reklama

Československo s dětmi - kapitola 7.

Nocleh pod Velharticemi
Nocleh pod Velharticemi
Foto: Autor

Československo s dětmi - rok 2020

2. část Vlastivěda pro naše dva puberťáky
Kapitola 3

Nocleh pod Velharticemi
Objevit navečer přímo pod hradem krásnou loučku s ohništěm, lavičkou a kadibudkami bylo tou nejlepší odměnou po náročném dni. Zatím asi nejkrásnější nocleh letošní cesty. Postavili jsme stany, zažehli oheň, umyli se v potoce a uvařili si večeři. Krásný večer. Žádní slimáci, žádné bouřky. Když už jsme se chystali na kutě, skrz tábořiště běžela mladá běžkyně a mířila rovnou k nám. A spustila hned zhurta, jestli prý máme povolení tady stanovat. "To nemáme, nevěděli jsme, že je louka soukromá," odpověděla jsem popravdě. "Tak vás jenom poprosím, abyste si všechny odpadky odvezli s sebou," řekla a zase běžela dál. "Nemusíte se bát, tohle je snad samozřejmost," ujistila jsem ji, a ona dodala už za běhu: "Bohužel ne pro všechny."
Došlo mi, že má pravdu. Do přírody chodí čím dál víc lidí a z toho, co občas vídáme podél cest, mi je špatně. Nechápu zejména dámy, které poté, co si odskočí na malou za strom nebo vedle pěšinky, nechají toaleťák po utření pipiny odhozený na místě močení. To si jako myslí, že je na ten kus papíru po nich někdo zvědavý? Nechápu, jak takový člověk/žena uvažuje. Doma to po sobě přece taky uklidí, tak proč v přírodě ne? A už vůbec nechápu, když se papírky a kapesníčky tohoto typu a účelu použití válí třeba jen malý kousek od veřejného odpadkového koše.
Dovolím si malý tip, pak už s tím poučováním skončím. Igelitový sáček. Obyčejný igelitový pytlík, jaký lze nabrat zdarma v sámošce u pečiva nebo zeleniny. Používám většinou už použité, tj. co zbudou po nějakém nákupu. Střádám si je do brašničky u kola nebo na bok batohu, neváží to vůbec nic. Po vyčurání se utřu a papírek prostě vložím do pytlíku, který pak někde v civilizaci vyhodím do popelnice.

Svatobor
Jedno z míst letošní dovolené, kam jedu poprvé v životě. Pouhých 845 metrů měří tento kopec s rozhlednou a horskou chatou, ale jako všude v Pošumaví, i tady se před závěrečným výšvihem musí klesnout do 550 metrů. Těch 300 výškových se uskuteční na 3 kilometrech, takže stoupání je fakt výživné.
Ovšem ten rozhled! Snad ještě hezčí než z Kleti, vidět je od Temelína po Šumavu. Ceny v chatě ovšem jakoby tu nadmořskou výšku považovaly za vysokohorskou, pod 160 káčé se najíst nejde. Volíme sjezd do Sušice, hladové děti uklidňuji: "Už to bude jen z kopce!"
To jsme si dali! Cesta dolů je ještě brutálnější než výjezd, protože nevede po asfaltu, ale po kamenité lesní pěšině. O sjezdu se moc mluvit nedá, když dlouhé kusy jdeme pěšky. Je to taková cyklotrasa alá Slovensko, prostě masakr, tachometr ukazuje i 18 %. Zkrátka žádný sjezd za odměnu, spíš za trest.

Není to vždycky idylka
Po jídle (dětičky si vyžádaly čínský bufet, a navrch ještě pohár, poněvadž měl Víťa včera svátek) nás čekal hrad Kašperk. Byla jsem už - mírně řečeno - nervózní. Vycházelo to jen tak tak. A po jídle šli všichni ještě na WC, takže další půlhodina v hajzlu (doslova). Vyjeli jsme až v půl třetí. 15 km a 500 výškových metrů. Stihneme to? Hrad je zdálky vidět, jak ční vysoko nad lesy. Už i Šárka, která vyjede každý kopec první, brblala. Doslova mi vynadala: "Ty jsi nadělala bůhvíco se Svatoborem a Kašperk je ještě výš!"
A přitom jsme tam jeli hlavně kvůli nim. Už jsem byla trochu naprdnutá a tak ze mě vypadlo: "Víte co, když vás to teda nebaví, tak zítra skončíme a pojedeme domů."
Možná jsem to neměla říkat. Možná jsem následující dění přivolala.
Poslední prohlídka hradu Kašperku se konala v 17 hodin. Přijeli jsme v 16:45 a krásně ji stihli. Tedy, jen tak tak.

Končíme?
"Kde je táta? Kdo jste ho viděl naposledy?" ptala jsem se dětí před pokladnou u vstupu do hradu. "Já. Ještě dole, měl nějaký telefonát," odpověděl Víťa. Ve vysílačce ticho, zapnula jsem tedy mobil a vytočila jeho číslo. "Holandský syndrom, praskla mi nejspíš zase vidlice. Jděte sami, já tam zatím nějak dojdu," dozvěděla jsem se.
Snažila jsem se si prohlídku nejvýše položeného královského hradu v Čechách užít a nemyslet na to, co se stalo. Před dvěma lety praskl krček vidlice v Holandsku, těsně před Amsterdamem. Luděk tenkrát kolo naložil do autobusu, a přejel 8 km k servisu. Zakoupenou provizorní vidlici potom doma vyměnil za úplně novou. Tak snad není možné, aby po dvou letech zase praskla! Třeba to nebude tak zlé, říkala jsem si v duchu.
Jenže zlé to bylo, bohužel se nemýlil. Když prohlídka skončila, nalezli jsme jej sedícího smutně na parkovišti. Kolo měl rozebrané, diagnóza neúprosná. Vidlice opět praskla, přesně v tom úplně stejném místě jako ta předchozí. Možná následek pádu cestou na Kleť, ale co se dneska dělá za šmejdský výrobky, nadávala jsem, ale věděla, že to nepomůže. Luděk v mezičase nelenil. Měl už dávno obtelefonované všechny obchody a cykloservisy v okolí, ovšem potřebnou vidlici nikde neměli. Měl už obvolané i eshopy, ale to samé - skladem nemá nikdo nic.
Středa, půl sedmé večer, bezvýchodná situace pod hradem Kašperk. Neměli jsme ani jídlo ani vodu - koho by napadlo, že po návštěvě hradu těch 3,5 km dolů do Kašperskýc h Hor nesjedeme za pár minut.
A co třeba bazoš? Neprodává někdo v okolí vidlici? Kdosi z Klatov nabízel trekové kolo za 2 tisíce (klidně ho někam přivezu, uvádí se v inzerátu, ale telefon nikdo nebere). Neřešitelná situace. Zavolat kamarádům, aby pro nás přijeli a akci opravdu zakončit? Jsme asi 350 km od domova, kolo by se doma opravilo a za pár dní bychom mohli ještě vyjet. Nebo skončit úplně?
Čekali jsme, a nevěděli na co. Že se stane zázrak a vyřeší se to samo. Třeba že nás osloví někdo z kolemjdoucích, ale lidi z hradu pomalu odjížděli, nasedali do svých aut, nezajímal se nikdo o cyklisty s polámaným kolem. Poslední odjela průvodkyně, a pak jsme uprostřed lesů osaměli osaměli.

Říká se, nevěř na zázraky, spoléhej na ně. Ale samo se nevyřeší nic, bylo třeba jednat. Nevím, jestli jste někdy zažili vidlici prasklou v krčku, ale takovýto bicykl nejde ani vést, natož na něm jet.
Luděk zmizel v lese a po návratu třímal v ruce kus větve a pár drátů. Tím zafixoval řídítka, aby aspoň kolo mohl tlačit a vydali jsme se na sestup. Opět sjezd na všechny peníze - pěšky.

Trail ti dá co potřebuješ
Lidi, co chodí takové ty několik tisíc kilometrů dlouhé traily v USA říkají, že... uznávám, je to takové lehce ezo... když něco opravdu potřebuješ, tak ti to trail poskytne. Během cesty to třeba někde najdeš na zemi nebo ti to někdo daruje zdarma. Zkrátka, že se takovéhle věci dějí. Když jsem o tom četla, uvědomila jsem si, že to znám také, ale v maličko jiné formě. Netušila jsem do té doby, že se tomu tak říká, nebo že to prožívají i jiní lidé.
Já tomu říkám, nechat se vést Cestou. Znám to typicky ze situací, kdy je večer na spadnutí, potřebujeme najít místo na stan a jako na potvoru vjedeme do obydlené oblasti, dům vedle domu dlouhé kilometry. A k tomu se nebe začne zatahovat, déšť je jistý. V tu chvíli mě začne lehce popadat panika - kde jenom dneska přespíme?
A přitom vím, že za více než dvacet let cestování to pokaždé nějak dopadlo. Nikdy se nestalo, že by se místo nenašlo a jeli bychom třeba až do rána :-) Vždycky jsme někde přespali, tak to tak dopadne i dneska. Jenom to chce klid. Nadechnout se, pak podruhé a hlavně zanechat obav. Nechat Cestu, aby nás vedla, svěřit se do jejích rukou. Vím, zní to divně, ale funguje to. Nikde pro nás není přichystané lože, přesto to vždycky nějak dopadne. Dobře to dopadne. Vždycky, když se dokážu přestat stresovat, a nadcházející události nechám s pokorou volně plynout, stávají se zázraky. Někdo říká, že se tohle děje i v normálním životě, tak daleko ale zatím nejsem...
Když jsme scházeli pěšky z Kašperka, byla jsem naštvaná. Luděk vymyslel, že se v Kašperských Horách na pár dní ubytujeme a vidlici si necháme z nějakého eshopu poslat. Je středa, do pátku by mohla dorazit. Já si nechci připustit stát dva dny na jednom místě. Pěkná otrava.
Jenže nic jiného se nedalo dělat, musela jsem se s tím smířit. Tak budeme dva dny stát na místě - no a co? Vždyť není nutné trasu dokončit podle plánu, tak ji na konci trochu zkrátíme. Vždyť o nic nejde, pořád to jsou jenom Čechy, dojedeme to jindy. A ty dva dny nějak vydržíme. Odpočineme si, vypereme. Nakonec jsem se snad i začala těšit.
A přesně v ten moment se to začalo zase dít!
Luděk už koukal po pláccích v lese, mě to ale táhlo blíž k městu. Nevěděla jsem proč, snad abychom to ráno měli kratší. A pak jsme došli do místa, kde se sklon lámal a cesta začala opět stoupat. Na lesní křižovatce stálo auto a u něj pán s paní.
Něco mi říkalo, abychom s nimi navázali kontakt.
"Dobrý večer, nejste prosím náhodou z Kašperských Hor? Totiž, jde nám o to, jestli nevíte o někom, kdo tam opravuje kola?"
"Tam nikdo takový není," kroutili oba hlavami. Ale nedalo jim to. "Co byste potřebovali?"
Ve stručnosti jsme vylíčili naši situaci, se zájmem si ji vyslechli. "A nešlo by to svařit? Někoho bych vám doporučil..." A už to jelo. Zkrátím to. Poradil nám jeden konkrétní autoservis, vychvaloval ochotného a šikovného majitele až do nebes. A ještě nás poslal na nedalekou loučku, na které máme přespat. Byl to nimrod, takže jsme chvilku počkali, až si nastřelí kulovnici, což byla rána jak prase, ale nábojnici věnoval našemu Víťovi a pak odjeli domů. My jsme si v lese postavili stany a byli zvědaví, jak to zítra dopadne...

Expedice je zachráněna
Ráno nás zastihlo v lese pod Kašperským hradem. Ihned po probuzení z říše snů mi na mysl naběhl obraz průšvihu včerejšího večera - prasklá vidlice Luďkova kola. Měli jsme za sebou 733 km po Čechách, a předtím asi 1200 po Slovensku. V žádném případě se mi ještě nechtělo končit a vracet se domů...
Rozepnula jsem zip stanu, Luděk už byl spakovaný. "Půjdu napřed!" Přikývla jsem. Ty necelé tři kilometry musí jít s rozbitým bicyklem pěšky. Pomalu jsme s dětmi sbalili zbytek věcí, naložila jsem oba naše stany a na kole přejeli k autoservisu. Vedle dílny tam leželo Luďkovo odstrojené a rozebrané kolo. To je dobré znamení, pomyslela jsme si. A opravdu! Oprava již byla v plném proudu. Myslivec včera poradil dobře. Pan majitel byl nejen profík s dílnou vybavenou od toho nejmenšího imbusu po soustruh, ale hlavně to byl neskutečně ochotný člověk.
"Víte, také trochu jezdíme na kole. A nedávno se nám rozbily brzdy a v servisu se nám nadstandardně věnovali. Rádi tu pomoc oplatíme někomu dalšímu, chápu jaké to je být v nesnázích," sdělila mi jeho manželka. Jako správné paničky jsme popíjely v altánku kávu, zatímco se muži urputně snažili opravit prasklý díl. Svařovalo se, brousilo, vyztužovalo... došlo i na zmíněný soustruh. A když bylo nasazeno a řídítka otáčela předním kolem jak měla, teprve teď jsem se tiše zeptala Luďka: "Myslíš, že to bude držet?" "Určitě. A dost možná i lépe než nová vidlice." Byla jsem naměkko. To znamená, že nekončíme. To znamená, že nemusíme několik dní čekat na zásilku z eshopu. To znamená, že ještě dneska jedeme dál. Ztratili jsme jenom asi půl dne.
"Co jsme dlužní?" Tak zněla nezbytná otázka na závěr. Byli jsme připraveni zaplatit cokoli, co by si řekli. Jenže oni řekli: "Nic. To nechte. Až dorazíte domů, pošlete nám pohled. Přeju vám, ať cestu dokončíte." Tak na toto jsem připravená nebyla. Takoví dobří a sympatičtí lidi. Nechápala jsem. Luďkovo kolo dostalo přednost před opravou auta nějakého platícího zákazníka. Věnovali se nám takovou dobu, k tomu kafe, koláčky a spotřebovaný materiál. Ale svůj názor nechtěli za nic na světě změnit. A já jsem už měla v hlavě nápad, jak se odvděčíme, co z domova spolu s pohledem odešleme.

Akce obrubník
První metry na kole s opravenou vidlicí jel Luděk opatrně. Chtěli jsme někde pořádně posnídat před šumavskými kopci. Zrovna se otevírala cukrárna na náměstí. Ale na sladké jsme chuť neměli, a kafe jsme zrovna dopili. "Dobrý den, náhodou, nemáte chlebíčky?" zeptali jsme se u pultu.
"Nemám, bohužel, ale tamhle je sámoška!" Mladík za námi dokonce vyběhl ven, aby nám potraviny ukázal.
"Oukej, tak to bude akce obrubník," pronesl Luděk.
"Jo, znám to taky. Akce obrubník je na cyklovandrech největší klasika. Rohlíky, salát a kefír."
Já vám nevím, ale to je normální, že jsou lidi v Kašperkách tak zlatý!!!???
No a kolo drželo, městská dlažba nezpůsobila uvolnění, tak jsme se s Kašperskými Horami rozloučili a zamířili směr Churáňov.

Fotogalerie

03.01.2022 vložil/a: Peggy
karma článku: 6.16
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Československo s dětmi - kapitola 9.

Cestování
Vzpomínky na Stříbro Nedávno jsme koukali na soutěž Kde domov můj. Padla v ní otázka ze západních Čech, už nevím jak přesně zněla, ale…
18.01.2022
Peggy
(3.72)

Československo s dětmi - kapitola 8.

Cestování
Vlastivěda pro naše dva puberťáky Šumavský samotář Znáte knihu rozhovorů se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině? Resp. i její…
10.01.2022
Peggy
(4.93)

Československo s dětmi - kapitola 6.

Cestování
Československo s dětmi - rok 2020 2. část Vlastivěda pro naše dva puberťákyKapitola 2 Vyhozené prachyJeli jsme s dětmi vlastivědu, takže…
27.12.2021
Peggy
(5.25)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Mamut tour)

Lipensko – pěší turistika

Česko
09.08.2022 - 7 dní
pěší turistika
Autobusem
10 300 Kč
PR

Jak vybrat ideální zimní bundu pro chladné dny na sport i do města?

 (everydaytextures / Shutterstock.com)
S příchodem podzimu a zimy je třeba vybavit svůj šatník kvalitní bundou, která vás zahřeje. Může přitom být složité vybrat si ty správné parametry, díky kterým se i v zimě budete cítit pohodlně. Nabízí se několik základních tipů, na co se při výběru nové bundy zaměřit.

Tenisky jako obuv na kolo?

 (In Green / Shutterstock.com)
Již sto padesát let jsou tenisky jedním z nejoblíbenějších typů obuvi určené pro sport a trávení volného času. Právě toto určení je pro tenisky typické i nyní, ačkoliv se začínají prosazovat i jako obuv pro formální příležitosti a s trochou nadsázky lze říci, že poslední příležitostí, pro kterou se tenisky opravdu nehodí, je návštěva Národního divadla nebo opery. Jak je to ale s teniskami pro jízdu na kole? Je něco takového přijatelné nebo nikoliv?

Elektrické koloběžky ovládají svět: Jak se na jejich provoz dívá legislativa?

 (zdroj: Unsplash)
Elektrické koloběžky se za posledních pár let staly jedním z nejoblíbenějších dopravních prostředků napříč světem. Setkat se s nimi můžeme nejen ve městě, ale i na výletech v přírodě. Jak už tomu ale bývá, s rostoucí oblibou přišly na řadu i jejich regulace. Jak se k používání elektronických koloběžek staví česká legislativa?
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

212 cyklistů (23 přihlášených)

Československo s dětmi - kapitola 9.

Vzpomínky na Stříbro Nedávno jsme koukali na soutěž Kde domov můj. Padla v ní otázka ze západních Čech, už…
Peggy | 18.01.2022

Československo s dětmi - kapitola 8.

Vlastivěda pro naše dva puberťáky Šumavský samotář Znáte knihu rozhovorů se šumavskými samotáři Raději…
Peggy | 10.01.2022

Československo s dětmi - kapitola 7.

Československo s dětmi - rok 2020 2. část Vlastivěda pro naše dva puberťákyKapitola 3 Nocleh pod Velharticemi…
Peggy | 03.01.2022