reklama

Kavkaz s dětmi - část 11.

Při závěrečném sjezdu před Jvari jsme potkali mladý pár z Čech s naloženými koly.
Při závěrečném sjezdu před Jvari jsme potkali mladý pár z Čech s naloženými koly.
Foto: Autor

K moři a do Batumi - kruh se uzavřel

Poslední večer ještě v horách jsme se utábořili na začátku přehrady na řece Inguri. Jen co jsme postavili stany, přišla silná bouřka. Nebála jsem se, kolem nás se stále ještě tyčily dvoutisícové hory, ale ta buřina byla frontální a přinesla ochlazení a deště na několik následujících dní.

Při závěrečném sjezdu před Jvari jsme potkali mladý pár z Čech s naloženými koly. Plánovali projet stejnou trasu přes Zagari pereval, jen opačným směrem. Mohli jsme zase někomu my posloužit informacemi, byla jsem ráda, že můžeme službu o průjezdnosti sedla oplatit. Měli za sebou teprve ani ne třicet kilometrů, večer předtím přiletěli letadlem, a nočním vlakem přejeli do Zugdidi. Působili jako zjevení, mladí, krásně čisťouncí, voňaví a svěží. Proti nám, unaveným a zdevastovaným gruzínskými horami. Jsem zvědavá, v jakém stavu je hory na druhé straně vyplivly :-)

"Až mi bude nejhůř, vzpomenu si, že to projela tady ta malá holka," ukázala ta sympatická cyklistka na naší Šárku, která se shodou okolností jmenovala stejně jako ona, dokonce měly obě holky stejné bágly, přikryté nemlich tou samou pláštěnkou. Skoro jako kdyby došlo k nějaké zvláštní časoprostorové smyčce. Jako kdybychom se zacyklili v čase a jako kdyby naše Šárka potkala samu sebe o deset let později, už bez nás se svým partnerem. Myslím na ně, zda sedlo zvládli, předpověď počasí měli hodně špatnou. Stejnou jako my, jenže nám už toho k dosažení cíle mnoho nezbývalo, navíc jenom samá pozitiva a sociální jistoty. Oběd ve Jvari. Večeře v Zugdidi v McDonaldu. A pak moře...

Znáte to? Chceš-li slyšet upřímný smích, svěř se bohu se svými plány...

Za Zugdidi jsme ztopořili stany na spasené loučce, za námi tekl potůček a výškoměr ukazoval padesát metrů, na kopečky jsme se už jenom zdálky dívali. Za normálních podmínek by šlo o krásný nocleh. Jenže lilo doslova jako z konve, celou noc, a hádejte, kdo musel 3x ze stanu ven s řídkým případem hustého běhání, nebo jak se to říká. Normálně jsem se modlila, abych nemusela počtvrté, bo už nebylo kam. Ono se sice říká, že kdo neměl sračku, nebyl v Gruzii, ale já bych brala jiný důkaz, tohle bych si klidně i odpustila.

Do přístavního města Poti mířil spolu s námi nekonečný proud kamionů, nákladních a osobních aut. Jiná cesta v těchto místech k moři nevede. Strach mi svíral už tak bolavý zadek, když jsme se v reflexních vestách posunovali silnicí bez krajnice, lemovanou vzrostlými stromy jak někde na Vysočině. Auťáky nás míjely na milimetry, vzduchový vír s námi pokaždé zacloumal. Odpočítávala jsem kilometry, ať už to máme za sebou. Do škaredého města jsme ani nezajížděli, stočili jsme se po obchvatu a v konečně prořídlejším provozu vyhlíželi, kudy na tu vysněnou pláž. Nebe bylo zatažené, poprchávalo, všechno působilo nevlídně, sychravě, spíš podzimně než červencově. Byl večer, spíš potřeba najít nocleh než touha po koupeli, zavedla naše kola na pobřeží. Doufala jsem v nějaký zázrak, stany jsme měli mokré ještě z předchozí noci, usušit je přes den nebylo kdy a kde. Představa, že je mezi kapkami deště znovu rozkládáme, mě pranic nelákala. Písek na pláži měl skutečně černou barvu, moře dodrželo svého jména. No a nakonec se ten zázrak přeci jenom stal, i když správně po Gruzínsku. Před námi se zjevil pěkný apartmánek, přímo na pláži, do vody kousek, hučení vln zdarma... :-) Vlastně jich tam stálo v řadě snad patnáct nebo dvacet, v různém stádiu rozestavěnosti a zároveň už i rozkladu. Dlouho jsme je objížděli a vybírali ten nejlepší. Aby měl střechu, aby do něj nefoukalo a aby v něm nebyl bordel. Nepřišli jsme na to k čemu měly (nebo k čemu budou) tyto domečky sloužit. Disponovaly vždycky dvěma místnostmi s vchody na opačných stranách. Jako WC? Potom tesař zapomněl na díry pro trubky. Převlékárny? Proč tolik moc a v pravidelných intervalech? Budoucí stánky s občerstvením či kasy pro placený vstup na pláž? Těžko říci. Nic jiného nás nenapadlo... Nicméně za ty peníze nám apartmánek posloužil výborně. Vybrali jsme si ten nejlepší, omítnutý, ale i tak byl docela syrový. Hlavně jsme ale spali v suchu! Ještě než jsme usnuli, do sousedního pokoje vlezli nějací mladí - raději jsem je včas taktně upozornila, že tady nejsou sami.

Pršelo i další den. Malovala jsem si, jak ty poslední dny pojedeme na pohodu, jak si vždycky odpoledne postavíme stan někde na pláži, ale předpověď předpovídala déšť až do odjezdu lodi. Bylo mi to líto hlavně kvůli dětem, jim jsme chtěli po tom všem dopřát moře. My s Luďkem nejsme ani jeden typ na pobyt na pláži, jenomže děti a koupání... znáte to... Ale přáno nám nebylo. Zbývalo asi sedmdesát kilometrů. Počasí bylo tropické. Nikdy jsem v tropech sice nebyla, jen jsem o té skoro stoprocentní vlhkosti slyšela. Představit jsem si ji ovšem neuměla. Po těchto dnech to už konečně dokážu. Všude kolem nás bujela zelená vegetace, zdejší deště jí svědčily. Nemělo smysl to natahovat, ještě týž den jsme to, se dvěma nevýznamnými kopečky, natáhli až do Batumi.

Pamatujete, jak moc jsem se těšila, až to budeme mít celé za sebou? Až zvládneme všechny ty náročné hory a projedeme všechna ta města plná zběsilého provozu? No a najednou to bylo tady! Z posledního kopce na riviéře jsme shlíželi na město, jehož siluety nám byly povědomé, i když jsme ho viděli před pěti týdny, v pošmourném a kalném ránu, nevyspalí z nočního vylodění. Zdálo se na dosah ruky, jen posledních pár kilometrů. Mělo by mě napadnout něco světoborného, něco slavnostního, ale necítila jsem nic. Úleva, pocit vítězství nebo dokonce pýcha? Marně jsem to mezi šňůrou aut hledala.
Najednou jsme je uviděli. Jednoho za osmnáct, druhého za dvacet. Bratři Smithové, dvojčata z Austrálie. Na kole sem přijeli až z Číny a pokračovali do Portugalska. Jakýmsi zázrakem jeden uměl trochu česky, snad že v Čechách nějaký čas studoval či tak něco. Navíc si vedl nádherně malovaný deníček, druhý Jiří Bouda. "We go only around Gruzia and Armenia," pípli jsme nesměle, když nám popsali, kde všude byli oni a přišla řada na nás. "Říkali nám, že v Tádžikistánu budou hory. Ale to bylo prd proti tomu, co přišlo v Arménii. A tys to celé projela na tomhle kole!?" podivoval se nad Šárkou Benjamin nebo Aaron. "Já si říkal, že už jsem vás někde viděl. Zahlédl jsem vás v Ušguli," řekl ten druhý. "Z oken maršrutky," dodal posléze. "My jsme si tam s koly netroufli."

V tom mi to došlo! Lidí, co někam cestují, je dneska tolik! V Gruzii, stále populárnější destinaci, potkáte cestovatele takřka denně. I když se na chvíli zastavíme, sdělíme si, odkud, kam, jak dlouho a kolik kilometrů, stejně nám všechny ty cizí cesty a příběhy za chvíli splynou a člověk na ně zapomene. Občas člověk zalituje, že mu už není dvacet. Že už se nejspíš nikdy nevydá na cestu z Číny do Portugalska, ani naopak. Jenže o tom to není. Nic není takové, jaké se zdá, zejména když s druhým spojíme životy jenom na pár chvilek, nemůžeme ho poznat. Možná mu chvíli zazávidíme, ale co víme, jaká je skutečnost. Touha putovat světem může znamenat i neschopnost usadit se - a nemusí být vždycky takový život lepší. Vzpomínám na nejhezčí setkání s těmi nejobyčejnějšími lidmi, co třeba po celý život nevystrčili nos ze svojí rodné vsi; přesto v sobě měli moudrost, laskavost a krásu.

Netřeba se s nikým srovnávat. Je krásné přečíst si nebo podívat se na fotky z cest jiných. Inspirovat se, pobavit, potěšit. A tím by to mělo skončit. Sledování životů druhých byl fenomén minulé doby, je bohužel i té dnešní, jen v jiné formě. Nevede k věznění či represím, ale obě strany to dělají zcela dobrovolně, a až čas ukáže, jak moc je to zhoubné, návykové a bohužel i trochu úchylné.

Takže bacha. Aby pro samou zvědavost, co ti ostatní, člověku neproklouzl vlastní život mezi prsty. Místo sledování druhých vyrazit a žít životy své, psát své příběhy a podnikat vlastní cesty... Co na tom, že se mohou zdát, oproti těm jiným, nezajímavé. Zdání totiž klame.

Vím, že moje výplody čte celé jenom málokdo. Nasvědčují tomu obdržené lajky :-) Mně o tohle ale nikdy nešlo, píšu proto, že mě to baví. O srdíčka apod. mi nikdy nešlo. Určitě potěší, neříkám že ne, ale znáte to - světská sláva, polní tráva. Bylo by lepší psát další knihy, ale to by je lidi museli kupovat a když neumím (a ani nechci) dělat tu správnou propagaci, musím dál psát jenom na internet (naštěstí dneska neúspěšní spisovatelé nemusí psát jen do šuplíku :-) )

Takže dnes tímto svoji grafomanii na nějaký čas ukončím, ještě se zmíním, jak proběhly...

Poslední dny
V Batumi jsme si na dvě noci pronajali pěkný apartmán (tentokrát skutečný). Důkladně jsme se vydrbali, odblešili a odvšivili, abychom mohli mezi lidi :-) Město jsme, skrápěni deštěm, další den prošli pěšky. Dětem jsme dopřáli McDonald. Vyřídili jsme si lodní lístky v kanceláři. Při tom jsme opět byli za machry, když jsme pomohli krajanům, kteří chtěli lodí plout do Oděsy se psem. Dnešní mladí, chudáci, nepřečtou v azbuce ani písmeno. Poslední den se počasí uklidnilo a vysvitlo sluníčko. Sbalili jsme se, rozloučili se s našimi domácími, naložili padárok od nich (co jiného než dvoulitrovku domácího vína), a natěšení šupajdili k moři!

Měli jsme celý den na to, abychom se vykoupali, ale smůla - vlála červená vlajka - a koupání bylo zakázané. Vlny se valily jedna přes druhou, lidem dosahovaly až nad pás. Byla jsem z toho smutná. Jako vždycky, když odjíždím od moře, hodila jsem do něho kamínek. Abychom se zase někdy setkali. "Hele, ty moře jedno, ty děti nechat vykoupat si teda mohlo. Po tom všem si to zasloužily!" zlobila jsem se na moře, ale to jen hučelo a přinášelo další přívaly, byla jsem mu se svými výčitkami totálně ukradená.

A tak jsme se otočili a křižovali městem. Utratit poslední lari, nakoupit suvenýry a dárečky. V sedmnáct hodin se, přesně dle pokynu, přesunout do přístavu. Už jsme ale byli znalí, už nás nezaskočily ani dvě hodiny čekání, než se otevřela brána, pak zdlouhavé procedury - zkrátka to, že do kajuty jsme se dostali až za tmy. Na nic jsme nečekali, už jsme byli zkušení námořníci, poslali jsme poslední zprávy kamarádům a rodičům, mobily vypnuli, oželeli nevyčerpaná data, převlékli se a šli na kutě. Někdy v noci, byly asi tři hodiny, mě vzbudilo slabé trhnutí. Odrazili jsme od břehu. Okna naší kajuty vedla na příď. Přístavní světla mizela vzadu za lodí a před námi bylo jenom černé a širé moře, nedalo se tušit, kde končí hladina a začíná obloha. Maličko jsem se zachvěla při představě plavby do té černočerné tmy, ale pak jsem všechny zlé myšlenky zahnala a vrátila se zpět pod peřinu.

Naše Kavkazská Odysea se tímto stávala minulostí. Čtyřicet hodin trvala plavba, odpočívali jsme, kochali se pohledem na zdánlivě nekonečnou modrou hladinu, sledovali delfíny, v pravidelných intervalech docházeli na snídani, oběd a večeři, při nichž jsme rychle nabírali zpátky ztracená kila a s napětím očekávali, tedy až následující den, kdy se na obzoru objeví pevnina. Nebylo ani dvanáct hodin a Ukrajina byla na dohled. Ještě jsme dostali bohatý oběd a potom už zbývalo opravdu úplně posledních 11 kilometrů na kole k autu na parkovišti v Čornomorsku. Naše Berlingo tam na nás čekalo v bezpečí placeného parkoviště, odpočívalo před 1500 kilometrů dlouhou cestou domů. Vyrazili jsme raději ještě toho odpoledne.

Ještě doma jsme plánovali, jak si cestu autem zpátky prodloužíme a zpestříme o Rumunsko nebo Moldavsko, ale teď nás to vůbec nelákalo. Víte, nás to cestování autem vůbec nebaví, nebylo by to zasloužené. Navíc domov po šesti týdnech tak nějak táhnul, viděli jsme toho už dost.

Z cesty zmíním snad jedině dva nepříjemné zážitky. První byla hnusná dopravní nehoda, které jsme byli svědkem kousek za Lvovem (zápěstí ruky s prsty na silnici bylo ještě to pěknější, o tom druhém, co zahlédl Luděk, nemám ani sílu psát). Pěkně to s námi na zbytek cesty přes Polsko otřáslo. Druhý zážitek byl přejezd hranic mezi Ukrajinou a Polskem, a o tom se mi také ani nechce moc psát, jak jsme byli znechuceni. Ale musím. Když jsme na Ukrajinsko-Polskou hranici přijeli, fronta se nezdála být velká, těšili jsme se na hladký průjezd. Omyl. Nakonec jsme tam strávili tři hodiny! Pohraniční policie každé auto, ale opravdu každé(!) zastavila, posádku donutila vystoupit a zavazadla vyndat a otevřít. Chodili kolem aut se psy, nedbali na to, že je skoro půlnoc, nebrali ohledy na rodiny s dětmi. Všichni museli ven z aut, svítili dovnitř baterkami, sem tam někomu zaveleli zajet stranou na důkladnější prohlídku. A co bylo nejhorší, k lidem se chovali jako k póvlu, nadřazeně. Jenom štěkali pokyny. Konečně jsme byli na řadě my. Nejprve důkladně studovali naše pasy. Zajímalo je, kde jsme byli. Kolik benzínu máme v nádrži. Děsila jsem se chvíle, kdy budeme muset i my auto vykrámovat - to bychom museli nejdřív sundat bicykly ze zadního nosiče. Pohraničníci obcházeli naše auto, nevěděli, jak se k nám postavit. Jeden z nich zalezl dovnitř, štrachal mezi cyklistickými brašnami naházenými vzadu, jednu Luďka donutil vybalit. Když to důkladně uleželé zasmrádlé prádlo na příslušníka vyhřezlo, raději mávnul rukou a nechal nás jet. Hodinu k dobru nám vrátili při vstupu zpátky do našeho časového pásma, ale říkali jsme si, že si příště dobře rozmyslíme, než zase autem překročíme hranice EU. V hlavě jsem po zbytek cesty sepisovala stížnost, ale brzy jsem toho nechala - komu ji posílat?

Protože myšlenky už byly jiné. Domov, kočičky, slepice, babička, řízky... a zbytek léta.

Děkuji za pozornost.
2346 km
Trasa: https://mapy.cz/s/geganoguco

Kdyby někdo NÁHODOU stál o více fotek, tak zde:
https://www.epastorek.cz/.../kavkazska-odysea-aneb.../

nebo o patnáctiminutové VIDEO: https://www.youtube.com/watch?v=_uWKfHiNgZA

A na úplný závěr praktické informace, co jsem psala pro časopis Cykloturistika, tak kdyby to někoho zajímalo...

jazyky
Oficiálně gruzínština a arménština, prakticky se ale domluvíte všude rusky. V Arménii ještě mnohem lépe než v Gruzii, kde je ruština již lehce na ústupu a domluvíte se tak spíš jen s lidmi středního a staršího věku. Angličtinu ale zatím využijete jen minimálně, její znalost je spíše sporadická a nejvíc ji ovládají školou povinné děti. Specifické je gruzínské a arménské písmo. Většina nápisů je ale přepsána i do latinky, nicméně hodí se alespoň základní znalost azbuky.

doprava tam
Naprostá většina cestovatelů se do zemí dostane letecky, nás ale zaujala možnost dopravit se přes Černé moře lodí z Oděsy (resp. přístavního města Čornomorsk) trajektem ukrajinské lodní společnosti UkrFerry (http://www.ukrferry.com/). Plavbu je možné rezervovat a zaplatit přes internet, ale nutné se těsně před naloděním osobně dostavit pro papírovou podobu lodních lístků do kanceláře společnosti poblíž přístavu. Plavba trvá 40 hodin, v ceně je pohodlná kajuta a plná penze. Tuto variantu ale doporučuji pouze těm, kteří mají dostatek času. Časy odplutí lodí jsou totiž orientační, naše loď se na startu například zpozdila o 8 hodin, což znamenalo připlutí v nepříjemnou noční hodinu. Na lodi po celou dobu není GSM signál ani wifi.
cestovní formality

Do Arménie a Gruzie lze běžně cestovat bez víza, vízum je ale nutné do republiky Arcach. V době naší návštěvy jsme vízum po vyplnění formuláře na hraničním přechodu obdrželi zdarma ve formě nálepky do pasu - tuto nálepku jsme si ale do pasu lepit nemuseli. Pokud bychom totiž někdy v budoucnu cestovali do Ázerbájdžánu, mohli bychom mít problémy, díky tomu, že je Arcach de iure stále ještě ázerbájdžánským územím, byť jde de facto o samostatnou republiku.

cykloturistika
Nutno se obrnit velkou trpělivostí, připravit na špatné cesty, minimální značení (dobře poslouží mapy.cz) a způsob řízení domorodců. Jízda na lokálních silnicích však není možná vysokou rychlostí. Na cestách se vyskytují výmoly, a všude se pohybuje spousta domácích zvířat - krávy, ovce, prasata, husy, psi... Řidiči tak musejí mít oči doslova na stopkách. Hodí se náhradní plášť na kolo, protože na kamenitých cestách může lehce dojít ke zničení a náhradní se sežene jen v hlavním městě a to ještě mizerné kvality. Kolo v zakavkazských republikách není vůbec obvyklým dopravním prostředkem, v podstatě jediní cyklisté, které uvidíte, budou cestovatelé. Nutno ale přiznat, že jsme tam byli celkem za žabaře. Většina kolegů cykloturistů, které jsme potkali, do Gruzie nebo Arménie přijela po vlastní ose, tedy přes Rusko nebo Turecko. Pravda, nikdo z nich s sebou neměl školou povinné děti. Vlastně jsme tam ani s dětmi žádné cyklisty nepotkali.

počasí
Kavkazské republiky leží přibližně na 40. rovnoběžce, tedy v měřítku Evropy na úrovni Albánie či severního Řecka. Nenechte se ale zmást! Arménie, která se rozkládá na malém Kavkaze, je velmi hornatou zemí. V hlavním městě Jerevanu budete mít pocit, že jste v nížině, ale město leží v 990 nadmořských metrech. Na velké části území se běžně pohybujete ve výšce 2000 metrů, kde i v létě občas noční teploty klesaly pod 5°C. Gruzie byla navíc ještě deštivá. Fakt, že se prakticky od hladiny Černého moře zvedají velehory, zaručuje dostatek srážek po celý rok. Skoro denně nás potkala nějaká bouřka, výjimka nebyl ani celodenní déšť. Díky tomu je ale krajina nádherně zelená a svěží.

ubytování
Ubytovací služby jsme nevyužívali, bez problémů lze tábořit kdekoliv ve volné přírodě. Bohužel ale jedna skutečnost mě osobně nemile překvapila a hledání místa pro táboření znepříjemňovala. Všude po zemi se válely odpadky. Byly oblasti, kde jsem měla pocit, že neexistuje snad metr čtvereční, aby na něm neležela plastová láhev, plechovka, igelitový sáček nebo papír. V Ušguli na Velkém Kavkaze jsme jednou přespali v guesthousu. Některá ubytování byla i na booking.com, ale nejsem si jistá, nakolik mají obsazenost aktualizovanou. Nad kvalitou nutno přimhouřit oko vzhledem k místním podmínkám. Lidé jsou obecně velmi pohostinní, snadno se k nim dostanete i domů. Nechtěli jsme toho ale zneužívat, přeci jenom jejich životní úroveň je mnohem nižší než naše. Možná je to jiné, když jede člověk sám nebo ve dvou. To se do jejich domků ještě jakžtakž vejdete, my jsme ale byli čtyři...

rizika
V zemích Kavkazu hrozí běžná cestovatelská rizika, která se dramaticky neliší od jiných východoevropských zemí. Pozor nutno dát na toulavé psy a způsob řízení místních obyvatel (velká rychlost, předjíždění za každou cenu i v nepřehledných úsecích, zvířata na silnici), nicméně na horských cestách je provoz minimální a nakonec jsme museli konstatovat, že řídí sice "jako blázni", ale postřeh musejí mít neskutečný. Já ještě měla obavy z přemíry alkoholu, nakonec se nás ale historky, jak je neslušné kalíšek odmítnout, načež následovala doslova vodková smršť, netýkaly. Myslím, že na Kavkaze se nepije o nic víc než například na Slovensku.

Před cestou je vhodné sledovat aktuální doporučení MZV, občas v příhraničních regionech mohou vznikat lokální konflikty, nicméně v době naší návštěvy byl všude klid - na to jsme si dali pozor. Poslední ozbrojený konflikt proběhl v roce 2016 a následně 2020.

měna a ceny
Arménský dram (platí i v Arcachu) a gruzínský lari. Ceny jsou nižší než u nás.

strava
Zejména gruzínská kuchyně nás uchvátila svojí pestrostí. Několik typů chačapuri (sýrový koláč), plněné taštičky chinkali, šašliky, různé druhy salátů... Na restaurace nebo bufety narazíte poměrně často a jídla jsou pro našince cenově velice příznivá. Oběd pro čtyřčlennou rodinu nás často vyšel třeba jen na 200 Kč. Senzační na jejich stravování bylo to, že po objednávce byl před každého z nás položen prázdný talíř s příborem, a jídla se následně servírovala doprostřed stolu. Mohli jsme si tak elegantním způsobem vzájemně ochutnávat menu toho druhého, a navíc odpadala trapnost objednat si například jen dvě nebo tři porce, pokud jsme neměli velký hlad. Vynikající byl gruzínský chléb puri a arménský lavash, které jsou na automaticky součástí každého jídla.
Restaurace typu McDonald nebo KFC jsou zatím pouze jen ve větších městech, jako je Jerevan, Tbilisi, Batumi nebo Kutaisi. V Arménii v době naší návštěvy nebyl McDonald ani jediný.

Obchodů je dostatek a bývají otevřené skoro pořád, jsou ale zásobovány spíše podprůměrně, tedy jen těmi nejzákladnějšími a trvanlivějšími potravinami, kdy se vychází z toho, že mléko a zeleninu má každý vlastní. Kartou se dá platit opravdu jen minimálně.

mobilní internet
Až na pár míst v horách byla většina země pokrytá kvalitním 3G nebo 4G signálem. Vyplatilo se pořídit si místní datovou SIM kartu. V Arcachu však jediný tamní operátor fungoval jenom v okolí hlavního města.

Shrnutí
Arménie, spolu s Arcachem, pro mne byla jasným vítězem. Je ideální zemí, pokud máte rádi historii, kopce, pokud přimhouříte oči nad horšími cestami, pokud vám nevadí bordel, ruiny a postsovětský devastát, pokud se domluvíte rusky a strpíte chudší vesnické obchody a ne úplně bezchybné služby. Když se přestanete nervovat z toho, že vaše plány (zejména ty na počet ujetých kilometrů) tak úplně nevycházejí, potom budete - stejně jako já - uchváceni.

A názor dětí?
Na Víťovi vyzvídala babička hned po příjezdu, jestli cesta nebyla příliš náročná. "Babi, těžký to bylo. Ale bylo to zvládnutelný," odpověděl. Šárky jsem se zase já zeptala, kam by chtěla příště. Zda opět hory nebo raději rovinky? "Asi spíš hory," vylezlo z ní po chvíli. "Ale nějaký normální. Takový, kde vyjedeš nahoru a pak si užiješ sjezd. Ne že zase jedeš hned nahoru."

Fotogalerie

26.06.2021 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.26
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Kavkaz s dětmi - část 10.

Cestování
Průsmyk Zagari (2623 m) - Ušguli - Mestie Ráno uprostřed hor nás přivítalo sluncem, oblaky a takovým tím těžkým hutným vzduchem, jaký bývá…
20.06.2021
Peggy
(4.48)

Kavkaz s dětmi - část 9.

Cestování
Podél řeky Tskhenistsqali a seznámení s Velkým Kavkazem Když už se na to sedlo dáte, tak už ho budete muset dojet, napsal mi kamarád Pavel,…
09.06.2021
Peggy
(5.04)

Kavkaz s dětmi - část 8.

Cestování
Z Tbilisi do Kutaisi Trasa z Tbilisi do druhého největšího gruzínského města byla vcelku obyčejná. Nedělo se nic, co by stálo za velké…
03.06.2021
Peggy
(4.5)
PR

Tohle léto je ve znamení CYKLOvýletů

 (m-ARK)
Nevíte přesně kam vyrazit? A kudy bez zbytečných starostí? Zkuste se podívat na www.dovolenasnapadem.cz. Najdete zde magazín s popisy, lákavé tipy co vidět cestou, poutavé fotografie, mapky i QR kódy tras.

Poznejte Chorvatsko na kole!

 (zdroj: Unsplash)
Celodenní lenošení na pláži. Není to trochu nuda? Čechy oblíbená dovolenková destinace nabízí nespočet přírodních, turistických a historických krás, které by byl hřích alespoň jednou za život neprozkoumat. Třeba v sedle kola!
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

258 cyklistů (20 přihlášených)

Kyjovské údolí

Když jsem se vracel z projížďky na kole, tak u zmrzliny jsem potkal kamarády z dětství (dvojčata). Jezdí taky…
vlakr | 17.07.2021

Jak jsem se poprvé toulal Šumavou

Už odmalička jsem prahnul po dobrodružství v přírodě. Později jsem našel velké zalíbení v cyklistice a sem…
JohnyB | 14.07.2021

Kavkaz s dětmi - část 11.

K moři a do Batumi - kruh se uzavřel Poslední večer ještě v horách jsme se utábořili na začátku přehrady na…
Peggy | 26.06.2021