reklama

Kavkaz s dětmi - část 7.

Svačinka
Svačinka
Foto: Autor

Hlavní město Gruzie

Na gymplu jsem občas chodila domů k jedné kamarádce. Její otec, tehdy profesor na VŠCHT, nás pokaždé s oblibou z něčeho zkoušel. Nešlo ale jen o otázky z chemie, téma bylo často úplně jiné, třeba zeměpis. My si chtěly povídat o klucích nebo tak, ale místo toho jsme musely dát dohromady třeba všechny osmitisícovky. Jindy po nás zase chtěl vyjmenovat všechny státy USA nebo (tehdy zrovna rozpadajícího se) Sovětského svazu - u toho ovšem včetně jejich hlavních měst. Pan S. je, bohužel, už dávno po smrti, ale na ty chvíle u nich v kuchyni ráda vzpomínám. A kdo ví, tehdy to pro nás byly jen jakési abstraktní názvy, které jsme lovily z hlavy a odříkávaly jako básničku, ale třeba mi něco z toho v hlavě utkvělo a do dnešního dne zůstalo. Touha přeměňovat názvy z atlasu ve skutečnost.

Občas přemýšlím, že začnu, podobně jako on, zkoušet kamarády našich dětí - vždyť se říká, že co se v mládí naučíš... :-)

Už je to tak. Gruzie byla, stejně jako Arménie, do roku 1991 součástí Sovětského svazu a jak jsem popisovala ve druhém díle rozhovor s někdejšími vojáky, je nutné si uvědomit, že ti "Rusáci", co u nás ještě nedávno "dočasně" pobývali, nebyli jen čistokrevní Rusové. Byli to také Ukrajinci, Bělorusové, ale i Gruzínci nebo Kazaši. To jen pro pořádek.

Každopádně název gruzínského hlavního města, Tbilisi, pro nás bylo dosud jen neznámé tajemné jméno. A to se teď mělo změnit.

Do Gruzie jsme se těšili hlavně na jejich kuchyni. Arménská etapa byla poměrně hladová, dlouho nám trvalo zvyknout si nakupovat a vozit zásoby jídla kvůli velice řídkým obchodům.

Pro děti jsme měli připravené překvapení. Na mapě přímo v centru Marneuli vyskočila ikonka jejich nejoblíbenější restaurace, totiž McDonaldu, no a tak jsme se těšili, že budou skákat nadšením. Koneckonců, tak trochu jsme se těšili i my, co si budeme povídat, arménský chleba byl výborný, ale když ho jíte týdny, často samotný, také se přejí. A člověka občas chytne mlsná na nějaký ten globální hamburger s hranolkami.

Ale zpět do Marneuli. Městečko skoro jak na západě. Kruhový objezd, Spar... a už vidíme i to žluté emko. Jenže se nám zdá trochu zašedlé, už z dálky bylo zřejmé, že je něco špatně. No jo, je to jasné. Špinavá okna výlohy, prázdná místnost, pokladní pulty odstavené v rohu. Restaurace buď ještě nefunguje, nebo už nefunguje. Nedá se nic dělat - zítra v Tbilisi se snad dočkáme. Zatím nám musí stačit pravá gruzínská restaurace.

A ta byla nakonec lepší jak všechny fastfoody! Jednak je gruzínská kuchyně velice pestrá (oblíbili jsme si zejména chačapuri - sýrový koláč, plněné taštičky chinkali, šašliky, různé druhy salátů...) a jednak je pro našince cenově velice příznivá. I když restaurace vypadala luxusně, jako třeba ta v Marneuli, kde každý stůl stál v samostatné kóji, oběd pro čtyřčlennou rodinu nás často vyšel třeba jen na 200 korun. No a to úplně nejgeniálnější na jejich stravování bylo to, že po objednávce byl před každého z nás položen prázdný talíř s příborem, a jídla se následně servírovala doprostřed stolu. Mohli jsme si tak elegantním způsobem vzájemně ochutnávat menu toho druhého, a navíc odpadala trapnost objednat si například jen dvě nebo tři porce, pokud jsme neměli velký hlad nebo se báli, že děcka nesnědí svoji porci celou. Součástí každého jídla byl i nakrájený chléb, takže neexistovalo, že bychom neodcházeli nacpaní až k prasknutí.

Co ale bylo horší, tak že se v Marneuli připojil další, ještě hlavnější, tah od Arménie a silnice dál na Tbilisi se stala šíleně frekventovanou. Mezi auty jsme se cítili totálně bezbranní, vztek střídala bezmoc u toho jejich závodění a bezohledného předjíždění. Nebyla bohužel možnost jet jinudy. "Gruzínští řidiči jsou geniální, neviděli jsme za celou dobu ani jednu nehodu," říkala mi jedna kamarádka, když jsem se jí před naším odjezdem zeptala, jak vnímala v Gruzii provoz aut. Nebyli tam ale na kole, nýbrž pěšky a maršrutkami.

"Mami, prosím tě, vždyť se nic nestalo," uklidňovaly mě děti, když jsem se už asi posté rozčílila nad autem, co nás lízlo na vzdálenost jenom pouhých pár centimetrů. "Když voni ani nezpomalej, kreténi!" ulevovala jsem si. (Jo, sprostá i před dětmi, ale vždyť už tahle slova stejnak znaj odjinud :-)  )

Závěr dne pak pocit zoufalství umocnilo, když k tomu všemu ještě přišla bouřka. Všude kolem nás se zase rozprostíraly ty nekonečné pláně bez lesů. Poslední a vlastně i jediná šance na nocleh před metropolí byla vesnice nalevo od silnice. Zabočili jsme tam, že nabereme vodu a okoukneme terén. Dojeli jsme až na samý konec. "Nebude vadit, když si tamhle u hřbitova postavíme stan?" zeptali jsme se statné hospodyně, která na nás koukala přes plot. Jenom se pousmála: "Jestli se nebojíte..." Víc než hřbitova se bojím té bouřky, pomyslela jsem si a mrkla na nebe, které ozařoval jeden blesk za druhým. "Pokud chcete, sousedi vedle si koupili dům, ale nežijí tam. Já jim zavolám." Přikývli jsme. Znělo to zajímavě.

Ale luxus žádný nečekejte, byla to rozestavěná ruina, paní neměla klíče od branky, tak jsme museli prolézt dírou v plotě, kola přenosit přes příkop. Byli jsme jejich první hosté, k dispozici hliněná podlaha nebo zahrada, ale zpod betonové střechy verandy se ty blesky na nebi jevily jako nádherné přírodní divadlo. Jak málo někdy stačí ke štěstí. U sousedů za rohem chrochtalo prasátko a odněkud se vynořil starý pes a lehl si k nám. Kadibudka byla funkční a dokonce jsme z nitra domu vyhrabali jednu starou židli. A máme všechno, co potřebujeme, pomyslela jsem si, včetně toho hafana.

V dálce už svítily paneláky hlavního města - trochu rozdíl tenhle venkov v porovnání se satelitními městečky u Prahy... :-)

A ráno... "Dáte si kafe a čaj?" hulákala ta včerejší hospodyně od svého domu, když už jsme měli sbaleno a chystali se odjet. Spěchali jsme do velkoměsta, ale něco nám říkalo, že bychom odmítnout neměli, malé zdržení nevadí. Čaj a káva tady znamená že je na stole ještě chléb, domácí zavařenina, sýr, máslo a vajíčka. Stejně to do města na snídaňové menu bylo ještě spousta kilometrů.

Ve městě jsme měli víc povinností než zábavy. Shánět náhradní díly, opravovat, byla to nutnost před další cestou do hor. Luděk trval na tom, že musíme sehnat náhradu za zlomený rychloupínák. Vzal si do hlavy, že místo něho koupí tenkou závitovou tyč - a s tímto požadavkem oslovoval kolemjdoucí muže, aby mu poradili, kde něco takového může sehnat. Většinou to pochopili správně, ale ty obchůdky ve stylu železářství byly většinou takový zoufalý mix všeho a ničeho, že jsme to brzy vzdali. Navíc jsme se už dost přiblížili centru a dopolední špička vzrůstala. "Něco jsem zahlédl, otočka!" zavelel už asi potřetí Luděk, a celá naše karavana se otáčela, přejížděla na druhou stranu, motala se pod koly aut, mezi chodci a porušila u toho asi sto padesát dopravních předpisů. Mnohokrát jsem se musela rukama omlouvat! Kupodivu to ale všichni brali sportovně, nikdo na nás netroubil, nikdo nervózně netúroval motor, ani nezvedal oči v sloup natož prostředníček.

A obchod zase nic. Už jsem toho začínala mít dost. "Tohle nemá cenu, zkusíme najít cykloservis," hulákala jsem na svého muže.

V parku na nábřeží se neuvěřitelné stalo skutkem. Půjčovna kol a malý servis. Bohužel, ani rychloupínák, ani osmadvacítka plášť na skladě nebyla. Nevadí, koupili jsme aspoň náhradní brzdové špalky a poprosili prodavače o pohlídání našich kol, páč jsme se rozhodli rychloprohlídku města udělat bez nich. Lanovkou nahoru na kopec, z něhož byla parádní vyhlídka na starobylé město v údolí řeky Mktvari, které se zde rozkládá snad už od pátého století.
Dolů na město tady "pro změnu" shlíží dvacetimetrová hliníková Matka Gruzie

neboli Kartlis Deda, jež v jedné ruce drží kalich s vínem pro přivítání těch, kteří sem přicházejí v míru, a v ruce druhé meč pro ty, kdož chtějí vstoupit s nepřátelskými úmysly. My jsme vstoupili do tohoto města snad s úmysly přátelskými, nicméně nějak dlouho jsme se zde zdržovat neplánovali.
Pěšky jsme se přes pevnost Narikala dostali zpět ke kolům. Další zastávkou byl futuristický most Míru, kterému prý místní přezdívají Always Ultra, jakože vypadá jako dámská vložka, nebo nevím proč.

Děti se pak konečně dočkaly obědu v mekáči, to už jsme byli pár kilometrů za centrem. Jenže nejdůležitější věc - a to náhradní díly - nám pořád chyběly. Luděk zobrazil na mapě v telefonu všechny cykloservisy ve městě a všechny byly tak daleko, že představa, že se ulicemi budeme prodírat tentokrát za odpolední špičky, mě přiměla k nápadu, že se do servisu vydá Luděk metrem a my na něj počkáme v klidu u kafe. Nápad byl schválen a tak se Luděk projel tbiliským metrem. Uspěl však jenom pouze na padesát procent. V ruce držel něco, co by snad jako požadovaný upínák mohlo fungovat, ale neměli jsme plášť. Znovu někam metrem se mu už nechtělo, další vytipovaný obchod se nenacházel u žádné stanice. Nezbylo než zkusit poslední možnost.

Znamenalo to opět sjet k řece a na druhou stranu vyjet do kopce. Města vystavěná v údolí řek mají sice parádní atmosféru, ale na kole se v nich pohybuje blbě. Když jsme začali od řeky stoupat, ušlo Luďkovi kolo, pochopitelně zadní. Nový plášť jsme vážně potřebovali. "Já tam zajedu s Šárkou," houkla jsme na něj, "zatím to opravte." Myslela jsem si, že tím něco vyřeším a ušetřím čas. S Šárkou jsme objevily zajímavé čtvrti a pěkná náměstí a dokonce na pár místech tam vedly i cyklostezky, ale musela jsem na každé křižovatce zastavovat, a v mobilu hledat cestu. Konečně jsme vjely do té správné uličky. Na první pohled za výlohou solidní zboží. "Dobrý den, potřebovala bych plášť 28 palců, ten nejlepší co máte. Ideálně Schwalbe." Prodavač zašel do skladu a donesl podpultový Continental. "Tenhle je nejlepší, co tu máme." "Míříme do Svanetie, vydrží to?" Zamumlal něco, čemu jsem dobře nerozuměla, něco jako že na cesty ve Svanetii není žádný plášť dobrý, ale to jsem raději přeslechla :-) Každopádně servis byl parádní, a Luďkovi jsem ho později vylíčila v superlativech, že se tam chtěl také zajet podívat, tak jsme se vystřídali a čas žádný nakonec neušetřili :-) A co myslíte - nakonec tam sehnal i ten rychloupínák - ten chlapík mu tam ten druhý závit prostě vyříznul, takže jsme měli jeden funkční a ještě jeden rezervní - což byla paráda. "U nás v Jablonným bych sehnal vše na pár metrech," povzdechl si Luděk.

Konečně jsme tak mohli město opustit, sice zase po brutálně hlavní čtyřproudovce, která se slila do dvouproudovky, ale když jsme minuli ceduli Tbilisi, spadl mi kámen se srdce. Bylo půl osmé večer... Auta se kolem nás míhala, připomínala rojení vos. Ale takové skutečně Tbilisi je, město aut. "Tak tohle už nikdy víc!" shodli jsme se. To radši čtyři neplánovaná horská sedla...

Večer jsem si zapnula telefon a přišla mi zpráva od kamarády Jirky, kterému jsem se svěřovala se svými obavami z průjezdu Tbilisi. Ptal se mě, jestli nejde to šílené město nějak objet. A já mu, celá šťastná, mohla odpovědět, že už ho máme za sebou.

Fotogalerie

25.05.2021 vložil/a: Peggy
karma článku: 4.8
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Kavkaz s dětmi - část 11.

Cestování
K moři a do Batumi - kruh se uzavřel Poslední večer ještě v horách jsme se utábořili na začátku přehrady na řece Inguri. Jen co jsme…
26.06.2021
Peggy
(5.29)

Kavkaz s dětmi - část 10.

Cestování
Průsmyk Zagari (2623 m) - Ušguli - Mestie Ráno uprostřed hor nás přivítalo sluncem, oblaky a takovým tím těžkým hutným vzduchem, jaký bývá…
20.06.2021
Peggy
(4.5)

Kavkaz s dětmi - část 9.

Cestování
Podél řeky Tskhenistsqali a seznámení s Velkým Kavkazem Když už se na to sedlo dáte, tak už ho budete muset dojet, napsal mi kamarád Pavel,…
09.06.2021
Peggy
(5.05)
PR

Cyklistika s dětmi: Myslíte na všechno?

 ()
Vyrazit s dětmi na cyklistický výlet je snem mnoha rodičů. Důležité si je ale uvědomit, že dítě není dospělák a dlouhé vyjížďky pro něj budou náročné a nemusí ho bavit. Malé děti navíc potřebují speciální vybavení. Zamysleli jsme se nad tím, co všechno cestování na kole s dětmi obnáší.

Horské skládací elektrokolo Montague Paratrooper – Pendix 300

Skládací elektrokolo Montague Paratrooper – Pendix 300 (Citybikes)
Již nějakou dobu vytvážíme v naší dílně zajímavé elektrokolo, které má řadu specifických vlastností, které jsou na našem trhu velmi neobvyklé. Jde o spojení skládacích horských kol Montague a elektrických pohonů Pendix.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

213 cyklistů (18 přihlášených)

Belánské Tatry a okolí – srpen 2021

Už jsem skoro zapomněla balit na dovolenou a psát blog se mi vlastně ani nechtělo, ale pak jsem si uvědomila,…
HMS | 10.09.2021

O kouzelné holčičce

Vyrazili jsme k moři, v autě celou cestu překáželo moje kolo. Manželka ho považuje za zbytečnou komplikaci.…
šíravník | 09.09.2021

Vez mě dál, Esko má 02 – Kanál, jezy a potrubí

Technické památky u Mělníka. 29. 8. 2021 Poslední prázdninovou neděli chci strávit na kole. Počasí je však…
Favorit1970 | 30.08.2021