reklama

Československo s dětmi - kapitola 3.

Pod Spišským hradem
Pod Spišským hradem
Foto: Autor

Slovensko s rouškou
Kapitola 3 - Střední Slovensko

Spiš, Liptov, Orava... přesně tyhle oblasti jsou důvodem, proč se mi slovenská krajina asi líbí víc než u nás v Česku. Ty strmé stráně, posečené louky s kupkami sena, občas ovce (dnes už moc ne), smrky co mají větve až na zem... Tedy, jasně že už to dávno tak idylické není. Louky postupně zarůstají nálety a plevelem, protože se na nich léta nepase (a děda bača s psíkem z večerníčkové znělky tím pádem už večer hvězdy rozsvěcovat nechodí), tráva se seče křoviňákem a o smrky se postaral lýkožrout (a následně harvestor).

Člověk by řekl, že Karpatům tady skoro na samém konci svého oblouku, poté co předvedly v Rumunsku a na Ukrajině, už začne docházet dech. Opak je ale pravdou! Místo aby se pozvolna snižovaly a skláněly své hřebeny poslušně do nížin, právě na Liptově vytasí své největší trumfy! Skalnaté Vysoké, o něco nižší Západní a souběžně s nimi povlovnější Tatry Nízké. Pak ještě Fatry a další...

A právě ve Vysokých Tatrách leží nejvyšší bod celého karpatského horstva. 2655 m vysoký Gerlachovský štít, který býval také nejvyšší horou naší, tedy když jsme se ještě jmenovali Československo. V červenci ale není moc šancí jen spatřit, vrcholky Tater totiž skoro věčně obklopují mraky a přinášejí bouře, jejichž věhlas se dostal i do textu slovenské hymny.

Velká nevýhoda hornatých oblastí je, že silnice vedou údolím podél řek. Doliny, které odbočují, bývají slepé a hřebeny hor většinou neprůjezdné - každá cesta tedy poutníka svádí na hlavní. A na ní uhání jedno auto za druhým. Často nemáme na výběr. Existují zde sice cyklotrasy, ale jak jsme zjistili, ty jsou vyznačeny zpravidla výhradně pro milovníky bahna a skákání po kamenitých lesních svážnicích rozoraných po těžbě dřeva. Bohužel, pro nás nejsou příliš vhodné.

Ale abych jim úplně nekřivdila, těm stezkám označeným barevným céčkem v rámečku. Občas nás zavedou do míst, kam bychom se normálně dostali jen pěšky. A ty výhledy, ty pak stojí za ten pot, dřinu a někdy i trochu slziček. A aspoň si člověk chvilku oddychne od toho nekonečného bláznivého štrúdlu aut, kamionů a motorek...

Děti se už zase neptají, jak je něco daleko, ale "Kolik výškových metrů to bude?" nebo "Jak hluboko klesneme?" myšleno před dalším stoupání. Ale není to zatím tak náročné, jak by se mohlo zdát. Na ujetých asi 900 km máme lehce přes 9000 nastoupaných metrů, hranici 1000 výškových metrů za den jsme zatím ještě nepokořili. Zkrátka pohoda, kofola, halušky a Šariš.

Na trase nás brzdí spousta zajímavostí. Poprvé v životě navštěvujeme Spišský hrad, pod nímž jsme projeli mnohokrát, většinou autem, ale znáte to... jak člověk ty věci odkládá na někdy příště. Takže po letošku máme nejrozsáhlejší hradní zříceninu ve střední Evropě, zapsanou na seznam UNESCO, odškrtnutou. Není ale sama v Unescu, nedaleká Spišská kapitula, resp. Spišský Jeruzalém, tam na japonské návštěvníky čeká spolu s ní. My jsme ale Češi a vidět to chceme též.

O co vlastně jde? V letech 1666 - 1675 vybudovali jezuitští mnichové "náhradní Jeruzalém", protože v té době se mohutně válčilo s Turky a poutníci se neměli jak do Svaté země dostat. Stavitelé vybudovali katedrálu svatého Martina a několik kapliček v okolí, vše v poměru 1:1 jako ve skutečném Jeruzalémě. Každá kaplička odpovídá jednomu konkrétnímu místu. Předpokládá se, že stavba nejspíš nebyla úplně celá dokončená, a některé objekty se naopak do dnešní doby nedochovaly. Celý areál je volně přístupný a na kole průjezdný. Jedna z nejvzdálenějších kapliček, Pútnická kaplnka sv. Kríža nad Sivou Bradou, měla ve zmíněném modelu Jeruzaléma symbolizovat pověstnou Golgotu. Za zajímavější ale považuji travertinovou kupu s vyvěrajícím pramenem hned pod ní. Těch pramenů tam vyvěrá vlastně několik, ten nejsilnější a nejvíc bublající se ale nachází hned vedle silnice, opravdu netřeba zajíždět nikam daleko.

Luděk si posadil (jedenáctiletou!!!) Šárku za krk na koníčka a natáčeli spolu remake videa "Ono to bublá". Když jsme totiž v roce 2010 s dětmi ve vozíku navštívili bahenní sopky v Rumunsku, tohle byla snad první Šárčina souvislá věta, kterou dala dohromady. (Koho by to zajímalo, tak někdejší video je zde, cca 30. sekunda videa). Že je polívka studená už Víťa nějak hrát nechtěl :-)

Památkám ten den ještě konec nebyl, ještě zbývala Levoča, ale ač jsme makali, co nám síly stačily, dřevěný oltář kostela sv. Jakuba Staršího, dílo Mistra Pavla z Levoče, jsme nestihli. Dorazili jsme pár minut po zavíračce. Stalo se nám to už podruhé, poprvé v roce 2003 s kamarádem Pavlem. "Tak nic, tak sem musíme ještě jednou," řekli jsme si a z Levoči zamířili zase na jih, do lesů Slovenského ráje.

Ačkoliv jsme to do Popradu mohli střihnout rovnou, neudělali jsme to. Chtěli jsme totiž vidět Dobšinskou ledovou jeskyni. Doufali jsme, že nedopadneme jak sedláci u Chlumce, pardon Zigáčkovi u Levoče. Není to vůbec daleko, ale celý den jsme se blbě zasekali na takzvaných cyklotrasách ve Slovenském ráji. Jakoby nestačilo, že je Slovenský ráj vyhlášený ráj pěších výletů dolinami říček a potoků zpřístupněných žebříky a řetězy. Ještě musíme přilákat cyklisty, řekl si nejspíš někdo a na stromy namaloval barevná céčka v bílém čtverečku. Co na tom, že ty cesty nejsou na kolech sjízdné, hlavní je přilákat turisty na spoustu kilometrů značených cyklotras. Nebo možná máme jenom každý jinou představu o tom, co je cykloturistika a jízda na kole. Tlačení bicyklů do kopce a za odměnu totálně vydrncané sjezdy, brzdy na doraz a oči na stopkách. Ale jo, asi se nějací takoví najdou.

Prohlídka Dobšinské ledové jeskyně probíhala v rouškách, v -2°C a 99% vlhkosti vzduchu byly pár minutách vlhké taky. Ale jeskyně je nádherná, ohromná masa ledu dlí uvnitř. Od minulé návštěvy před asi 17 lety vůbec neubyl, na rozdíl od té Demanovské, v níž už prý údajně skoro všechen roztál... ale stále se nazývá ledová.

A pak už čekají Tatry, nejprve ty Vysoké. Však už vidět byly ze Spišského hradu. Nejprve ale nudné leč nutné povinnosti. V Popradu nečekaně objevena veřejná prádelna. Taková ta bezobslužná s automatickými pračkami, jako někde na Západě. Na cestě jsme byli sice teprve desátý den, pračku jsme bez problémů naplnili celou. Jenom za sušičku už nám bylo líto dát další euro, to usušíme na kole, je přece léto, ne? Ovšem jak vypadá léto v Tatrách, jsem už psala. A co myslíte, usuší se prádlo za deštivého počasí?

Popradské pleso v 1500 metrech nad mořem je přístupné po asfaltu, to abychom k těm Tatrám alespoň trochu přičichli. A o sto padesát metrů níže položené Štrbské je povinnost. Ale jen taková ta symbolická, protože Disneyland hadr. Rychle pryč, nelíbilo se tam ani dětem. Kdyby tam aspoň mezi tím vším vybudovali McDonald, abychom za ním nemuseli až do Liptovského Mikuláše! Zkazit už tam není co. Na druhou stranu, ten liptovsko-mikulášský je přístupný přes naprosto dokonalé městské cikánské ghetto, že ta zajížďka za to stála!

Nad svatým Jánem se nachází termálný prameň Kaďa. Něco jako známější Kalameny, jen s jedním rozdílem - Kaďa je podstatně chladnější, tedy nemá šanci stát se tak populární. Naštěstí pro ni. Protože, termální pramen sice znamená, že z nitra země vyvěrá voda ohřátá a obohacená o množství minerálů, nicméně je prý dáno, že jako termální se to počítá už od 20° C. A voda vyvěrající v kráteru Kaďa má právě těch 20° C. Vyloženě studená voda to není, ale teplá taky vypadá taky jinak. Kúpanie je bezplatné a kousek nad areálem se dá bezvadně nadivoko nocovat. Možná by se dalo i v areálu hned vedle, ale tam hrozila invaze nočních návštěvníků. A to my neradi.

Následují Nízké Tatry a sedlo Čertovica (1232 m), oblíbené motorkáři. Ani to nestálo za řeč, dvě tři zákruty, jedna Jesenka, a bylo vymalováno. Halušky nahoře ale dělají dobré.

Na kraji Liptovského Hrádku stála policie, hoši asi plánovali měřit rychlost. Luděk si oblékl reflexní vestu. "Ať vidí, jak jsem vzornej!" pronesl na adresu příslušníků zákona. "No, oni by byli radši, kdybys vzornej nebyl, aby ti mohli dát pokutu," utřel ho Víťa.

V Banskej Bystrici jsme navštívili expozici muzea SNP - nachází se přímo v objektu památníku, jehož tvar je stoprocentně každému minimálně povědomý. Měli jsme štěstí, první neděli v měsíci mají na Slovensku muzea otevřená zdarma. Ale tady bychom těch pár euro vstupného rádi dali, muzeum za návštěvu stálo. A dalších 50 centů jsme ušetřili za prohlídku sovětského letadla, které před muzeem stojí - dnes bylo také zdarma.

Z BB pak naše trasa zamířila zase na sever. Cyklotrasa Špania Dolina -> Donovaly patřila asi k nejhezčím úsekům, byť jsem na začátku a na konci, snad mi to braťja Slováci odpustí, nadávala (fakt takhle doslova!), který hovado tuhle trasu vyznačilo.

Lidé na Slovensku nás často oslovovali, otázky bývaly zhruba trojího typu. Odkud jsme, odkud jedeme a co děti a slovenština. Tak určitě rozumějí podstatně méně než kdysi my v jejich věku, ale problém nemají. Možná proto, že tam jezdíme docela často, doma si čas od času na satelitu naladíme STV a Víťa se přiznal k občasnému sledování slovenských jůtůberů. Ale přesto, ještě jsme sem tam na nějaké nástrahy slovenštiny narazili. Jako třeba když jsme na kraji zmíněné Španěj Doliny, kde končil asfalt a začínala lesní cesta, potkali skupinu cyklistů se zabahněnými koly. Chtěli jsme vědět, co můžeme čekat a tak se Luděk zajímal, jak je to s průjezdností na Donovaly. "Hej, prišli sme akorát odtialto," odpověděli chlapíci. "Počkej, vy řeknete, že jste přišli, když jste přijeli, ale taky i když jste přišli pěšky, že jo? Tak jak to tedy je? Šli jste nebo jste jeli?"

No, bylo to nakonec tak půl napůl. Půlku z asi 15km dlouhé trasy jsme jeli, půlku tlačili.

I když tady jsme aspoň byli odměněni neskutečnými výhledy na hřeben Velké Fatry, takže občas jsem šla pěšky jenom proto, že jsem fotila a kochala se. Jen závěrečný "sjezd" do Donoval někdo (jak to říci slušně a přitom nazvat věc pravým jménem?) podělal. Nebo jak to jako myslel? Šlo sice jen o nějakých blbých dvacet třicet výškových metrů, ale kolmo dolů lesem přes kořeny a kameny? Cesta nikde, a to tudy vedou dokonce cyklotrasy tři - modrá zelená a červená. Fakt lahůdka. Ve dvou jsme kola opatrně sváděli dolů.

Donovaly zanechám bez komentáře. Rychle jsme je opustili a bočním údolím přes výběžek Nízkých Tater přejeli zase k Váhu.

No a pak pod Velkým Chočem už na Oravu. Počasí se zkazilo. Naštěstí jsme na nocleh objevili těch končinách zázračnou maringotku. Celou noc lilo a my měli alespoň maličko zázemí, kde jsme se v suchu mohli najíst. Ne, neřeknu, kde se nachází, byla totiž soukromá a my si ji půjčili docela nadrzo. Věřím, že se o naší návštěvě nikdo nedozvěděl, vše zůstalo na svém místě.

Obce Osádka a Pokryváč - totálně nejprudší kopce zatím z celého Slovenska. A nahoře na jednom stoupání jsme konečně potkali pořádné stádo ovcí - tedy pro mne Slovensko jak má být. (Aby bylo jasno, dneska bývá slovo ovce myšleno v pejorativním významu a nerada bych, aby si to Slováci vykládali špatně. Mimochodem, víte, že dědeček z těch znělek slovenských večerníčků měl i svoje vlastní příběhy? Jmenují se V chalúpke a za chalúpkou a jsou plné příběhů Dědy Večerníčka a zvířátek. A i Šárka si všimla, že louka spasená ovcemi nebo kravami je úplně jiná - něžná, heboučká, jen ji pohladit.)

Následoval sjezd přímo pod Oravský hrad... Další z hradů, které čekaly na letošní rok, aby byly dobyty. A i ten Oravský je velkolepý - jak zevnitř, tak zvenku. Po strmém venkovním schodišti se vyšplháte až na samý vrcholek, do věže oblého protáhlého půdorysu. Je z ní skvělý výhled na celý hrad a okolí, jen nesmíte mít závratě.

Máme se tu dobře, medvěda jsme ještě nepotkali, napsal Víťa na pohled babičce.
Odpověděl tím nepřímo na otázku, jestli s námi ještě i ve třinácti letech jede rád. A ti medvědi?

Ještě nás čekala Malá Fatra a celé Západní Slovensko...

Fotogalerie

06.12.2021 vložil/a: Peggy
karma článku: 4.78
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Československo s dětmi - kapitola 9.

Cestování
Vzpomínky na Stříbro Nedávno jsme koukali na soutěž Kde domov můj. Padla v ní otázka ze západních Čech, už nevím jak přesně zněla, ale…
18.01.2022
Peggy
(3.72)

Československo s dětmi - kapitola 8.

Cestování
Vlastivěda pro naše dva puberťáky Šumavský samotář Znáte knihu rozhovorů se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině? Resp. i její…
10.01.2022
Peggy
(4.93)

Československo s dětmi - kapitola 7.

Cestování
Československo s dětmi - rok 2020 2. část Vlastivěda pro naše dva puberťákyKapitola 3 Nocleh pod Velharticemi Objevit navečer přímo pod…
03.01.2022
Peggy
(6.16)
PR

Jak vybrat ideální zimní bundu pro chladné dny na sport i do města?

 (everydaytextures / Shutterstock.com)
S příchodem podzimu a zimy je třeba vybavit svůj šatník kvalitní bundou, která vás zahřeje. Může přitom být složité vybrat si ty správné parametry, díky kterým se i v zimě budete cítit pohodlně. Nabízí se několik základních tipů, na co se při výběru nové bundy zaměřit.

Tenisky jako obuv na kolo?

 (In Green / Shutterstock.com)
Již sto padesát let jsou tenisky jedním z nejoblíbenějších typů obuvi určené pro sport a trávení volného času. Právě toto určení je pro tenisky typické i nyní, ačkoliv se začínají prosazovat i jako obuv pro formální příležitosti a s trochou nadsázky lze říci, že poslední příležitostí, pro kterou se tenisky opravdu nehodí, je návštěva Národního divadla nebo opery. Jak je to ale s teniskami pro jízdu na kole? Je něco takového přijatelné nebo nikoliv?

Elektrické koloběžky ovládají svět: Jak se na jejich provoz dívá legislativa?

 (zdroj: Unsplash)
Elektrické koloběžky se za posledních pár let staly jedním z nejoblíbenějších dopravních prostředků napříč světem. Setkat se s nimi můžeme nejen ve městě, ale i na výletech v přírodě. Jak už tomu ale bývá, s rostoucí oblibou přišly na řadu i jejich regulace. Jak se k používání elektronických koloběžek staví česká legislativa?
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

223 cyklistů (21 přihlášených)

Československo s dětmi - kapitola 9.

Vzpomínky na Stříbro Nedávno jsme koukali na soutěž Kde domov můj. Padla v ní otázka ze západních Čech, už…
Peggy | 18.01.2022

Československo s dětmi - kapitola 8.

Vlastivěda pro naše dva puberťáky Šumavský samotář Znáte knihu rozhovorů se šumavskými samotáři Raději…
Peggy | 10.01.2022

Československo s dětmi - kapitola 7.

Československo s dětmi - rok 2020 2. část Vlastivěda pro naše dva puberťákyKapitola 3 Nocleh pod Velharticemi…
Peggy | 03.01.2022