přímo neuvěřitelný nákup. V košíku jsem měla marmeládu, paštiku, sýr, olivy, zeleninu, pivo pro Luďka... A i děcka vycachtaný, spokojený, ruce měly rozmočený :-)
Mezitím slunce zapadlo, přišel čas na řešení noclehu. Kousek jsme poodjeli a sotva moře zmizelo z dohledu, objevili se ušmudlaní pastevci se stádem koz a ovcí. Hned jsme se cítili trochu lépe, to byl náš svět :-). Jen ta tráva pichlavá, ani ty ovce to nežraly, báli jsme se, že propíchneme podlážky stanů. Nemohla jsem usnout díky tomu večernímu kafi.
Ráno mě vzbudil divný zvuk, takové praskání, jakoby oheň. Že by Luděk vařil čaj? Když jsem se víc probrala, tak jsem zjistila, že to buší kapky deště do plachty. Vykouknu - zatažený nebe - tak jsme rychle dveře zase zavřeli a ještě usnuli. Pršelo asi minutu!
V Obzoru jsme si dali kafe (Latéčko) a relativní ještě chládek proseděli v kavárně. Já vím, naše blbost, ale radši si dám kafe po ránu než odpoledne. A pak „Good bye, moře!"
Tak jsme se vydali na cestu zpátky. Jak řekl Luděk: „Slunce nám bude spalovat pro změnu levé lýtko." Vítr, co jsme měli do zad, bude teď foukat proti nám a kopečky Staré Planiny uvidíme z druhé strany a bude to do kopce... Zkrátka samá pozitiva. Horko zase bralo síly, ranní mraky, co přinesly tu minutovou přeháňku, se už dávno rozplynuly. Po těch několika týdnech už každý kopec vyjedu jako nic, tenhle stav mě baví, ale když je u toho pocitová teplota jako kuře v troubě, radost to není.
Mapy.cz nás tvrdošíjně naváděly na hlavní směr Varna, protože po ní někdo vyznačil cyklotrasu, ale jet po ní nebylo možný. To strašné množství aut! Maličko jsme proto pozměnili plán podle sebe (nikoli podle návrhu map) a uhnuli na vedlejší panelovou silničku, která nás zavedla do vísky Popovič. Hned jsme byli jako doma, tohle byl náš svět: češma na vodu, obchůdek (Chranitelni stoki) a u něj posedávající chlapi - zkrátka klasika. Ten cirkus na pobřeží se nelíbil ani dětem. Všimly si i dvojnásobných cen než jinde, tak snad v nich ta naše letní putování něco zanechala, možná se z nich nestanou komerční typy lidí - ale uvidíme.
Udělali jsme si vodu s octem, protože na nebi už nebyl ani mráček. Luděk koupil Vítovi plácačku na mouchy, všude jich tu létaly miliony a Víťu rozčilovaly do ruda, jak jsem už psala, nemá ten hmyz rád.
Celý den jsme projížděli mírně zvlněnou krajinou pár kilometrů od moře a navečer vystoupali asi do 300 metrů, odkud se dalo z několika míst ještě zahlédnout. U náhodně vybraného domku v obci Avren jsme obligátně požádali naší, už skvělou bulharštinou domorodce, jestli by nám nenaplnil kanystr vodou. "A tak hej, dajtě to sem," odpověděl a nám se zdálo, že tohle bulharština nebyla. Že to znělo trochu jinak, trochu jako po našem, ale maličko východněji. Slovo dalo slovo, a vyšlo najevo, že kdesi na Slovensku prodali byt a tady si koupili domek „při mori". Byli docela hovorní, ale naplněný kanystr nám podávali přes plot, branka zůstávala zavřená. Cítila jsem z Luďka, že by mu nebylo proti srsti, kdyby ji otevřeli a pozvali nás dál, aspoň na zahradu, ale neměli se k tomu, konverzace probíhala přes plot a celkově byla taková zvláštní. "Dávejte si pozor na koviďáka, Bulhaři na všechno kašlou," přišel nás z domu varovat starý otec. "Nebojíme se, jsme očkovaný," uzavřeli jsme debatu na téma, o kterém jsme se bavit nechtěli, a protože to nevypadalo, že by bránu přece jen otevřeli, chystali jsme se odjet.
"Kdybyste si chtěli něco přečíst, třeba jak se koviďákovi vyvarovat, mrkněte na tuhle bezplatnou internetovou stránku," vrazil nám ten děda do ruky vizitku a jedno mrknutí stačilo, abychom prchali pryč rychlostí světla. Ani ve snu by mě nenapadlo, na koho tady narazíme! Byli to Jehovisti!
V Běloslavi jsme přejeli řeku přívozem - pendloval tam bezplatně. Měli jsme trochu obavy, abychom na tom severním břehu nakoupili, protože město se rozkládalo spíš na jižním, ale Luděk: „Kdyžtak se tam vrátíme, když je to zdarma."
U přívozu provozoval hospůdku Bulhar, ale když nás uviděl, zavolal na nás: „Achoj, co chcete?" Prý jako dítě žila jeho rodina v Karlových Varech - tak jsme si pokecali. Ve stručnosti, co jsme se dozvěděli: Muslim sice jsem, ale nemodlím se. Vepřový jím, alkohol taky piju, já už jsem Evropa.
Děti si na večeři objednaly těstoviny na sladko, takže nákup kolínek a kakaa moc času nezabral a po vytipované čárkované odbočce jsme zajeli do lesíka a nocleh našli přímo na té nepoužívané zarostlé cestě. Večeři jsme museli sníst ve stanu, protože venku bylo šílený komárno. U jídla jsme dětem museli vysvětlit, kdo to jsou Svědkové Jehovovi. Hrozně je to zajímalo. Horkej kastrol ale vytopil stan na nesnesitelnou teplotu, ale co si vybrat? A i noc byla celkově megahorká... potili jsme se, aniž bychom se hýbali.
Vstávali jsme až v 8, vůbec se mi pořád nedařilo přeorientovat se na ten jejich čas. Našeho času bylo teprve 7, což bylo docela dobrý, ale podle toho jejich vstáváme docela pozdě. Než se nasnídáme a vyjedeme, je horko. Přečetla jsem si na netu, že do jižní Evropy míří nějaká brutální vedra až k padesáti stupňům. Prý tedy zasáhnou hlavně Turecko a Řecko, ale i tak - rychle odsud pryč. Včera to byl fakt masakr a v noci taky.
Nevraceli jsme se, ale snažili se prorazit pískem dál. Cesta se ztrácela v akátovém lesíku, což je docela nepříjemné, ty trnité větve člověka pěkně poškrábají, když se jimi prodírá.
Pobiti kamani - zkamenělý les. Bylo zde natočeno pár scén z pohádky Lotrando a Zubejda. Vstupné 4 leva dospělý, 2 děti. Víťa tam jít nechtěl, nevím proč, byl línej a získal dojem, že stejně víc než ze silnice neuvidí. Tak jsme ho využili, že aspoň pohlídá kola. A o hodně přišel, bylo to opravdu moc hezké.
Předpověď veder zpřesnili tak, že prý zasáhnou i Bulharsko a Rumunsko, ale zároveň má prý foukat jakýsi vítr Jugo, který by mohl přinést větší množství prachu a písku ze Sahary. Ten by snad mohl částečně zastínit to žhnoucí slunce. Vidíte, k čemu všemu jsme se upínali jako k naději na snížení okolní teploty.
Hlavní silnice vedla souběžně s dálnicí, a jak už jsem psala, v Bulharsku jsou dálnice zdarma, takže provoz se týkal hlavně dálnice, na hlavní byla pohoda. Krajina ovšem byla nezáživná, neutěšená. Nuda. Samý pole, slunečnice, občas takové pahorky s useknutými špičkami, jakoby stolové hory. Mírně zvlněné, žádné vražedné kopce, jen mezi 200-300 m. Vražedné bylo to vedro.
Docela to ale po té hlavní silnici odsejpalo, i když jsme brali každou osvěžovnu jako důvod zastavit a občerstvit se. Šárka začala tátovi počítat piva, prý mu povolí maximálně dvě za den, a s velkou radostí mu pokaždé sdělila, že už si je právě vyčerpal.
Horečka sobotní noci. Madarský koník, raně středověký skalní reliéf, který se nachází východně od města Šumen v severním Bulharsku zobrazuje přes dvacet metrů velkého jezdce na koni, který je vytesán ve stometrové výšce. Rok jeho vzniku se pohybuje mezi lety 705-801. Moc zajímavostí tady na východě země nebylo, tak jsme si k této součásti světového dědictví UNESCO rádi zajeli. Luděk však se mnou a dětmi na prohlídku nešel, vymluvil se na ztrátu energie a zůstal v bufetu u parkoviště, kde si dal pizzu. Já si tedy myslím, že si spíš chtěl dát pivo, které by utajil před neúprosnou dcerou.
Jezdec vytesaný ve skále nám přišel docela maličkej, zajímavější byly nedaleké jeskyňky s modlitebnou a pravěké sídliště pod ohromným převisem. A pizzu jsme si potom samozřejmě také nemohli nechat ujít, aspoň se tím vyřešila večeře. Ale kam na nocleh? Někde tady v okolí?
Vedle bufetu stála restaurace a v ní svatba, ze které se linula hlasitá zběsilá hudba jako z filmu od Kusturici. Tady nespíme! Prchali jsme pryč. Našli jsme moc pěkné místo u stromu s několika turistickými značkami a výhledem do kraje. Vítr občas přinášel zbloudilé tóny, i když jsme byli dobře kilometr daleko, ale dál se nám nechtělo, další vesnice už byla na dohled, hrozila další sobotní pařba, psi a tak.
Super vychytávka. 17 km jsme se projeli po nově budované dálnici. Měli jsme zkušenost z Rumunska, že když je na mapy.cz vyznačena bíle, tak by tam už mohli mít položený asfalt a celé to být těsně před dokončením. Trošku nám nahrávalo, že byla neděle a nepracovalo se. A tak už konečně vím, na co mám převody 3-8. Na jízdu po dálnici! Po dokonalém asfaltu a s minimálním převýšením, jinak tuhle kombinaci převodů vůbec na nic nepotřebuju.
Díky té dálnici jsme měli v poledne na tachometru už přes 40 kilometrů. V Ložnici jsme si dali krátký odmor, jen na něco k pití a pak pokračovali. „Jsou tři hodiny, máme 54 km, což je pěkný. Ale všude kolem rostou takový jakoby bouřkový mraky. To jsem zvědavá, jestli z toho něco bude nebo nebude?" jsem si nahrála do deníčku-diktafonu.
Ráno jsem pronesla, že teda doufám, že to nezakřiknu, ale že vloni touhle dobou už byla dvakrát prasklá vidlice - a letos zatím nic. No a najednou Šárka, že jí to nepřehazuje. Víťa provedl správnou odbornou diagnostiku, že to bude prasklé lanko. A měl pravdu. Takže jsem to zakřikla a první závadu přivolala. Luděk ale jako servisman Formule 1 za chvíli lanko k přehazovačce vyměnil a jeli jsme dál.
V pět hodin se přihnal mrak a zakryl slunce. Zajásali jsme, protože teplota okamžitě klesla. Sjeli jsme do vsi Lomci, kde přišel čas na další pauzu. Než jsme si koupili pití a sváču, najednou začalo pršet! Před krámkem měli posezení pod slunečníky, tak jsme se tam usadili a lebedili si, jak jsme to vychytali a perfektně načasovali. Párkrát zahřmělo a ochladilo se, paráda. Když pršet přestalo, koupili jsme si ještě jídlo na večeři, že si uděláme naši oblíbenou rýži s tuňákem a že pojedeme dál.
Jen co jsme ale vyjeli z úkrytu pod slunečníky, měli jsme možnost rozhlédnout se kolem sebe víc dokola. A bylo jasné, že ta bouřka je velká jako prase a nevypadala, jako že řekla svoje poslední slovo. Vůbec se mi vyjíždět mimo bezpečí obce nechtělo. Po pár stech metrech se mi navíc zasekla brzda v brzdící poloze, nešlo jet ani metr, tak se Luděk musel vrátit a spravit mi to. Zkrátka náznaky, že nemáme odjíždět, ale Luděk pořád tvrdil, že už to odešlo, ačkoliv nešlo vůbec poznat, odkud to přišlo a kterým směrem to bude pokračovat. Nicméně jsem nechtěla panikařit, poslechla jsem a jela.
No a pak se to spustilo. Fakt nevím, jestli jsem něco takového někdy zažila. Byli jsme ještě ve vesnici, skoro na konci, ale ta druhá vlna přišla tak rychle a s takovou intenzitou, že nešlo dělat nic jiného, jen šoupnout kola pod strom. Bylo to přímo nad námi, práskalo to všude kolem. Strom propršel během chvilky, tak jsme kola přesunuli pod stříšku u plotu, ta ovšem přesahovala jen asi o půl metru, ale lepší střecha tam v nejbližším okolí fakt nebyla. Na dům jsem zazvonila, bušila na vrata, ale nikde nikdo. Namáčkli jsme se tedy na stěnu a doufali, že to rychle přejde.
Trčeli jsme tam na těch pár suchých centimetrech a sledovali, jak se blejskalo skoro nad námi (2 sekundy nejbližší blesk). Za začátku jsme byli haha chachacha, ale když to trvalo skoro hodinu, přestalo to bavit i Luďka: „Déšť jsem si přál, ale tohle teda ne!"
Nekončilo to, naopak zesilovalo, kroupy padaly a zvedal se vichr. Vědět, že přijde tohle, tak by se vyplatilo vrátit se ještě ze začátku do toho krámku, ale 500 m v rozjeté bouřce už bylo nekonečně daleko a nedalo se. Pršelo mi na prsa a začala být kosa. Čím dál víc jsme se mačkali na tu zeď, která byla ještě trochu od slunce vyhřátá.
„ To je koncentrovaný déšť za ten celý měsíc," vydedukoval Luděk.
Konečně se od západu začalo vyjasňovat, dokonce jsme si i to vedro začali přát.
Nepromokli jsme naštěstí na kost, ale horší to bylo s koly. Dětská kola se pod tu ministříšku jakžtakž vešla, ale my s Luďkem jsme měli levou stranu báglů na dešti, kam to tryskalo přímo z té stříšky jako pod vodopádem. „Budeme sčítat škody teď nebo pojedeme?"
Bylo už půl osmé, tak že radši pojedeme, abychom se zahřáli pohybem a aby nás slunce ještě trochu vysušilo, dřív než zapadne. I když už moc nehřálo, předchozí dny jsme si v tuto denní dobu přece pochvalovali, jaký je chládek. Všude stála po tom božím dopuštění voda, objížděli jsme obří louže, popadaný větve a závěje špendlíků.
Po deseti kilometrech jsme rozbili tábor na sklizeném poli. To pohltilo vodu jako nic, zem nebyla nasáklá. Jen náš cikánskej lágr byl ještě cikánštější než jindy. Shledali jsme, že se voda dostala do vnitřku nepromokavých báglů. Jak to bylo možné? Když skoro 4 týdny nezapršelo, důsledně by bágly v těch každodenních čtyřicítkách zarorovával snad jenom debil. A to my nejsme. Laxnost se nám vymstila, ale při té intenzitě, s jakou bouřka přišla, člověk opravdu neměl čas zkontrolovat všechno utěsnění. Spacáky jsme měli suchý, naštěstí. A na to vaření večer fakt nebyla nálada.
Ráno modrá obloha, Bulhaři říkají „modroha". Škody: mokré bylo vše z těch levých báglů - vaření, pláštěnka, lékárna (půlku jsem musela vyházet), u Luďka namokl kompresor a doklady - my měli naštěstí jen voděodolné občanky, hůř na tom byly dětské pasy. Naštěstí platily už jen do zimy.
Ranní slunce toho ale moc neusuší, tak jsme se sbalili a pokračovali dál.
Fotogalerie
Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 1. část
Východní Balkán - 8. část - Rumunsko, Maďarsko - ZÁVĚR
7. část - Do Rumunska!
Vyzkoušejte:
Cascara aneb čaj z kávových třešní: Proč si ho dopřávat co nejčastěji?
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 1. část
Sen o krajině s jurtami a divokými koni 1. část - Cesta do budoucnosti Na úvod... Naše první cesta s koly…
Z Linze do Budapešti přes Alpy
Linz - Budapešť, 2. - 14. 7. 2023 Po velkém úspěchu s cestou z Bratislavy do Splitu a mém sólu kolem Polska,…