reklama

Československo s dětmi - kapitola 8.

Chaloupka samotáře
Chaloupka samotáře
Foto: Autor

Vlastivěda pro naše dva puberťáky

Šumavský samotář
Znáte knihu rozhovorů se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině? Resp. i její pokračování o samotářích nejen ze Šumavy? Autor Aleš Palán několik let jezdil za lidmi, co se jim Šumava stala domovem. Vybral si lidi, kteří žijí déle než deset let sami, stranou od společnosti. Kniha byla velice zajímavá a tematika nám blízká. Někteří samotáři více, jiní méně sympatičtí, ale kdyby nebyla podmínka, že musí jít o jednotlivce, ale může jít i o rodiny, asi bychom do kategorie "samotáři" též spadali. Na samotu u vesnice na pomezí Orlických hor a Králického Sněžníku jsme se odstěhovali před 15 lety. Já i manžel jsme oba introverti, děti to zdědily po nás. Ne že bychom si tu nenašli pár dobrých přátel, ale mezi místní jsme nikdy tak úplně nezapadli. Vlastně jsme se o to ani nikdy pořádně nesnažili. Většinu kamarádů ještě máme z našeho dřívějšího života v Praze.

Proč o tom všem ale píšu? Protože potřebuji oslí můstek pro další příhodu. Pamatujete, jak jsem minule psala o tom, že když přijmeme věci tak jak jsou a přestaneme se stresovat, začnou se dít zázraky? A přesně ty se teď od včerejšího večera děly. Z totálního průšvihu do naprosté euforie. A den ještě zdaleka nekončil. Již jsme byli za Kašperskými Horami, Luděk se přestal bát opravené vidlice a při jízdě začal získávat opět jistotu. Ještě nebylo ani poledne. Vzduch voněl létem, svatá Markéta již dávno svůj srp do žita zaťala, a před námi se černaly hluboké šumavské hvozdy. Nadmořská výška začala přibývat a povrch cyklotrasy ztratil asfalt. V místě, kde jsme si cestu zkrátili po louce, stála bokem stará chalupa. Stylem bych ji zařadila spíš do Beskyd než na Šumavu, ale před chalupou zobala slepička s kohoutkem a dohromady s venkovským domem to celé tvořilo tak nádherný obraz, že mě donutil slézt z kola. "Jeďte dál, já si to zajdu vyfotit." Zamířila jsem blíž, ale vtom se rozštěkal pes. Ležel pod jakousi plechovou boudou, nevšimla jsem si ho dřív. A v okně boudy se objevila zarostlá šedivá hlava. Očividně jsem toho člověka vzbudila. Tedy, vzbudil ho ten štěkot, ale to já vyrušila psa. "Pardon, pardon, já si jen chtěla vyfotit tu slepičku s kohoutkem. Nezlobte se! Nevěděla jsem, že tu někdo je." A už jsem raději couvala. Hlava se netvářila vůbec přívětivě. Určitě vyspával opici.
"Jestli chcete fotit, musíte zaplatit," zamumlala hlava. Bože, co to je za žebráka, pomyslela jsem si, ale pak se hlava pootočila na Luďka: "Helejte, to třetí kolo, to mě zajímá, takový vozejček jsem ještě neviděl."
"Tak se pojď podívat," odpověděl Luděk.
"Jsem tady nahatej. Musím si najít trenýrky".
" Počkáme."

A já jenom zírala na další vývoj událostí. K hlavě patřilo vypracované a opálené tělo, svaly mu jenom hrály, nikde ani gram tuku. Okoukl vozíček a volně jsme přešli na další téma. A potom na další. Čas plynul jakoby nic. Skoro jako když na třídním srazu potkáte kamaráda, jehož jste roky neviděli, ale navážete přesně tam, kde jste minule skončili. Jenže tohohle člověka jsme viděli poprvé v životě. A on nás. Měli jsme na spoustu věcí shodné názory, zarecitoval nám básně (možná své?), poslouchal naše vyprávění (a my to jeho), smál se našim vtipům (a my těm jeho).

Bylo mi jasné, že nejde jen tak o nějakého obyčejného obyvatele hor. Zapátrala jsem v paměti. "Nejste náhodou jeden z těch šumavských samotářů, jak o nich vyšla ta kniha?" Už jsem ji četla dřív, ale zrovna jeho jsem si nemohla za žádnou cenu vybavit.
"Jo, byli tu za mnou, že tu knihu plánují. Ale když jsem se zeptal, co z toho budu mít, tak mi řekli, že nic, prý jenom dobrý pocit. Tak jsme se nedohodli."
"To chápu, ta kniha je dneska bestselerem," odpověděla jsem.
"Ale lidi, o kterých se tam píše, ty já většinou znám. Zrovna tamhle za kopcem bydlí jedna bába, je s ní hrozná sranda. Je strašně ukecaná, stavte se tam..."
Samotářka, pomyslela jsem si a nahlas řekla: "Určitě má lidí plný zuby. A my navíc jedeme na Churáňov."

Od lesa se z kopce vyřítila rodinka na jednodenním výletě, stylově oblečení, kola nablejskaná.
"Tihle vystajlovaní s blembákama a brejličkama jsou nejhorší," stihl ještě pronést náš nový kamarád, než dojeli až sem. "Počkejte, co tím chcete říct? Já taky nosím helmu na hlavě!" A kromě toho neumím jako Luděk lidem hned začít tykat.
"Vy jste jiný, to já poznám." A pak jsem pochopila.
Dospělí se dvěma dětmi pubertálního věku. Okamžitě bylo vše jejich, všude jich bylo plno. Na zahradě, na houpačce. "Nevadí že se houpu?" ozvalo se od houpačky, kde slečna už dobrých několik minut seděla. "Nevadí, vůbec ne. Klidně se nejdřív zhoupni a pak se zeptej!"
Vyprskla jsem smíchy. V tomhle jsme si fakt notovali.
Tatík zase jako o život cvakal mobilem. Fotil si docela neomaleně chalupu, zvířata... "Ten králík je opravdu navolno? A neuteče vám?" "Jedna fotka je za pět korun, kasa je tamhle," pronesl smrtelně vážně šumavský samotář a já byla zvědavá, co se bude dít dál. Tatík ale jakoby neslyšel. "Máte to tu fakt krásný," pronesl a zavelel rodince k odjezdu.

"Hele, jestli chceš, já ti těch pět korun klidně zaplatím," řekl Luděk, když jsme se pomalu loučili.
"Nech si to, máš dost krků na živení."

Museli jsme jet dál. Museli? Nikdo nás nenutil, cítila jsem, že rozhovor s tímhle člověkem by nás obohatil daleko víc než další kilometry, toužila jsem slyšet další životní moudra, ale tak už to na cyklovandrech chodí. Nikde se moc dlouho nezdržujeme. Možná je to škoda, ale tak to prostě je. Nějaká touha nás žene dál...
"Škoda že už musíte. Zrovna peču kachnu k obědu. "
Bylo vidět, že sympatie panovaly vzájemné.
"Tak my zase někdy přijedeme. Nás také moc těšilo."
"Škoda, že už se nikdy neuvidíme," odtušil onen člověk neúprosnou realitu cestování. Měl zvláštní schopnost nazývat věci pravými jmény.
"Třeba ještě ano," zamávali jsme a nasedli na kola.
"Budu se těšit. A klidně i tu kachnu doopravdy upeču."

"Co jste si s ním tak dlouho povídali, prosím vás?" vyzvídala netrpělivá Šárka. A já neuměla odpovědět. Další úsek cesty jsem jenom mlčela. V hlavě se mi rozhovor znovu a znovu přehrával až mi došlo, proč jsme si tak rozuměli. Svým způsobem, po těch letech bydlení na samotě se z nás také pomalu ale jistě stali podobní samotáři. Ne sice takoví ti echtovní, co se odhlásí ze systému a živoří na kraji společnosti. My proti nim žijeme život úplně obyčejný. Podnikáme a platíme daně, děti chodí do školy. Jen mi došlo, že máme nejspíš už blíž k lidem jako je on, než k těm ostatním. Nevím proč, ale vůbec mě to nevyděsilo. Spíš jsem víc chápala autora knihy, že si samotáře oblíbil a rozhovory s nimi ho bavily.

Cesta nás vyloupla na Churáňově. Najednou to byla úplně jiná Šumava. Mraky lidí, hlavně těch svátečních výletníků. A mělo být ještě hůř. Kvilda, Modrava...

Běž už s tou vlastivědou někam :-)
"Jé, tady jsme byli," vzpomněla si Šárka na Kvildě na naše loňské jarní prázdniny, "jen to tu vypadalo trochu jinak." No bodejť by ne, Šumava pod sněhem je úplně jiná. Dokonce jsme si i nakoupili ve stejném minimarketu jako tenkrát. Hlasování pro návštěvu pramenů Vltavy dopadlo 1:3 (Ježiši, mámo, na co? Vždyť už jsme tam byli. No jo, to byla ale přece zima a pramen ležel pod sněhem. Dřevěné dívce čouhala jenom hlava. Ale jak chcete, já už ho viděla i v jiném ročním období.) Pravda je, že to moc dobře nevycházelo, chtěli-li jsme ještě do večera dojet na Poledník, na takzvané nouzové nocoviště. Teda, nechtěli jsme, ale museli...

Nouzová nocoviště
Šumavská nouzová nocoviště je správou národního parku vytvořená síť plácků, kde je možné v přírodě bezplatně přenocovat. Resp. nutné, protože všude jinde je to zakázané. Nocležníci mají k dispozici malý ohrazený plácek (vejde se pár stanů), TOITOIky a někde i vodu. Nemáme tohle organizované spaní rádi. Neblahé zkušenosti z Velké a Malé Fatry, kde velká koncentrace lidí všelijakého typu neumožňovala klidný spánek (prostě tam pokaždé někdo chlastal a vyřvával dlouho do noci) a i další zážitky nám velí lidem se raději vyhýbat a nocovat osaměle. Způsobilo to dokonce, že jsme Šumavu na našich toulkách s dětmi zatím opomíjeli. Ano, přesně, nechtěli jsme nocovat povinně v dřevěné ohrádce spolu s dalšími... Jenže pokud jsme chtěli dětem ukázat krásy České republiky, Šumavu nešlo vynechat. A tak jsme si řekli, že šumavské nocoviště vyzkoušíme a uvidíme. Pár jsme jich už v minulosti měli příležitost vidět, ale teď jsme tam plánovali přenocovat.

Jedno jsme minuli hned za Modravou. Nevím, jestli ten rozmach způsobil televizní kriminální seriál, nebo co se to děje, ale z někdejší ospalé vesničky vzniklo moderní a rušné středisko. Zkrátka dojem byl šokující. Jestli jsme měli Kvildu za komerční, kam se hrabe na Modravu. Uf. Tohle mě nepřestane fascinovat. O kilometr vedle už nesmím rozbalit stan nebo vstoupit mimo značenou cestu, a tady se vesele budují pivovary, wellnesy a obří hotelové komplexy. S cílem? S cílem natáhnout do přísně chráněné Šumavěnky další tisíce turistů. Žádoucí jsou (podle typu nabízeného) hlavně ti, co mají dost peněz. Jedině ti nejspíš umí správně ocenit zážitek ryzí a neporušené přírody. My ostatní, pche, jsme vyhnáni do ohrady nouzového nocoviště.

Nejasná zpráva o konci Šumavy
Kousek za Modravou naštěstí nastal klid. Roklanský potok nádherně meandroval a až k Javoří Pile se jelo po rovince. Teprve pak se cesta začala zvedat. A hned zkraje pěkně ostře! Mohutná věž na Poledníku vyčnívala - zdála se kousek, ale bylo to ještě 7 kilometrů a 300 výškových metrů.
Po počátečním výšvihu se už stoupalo pozvolna, ale když jsme překonali hranici 1200 nadmořských metrů, zůstala jsem překvapením stát. Bylo to před mnoha a mnoha lety, co jsme Poledník dobývali s partou kamarádů, a tak jsem dost možná hodně věcí zapomněla. Třeba to, že jsme se tam v květnu brodili i s koly ve sněhu. Co jsem ale nezapomněla, tak to, že tehdy všude kolem rostl hustý les. Rozhledna nebyla do poslední chvíle vůbec vidět. A dneska? Dneska tu z těch tehdejších smrků zbyla jenom torza. Sice je díky tomu aspoň vidět do kraje (protože rozhledna i dnes, stejně jako tehdy byla zavřená), ale pohled to je smutný. Strašně smutný. Tak tohle je, děti, Šumava.

Jestli jsem ještě před chvílí pokukovala po nějaké odbočce, neb touha přeci jenom přespat nezákonně někde sami v lese byla silná, tak tady bylo jasné, že natajnačku nikde nepřespíme. Vidět bylo všude na kilometry daleko. Dokonale průhledná krajina.

V dřevěné ohrádce vedle bývalé vojenské radarové věže stálo dobrých deset stanů a panoval čilý ruch. Že se mezi ně budeme cpát s našimi dvěma stany, jsme okamžitě zavrhli. Navíc jsme věděli o dalších pěších turistech, které jsme předjížděli, a co sem mířili. Rádi jsme jim prostor přenechali a prozkoumali okolí rozhledny. Nakonec jsme náš tábor rozbili o kousek vedle, na posekaném trávníku u meteorologických měřičů. Po cestě přicházeli další lidé. Kam se jenom vejdou? V přístřešku pod rozhlednou ale bylo ještě místa dost.

Začali jsme si vařit večeři, když v tom jsem zkoprněla. Ze stromu přímo nad námi se usmívala fotopast. Namířená přímo na nás. "Tak to jsme v prd...," mínili jsme. Za chvilku přijede někdo ze správy parku a z našeho depandance nás vyžene. Čas ale plynul, nikdo nepřijížděl... a tak jsme zalezli do stanů a chystali se spát. Jen jsem dlouho do noci přemýšlela, o čem ten celý národní park dneska je. Co tady ještě vlastně chtějí chránit?

K nocovišti dorazila skupinka kluků. Začali si chystat spaní a potom docela nahlas debatovali o vybavení. I v našem distančním táboře bylo zřetelně slyšet každé slovo. V okamžiku, kdy mi to začalo lézt na nervy a kdy jsem se rozhodla, že budu sice děsně trapná, ale jdu je okřiknout, to někdo udělal za mne:"Hoši, dopovíte si to zítra, tady už se spí." V duchu jsem tomu někomu poděkovala. A pak už byl klid až do rána.

"Teda já zírám, nejprve nocleh na Kleti, pak na Poledníku... Ty se teda překonáváš," řekl mi ráno Luděk. Ví, že vždycky strašně řeším bouřky. Ale když je riziko nulové, jsem schopná přespat i na takovýchto místech. Tady navíc bylo možné utéci pod střechu u věže.

No a jak se mi líbilo nocoviště? Ráno, když jsme snídali na schodech a vyhřívali se na sluníčku, dorazila autem údržba kadibudek. Všichni ostatní už také pomalu vstávali. Dobře vyspalá jsem musela uznat, že to něco do sebe má. Při takovémto provozu je nutné nocování nějak regulovat. Na druhou stranu je otázka, zda to není naopak. Zda naopak existence tábořišť nepřiláká další turisty, kteří by jinak na Šumavu na vandr nevyrazili. Jinak si totiž neumím vysvětlit, proč tolik lidí chodí pěšky po šumavských asfaltkách.

Nástrahy divočiny
Ještě večer si Šárka půjčila fotoaparát a procházela se po plochém vrcholku Poledníku. Něco si fotila. Vrátila se celá ubrečená. "Copak se stalo?" Na jednom kameni ležela do klubíčka stočená zmije a Šárka se jí lekla. Utěšovala jsem ji, ale v duchu si říkala, že vlastně nevím, co bychom tady dělali, kdyby ji, nedejbože, uštkla.

Bdělý strážce
Z Poledníku jsme odjížděli jako první a vysloužili si tím obdivné pohledy ostatních, že jsme se i s dětmi dokázali tak rychle nasnídat a sbalit. Za odměnu jsme si užívali samoty na Prášilském jezeře. Na sousední Lace se už naproti tomu vyskytovalo lidí poměrně dost. Až k jezeru jsme přijeli na kole, a spolu s námi i další cyklisté. Asi 150 m bylo nutné z cyklotrasy odbočit, nicméně na mapě je i tento úsek značen jako cyklotrasa č. 2113. Když jsme se od jezera vraceli, šla proti nám mladá ochránkyně přírody. Netuším, proč si vybrala zrovna mne, asi chtěla oslovit jako žena ženu, ale přistoupila ke mně a (nutno dodat, že velice slušně) mě upozornila, že bych na kole jet neměla, protože se zde pohybuje velké množství pěších turistů. Rozhlédla jsem se kolem sebe a žádného pěšáka (kromě ní) jsem neviděla. Užuž jsem chtěla odseknout něco peprného, nicméně inspirována a povzbuzena včerejším rozhovorem se Samotářem jsem naprosto vážně pronesla: "Výborně! Dobře, že to hlídáte."

Cyklisti, to je totiž největší problém Šumavy. Už jsme začali těšit do normální (rozuměj: nechráněné) přírody.

Protivný rodič
Téma děti a jídlo jsem zmiňovala hned v prvním díle mojí vlastivědy. Teď se k němu vrátím.
Občas jsem takový ten protivný typ rodiče, co má potřebu děti poučovat, zkoušet je, ptát se, co si pamatují z výuky ve škole, z našich výletů a tak. Potom jsme se jednou později doma bavili o Šumavě a Poledníku. "Jo vím, tam jsme si vařili rýži s tuňákem a cibulí," vzpomněla si Šárka na naše nejoblíbenější jídlo na vandrech. Ach jo, proč já se s tou vlastivědou tolik snažím, když si stejně pamatují zase jen to žrádlo :-)

Jak se přivolává déšť
Nechtěli jsme už další noc trávit na území NP, takže jsme si museli trochu máknout, abychom zbytek Šumavy přejeli. Navečer jsme už v Nýrsku nakupovali ve vietnamské večerce. "Neopečeme si večer buřty?" navrhl Luděk mlsně koukaje do regálu s uzeninami. Zamyslela jsem se. Kdykoliv jsme si předtím na Slovensku koupili buřty, že si večer rozděláme oheň, pokaždé se rozpršelo. Naposledy v Súľovských skalách. Stan jsme tehdy postavili v lese, mezi stromy na gumicuky natáhli plachtu a špekáčky jsme si ohřáli ve vodě. Vůbec to nebylo dobré!
Nechtěla jsem ale kazit Luďkovi radost, dobré dva týdny jsme si ohýnek nikde neudělali. A studená fronta a deště měly přijít až pozítří.

Střih. Po deseti minutách jsme vylezli z nákupem ven z obchodu...

Buřty a ostatní propriety jsme ani nestihli uklidit do báglů, a už jsme se museli rychle přemístili pod husté stromy, kde jsme byli před kapkami nečekané přeháňky ukryti.

Ale abych dešti nekřivdila. Pršelo asi půl hodiny, pak se vyčasilo a večer jsme si na ohýnku buřty opekli. Jmenovalo se to tam Všerubská vrchovina, taková lehce zvlněná krajina mezi Šumavou a Českým lesem. Krajiny mezi pohořími mě baví. Nejsou moc navštěvované a i přírodou mají hodně co nabídnout. Něco tu sice končí, ale jiné začíná.

Jak se žilo u železné opony
Obec Fleky je poslední obec před německou hranicí, na čáru to místní mají ani ne kilometr. Máme tyhle pohraniční oblasti s Luďkem oba moc rádi. Už dlouho mi ale vrtalo hlavou, jak se takhle na dohled od železné opony za minulého režimu žilo. Ve Flekách jsme zazvonili u jednoho domku s prosbou o vodu. Měli jsme štěstí na bodrého chlapíka, který se sem před 40 lety přiženil. Nejenže nám ochotně naplnil naše lahve, ale podělil se i o zážitky. Se smíchem vyprávěl, jak byla oblast střežená vojáky: "Když jsem se vracel z práce domů, musel jsem pokaždé ukazovat občanku, že tady bydlím. Někteří už mě znali, ale občas přijeli noví, hlavně Slováci mi nevěřili, že tady fakticky bydlím. Nevěřili, že nějaká taková obec existuje." Vyprávění mě bavilo. Myslím, že mu tenkrát do smíchu asi nebylo. Také bydlíme kousek od hranic a představa, že můžu jít na výlet (nebo třeba do lesa na houby) jen v rádiu 180°? A někde ani to ne. Vůbec si to ani nechci představovat. A to není zdaleka to nejhorší, o čem hranice dřív byly. Dneska nejenže může chodit kolem domu do všech směrů, ale hlavně ho nikdo při pokusu přiblížit se čáře nebude ohrožovat na životě. Jeho, ani nikoho jiného. Tak to jen pro připomenutí. Občas totiž v nějaké diskusi zahlédnu názor, který dnešní dobu k té minulé připodobňuje.

Suvenýr
Nocovali jsme tehdy v lese kousek od takzvané signálky. Luděk vysvětloval dětem, jak to tady před revolucí fungovalo s tou hranicí. Také jsme dětem vyprávěli, jak jsme dřív s kamarádem Pavlem vyráželi na kolech do Českého lesa a jak si táta jednou přivezl jako suvenýr porcelánový izolátor. "No jó, to už jste říkali," protahovaly obličeje, ale když se pak Víťa vydal do lesa pro další větve na oheň, vrátil se s očima navrch hlavy. "Já si nejsem úplně jistej, ale myslím, že jsem je tam viděl... Izolátory!" "Fakticky?" zajímal se Luděk. Přeci jenom 30 let po pádu železné opony jsme už nečekali, že by se v lese ještě mohly najít. Ale po této signálce nevedla žádná turistická značka ani cyklotrasa, a Víťa měl pravdu. V příkopu tam ležel smotaný kus notně zrezivělého pletiva a bílé izolátory tak, jak je tam likvidátoři nechali. Několik jich bylo rozbitých, ale dva se jevily v pořádku. Víťa trval na tom, že si je oba dva chce vzít s sebou domů. Luděk byl rád, že jablko nepadlo daleko od stromu, ale když on každý vážil určitě nejmíň půl kila. "Já si je klidně povezu sám!" tvrdil odhodlaně Víťa. Copak o to, kdyby šlo jenom o váhu, ale on měl každý v sobě zapíchnutý obrovský kovový bodák. A ten nešel nijak sundat. A jak narvat izolátor i s bodákem do brašny? Luděk je praktický muž a hned si věděl rady. Fikaně rozřízl PET lahev a izolátor do ní špičkou dovnitř posadil.
"Doma si uděláme železnou oponu," těšil se.

PS: Izolátory jsme později spolu s dalšími nepotřebnými věcmi odeslali balíkem domů a symbolická železná opona už je vztyčena doma ve stodole.

"Mám problém, nemůžu šlapat,"
zahlásil takhle jednou dopoledne Víťa. To fakt nechcete slyšet. A už vůbec nechcete slyšet diagnózu. Přehazovačka se ohnula a dostala do výpletu. Výborná situace v polích někde na úpatí Českého lesa. Cykloservis široko daleko žádnej, navíc sobota, že. No nic. Jízdní kolo je prý jednoduché zařízení. Ehm ehm :-)

Každopádně přehazku naštěstí ještě Luděk ohnul zpátky a nějak upravil, že se relativně jet dalo. Byla ale zničená a tak ji čekala při nejbližší příležitosti výměna.

Tohle jste teda přehnali!
Český les je náš oblíbený kout, na kole jsme tam s Luďkem vandrovali už několikrát. Taková malá Šumava, ale prázdná. Opuštěné signálky, zaniklé vesnice a bývalé pohraniční roty. Kouzlo nechtěného, kdy krajina vysídleného pohraničí zůstala zachovaná podobně jako vojenské újezdy. Nicméně jsme usoudili, že děti by Český les příliš nebavil. Necítí tu krásu nekonečných lesů, netají se jim dech z příhraničních cest a nevnímají atmosféru míst, která v minulosti obývali lidé, jejichž náznaky lze stále ještě najít. A hlavně tam nejsou žádné hospody :-) Raději jsme tak řídítka kol stočili k severu. Víc do civilizace. Vždyť Plzeňský kraj skýtá tolik jiných zajímavostí, že by zde stálo za to strávit dovolenou celou. Ale aspoň jedno jsme v Českém lese určitě navštívit chtěli. Vyjet na Čerchov, nejvyšší bod, byla po letech zase výzva!

Po dobrém obědě v České Kubici jsme začali stoupat. 550 výškových metrů na sedmi kilometrech není málo. Ale až k rozcestí "Pod Čerchovem" to ještě docela jde. Pak se k vrcholu odpojí panelová odbočka a tam už to nejde. Teda jak komu, mně rozhodně ne. Luděk má lehčí převody, takže většinu šlapal. Šárka se o to pokoušela a velký kus vyjela také. Já ne, já přiznávám bez mučení, že jsem těch celých 1,5 km, během nichž se zdolá 200 výškových metrů, šla pěšky a kolo tlačila. Těch průměrných 13 % je opravdu pravda. Byla to ostuda, předcházeli mě i pěšáci :-) Víťa zůstal někde vzadu. V těchto chvílích vím, že každý musíme kopec zdolat svým tempem. Nemá cenu ho povzbuzovat, nic. Jeho složitější citlivá povaha by způsobila, že se naštve a bude zle.

Konečně jsme stáli nahoře. Překvapení, že ty původní vojenské budovy ještě stojí a že jsou nadále hlodány zubem času. I stará Kurzova věž působí chatrně, vyhlídka však pěkná, neokoukaná.

V bufetu jsem koupila limču, turistické nálepky dětem do deníčků a vstupenky na rozhlednu. Čekali jsme na Víťu dlouhé minuty. Nepřijel zrovna v dobré náladě. Dštil síru na míle daleko: "Tenhle kopec, to jste teda fakt přehnali!"
My? My tu silnici nestavěli :-)

Odpustil nám až v cukrárně na náměstí v Domažlicích :-)

Ale uznala jsem, nastal nejvyšší čas zmizet z hor na chvíli do podhůří... Měli jsme za sebou jenom po Čechách 850 km a 12 km do výšky - horší skóre jak o rok předtím na Kavkaze. Už chápu, proč jsem byla každý večer docela vyřízená.

Výhoda putování Československem
Putování po Československu má dvě velké výhody. Tou první je znalost prostředí. V obchodě víme, co kupujeme. V restauraci víme, co si objednáváme. Nestane se, že si objednáme omylem dršťkovou polívku jako se mi stalo v Rumunsku. Nebo si nekoupíme omylem litr smetany místo mléka jako několikrát v Estonsku nebo Litvě. Souvisí to úzce s výhodou druhou, a tou je čeština. Ne že bychom se nezvládli v cizině dorozumět, ale přeci jenom je ta domluva doma jiná. Je pohodlnější, netřeba v hlavě lovit slovíčka a nechápavě se ptát několikrát dokola. Řekneme si s kýmkoliv cokoliv, pochopíme i ty nejdrobnější detaily a vtipy.

Jenomže občas mě ty debaty už moc nebavily. Byly totiž pořád na jedno brdo.

Měli jsme jet do Íránu
"Odkud jedete?" nebo "Kam jedete?" Kdo se nikdy s takovouto otázkou na cestách nesetkal! Vždycky odpovídám popravdě, nemám důvod lhát nebo si něco vymýšlet. Stejné to bylo i teďka. Říkala jsem pokaždé něco v tomto smyslu: "Nejedeme vyloženě odněkud někam. Jedeme s dětmi po Čechách, takovou poznávačku. Byli jsme například na..." Jenže to už jsem viděla, že mě ti lidé dávno přestali poslouchat. Nezajímalo je, kolik hradů jsme viděli, kolik kopců vyjeli... chtěli slyšet nějakou bombu, ne tohle plácání. Přiznávám, že když jsme s dětmi putovali do Benátek nebo do Ruska, někdy nás bavilo lidi ohromovat. Ale nikdy to nebyl smysl našeho cestování. Ano, je to otřepané klišé, ale cílem je cesta celá. Nejedeme "kolem Československa" nebo napříč, nejedeme žádný někým jiným daný okruh, žádnou oficiální cyklotrasu nebo známý závod. Nekopírujeme nikoho jiného. Trasu jsme si vymysleli sami podle toho, co jsme měli chuť vidět. Nemá ani žádný název. A žádné uznání druhých nepotřebujeme, ale proboha proč, když už se někdo zeptá, tak proč si na tu odpověď nepočká? Zajímalo ho to teda nebo ne? Lidi asi dneska chtějí být po vzoru Blesku šokovaní, potřebují potkat nějaké fakt borce... a my je zklameme tím, že z nás žádná světoborná cesta nevypadne. "Kam si myslí, že asi tak letos s těma zavřenejma hranicema a nejistotou můžeme? Jak jim neřekneš, že jedeš do Íránu nebo tak něco, tak je to nezajímá," posteskla jsem si Luďkovi, když jsme si jednou sdělovali své dojmy. Shodou okolností to cítil naprosto stejně.

Zajímavou zkušeností byly i rozhovory s dalšími cyklocestovateli. Letos jich po ČR putovalo nejspíš také víc než jindy. Po úvodníku na téma "Jak jsme naložení" (viz. vlastivěda č. 2) totiž následovala zpravidla otázka "A kam jedete?" I jim jsme odpovídali popravdě, jak jinak. Ale ani oni si na odpověď nepočkali, spíš nás brali jako někoho, komu můžou povykládat o cestě své. Jakmile jsme to pochopili, probíhaly naše debaty s českými cykloturisty většinou v tomto scénáři:
My: "Dobrý den!" (nebo ahoj)
Oni: "Ahoj. Jste pěkně nabalený, kam jedete?"
My: "Ále, jenom tady po Čechách. Co vy?"
Oni: "xy a blablablablablabla......" Následovalo vyprávění na několik minut o jejich cestě, víceméně podobně laděné jako té naší, jen s rozdílem, že my si to jejich vyprávění se zájmem vyslechli.

Ještěže tady nepoznám, že mě nikdo neposlouchá (resp. nečte) :-D a tak si můžu plácat co chci a jak dlouho chci :-)

Na návsi
Do Semněvic jsme odbočili vpodvečer. Za obcí se rozkládají lesy, v nichž jsme vytušili klidný nocleh. Před obecním domem právě probíhal sněm důchodců. "Prosím vás, nedala by se tu někde nabrat voda?" "Snad jedině v krčmě," odpověděla jedna z přítomných. "Počkejte. Pojďte se mnou, já vám dám," zvedl se jediný muž mezi nimi. Luděk s dětmi pobrali všechny lahve a zmizeli následujíce muže.
"Kampa jedete?" vyzvídala mezitím jedna z dam s nezaměnitelným plzeňským dialektem.
"Myslíte jako teď nebo tak obecně?" zaskočila jsem ji otázkou.
Než se však stačila rozmyslet, raději jsem pokračovala: "Teď jedeme jen za vesnici někam přenocovat, ale jinak jedeme po Čechách."
"Hm. Naši mladí jezdí také na kolech. Vloni byli až v Chorvatsku. Mají kola úplně obložená bágly." Slova už ovšem nepatřila mně, ale svým spoludrbnám vedle. Vypadalo to, že je na ně pyšná. I když, kdo ví. To moje máma, ta se za nás někdy trochu stydí :-) Prý jsme jak vandráci :-)

Uznale jsem pokývala hlavou. Vůbec se mi nechtělo jim sdělovat, kde jsme vloni byli my. Ještě by mi přišlo líto, že jsme letos pořádně nikam nemohli. Protože ano, občas se mi zastesklo po těch cizích zemích. Po větší dávce exotiky.

I včetně toho, že si s lidmi zase budeme méně rozumět. Méně řečeného je někdy více. A někdy dokonce mlčeti platí za zlato.

Ale když se Luděk s dětmi vrátili, kromě naplněných lahví nesli i domácí meduňko-jitrocelový sirup a krabičku vylouskaných ořechů. Dárek od bližního.
Tak jsem svůj úsudek zase vzala zpět. České lesy, české noclehy a lidi tady nemají chybu.

A pak že neplatí, že ženský nevědí, co chtějí.

Zkazilo se počasí
Luděk nás ráno probudil halasným: "Panika! Blíží se déšť." Měl to načasovaný dobře. Sledoval radar a v pravý čas zavelel k odjezdu. Balit mokré stany, to neděláme úplně rádi. Rychle jsme se spakovali a bez snídaně vyjeli. Akorát když se rozpršelo.

Blbý drony!
Klášter Kladruby jsme viděli v dokumentárním seriálu Barokní srdce Evropy, v části o díle Santiniho. Okamžitě jsem tehdy musela zapátrat v mapě, kde se ona majestátní stavba nachází. No a pak už stačilo málo a nenápadně jsem tam nasměrovala i naši trasu. Jenže jak to?! V televizi bylo vše monumentálnější a působivější. I když jsme ke klášteru přijížděli z mírného kopečka, pohled na něj přes dálnici neměl takový efekt, jako při záběrech z dronu. Navíc pršelo a vše kolem bylo zahaleno do šedivé barvy.

Já to říkám pořád, že záběry z dronů jsou nefér. Člověk nemá šanci v životě si takový pohled nejen vychutnat, ale ani zažít.

Nomádi jsou populární
Před klášterem stála zaparkovaná bílá dodávka České televize. "Natáčejí tady pokračování toho parádního dokumentu?" zajímalo mě. "Kdepak. Byl tady nějaký s karavanem. Prý jede kolem republiky. Otáčel se tamhle na té křižovatce, tak ho při tom kamerovali," odpověděl kastelán.
"Aha, my taky jedeme vlastně tak trochu kolem republiky. Jenže na kole, to je asi nuda :-)" zažertovali jsme.

Nandali jsme si zpět již notně promáčené pláštěnky a vydali se do deště. Ne že bychom tomu v autě záviděli, ale dneska teda trochu ano. Hlavně teplo a střechu nad hlavou. Tu pozornost televize vážně ne.
Projela kolem nás, jen tak tak se vyhnula, aby nás neohodila. Zmoklé slepice by diváci vážně vidět nechtěli. No neříkala jsem to? Populární jsou motorizovaní nomádi, co jedou KOLEM REPUBLIKY.

Fotogalerie

10.01.2022 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.04
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Československo s dětmi - kapitola 12.

Cestování
Člověk se pořád má co učitDůl Bílina. Mělo by jít o nejhlubší místo ČR (cca 20 m nad mořem), byť uměle vytvořené. Ze dna dolu startoval…
08.02.2022
Peggy
(5.06)

Československo s dětmi - kapitola 11.

Cestování
Čestný pionýrskýSlibuji čestný pionýrský, že až do konce akce už nebudeme nic opravovat, ani lepit, ani shánět žádné náhradní díly po všech…
31.01.2022
Peggy
(4.79)

Československo s dětmi - kapitola 10.

Cestování
Kdo nebyl na Háji, nebyl na Ašsku Ašský výběžek je velice zajímavý kout Česka, před mnoha lety jsme jeho důkladnému průzkumu na kolech…
25.01.2022
Peggy
(5.06)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Mamut tour)

Lipensko – pěší turistika

Česko
09.08.2022 - 7 dní
pěší turistika
Autobusem
10 300 Kč
PR

Jaké vybavení vozit na kole neustále s sebou?

 (pexels)
Jaro se konečně hlásí o slovo, což znamená, že lyžařské vybavení schováváme do kůlny a naopak vytahujeme cyklistické vybavení, na něhož po roce přichází čas. Než se však vydáte na svou první letošní vyjížďku a naženete si pár kilometrů k dobru, zkontrolujte nejen stav kola, ale také se ujistěte, že máte všechny potřebné doplňky k dispozici. Existuje totiž několik věcí, bez kterých byste neměli ujet ani jeden jediný metr.

CBD a regenerace po sportu

 ()
Pokud se pravidelně věnujete sportu, pravděpodobně vám nemusíme vysvětlovat, jak důležitá je dostatečná regenerace. Nejen, že nám pomáhá se co nejrychleji zotavit po náročném tréninku či závodu, ale zároveň je nezbytnou prevencí nepříjemného zranění a vleklé léčby.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

222 cyklistů (4 přihlášení)

Na Kanáry na kole 2

Pokračování vyprávění o cestě za kamarádem žijícím na La Palmě. Odtamtud jsem se už přemístil na Tenerife a v…
Martin_re-cyklista | 24.05.2022

Proč bychom se nerakovinovali aneb onkologickým pacientem snadno a rychle

Tento můj deník vznikal v době, kdy Lubošovi byla zjištěna rakovina, a psala jsem jej v průběhu léčby tak,…
šíp | 18.05.2022

Vez mě dál, Esko má 04 - Za mizející krajinou ropáků

Motto výletu. Poslouchej [poslouchej]Píseň mou [varovnou]Jen pár not [jen pár slov]Ten zvláštní tón [snad je…
Favorit1970 | 15.05.2022