reklama

Kavkaz s dětmi - část 5.

Goris, město poblíž karabašské hranice
Goris, město poblíž karabašské hranice
Foto: Autor

Náhorní Karabach

Tahle kapitola se mi nebude psát lehce. Neuplynuly ani dva roky - a kolik se toho změnilo!
Tak do toho!

U města Goris jsme pomalu dojeli k hranicím Ázerbájdžánu. Hřebeny Malého Kavkazu se začaly viditelně snižovat do nížiny u Kaspického moře. Tam odsud nemožno vstoupit, tuto oblast si tak necháme možná na jindy. Nezbývalo, než řídítka kol otočit k severu, kde se v mlžném oparu zvedaly vrcholky karabašských hor...

Poslední arménské město Goris. Nesnídali jsme, a naše mlsné huby zatoužily po pekárně, cukrárně, kavárně. Jenže to bychom nesměli být v Arménii. Museli jsme vzít zavděk bídným krámkem, chlebem, rybičkami z konzervy a rajčaty. Žádný lepší podnik jsme v dvacetitisícovém sídle neobjevili. Ze slunce a větru jsme měli rozpraskané rty, potřebovala jsem koupit nový jelení lůj. Víte, jak se to řekne rusky? Naproti potravinám, před kterými jsme seděli na papírových kartonech a snídali, byla parfumerie. Překvapivě dobře zásobená, pestrobarevné lahvičky s všemožnými zkrášlujícími přípravky zaplnily všechny regály, leč fungoval pouze pultový prodej. Ukazovala jsem rukama, co bych potřebovala, prodavač se snažil, snesl mi všechny možné barvy rtěnek a já pořád kroutila hlavou. Jak jen to sdělit, aby pochopil? "Na zdorovje, nět dlja krasoty." Pořád nic. Zavolal dokonce domů manželce, ta za chvíli přiběhla, a pak se to konečně povedlo - odkudsi vylovili maličkou krabičku, já zaplatila a bylo :-) Na té krabičce bylo napsáno gubnaja pomada :-) Tak takhle se to řekne rusky, kdybyste to někdy potřebovali. Nebo také balzam dlja gub :-)

Pak už jsme se jenom přehoupli přes kopec (cca 500 výškových) a byli tam. Republika Arcach (Arcašská republika) řekne něco jen málokomu, ale Náhorní Karabach byl v dobách nedávných územím nechvalně proslulým, a situace je nově znovu dost nepřehledná, nicméně návštěva tehdy byla normálně možná. Zapadlo to jako dílek do puzzle poznání celé Arménie.

Nezávislou republiku Arcach skoro nikdo neuznal (kromě států s podobným statusem), leč nezdá se, že by to tehdy někomu vadilo. Území de facto ovládané Armény, ale oficiálně se stále pořád jedná o ázerbájdžánské území. K tehdejší "linii příměří", křehké hranici s Ázerbájdžánem, se turistům nedoporučovalo přibližovat, toto doporučení jsme každopádně respektovali. Naše výprava vedla jen po bezpečných trasách. Provoz aut byl slabý, každý druhý řidič zatroubil a zamával. Vyzařovala z nich radost, že turisté navštívili jejich zemi. Jen občas kolem nás projelo auto s vojáky, či sem tam u silnice cedule varovala před minami. Ale to považujeme za běžné na mnoha místech na Balkáně.

Arcašané se nás ptali, jak se nám tu líbí. "Je tu krásně," odpovídali jsme popravdě. Už jenom ten velkolepý příjezd! Nekonečně dlouho jsme klesali na dno hlubokého kaňonu k hraničnímu punktu. Z několika cestopisů jsem se dočetla, že o víza je nutné zažádat v hlavním městě Stěpanakertu. V roce 2019 se však vydávala zdarma, přímo na hranici, po vyplnění příslušné žádosti. Vše probíhalo v neuvěřitelně přátelské atmosféře. Bylo skoro poledne, slunce pražilo a náčelník si ťukal naše nacionále do počítače nekonečně dlouho. Po chvíli k nám však vzhlédl a pronesl: "Klidně běžte čekat do stínu. Jo a kdybyste něco potřebovali, tamhle je krámek." Akutně jsme potřebovali nanuky a pivo :-) Třeba byl s tou prodavačkou domluvený a dohazoval jí kunčafty :-) Peníze jsme nepotřebovali, v Arcachu platil arménský dram.

Vízum jsme posléze obdrželi formou jednoho malého papírku pro všechny. Byla to vlastně nálepka a bylo jen na nás, zda si ji do pasu nalepíme. Pokud bychom totiž někdy v budoucnu cestovali do Ázerbájdžánu, mohli bychom mít problémy.

Ze dna kaňonu jsme se museli zase vyšplhat zpátky do hor a bylo to dosti tvrdé. Z cca 850 metrů do 1800. První obyvatelé Arcachu, které jsme potkali, byly pěkné svině. Spokojeně se pásly vedle silnice, kouzelný to byl obrázek. Na rty se mi vloudil Jarek Nohavica. První lidi jsme potkali až ve městě Berdzor. Dneska se jmenuje Lačin a od něho je odvozený název pro takzvaný Lačinský koridor. Ten po válce z loňského roku, kdy došlo k výraznému zmenšení Arcašské republiky, spojuje tuto s Arménií a je pod kontrolou ruské armády.

Nebojte, nebudu se pouštět do většího politického rozboru, nebudu hodnotit ani soudit. Nepřísluší mi to. Týkaly se mě pouze ty dennodenní dětské spory typu: "Tys minule otevíral/a rybičky, teď je řada na mně!", či: "Já teď dvakrát hlídal/a kola, tak dneska jdu do obchodu já a hlídat budeš zase dvakrát ty!"... a ani ty jsem nebyla schopná rozsoudit a spíš mě ubíjely (Nejradši bych všechno seřezala na jednu hromadu.... :-) Ale nechala jsem je, jen ať si to vyřeší sami, jak děti, tak Ázerové s Armény.)

V Berdzoru jsme se chtěli naobědvat. Zeptali jsme se domorodců na hospodu. Řekli nám, že tady je a naznačili směr. Nic jsme neviděli. Museli jsme se přeptat ještě několikrát, protože klasika - domek nebyl nijak označen. Místní vědí a někdo cizí? Co by tady dělal. "Tak co byste si dali?" zeptala se příjemná majitelka. Tohle nemáme moc rádi. "Nemáte menu?" zeptal se Luděk. Ceny je lepší si zjistit předem. "To nemám," zakroutila hlavou, "ale udělám pro děti polévku a pro vás maso s domácími hranolkami." A pak dodala: "Nebojte, drahé to nebude." To nás uklidnila :-)

Berdzor je docela významná křižovatka, ale myslíte, že tam měli nějaký ukazatel směru? Kdybychom se včas nepodívali do mapy, jeli bychom někam úplně jinam. Už jsme byli skoro 1200 metrů vysoko a o zbytečnou ztrátu výšku jsme fakt nestáli.

Vyprahlou krajinu vystřídaly LESY, chvílemi to tu připomínalo Karpaty. Jen ten kopec! Navíc už se blížil večer a pomalu bylo načase začít přemýšlet, kde přenocujeme. Stráně se strměly, absolutně nebylo kde by se dal postavit stan. Navíc naše strategie, kdy necháváme děti jet svým vlastním tempem tady znamenala, že Šárka jela kdesi vepředu jako utržená ze řetězu. V jedné serpentině, cca 1500 m vysoko se nám zalíbila jedna odbočka. Ale kde je Šárka? Proč na nás někde nepočkala? Neměla vysílačku, nebylo tedy jak ji zastavit. Jako blázen valila dál, začala jsem o ni mít trochu strach. V další zatáčce konečně stála u krajnice a já si oddechla. Pochopitelně se nám už nechtělo se vracet, takže jsme pokračovali. Už byly vidět domky vesničky Lisagor (sedlo, 1813 m), zbývala jedna zákruta, slunce už zapadlo a na spaní nikde nic vhodného. V poslední zákrutě jsme zkusili poslední šanci. Vydali jsem se s Luďkem na průzkum, jak to děláváme, každý na jednu stranu. Postavila jsem kolo na stojánek, bezmyšlenkovitě přeskočila jakousi prasklou červenou cedulku a vydala se vzhůru nádhernou loukou plnou barevných lučních květin. Na takové u nás už nikde člověk nenarazí. Ušla jsem asi sto, možná dvě stě metrů, a spatřila před sebou stařičký autobus. Jak z filmu Útěk do divočiny, nějak tak podobně vypadal, stál tam prostě jen tak na louce, obklopený travou. Užuž jsem se k němu chystala proklestit se, když v tom mě něco osvítilo! Když jsme poprvé vyráželi do Bosny (2002), základní pravidlo tehdy znělo - ani za nic nevstupovat na nespasené louky! Nebezpečí min místní eliminují tak, že do luk vyženou dobytek (ideálně krávy, ovce jsou příliš malé) a pokud po celý rok nedojde k žádnému incidentu, považují území za bezpečné. Rozhlédla jsem se kolem sebe - byl červenec a na téhle louce očividně nikdo nepásl ani nekosil dobrých pár let. Poslední ozbrojený konflikt proběhl 2016. A do prd..., tady nemám co dělat. Ve svých stopách jsem se vrátila zpátky, mávajíc na ostatní, hlavně ať nechodí za mnou. Nohou jsem kopla do zbytku červené cedulky. Na druhé straně se objevila tři písmena. Stálo tam MIN. Nebylo těžké domyslet si, co chybělo.
Luděk dopadl podobně. Prý: "Nic jsem neobjevil, jenom zákop pro tank." Věřila jsem mu, byl na vojně.

Chtě nechtě jsme museli projet vsí, už se mezitím setmělo. Ve vesnické hospůdce přímo na sedle nás přivítali panákem vodky a odsouhlasili že u nedalekého minerálního pramene najdeme bezpečné plácky pro táboření. Stany jsme tam stavěli už za tmy. Minerálka byla mírně narezlá, železitá. Výborná.
1618 výškových metrů natěžko za jeden den byl náš rekord! Nejsem si ale jistá, zda ho chci překonávat.

Hlavní město Stěpanakert leží v nějakých 700 metrech, takže jsme do něj přijeli z kopečka. Dobře ale víme, že každý sjezd si zase budeme muset vyjet. Už se moc nedivím Ziburovi, že tu pěší, a později i cykloturistiku, po Gruzii a Arménii vzdal. Myslím, že nejsme - co se kopců týče - žádné lemry, horám se rozhodně nevyhýbáme, i s děckama jsme jich projeli dost, ale tady to byl fakt nářez... Někdy bych taky nejradši na nějaké auto mávla, bylo by to mnohem jednodušší :-)
Do Stěpanakertu jsme přijeli kolem oběda, akorát včas. Naplánovali jsme si v hlavním městě tři úkoly. Sehnat SIM kartu, někde vyprat a oslavit Šárčin svátek, který měla už pár dní nazád.

SIMku jsme potřebovali hlavně kvůli datům. Neplánovali jsme v Karabachu pobýt dlouho, jenom asi tři dny, ale data jsme potřebovali. Arménský operátor zde nefungoval, bylo nutné pořídit místní. Na východě jsou data směšně levná, 5GB za pár korun, bohužel ale 3 nebo 4G síť fungovala jen v okolí hlavního města, zbytek země pokrytý nebyl.

Potom pračka. Praní na cestách neřeším ráda. Byli jsme už tři týdny z domova, vyprat to chtělo docela akutně. Na západě jsou k tomuto účely ideální samoobslužné pračkárny, zde na východě nic takového neexistuje. Ve Stěpanakertu jsme ale objevili něco této službě podobné. Naše představa, že obsluha čistírny nám prádlo vypere hned a že si pro něj přijdeme ještě týž den však vzala brzy za své. "Zdržíte se ve městě dlouho? Pozítří by to mohlo být," sdělila nám slečna za okénkem. Snažili jsme se jí vysvětlit naši situaci, že pozítří budeme už dávno jinde. Po dlouhém dohadování pochopila, že jsme na kolech a vzala si celý igelitový pytel našich svršků a spodků a domluvili se, že přijdeme za dvě hodiny. Bohatě nám to stačilo na prohlídku městských památek, pohár v cukrárně (neuvěřitelné!!!) a sehnání SIM karty. Šárce je dneska dvanáct (tehdy jí bylo deset) a zatím ani jednou neslavila svátek doma, pokaždé někde na cestách :-) Stěpanakert budil dojmem normálního evropského města, stopy po válce tu byly dobře zahlazeny.

A jak to dopadlo s prádlem? Nevěděla jsem, jestli se nám smát nebo brečet. Co se týkalo spodního prádla, ponožek a tak, to nám čisté (leč polomokré) vydala v igelitové tašce. Trička a mikiny (ty naše sto let staré, vyšisované cestovní hadry!) nám předala - fakt nekecám a dodnes nad tím kroutím hlavou - jednotlivě zavěšené na drátěných ramínkách v igelitových obalech - jako se vydávají košile, div že je ještě nepřežehlila. Fakt mi její práce bylo líto, i když si za ni nechala docela dost zaplatit (řekla si o 500 Kč), ale jedno po druhém jsem to zase z těch igelitů vyndala a ramínka jí vrátila zpátky. Vše jsme naházeli do pytle, zapevnili pod gumicuk, a honem s tím prchali pryč.

Za Stěpanakertem stojí socha nazvaná "My jsme naše hory", taktéž se jí říká "tatik u papik" (babička a dědeček). Je dnes takovým symbolem Arcachu. Drsný pohled soch značí nezlomného ducha zdejších obyvatel. My jsme tam na sluníčku rozložili to vyprané prádlo, že ho dusušíme. Najednou se tam přihnala drahá nazdobená auta, z nich vystoupilo spousta lidí, ženich, nevěsta v nádherných šatech... "Nezlobte se, jenom na pár minut, kdybyste šli někam stranou," požádali nás, abychom se odklidili. Fotografové pobíhali, drony poletovaly, nikdo nestál o to mít na fotce naši toulavou rodinku :-) Raději jsme se sbalili a odjeli.

Takové jsou moje vzpomínky na tehdejší Karabach. Normální země, s normálními lidmi, kteří chtějí jenom normálně žít. Nic jiného. Je to málo nebo moc tohle chtít?

V okolí hlavního města se nachází několik prastarých klášterů, které dle místních dokazují osídlení Armény už před více než tisíci lety. Vybrali jsme si nejsnadněji dostupný Dadivank z 9. století stojící nad údolím řeky Tartar. Byl nádherný! Jako pokaždé jsme tam s dětmi zapálili dlouhé tenounké svíčky.

Arménské písmo používané i v Arcachu pochází z roku 405, aby si Arméni mohli přeložit Bibli do svojí řeči. Šárka se potají toto písmo učila, podle cedulí, na nichž byl vedle arménských obloučků i přepis do latinky. Sama si během cesty vytvořila převodní tabulku. Vůbec jsme to netušili, nechápu, jak to utajila. Vyšlo to najevo až když jsme jedno ráno stáli hladoví před jakýmsi podnikem s výlohami pokrytými černou folií, nad nimiž nápis vyvedený pouze v arménštině. Absolutně jsme netušili, jestli jde o obchod, hospodu, nebo něco úplně jiného? Než jsme stačili vyrazit na průzkum, Šárka se na nápis zadívala a pak jen tak mimochodem pronesla: "Těch posledních šest písmen znamená Market, ty předtím přečíst neumím."
Normálně nám spadla brada.
(Nakonec to byl docela pěkný bufet, něco jako rychlé občerstvení.)
Poslední den jsme stoupali na pereval Sotk (2360 m n. m.), před kterým se ve vísce Nor Kharkhaput (cca 1550 m n. m.) nachází hraniční punkt. "Kam jste se to vydali, lidé dobří?" pozdravil nás usměvavý policista. Odebral nám papír, který jsme spolu s vízem při vstupu do Arcachu obdrželi, a hned se hrnul za řidičem gruzaviku. "Domluvím, aby vás s velikami hodil nahoru." Nevěděli jsme, jestli můžeme uniformovanému strážci hranice odmítnout, ale riskli jsme to. Zavrtěli jsme hlavami: "Děkujeme, ale ne. Víte, nás by to tak nebavilo."

Stoupání začalo hodně zprudka. Tachometr ukazoval deset i víc procent, ale výška rychle přibývala. Stačilo pár serpentin, a brzy jsme měli krásné výhledy na příhraniční třítisícovky. Trápilo mě jediné. Neměli jsme co jíst. Tedy ne že bych zapomněla nakoupit, to ne. Většinou je to naopak, mám obavy, že budeme trpět hlady a tak táhneme často i kila zásob, tentokrát jsme ty zásoby ale neměli kde udělat. Poslední obchod jsme viděli den předtím ráno, dál už žádný nebyl. Na mapě zakreslené vesničky buď neexistovaly, nebo šlo jen o pár domků. U hraniční kontroly maličký krámek sice byl, ale sortiment jen samé zobání: sladkosti a brambůrky. Vzala jsem tam pár Snickersek - musely nám jako záložní zdroj energie stačit. Podle mapy měla být v horách restaurace, tak jsme doufali, že se najíme tam. Ale jak už to tam v těch končinách bývá, restaurace byla dávno zrušená, nefungovala. Ještě jsme měli před sebou asi dvě stě výškových metrů, tedy celkem pohoda, ale hlad už se hlásil. Najednou jsme si všimli, že opodál stojí zaparkované auto a někdo na nás mává. Arménská rodinka, 5 osob, tam měli na kapotě vyrovnané jídlo a svačili. Volali na nás, ať jdeme jíst s nimi. Asi pětadvacetiletá slečna nás hned pobízela k jídlu. Vraceli se prý z každoročního výletu k hrobu jejího otce, který zemřel ve válce o Náhorní Karabach. Měli tam různé salámy, sýry, grilované kuře a nakrájenou zeleninu. Sliny se nám sbíhaly, ale nechtěli jsme se na to úplně vrhnout a sníst jim to, tak jsme jen tak uďobávali. Starý pán nás sledoval a mračil se. Pak té slečně cosi pošeptal. "Dědovi se nelíbí, že vůbec nejíte. Proč vlastně nejíte?" přeložila nám. Mluvila jak rusky, tak i anglicky. A tak jsme tedy začali pořádně jíst a děda se konečně začal usmívat. Zbytek jídla mám zabalili s sebou se slovy, že oni už to mají domů jenom kousek. Docela nás tehdy zachránili.

A pak jsme stoupali dál, kolem zlatého dolu. A já přemýšlela, jestli náhodou on nebyl důvodem celé té války o Náhorní Karabach, ale události o dva roky později mi potvrdily, že o zlato nešlo, jen o jakousi neobývanou pustinu.

Luděk měl zase potřebu poučit Víťu, který začínal mít tendence posuzovat lidi podle toho, jaké mají auto. Čím modernější, tím lepší. Ti lidé, co nás pohostili, měli docela šunku, nějakého starého Opela. "Vidíš, jaké měli obyčejné auto a jak to byli hodní lidé. Vsaď se, že někdo s nějakým super fárem by si nás ani nevšiml." A pak - jako naschvál - kolem projel tmavý Lexus a zastavil. Z okénka s kouřovým sklem se vysunula ruka se dvěma nápoji a pytlíkem brambůrek: "Vazmítě, pažálsta." A Víťa se rozesmál, a Luděk s ním. Tak to se povedlo :-)
Na druhé straně za sedlem nákladní vlak odvážel vagóny naložené zlatým kovem. Ale zlato Arménů je hlavně v srdcích jejich lidí.

- - střih- -
Je konec září 2020. Sedím před televizní obrazovkou a nevěřím vlastním očím, co se děje. Ozbrojené síly Ázerbájdžánu a Arménie se střetly. Předmětem sporu bylo opět území Náhorního Karabachu, resp. neuznaná republika Arcach. Bohužel detailnější informace o bojích, aby člověk v záplavě těch korona-novinek pohledal. Skoro se nabízí teorie, že to bylo načasované schválně, ideální doba, kdy západní svět řeší úplně něco jiného! V době, kdy u nás děti opět přecházely na online výuku, kdy se zavíraly hospody a obchody, kdy jsme opět nasazovali náhubky - se daleko za mořem a horami zase střílelo. A nejen to! Bezpilotové letouny, drony - taková byla válka v roce 2020. Vyžádala si tisíce mrtvých vojáků a desítky obětí z řad civilistů. Ti narychlo opouštěli svoje domovy. Kam odcházeli, těžko říci, ale museli tušit, že se už nevrátí. Svoje domy totiž "pro jistotu", aby je nepřítel neobsadil, zapalovali. Po silnicích, které jsme na obrázcích poznávali, projížděly vojenské kolony a tanky.

My jsme s těmi lidmi rok předtím mluvili. Čišelo z nich nadšení, že je válka pryč. Že jejich zemi začínají navštěvovat turisté. Určitě chtěli normálně žít, pracovat, hospodařit, bavit se. Slzy mi tekly, když jsem na nějakou reportáž narazila.


Třeba vám to dojde po milion pátý, lidi hloupí. A nebo po milion šestý.

PS: Náhorní Kabarach ani Arcach tady ve výběru zemí nebyly :-), zařadila jsem jej tedy mezi Arménii, což není náhoda, z mého pohledu.

Fotogalerie

04.05.2021 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.29
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Kavkaz s dětmi - část 9.

Cestování
Podél řeky Tskhenistsqali a seznámení s Velkým Kavkazem Když už se na to sedlo dáte, tak už ho budete muset dojet, napsal mi kamarád Pavel,…
09.06.2021
Peggy
(5)

Kavkaz s dětmi - část 8.

Cestování
Z Tbilisi do Kutaisi Trasa z Tbilisi do druhého největšího gruzínského města byla vcelku obyčejná. Nedělo se nic, co by stálo za velké…
03.06.2021
Peggy
(4.47)

Kavkaz s dětmi - část 7.

Cestování
Hlavní město Gruzie Na gymplu jsem občas chodila domů k jedné kamarádce. Její otec, tehdy profesor na VŠCHT, nás pokaždé s oblibou z něčeho…
25.05.2021
Peggy
(4.79)
PR

Tohle léto ve znamení CYKLOvýletů

Baťův kanál ()
O prázdninách bude na českých, moravských a slezských cyklostezkách o poznání rušněji. Z jakého důvodu?

5 nejdůležitějších faktů, které zohlednit při výběru cyklosedačky

 (Sportisimo)
Máte doma malé začínající cyklisty, ale víte, že delší výlet na svém dětském kole ještě nezvládnou? Není nic snazšího, než pořídit cyklosedačku a naplánovat rodinný cyklovýlet. Nezapomeňte na zásadní věci, nad kterými je potřeba se při výběru pozastavit.

Základní povinná výbava versus pokročilá výbava pro cyklisty fajnšmekry!

 (Sportisimo)
O povinné výbavě automobilů všichni víme a víme i to, že jsou určitá kritéria i pro cyklisty. Co do povinné cyklovýbavy přesně spadá? A pokud jste milovník dálkových cyklotras, máte s sebou opravdu vše, co byste mohli potřebovat? V případě dálkových výletů je totiž potřeba počítat i s těmi nejhoršími scénáři!

Památky a zajímavosti Karlovarského kraje

 ()
Karlovarský kraj je známý nejenom díky filmovému festivalu, na který se sjíždí české a zahraniční hvězdy. Jde především o jedinečnou oblast České republiky protnutou spoustou památek a přírodních zajímavostí. Jestliže v tomto směru plánujete poznat Karlovarský kraj do detailu, přinášíme vám několik zajímavých tipů. Ty vám určitě přijdou vhod.

Kde provětrat kola v Karlovarském kraji

 (Cyklostezka Ohře)
Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je ze sedla koně. I Karlovarský kraj je nejlepší ze sedla, ovšem toho cyklistického. Celkem kraj nabízí více než 2 000 km vyznačených cyklistických tras a své si tu přijde opravdu každý – od rodin s dětmi po “hltače” kilometrů.

Projeďte si Jeseníky i Rychlebské hory

 (zdroj: Unsplash)
V horském ráji na severu Moravy se vyžijí nároční cykloturisté, začátečníci i rodiny s dětmi. Četné cyklotrasy vás během dovolené v Jeseníkách provedou známými zákoutími i opuštěnými místy nejkrásnějších českých hor.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

202 cyklistů (6 přihlášených)

Kavkaz s dětmi - část 9.

Podél řeky Tskhenistsqali a seznámení s Velkým Kavkazem Když už se na to sedlo dáte, tak už ho budete muset…
Peggy | 09.06.2021

Kavkaz s dětmi - část 8.

Z Tbilisi do Kutaisi Trasa z Tbilisi do druhého největšího gruzínského města byla vcelku obyčejná. Nedělo se…
Peggy | 03.06.2021

Okolo ČR - 2. část

Moje cyklistika je biková cyklistika. Postupně jsem se vyvíjel od totálního začátečníka, účastníka bikových…
vrubozubec | 28.05.2021