reklama

Československo s dětmi - kapitola 6.

Jeli jsme s dětmi vlastivědu, takže jsme mimo jiné objížděli známé hrady a zámky.
Jeli jsme s dětmi vlastivědu, takže jsme mimo jiné objížděli známé hrady a zámky.
Foto: Autor

Československo s dětmi - rok 2020

2. část Vlastivěda pro naše dva puberťáky
Kapitola 2

Vyhozené prachy
Jeli jsme s dětmi vlastivědu, takže jsme mimo jiné objížděli známé hrady a zámky, kde jsme chodili opravdu poctivě na prohlídky. Na Zvíkově jsme si koupili pexeso hradů a zámků jihočeského kraje, jako motivaci.
Důležité bylo, že to děti zatím bavilo, tak nám nebylo líto peněz, i my jsme se dozvěděli spoustu staronových věcí. Co na tom, že je hned zase zapomeneme. V paměti mi ale utkvělo, že dřív nebylo zvykem pořizovat portréty malých dětí - s ohledem na vysokou dětskou úmrtnost se objednávat malíře pro děcko zkrátka nevyplatilo. Obrazy byly drahé a jeden nikdy nemohl vědět. Dovedete si to představit? Jeden dětský (a tudíž hodně vzácný) portrét visí na Červené Lhotě. Majitele zámku si už vůbec nepamatuji, ale tohle je dobré pro srovnání, co vše bylo dřív normální a jak dobře se oproti minulosti máme dneska. I s těma všema protivnejma opatřeníma to není nic proti epidemiím ve středověku, válkám, hladu, koncentrákům, chudobě nebo opravdové totalitě... Co vše museli naši předci zažívat, s čím vším se museli vypořádat.

Trochu to popletl :-)
Ještě k zámku Červená Lhota - mimochodem, zrovna tam rekonstruovali hráz, takže voda byla vypuštěna a zámek na ostrově se nekonal. Jiřík by se pro Zlatovlásku letos musel brodit bahnem, páč by neměl jak na loďce veslovat. Už jsme měli prohlídku za sebou a akorát jsme nasedali na kola a chystali se odjet, když k mostu dorazila skupinka menších dětí. Jeden chlapeček zůstal v úžasu hledět na barvu fasády: "Jé, tady asi bydlela Červená Karkulka..."

Já s tou helmou taky pokaždé srostu
Dávali jsme si dopolední kávu v cukrárně v Týně nad Vltavou. Vedle nás u stolku seděli také cyklisti. Poznalo se to snadno. Jeden z nich měl totiž na hlavě helmu. Ano, seděl u stolu v helmě a cpal se dortíkem. Kývla jsem mu zdálky na pozdrav. Možná, kdyby se mi také občas nestávalo, že si přilbu zapomenu sundat, bych si o něm myslela, že je buď namachrovaný frajírek, nebo totální debil. Ale Milan Silný při svých závodech Loudání v helmě občas i spí, a já s ní prostě po těch týdnech na kole pokaždé taky srostu. Víťa se mi směje, že ji nesundávám, když nakládáme kola do vlaku, já ale optimalizuju, aby se mi neblembala na řídítkách. Do obchodu jsem v ní taky schopná jít.
A tak jsem ráda, že nejsem takový debil sama. ...

Manželské povinnosti
To si takhle jednou Luděk usmyslel, že i na cyklodovolené je potřeba plnit manželské povinnosti a dokonce za tím účelem hodlal přespat jednu noc pod střechou, v posteli, prostě penzionek, dva pokoje... Sama jsem se divila, běžně totiž i za lijáků trvá na stanu. Když si vzpomenu třeba jak jsme vloni na Kavkaze stavěli nouzově stan v bouřce mezi bolševníky jen proto, že my jsme přece ti drsňáci, co žádný guesthous nepotřebujou... Výjimečně mě nenapadla žádná výmluva, tak tedy něco našel, po telefonu dojednal, pro děti to mělo být překvapení. Už se blížil večer a s ním studená fronta. Mraky houstly a vypadalo to na déšť. "Kde nabereme vodu, už by to chtělo někde najít nocleh," začaly najednou řešit děti a my pořád nic, jeli jsme dál... A pak jsme stáli přede dveřmi ubytování a ony byly snad normálně zklamané. Prý: "Hotel? Proč? Vždyť to není potřeba," divily se. Hele, normálně jsem z nich měla radost! Jsou to tvrďáci!

Kotě aneb když v ráji pršelo
Od rána pršelo a my se blížili k Novohradským horám. Já nevím jak vám, ale nám tam prší vždycky, prostě k tomuhle kraji to pošmourno, mraky a voda tak nějak patří. Tenhle den lilo teda fest. Těsně před Novými Hrady, jak se uhne z hlavní do města, v takovém menším stoupání bylo najednou slyšet zoufalé mňoukání. A brzy jsme zjistili, odkud pochází. Na stromě hned u cesty, v poměrně velké výšce, sedělo na větvi docela malé kotě. I na tu dálku bylo vidět, že je celé mokré a šíleně ustrašené. Šárka okamžitě, že ho musíme zachránit a z toho stromu sundat.

Teď mi došlo, že asi neznáte naši Šárku. Tak jenom stručně - představte si holku, co miluje kočky. A když říkám miluje, tak to je myslím slabé slovo. Ona je na ně šíleně ujetá už od školky. A teď si představte strom, co roste ve srázu hned u silnice a první větve začínaj až někde ve výšce několika metrů. K tomu liják... fakt super konstelace. A Šárka bulící, že tady to kotě prostě nechat nemůžeme, že ona dál nepojede. Jenže znáte to, záchranou akci jsem musela rozjet já. A nejsem bohužel ani hasič ani stromolezec, nicméně už jsme pár koťat u nás na stromě měli, a víme, že když to šlo nahoru, půjde to i dolů. Tohle si naštěstí dalo říci, a když jsme na něj začali mluvit, pomalu se snažilo postupovat směrem k nám, napůl teda lezlo, napůl padalo, ale chytili jsme ho a dobrý. Bylo vážně strašně roztomilý. Ale co dál? Tohle přesně byla moje noční můra vloni v Gruzii, ta toulavá roztomilá štěňátka všude. Jenže tohle bylo kotě a Šárka je - no však jsem to už psala - úchyl na kočičky. Takže jsem milou vyklepanou kočenku vzala pod bundu a došlapali jsme k prvním domům. Ale tím se dilema "Kam s ním" nevyřešilo. Fakt jsem nevěděla, co dělat. Sice bylo teprve odpoledne, ale kvůli dešti nikde nikdo. Stáli jsme u zámku, kde visela cedule, že je tam nějaký ústav přírodovědecké fakulty, tak říkám, že bychom ho nechali v zahradě pod stromy, obětovala jsem dokonce jednu paštiku. Kotě ale nechtělo jíst, chtělo jít s námi, takže Šárka se opět rozbrečela, že ho tady nenechá. Luděk s Víťou už mezitím někam zmizeli, chtěli se jít ohřát a usušit a my tam stály jak zmoklý slepice. Pak šla paní se psem, tak jsem k ní běžela, že jsme našli kotě a co máme dělat. A ona se jen smála, že kočka se o sebe přece postará. Tak říkám Šárce: "Vidíš, nemůžeme obcházet domy, komu patří, ono to zvládne, neboj, zvládlo to doteď." A tak nastalo loučení - přísahám, že být to poslední den, vezmeme si ho klidně domů, co na to, že už dvě kočky máme. Bylo fakt strašně ťuťu ňuňu (ach jo). Ale měli jsme před sebou ještě dva týdny a do toho nám kotě jaksi... nepasovalo. No, zkrátím to - nechali jsme ho tam a doufám, že našlo majitele, ať už původní, nebo nové.

A Šárka? Hned za Novými Hrady se terén zlomil, začalo se hodně zostra stoupat a tak měla jiné starosti. Dojeli jsme ten den až do Pohoří na Šumavě, takže na kotě se naštěstí zapomnělo.

Jo a u toho Pohoří jsme přespali asi metr od hraniční čáry poblíž českého pramene Lužnice, na jediném suchém místě v těch podmáčených lesích a lukách. Letošní léto pršelo opravdu hodně. A na pár kroků, jen pro ten pocit, jsme zašli i do Rakouska. U toho jsme se pokusili dětem vysvětlit, proč byly dřív hranice směrem na západ doslova zadrátované a jak to tady asi vypadalo. Luděk jim popisoval, jak hranice fungovaly, proč se nešlo dostat až k čáře a k čemu sloužily signálky. Protože i to je vlastivěda.

Zbytečné obavy
"Tady bude ráno pražit slunce," prudil Luděk, když jsme večer stavěli stan na těch podmáčených otevřených loukách nad Pohořím na Šumavě. První sluneční paprsky dopadající na navlhlou plachtu má většina lidí rádo. Nikoliv Luděk. Jakmile zasvítí na stan třebas jen jeden zbloudilý pruh světla, okamžitě vstává, budí všechny a velí k odjezdu. Věta "Já se nechci smažit!" je moje noční můra a je tedy i v našem zájmu stanovat ve stínu. Obavy však tady byly zbytečné. Ráno už sice nepršelo, ale v cca 940 metrech nad mořem se po včerejším lijáku všude válely cáry mraků a mokré bylo po celodenní jízdě v dešti všechno, co jsme neměli schované v báglech. Jakoby už přišel podzim, pomyslela jsem si. Ale byl teprve červenec.

To ráno bych teda ostré sluneční paprsky na stan uvítala. Takové ty balkánské. Klidně plnou palbu od pěti od rána. A tuším, že ne jen já.

Sláva Vietnamcům a objev mraženek
"Polské obchůdky a české hospůdky bych navrhl do UNESCA!" pronesl Víťa před pár lety, když jsme přejížděli Polsko a mířili do Běloruska. Skoro v každé malé vesnici tam mívali otevřený obchod, klidně i několik. Pro cestování to je velmi pohodlné: nemusí se složitě plánovat, zdlouhavě nakupovat a vozit kila zásob. I u nás tomu tak dřív bylo, nicméně ruka trhu a globální řetězce začaly vesnické obchody likvidovat. Je to logické, vesnický krámek nemůže konkurovat, nenabídne slevy ani akce, není v něm žádný široký výběr a otevíračka je omezená. Toto však poslední roky začíná měnit fenomén vietnamských večerek. Mnohokrát nás zachránily, když jsem zapomněla, který je den v týdnu nebo se nám prostě jen nechtělo nakupovat množství zásob.
Typicky - v neděli dopoledne si uvědomím, že je vlastně neděle. K snídani jsme snědli poslední chleba a v báglech mám jen jednu paštiku a třetinu nutely. Kouzlo dlouhých cyklodovolených - člověk úplně zapomene, co je za den. Ale čtyři hladové krky na krku, co dělat. Hospody v neděli nenabízejí cenově snesitelná meníčka a když máte porci za 175 Kč násobit čtyřmi, dost rychle si takový oběd rozmyslíte. Nejinak tomu bylo v Dolním Dvořišti. Restauraci s prý vynikajícími hovězími líčky jsme se slzou v oku minuli a skončili na benzínce. Zavál nás tam snad sám osud. Objevili jsme tam totiž jsme zabalené hotovky za 69 korun, které jsme si mohli ohřát v mikrovlnce. Knedlíky a špagety bylo ovšem nutno dlabat lžící, kdo by na vandr tahal příbor.

Noc na Kleti
Z malebného pohraničí jsme uhnuli zase maličko do vnitrozemí. Kleť je s nadmořskou výškou 1084 m n. m. nejvyšší hora Blanského lesa, a nad Českým Krumlovem ležícím na Vltavě se vypíná o skoro 600 metrů výš. Bylo už pozdní odpoledne, když jsme město opouštěli. Dokoupili jsme zásoby a začali stoupat. Ono v podstatě se stoupat začíná hned z centra, takže na kraji města už zbývá jen 550 metrů a tak to pokračuje až na vrchol, jedno kterou cestu si vyberete, moc odpočinku na ní není, je to prudké všude. Ještě v Krumlově došlo k tomu, že Luděk uhýbal ze silnice k obchodu a vzal to přes nízký obrubník. Nějak blbě ten nájezd odhadl, kolo se smýklo a najednou ležel jak široký tak dlouhý na zemi. Docela mě to vyděsilo, nebývá zvykem, že by se s kolem kácel k zemi, dokonce na nás zavolal pán z otevřeného okna naproti, jestli nepotřebujeme pomoc. Potřeba ale nebyla, kromě odřené nohy to nevypadalo na nic horšího, tak se jelo dál. Bez následků pád ale nebyl, jen jak má všechno svůj čas, tak tyhle se projevily až o pár dní později.
Ale teď zpět ke Kleti... vyjeli jsme tam až v osm hodin. Já asi 2x tlačila, přiznám bez mučení, bylo to místy docela prudké. Vrcholek se halil do mraků, na rozhlednu nemělo cenu ani chodit. Abychom něco viděli, rozhodli jsme se na Kleti přenocovat. To se mnou není jen tak - nocovat na takových místech. Nejprve je třeba důkladně proskenovat internet a vyhodnotit riziko bouřek. Musí být nulové. Jakékoliv číslo, i třeba jen nepatrně vyšší než nula, u mě způsobuje stres a následné nevyspání. Ale dnes to vypadalo, že bude klid. Stan jsme postavili u plotu Kleťské hvězdárny. Rušil nás jen zvon vyzvánějící na rozhledně a informující široké okolí každou hodinu (23-5 byl naštěstí klid) o tom, kolik je právě hodin.
A bouřky jsem vyhodnotila dobře. Přišla až ráno, v 10 hodin. To už jsme z Kleti ovšem sjížděli, poté, co jsme si ve slunečném ránu užili výhled z nejstarší české kamenné rozhledny.

Paní, vy jste borec!
Přiznám se, že nemám moc ráda, když nám lidi v souvislosti s ježděním na kole říkají, že jsme borci nebo tak něco. Podle mě neděláme nic světoborného. Je to náš koníček, možná trochu životní styl, ale pořád je to jen blbé projíždění se krajinou na kole ve volném čase. Děláme to proto, že nás to baví. Jen kvůli sobě. Ne kvůli fotkám ani lajkům. A potom mě baví o tom psát. Ale - co je na tom? Na kole jezdí kdekdo. Čím dál víc lidí. A na sociálních sítích se zveřejňuje skoro každý prd.
Podle mě je borec někdo, kdo dělá něco užitečného. Když takhle projíždíme vesničky, s úžasem a trochou závisti sleduji, jaké mají lidi zahrádky. Dovedu si představit tu nekonečnou práci na nich! Tuhle jsem za jedním plotem zahlédla stařenku - ruce po lokty špinavé od hlíny, a za ní hromada čerstvě vypletého plevele, skoro větší než ona sama. Dodneška mě mrzí, že jsem nezastavila a neřekla jí: Paní, vy jste borec.
Protože fakt klobouk dolů. Plení plevele já nesnáším. To radši desetkrát na tu Kleť.

Vy jste teda pěkně naložený
Tak to je taky dobrá věta, kterou slýcháme skoro denně. Nikdy nevím, co na to odpovědět. Protože když to řeknou obyčejní lidi někde ve vesnici, u kterých chápu, že neví, jak to na vandrech chodí a co všechno potřebujeme, pak věřím, že to myslí s respektem. Ale občas nám to řeknou elektrokolisti či penzionoví cyklisti sbalení nalehko. Potom si připadám neschopná rozumně sbalit všechnu tu výbavu na 6 týdnů, dva stany, plachtu, čtyři spacáky a stejný počet karimatek, vařič, kanystr na vodu, jídlo, náhradní díly... Kdysi, když jsem ještě jezdila v partě, jsem na naši adresu zaslechla hlášku: "Ti cyklisti jsou dobře nabalený. Ty s sebou táhnou snad i zavařovací sklenice ze sklepa."
Tak fakt ne. Zavařeniny netaháme, jen když náhodou nějaké dostaneme (díky Moniko, ta od tebe nám vydržela až do Novohradských hor).

Šumavské podhůří aneb kam se hrabe Vysočina nebo Alpy
Projeli jsme s děckama (a i sami) už dost různých koutů, abychom dokázali posoudit, co je a co není masakr. Krajinu šumavského podhůří, zhruba mezi Prachaticemi a Sušicí zatím považuji za vrchol kopců v Čechách i na Moravě. Stojím si za názorem, že přejezd Vysočiny je horší jak alpská sedla; jen nyní dodávám, že kam se hrabe Vysočina na naši trasu směr Rabí. Ukazatel kopcovitosti je mimo jiné nutnost měnit každou chvíli brzdové špalíky. Do toho kraj totálně opuštěný, nikde ani obchody, natož hospody, tam fakt lišky dávají dobrou noc, nevidno dokonce ani jednu vietnamskou večerku. "Tady je to nějaká hladová oblast," skuhral Víťa. "A žíznivá," dodal Luděk. Ale potom kvůli nám otevřeli ještě zavřenou hospodu, dva Dudáky v něm zasyčely, probrali jsme Babiše a jelo se dál. Dolů deset procent a nahoru jedenáct.
Už jsme se těšili na Šumavu, že si tam odpočineme :-)

Nové sedlo
Aby toho nebylo málo, v těch kopcích zase začalo bouřit, jen pro představu - čtyři bouřky za jednu noc, když jsme spali v údolí Volyňky. Což o to, u řeky na nejnižším místě široko daleko jsem se nebála, ale ráno byly na všem - ale úplně na všem!!! - nalezlí slimáci! Olezlé od nich bylo úplně všechno. Stan, boty, bágly, kastrol, a vrcholem je Luďkovo nové kožené sedlo. Lahůdka :-)

Čísla
Došlo mi, že vůbec nepíšu kolik jsme ujeli a tak. Ono to letos bylo víc o hradech, zámcích, zříceninách a rozhlednách, než o ujetých kilometrech, a nastoupaných metrech. Přesto nám něco tachometr naměřil, konkrétně u Velhartic ukazoval 635 km ujetých z Prahy do dálky a 8,5 km do výšky. A pak že jsou Čechy malé a nízké!

Fotogalerie

27.12.2021 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.3
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Československo s dětmi - kapitola 12.

Cestování
Člověk se pořád má co učitDůl Bílina. Mělo by jít o nejhlubší místo ČR (cca 20 m nad mořem), byť uměle vytvořené. Ze dna dolu startoval…
08.02.2022
Peggy
(5.06)

Československo s dětmi - kapitola 11.

Cestování
Čestný pionýrskýSlibuji čestný pionýrský, že až do konce akce už nebudeme nic opravovat, ani lepit, ani shánět žádné náhradní díly po všech…
31.01.2022
Peggy
(4.79)

Československo s dětmi - kapitola 10.

Cestování
Kdo nebyl na Háji, nebyl na Ašsku Ašský výběžek je velice zajímavý kout Česka, před mnoha lety jsme jeho důkladnému průzkumu na kolech…
25.01.2022
Peggy
(5.06)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Mamut tour)

Lipensko – pěší turistika

Česko
09.08.2022 - 7 dní
pěší turistika
Autobusem
10 300 Kč
PR

Jaké vybavení vozit na kole neustále s sebou?

 (pexels)
Jaro se konečně hlásí o slovo, což znamená, že lyžařské vybavení schováváme do kůlny a naopak vytahujeme cyklistické vybavení, na něhož po roce přichází čas. Než se však vydáte na svou první letošní vyjížďku a naženete si pár kilometrů k dobru, zkontrolujte nejen stav kola, ale také se ujistěte, že máte všechny potřebné doplňky k dispozici. Existuje totiž několik věcí, bez kterých byste neměli ujet ani jeden jediný metr.

CBD a regenerace po sportu

 ()
Pokud se pravidelně věnujete sportu, pravděpodobně vám nemusíme vysvětlovat, jak důležitá je dostatečná regenerace. Nejen, že nám pomáhá se co nejrychleji zotavit po náročném tréninku či závodu, ale zároveň je nezbytnou prevencí nepříjemného zranění a vleklé léčby.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

201 cyklistů (4 přihlášení)

Na Kanáry na kole 2

Pokračování vyprávění o cestě za kamarádem žijícím na La Palmě. Odtamtud jsem se už přemístil na Tenerife a v…
Martin_re-cyklista | 24.05.2022

Proč bychom se nerakovinovali aneb onkologickým pacientem snadno a rychle

Tento můj deník vznikal v době, kdy Lubošovi byla zjištěna rakovina, a psala jsem jej v průběhu léčby tak,…
šíp | 18.05.2022

Vez mě dál, Esko má 04 - Za mizející krajinou ropáků

Motto výletu. Poslouchej [poslouchej]Píseň mou [varovnou]Jen pár not [jen pár slov]Ten zvláštní tón [snad je…
Favorit1970 | 15.05.2022