reklama

Kavkaz s dětmi - část 8.

Katedrála Sveticchoveli, za ní na kopečku klášter Džvari (tam už se nám nechtělo)
Katedrála Sveticchoveli, za ní na kopečku klášter Džvari (tam už se nám nechtělo)
Foto: Autor

Z Tbilisi do Kutaisi

Trasa z Tbilisi do druhého největšího gruzínského města byla vcelku obyčejná. Nedělo se nic, co by stálo za velké psaní. Každé ráno jsme sbalili stan, nasedli na kola, někde se naobědvali... a večer stany zase postavili na jiném místě. Prostě tak, jak se to na cyklovandrech dělá.

Po průjezdu hlavním městem nás zastihlo deštivé ráno. Mělo být nejspíš předzvěstí počasí na zbytek našeho putování. Kavkazské republiky leží přibližně na 40. rovnoběžce, tedy v měřítku Evropy na úrovni Albánie či severního Řecka, nenechte se ale zmást! Arménie je velmi hornatou zemí, na velké části území se běžně pohybujete ve výšce 2000 metrů, a klima tomu odpovídalo. I v létě nám noční teploty občas klesaly pod 5°C. Gruzie byla zase deštivá. Fakt, že se prakticky od hladiny Černého moře zvedají velehory, zaručuje dostatek srážek po celý rok. Skoro denně nás potkala nějaká bouřka, výjimka nebyl ani celodenní déšť. Díky tomu je ale zdejší krajina nádherně zelená a svěží.

Mtskheta (už zase ty nezapamatovatelné názvy!) je jedním z nejstarších měst v Gruzii a leží na soutoku řek Aragvi a Kura. Jde o duchovní centrum celé země, mimochodem druhé země na světě, která přijala křesťanství jako státní náboženství (r. 337).

Seděli jsme na zemi pod stříškou na hlavním náměstí před katedrálou Sveticchoveli, všechny stánky byly ještě zavřené a snídali chléb, salám a hořčici. Pozorovali jsme, jak se centrum městečka pomalu probouzí k životu. Uvnitř katedrály zrovna probíhala bohoslužba - takto naplněný kostel lze vidět snad jedině v Polsku.

Naše další cesta Gruzií vedla podél řeky Kuri a byla vcelku obyčejná. Jeli jsme spíš podhůřím a nížinami, žádné výškové rekordy jsme tyto dny nepřekonávali. První zastávkou bylo skalní město Uplistsikhe z 6. století před naším letopočtem. Vybudováno na skalním výběžku nad řekou, opravdu nádherné místo. V dobách největší slávy v něm údajně žilo až 5 tisíc obyvatel a až do 13. století bylo nedobytné. Proč - to jsme se dozvěděli až na samý závěr prohlídky - kdy východ z "města" vedl skrz fikaně ukrytý skalní tunel.

Další zastávkou bylo město Gori, známé svým rodákem Josifem Vissarionovičem Džugašvili, alias Stalinem. Uprostřed města se nachází kontroverzní muzeum vedle jeho rodného domu, maličké chaloupce zastřešené jakýmsi sarkofágem, aby odolal větru, dešti. Gruzínci jsou na svého nejslavnějšího rodáka stále hrdí, muzeum mapuje celý jeho život na dvou patrech. Odvrácené stránce kultu jeho osobnosti, jako byly gulagy a vyvražďování nepohodlných, je v muzeu věnován jenom zlomek celého prostoru, v podstatě jen okrajová zmínka, snad jenom aby se neřeklo. Město celé jako by bylo Stalinovo skanzenem, napříč vede Stalinova třída protínající Stalinovo náměstí, jenom ta socha před radnicí byla v roce 2010 odstraněna.

Součástí expozice muzea je i Stalinův osobní obrněný železniční vagón, kterým cestoval (mimo jiné) na Jaltskou konferenci v roce 1945, protože se údajně bál létat letadlem.

V Gori jsme provedli velkou rodinnou poradu. Původní trasa směřovala na sever, přes Chiaturu, inspirována našimi kamarády Pavlem a Mílou. Město vyhlášené svými lanovkami, které jsou součástí MHD. Jenže stav lanovek v arménském Alaverdi nám nasadil brouka do hlavy - co když budou lanovky v Chiatuře v podobném stavu? Má vůbec cenu tam jezdit?

Ne že by tu ale bylo víc možností. Po hlavní E60 podél řeky se nám nechtělo jet ani omylem, zbývala možnost třetí, silnička podél kolejí do Kharagauli. Bylo jasné, že cesta zakreslená na mapě žlutou barvou nemusí být asfaltová, ale vedla podél kolejí a tak nehrozilo nějaké velké převýšení. Lákalo nás zkusit trasu, kterou se běžně "nejezdí".

Ale ať nejsme Herodesové, dali jsme dětem vybrat. Buď 50 kilometrů po makadámu a za odměnu neplánovaný Mekáč v Kutaisi, nebo po asfaltu, McDonaldů ovšem nula. Oba měli jasno okamžitě. Varianta číslo jedna byla jasnou volbou.
Tři kiláky po hlavní mezi auty nás přesvědčily, že jsme zvolili dobře. Přečkali jsme na benzínce silnou přeháňku, nakoupili zásoby a vyrazili. Asfalt skončil hned za posledními domy, následovala cesta přes Suramský průsmyk (945 m) a pak pád... po kamenité cestě plné sviní :-) Jak těch kamenných, tak živých. Ještě že jsem se předem nedívala do mapy. Pád byl totiž až skoro na dno. Zvyklí na čtyřmístné cifry na výškoměru jsme zírali na ty dvoumístné. Kousek za Kutaisi jsme se dostali až pod 100 nadmořských metrů!

Těsně před odjezdem jsem (myslím že na Hedvábné stezce) narazila na diskusi, kde si pár lidí notovalo, jak je ta celá slavná Gruzie hrozně zklamala. V hlavním městě narazili na taxikáře, který je ošidil a ti lidi tady prý vůbec nejsou tak pohostinní, jak se všude píše. Tak já nevím. Mám pocit, že se taxikáři pokusí turistu natáhnout v každém hlavním městě, že je to takříkajíc běžná praxe (neříkám, že správná, ale posuzovat podle toho národ?) A ta pohostinnost? Záleží co onen batůžkář čekal. Že si z něho místní sednou na zadek, že ho tu budou hostit, že si bude spát a jíst zadarmo? A pak byl zklamaný, že se to nedělo. Vůbec nechápu, že je někdo schopný něco takového vyplodit.
A propos, vzkazuji mu, že Gruzínci pohostinní jsou. Furt nás na něco zvali. Na kafe, čaj, víno... "Davajtě, zachadite v gosti, prosto otdychajtě...."
Jednou jsme jenom během jednoho dne dostali:
- 2 broskve
- dvoulitrovku domácího vína
- domácí kečup
- 5 kg letních jablek
- tabulku čokolády
- 1.5 litru domácí pálenky čača.
Nutno dodat, že vzhledem k povaze našeho cestování byly některé dary spíš danajské

Kutaisi působilo, na rozdíl od Tbilisi, poklidným až skoro ospalým dojmem. Pro nás bylo město zajímavé jednak McDonaldem, jednak katedrálou Bagrati, která byla v roce 2010 zapsána na seznam UNESCO, ale díky údajně nevhodné rekonstrukci z něho byla po pár letech zase vyjmuta. Pěkná rebelka teda!

S tou čačou, což je skoro národní nápoj, pálenka z hroznů, se to mělo tak. To jsme prostě večer v nějaké vísce požádali o vodu. "A čaču chočeš?" zeptal se domorodec v pruhované tělňašce a legračním kloboučku. "Počemu nět," přikývl Luděk, protože těch příležitostí okoštovat místní alkohol nebylo tolik. (Navzdory mým obavám, ale tak je to vždycky.) Předpokládal, že pán přinese panáka na ochutnání - ale on se za chvíli objevil s obřím, dobře třílitrovým, skleněným demižonem a myslel smrtelně vážně, že nám jej daruje.
"Počkej, to nemyslíš vážně. Kam to naložím?" tvářil se bezradně Luděk a ukázal na bágly. Chlapík pochopil. Neurazil se, že odmítáme jeho dar, zmizel v domě a přinesl několik plastových lahví od Coly, kam hodlal celý demižon přelít. Včas jsme ho zastavili. Vzali jsme si pouze jednu. Ještě jsme měli skoro celou lahev arménského tutu a před sebou už jenom poslední týden. Měl být zatraceně hornatý, takže každé kilo by bylo znát.
Ale ten večer jsme se zrovna utábořili na hřbitově, protože jinde fakt nebylo kde, tak jsme si aspoň měli čím připít na kuráž :-) A na hezké sny :-)

Další den v Kutausi. Před McDonaldem nás podle vlajek oslovili krajané, dokonce ze Šumperka. Slovo dalo slovo, další den měli odlétat domů a prý nám darovaný alkohol zkusí doručit do vlasti. Bohužel jsme ale někde vytrousili lísteček s telefonním číslem, tak to byla přesně ukázka toho, když se řekne "Lehce nabyl, lehce pozbyl."

Uvědomila jsem si, že moc nepíšu o dětech, tak na závěr dnešního příspěvku ještě pár perliček z cestování s nimi:
1. Šárka se mi hrabala v řídítkové brašničce a narazila na tampony (ano, přesně na tyhle) a vyvalila oči: "Ty špunty do uší sis koupila nějaké obrovské, ne?!"
**********************
2. "Dobrý den, je tady magazín?"
"Copak byste potřebovali?"
"Što nibuď na závtrak." (snídaně, pro neruštináře)
"Na zítra neee, na teď přece!" vložila se do debaty Šárka.
**********************
3. Rozhovor u vesnického krámku. Prodavač se zlatými zuby nám uvařil kafe a pak přišla na řadu obligátní otázka: "To jsou tvoje děti, vy jste rodina?"
"Ano, moje děti."
"Jenom dvě máš? Další ne?"
"Ne, to stačí."
Pán to okomentoval s jiskrou v oku: "Ahá, takže zavód užé zakryt!"
**********************
5. "Šárko, na tý hlavní mi nesmíš ujíždět. Musíš jet těsně přede mnou!" Ta se však na mě podívala a s rošťáckým výrazem mě pěkně setřela: "Tak si mě musíš dohnat."
A takhle to začíná, přestanu jí stačit na kole, a později už ve všem.

Pršelo nám tam tehdy asi jako tady letošní jaro. A tamější bahno se umělo nechutně dobře nalepit na kola, obalit brzdy a vlézt pod blatníky. Na Gruzii budu mít vzpomínky jako na zatraceně blátivou zemi. A to nás to nejhorší teprve ještě čekalo... Průjezd Velkým Kavkazem do Svanetie... Tak zase příště...

Fotogalerie

03.06.2021 vložil/a: Peggy
karma článku: 4.5
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Kavkaz s dětmi - část 11.

Cestování
K moři a do Batumi - kruh se uzavřel Poslední večer ještě v horách jsme se utábořili na začátku přehrady na řece Inguri. Jen co jsme…
26.06.2021
Peggy
(5.26)

Kavkaz s dětmi - část 10.

Cestování
Průsmyk Zagari (2623 m) - Ušguli - Mestie Ráno uprostřed hor nás přivítalo sluncem, oblaky a takovým tím těžkým hutným vzduchem, jaký bývá…
20.06.2021
Peggy
(4.48)

Kavkaz s dětmi - část 9.

Cestování
Podél řeky Tskhenistsqali a seznámení s Velkým Kavkazem Když už se na to sedlo dáte, tak už ho budete muset dojet, napsal mi kamarád Pavel,…
09.06.2021
Peggy
(5.04)
PR

Tohle léto je ve znamení CYKLOvýletů

 (m-ARK)
Nevíte přesně kam vyrazit? A kudy bez zbytečných starostí? Zkuste se podívat na www.dovolenasnapadem.cz. Najdete zde magazín s popisy, lákavé tipy co vidět cestou, poutavé fotografie, mapky i QR kódy tras.

Poznejte Chorvatsko na kole!

 (zdroj: Unsplash)
Celodenní lenošení na pláži. Není to trochu nuda? Čechy oblíbená dovolenková destinace nabízí nespočet přírodních, turistických a historických krás, které by byl hřích alespoň jednou za život neprozkoumat. Třeba v sedle kola!
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

171 cyklistů (5 přihlášených)

Kyjovské údolí

Když jsem se vracel z projížďky na kole, tak u zmrzliny jsem potkal kamarády z dětství (dvojčata). Jezdí taky…
vlakr | 17.07.2021

Jak jsem se poprvé toulal Šumavou

Už odmalička jsem prahnul po dobrodružství v přírodě. Později jsem našel velké zalíbení v cyklistice a sem…
JohnyB | 14.07.2021

Kavkaz s dětmi - část 11.

K moři a do Batumi - kruh se uzavřel Poslední večer ještě v horách jsme se utábořili na začátku přehrady na…
Peggy | 26.06.2021