reklama

Západní Evropou s dětmi - část 3. - Francií a podél Rýnu do Alp

Foto: Autor

Do Francie jsme se těšili. Před čtyřmi lety jsme ji projeli od západu k východu podél řek Loiry a Doubs, a byla to země příjemná jak na jezdění, tak na táboření. Potkávali jsme nespočet plácků, sedánků, ohnišť. Jak jsme se obávali se kempování v Nizozemsku, tak Francií jsme si naopak byli jistí. Proto jsme taky hned první večer hledali místo pro naše stany až do čtvrt na deset. Mezi poli, kde probíhaly žně, zatarasenými pastvinami a lesy větrných elektráren jsme dlouho nemohli najít žádný plácek, kde bychom mohli nerušeně strávit noc.

"Tak ti díky za vřelé přijetí, sladká Francie," říkali jsme si, když jsme se poněkolikáté vraceli s neúspěchem zpět na silnici.

Do Francie jsme pronikli údolím Mosely. Je to řeka, podél níž vede také známá cyklostezka, my jsme ale její tok po asi dvaceti kilometrech opustili, protože bychom podél ní mohli putovat buď na sever nebo na jih. A my měli namířeno východním směrem. Do regionu, který se tak i jmenuje, Grand Est. Ještě před pár lety bychom projížděli romanticky nazvané Alsasko-Lotrinsko, nyní došlo ke sloučení tří menších regionů a vzniku jednoho velkého.

Východní směr byl zvolen ze dvou důvodů. První byl ten, že se východním směrem podél hranice táhne takzvaná Maginotova linie. Ne že bychom byli tak zapálení fandové do válečných objektů, ale u nás doma v Orlických horách máme přímo na hřebeni nad chalupou tvrze a ŘOPíky, jejichž výstavba byla právě francouzskými bunkry inspirována. Milou povinností je tedy okouknout ty zdejší. Druhý důvod zmíním později.

Ardenský les jsme vyměnili za les Falcký, krajina je kopcovitá, vedro k zalknutí. Šplháme k pevnostem a brzy zjišťujeme, že je situace kolem bunkrů maličko jiná než u nás. Ty větší jsou zpřístupněny veřejnosti, ale většina těch menších je v soukromém vlastnictví. Potom slouží jako kůlny, kozí chlívky a kuriozitou byl dům, kterému bunkr posloužil jako základová deska. Celá řada jich je ale opuštěná, zarostlá, zanedbaná. Stojí v polích nebo lesích, nepřístupné.

U jedné dvojice takovýchto trním zarostlých bunkrů končíme jednu denní etapu. Po 87 km v kopcích a proti větru (ani letos jsme neměli ve Francii štěstí na západní vítr), unavená a maličko přetažená nemohu dlouho usnout. Normálně na tyhle věci nevěřím a nebývám citlivá. Ale tady... divné místo....
Kroky kolem stanu. "To je nějaké zvíře, že?" ptá se Šárka, která to slyšela taky. "No jasně, asi srnka. A spi už!" uklidňuji ji i sebe.
V jednu po půlnoci stále nespím. Vyšel měsíc, září jako reflektor. Musím ze stanu. V lese vidím vznášet se prapodivná světýlka, vypadají jako světlušky, ale lítají světlušky ve dvě v noci? Do toho ten neustávající vichr, větve stromů se míhají a vrhají hodně divné stíny. Jsou jako, jako... ? Co jenom připomínají? Honem zpátky do stanu! Půl třetí, stále nespím. Už aby bylo ráno! Logicky vím, že je to vlivem měsíčního svitu, ale uprostřed noci člověka napadají všelijaké myšlenky. Zabrala jsem až nad ránem, už se začalo rozednívat. Po probuzení se kupodivu cítím normálně, jako bych spala déle než ty pouhé čtyři hodiny. Ani Víťa neměl klidné spaní: "Zdálo se mi, že kolem stanu chodí vojáci." Byl to vážně sen? Další noci preferuji raději spaní od bunkrů dál.

Posledních pár dní mě pobolívá zub. V McDonaldu přes městem Saint-Avold je to už na hranici snesitelnosti. Na mobilu mám vyjeté zubní ordinace ve městě, ale nemám představu, jak by to celé probíhalo. Můžu někam jen tak přijít? Jak potíže popsat bez znalosti jazyka? A upřímně, mám vůbec odvahu někam takhle jít? Strach ze zubaře mám i u nás doma, natož někde v zahraničí. "Zkusila sis to pořádně vyčistit?" napadlo Luďka. Zmizela jsem s kartáčkem na toaletách. A opravdu, po důkladném šmrdlání kartáčkem se potíže zlepšily, do večera ustoupily úplně. Až do konce cesty dal zub pokoj, pokud jsem jej čistila po každém jídle. Návštěva zubařky po návratu potvrdila diagnózu vypadlé plomby, kdy bolelo ucpání vzniklé díry zbytky potravy.

Nad městem Bitche se tyčí rozsáhlá citadela, my jsme ale do centra města zajeli ještě za jedním účelem. Potřebujeme se zbavit nepotřebných věcí. Nepotřebné mapy, nalezené SPZky, vadnou vysílačku. Z domova táhnu dětem flísové vložky do spacáku, každá váží přes půl kila a vzhledem k tomu, že jsme je zatím nepotřebovali, nebudeme je potřebovat ani nadále. Dále táhneme určitě kilo hraček z McDonaldů, mušliček od moře (vyhodit se nesmějí!) a to jsem se ještě nezmínila o tom, že jsem si v Holandsku koupila nové sedlo (ale co s tím starým, které zase tak staré nebylo). Zkrátka jsme usoudili, že by to před přejezdem Alp chtělo bágly maličko odlehčit. Věc, která se lehko řekne, ale nakonec nám zabrala spoustu času. Nejprve jsme v nějakém obchodě museli vyžebrat vhodnou krabici, což znamenalo trochu shánění, vzhledem k tomu, že tady ve městech klasické obchody skoro nejsou. Další zajímavá situace nastala na poště, kdy jsme si mysleli, že zabalený balík prostě jenom zaplatíme a pojedeme dál.

"Chybí tu adresa odesílatele!" vyhrkl úředník za přepážkou. (Tak jsme si jeho slova vyložili, protože ukazoval na chybějící položku na podacím lístku.) Francouzsky neumíme ani slovo, on zase neuměl jiný jazyk, takže dohoda byla trochu jako s kozou na ledě. Ale chápali jsme to, my jsme v cizině, my bychom se měli přizpůsobit. Nicméně jsme nechápali, v čem je problém, proč musí na balíku domů být zpáteční adresa. Snažili jsme se rukama nohama naši situaci popsat, pán se ovšem nijak nenamáhal nám pomoci. Vypadalo to, že si balíček zase odvezeme s sebou.
"Jakou tam asi máme dát zpáteční adresu?" ťukali jsme si s Luďkem na čelo. První smrk napravo od cesty?
"Nemůžeme tam napsat adresu pošty?" ptali jsme se pošťáka, když jsme tam už okouněli několik minut, a on kroutil hlavou, ačkoliv si myslím, že nám spíš nerozuměl nebo rozumět nechtěl. Vypadali jsme tam v cestovatelských hadrech a stříbrnou páskou oblepeným balíkem asi hodně divně. "Tak adresu úřadu?" "Panebože, to už vůbec ne!" Pracovník pošty se radil s kolegyní, ale ani ona neuměla problém vyřešit. "Tak vaši adresu?" Ani to neprošlo. Při představě, že to zase celé rozlepujeme a vybalujeme, jsem se opotila víc, než se potil chudák pán. Už nevím, koho z nás ta spásná myšlenka napadla. A přitom byla tak jednoduše geniální.
"Jakže se jmenuje tahle ulice? Nebo raději sousední?" A tak si za pár vteřin pán utřel čelo, když přebíral balík, na němž se skvěla adresa odesílatele Markéta Hroudová, Rue de la Garre 66, Bitche... a bylo po problému.

Báglům jsme ulevili o dobrých šest kilo a peněžence o 35 euro.

Blížili jsme se k samému konci výběžku, bunkrů jsme zvenčí viděli spoustu, ale vevnitř jsme zatím žádný nenavštívili. Za Lembachem se konečně zadařilo a u zdejší pevnosti jsme akorát v dobrý čas. Luděk s dětmi se moc těší na prohlídku, já se ráda nabízím, že budu hlídat kola. Tvrz je taková starší ségra "naší" Boudy. Ovšem kompletně dokončená, výsuvné věže osazeny. Zvenčí nenápadná, ale ukrývá pět kilometrů podzemních chodeb.

Pak už z kopců zase sjíždíme a pár dní si chvíli užíváme rovinek podél kanálů. Vyhlížíme už Alpy. Šárka se těší na pořádné kopce, ale zatím nám musí stačit pohled na francouzské Vogézy a německý Schwarzwald. Alpy jsou ještě daleko. Táboříme v lese u rybníčku. Nádherné místo, všude klid. Konečně si děláme ohýnek.

Vodu na večer bereme v Francii celkem spolehlivě u hřbitovů. V tom horku je její spotřeba velká.

Dvacátý den cesty přijíždíme do Štrasburku. Také evropsky významné město, jak historicky, tak v současnosti. Navíc je moc pěkné a cyklisticky průjezdné na jedničku. Neminuli jsme zdejší katedrálu Notre-Dame (orloj byl bohužel v rekonstrukci, ale tomu, co předvedl, jakožto rodilá pražanda říkám "To bylo jako všechno???"), náměstí Kléber a malebnou čtvrť s hrázděnými domy La Petite France. Tachometr ukázal vzdálenost Hamburk -> Štrasburk skoro 1600 km.
Jediné, na co bych si ve Francii postěžovala, je vytěsnění obchodů s potravinami do obřích nákupních hal na okraje měst. Takové to koupit si na návsi nebo náměstíčku pivko, nanuky nebo koláčky, posvačit na lavičce a nasát u toho atmosféru města, se tady nedá. Nákupy jsou za trest. Než k obchodu dojedeme, než ho celý oběhnu a na kilometru čtverečním najdu bagety, rajčata a těstoviny na večeři, pak celý nákup spakovat, protože u obchoďáku lavičky nemají... uběhne spousta drahocenného času. "České hospůdky a polské obchůdky bych dal do UNESCA!" navrhl Víťa.

Rýn

Slíbila jsem ještě jeden důvod otočení řídítek směrem na východ. Tím důvodem byla právě řeka Rýn. Když byly děti ještě menší, koukala jsem do mapy po dálkových cyklostezkách. Projeli jsme jich hodně, a měla jsem plán projet ještě Evropu právě podél řeky Rýn. Tedy ne jen podél Rýna. Spojením Rýna s Rhonou, podél které v posledních letech vznikala nová cyklostezka, by se dala uskutečnit velkolepá cesta napříč západní Evropou. Snadno a pohodlně.

Jenže znáte to. Děti mezitím povyrostly a tak ta potřeba vyloženě jenom cyklostezek nebyla už tak akutní. Už jsme se tolik nebáli silnic, zvládali jsme kopce... přišlo nám škoda jezdit jenom podél řek. Navíc, ten Rýn na severu, to budou jenom samá obří města, průmyslové aglomerace, továrny, zkrátka nejen nuda, ale možná i trochu vopruz, hluk a smrad. Putování skrz státy Beneluxu se nám zdálo v tuto chvíli přitažlivější a pestřejší než dálková stezka podél vody. Ale kousek Rýna jsme si sjet chtěli, hlavně toho, co vede do Alp. A ohledně Rhony, to si ještě rozmyslíme. Čekají nás dvě horská sedla, lehčí Oberalp Pass (2044 m) a náročnější Furka Pas (2429) m. Na nich se teprve ukáže, jestli je další plánovaná trasa reálná, nebo se budeme pokorně držet řeky.

Za Štrasburkem jsme se tak s Rýnem pozdravili (už jednou jsme jej přejížděli, v Holandsku, ale tam se rozdělí do několika ramen a do moře se vlije ve formě delty) a řídítka stočili opět k jihu. Byli jsme právě v polovině naší cesty západním Evropou. Rýn zde tvoří hranici s Německem a vede po německé straně. Přejeli jsme tedy zase do Německa. Státy jsme pak v několika následujících dnech střídali častěji než ponožky. Na noc jsme opět zamířili do Francie. Objevili jsme tam malou zastřešenou ptačí pozorovatelnu. Blížila se bouřka, byli jsme rádi za krytý přístřešek. Ovšem nebylo nám dopřáno klidné noci. Z mraků nebylo nic, spadlo pár kapek a bylo po všem. Ale horký večer přinesl komáry. V blízkosti řeky začaly doslova nálety a budka neměla zavírací okna. Rychle jsme postavili stany, alespoň vnitřní části.

Po bouřce nastalo ochlazení a deště, ale nebylo to nic, co by se nedalo vydržet. Dva dny jsme jeli v pláštěnkách, nejtěžší bylo najít je až úplně na dně báglů.

Skoro celou jednu celou denní etapu jsme jeli podél nekonečných lánů kukuřice. Bylo jí věnováno spousta péče, umělá zavlažovací zařízení rozprašovala vodu ve dne v noci. "K čemu jim bude tolik krmiva? Vyplatí se to vůbec? " říkala jsem si celý den, kdy jsme neviděli než desítky kilometrů, tisíce hektarů, samou kukuřici. Žádná zvířata se tu nikde nepásla. Jak jsme byli naivní. Došlo nám to mnohem později, až doma! Kukuřice se na západě nepěstuje jako krmivo, kukuřice se na západě prosím pěkně pěstuje jako palivo do bioplynových elektráren. A já si říkala, že nikde v červenci nevidím její plody. Bylo mi z toho smutno. Taková krásná rostlina! Pěstovat něco a pak to pálit? Možná jde o ekologickou výrobu elektřiny, ale kdybyste viděli, jak nákladná byla péče o rostlinky. Jak náročná musí být instalace zavlažování a její provoz. No, asi tomu nerozumím. Naštěstí jsme další den z polí vyjeli a já tak nad tím nemusela přemýšlet. Vzpomněla jsem si na to, až když jsme v srpnu na pěším vandru Slovenským Rudohořím pod Klenovským Veprom náhodně tábořili spolu s aktivisty slovenské sekce Greenpeace. "Mnoho slovenských politiků vlastní akcie bioplynek, to je známá věc." A v ten moment mi to všechno došlo.

V Basileji, po cca 1750 km se přihodil první defekt. Naštěstí to nejjednodušší kolo - vozíček Extrawheel. Po loňském Rumunsku, kdy se lepilo snad obden, jsme se plácli přes kapsu a dětem pořídili - alespoň na zadky - pláště Schwalbe. Konečně se daly sehnat i ve velikosti 24, byť jen hodně hladké. Od té doby defektů významně ubylo.

Občas se mě lidi ptají, jestli děti to harcování baví a jak zvládají šlapat tolik kilometrů. Asi takhle :-) Vloni do Rumunska dostal každý vytištěnou trasu se seznamem měst, vesniček a horských sedel. Letos jsme to vytisknout zapomněli, tak si Víťa odškrtává aspoň dny.... :-) Ale jinak je to baví. Neustále se ptají, za kolik kilometrů bude další McDonald.....

Johann Strauss sice napsal Na krásném modrém Dunaji, ale to asi neviděl Rýn! Dunaj známe po celé délce a je všechno možné, jen ne modrý. Zato Rýn! Tak čistý jsme tento veletok opravdu nečekali. Uchvacuje nás to, každý den se koupeme a večer si Luděk v Rýnu chladí pivo. Na vyhlídku k Rýnským vodopádům nás zavedl náhodně potkaný pán - český emigrant. Byl rád, že si po letech může s někým pohovořit rodným jazykem. A byl také na kole.

Několikrát přejíždíme hranice mezi Německem a Švýcarskem. Hranice je tady složitá. Snažím se ale poctivě pro každou zemi započítávat ujeté kilometry. Rýnská stezka je klasická říční cyklotrasa. Chvíli vede spořádaně podél vody, aby nás vzápětí vyvedla zdánlivě nesmyslně prudce kamsi vysoko a pak zase zpátky. Nastoupáme tak mnohem víc výškových metrů, než se skutečně posuneme. Potkáváme spoustu báglíkářů, všichni ale jedou proti nám, volí směr po proudu řeky, z kopce.

I nám se tento směr jevil logičtější. Padlo pár dotazů, proč jsme nejeli Evropou od jihu k severu. Bylo to tak v plánu. Začít v půlce června v Provence a s narůstajícím teplem se posunovat na sever. V Holandsku bychom třeba nemuseli trpět protivětrem a ty nejvymazlenější cyklostezky bychom měli jako odměnu na závěr. Ale věci se nakonec přihodily jinak. Byli jsme závislí na pomoci kamarádů s velkým autem, kterým jsme slíbili uhradit náklady na cestu tam a zpět za odvoz do jižní Francie. Celková suma za naftu vycházela výhodněji, než náklady na přepravu 4 lidí, 4 kol a bagáže letadlem nebo mnohem složitěji vlakem. Ale kamarádi neměli v půlce června, kdy jsme plánovali na cestu vyrazit, čas. Jsou to časově vytížení důchodci, neví kam dřív :-) A tak jsme museli naši trasu otočit. Původní plán byl do Hamburku dojet, nyní se stal místem startovním. Na jih, do horoucí Provence jsme se měli dostat v nejhorších vedrech, tedy koncem července. Ale jedna věc se nakonec ukázala strategická. Závěrečný přejezd Alp bychom hned v prvním týdnu asi nezvládli, nebo zvládli, ale ne tak hravě. Tak to jen na vysvětlení, proč putujeme Evropou od severu k jihu.

Za Kostnicí, která je pro Čechy známá zejména osobou Jana Husa, začíná Bodamské jezero. Pro spoustu lidí téma na dovolenou, pro nás zatím asi nejnudnější úsek trasy. Jde o klasické jezero západní Evropy a rýnská stezka jej objíždí po švýcarské straně. Trvalo nám to asi půl dne. Zahlédli jsme dvě cyklorodinky podobného ražení, děti stejně naložené, vezly si spacáky a karimatky. Jen jsme na sebe v tom provozu zamávali. Celé jezero nás poněkud zklamalo. Stezka, alespoň v této části, vede poměrně dost daleko od vody, asi jako když se projíždí vilovou čtvrté někde na pražské periferii. Vyšlo nám to na slunný víkendový den, na kolo se vydal skoro každý. Když jsme v poledne chtěli zajet na pláž, museli jsme dlouho hledat místo, kde bychom se na hodinku dvě mohli rozplácnout a ve vodě se aspoň chvíli smočit.

Měli jsme, nevím proč, vítr z volného nocování ve Švýcarsku, ale podařilo se nám zajíždět na dvě noci do Německa a na jednu dokonce do Rakouska, kde se cítíme svobodněji. I když... v Německu, zrovna u Kostnice, nastal ráno menší problém. Už jsme byli skoro sbalení, když tu se u nás zjevil jakýsi strejda v cyklohelmě a gumákách. A začal se rozčilovat, že prý je tady příroda a žádnej kemping plac. "Jo, příroda, pěkně děkuju. Co ten rámus včera večer? Hudba do noci, taky se hrál fotbal, řvalo se na lesy, troubilo se auty, určitě jste to slyšel taky. To jako přírodě nevadí?" Děda dál mele něco o policajtech a ještě si nás mobilem vyfotil. Tak jsem se do toho objektivu aspoň usmála, když už mě fotí, ať tam aspoň vypadám dobře. Dobalili jsme bágly a vyrazili... Nevím, co se stalo, ale když jsme odjížděli, tak nám nakonec s úsměvem pokynul. Možná se bál, že tam budeme tábořit týden a tak měl dobrý pocit, že nás vyhnal. Nebo třeba jen potřeboval být důležitý a předvést se před manželkou - ta na něj ovšem čekala na cestě a vypadalo to, že dělá, že tam není. Jakoby se za pána styděla.

Když ale porovnám ty dva zválené plácky co po nás zbyly s tím, co jsme viděli u jezera, kde se rodinky vyvalují celý den, koše po nich přetékají odpadky... Jaký je rozdíl strávit na břehu jezera noc a vyvalovat se tam přes den?

Samotné jezero leží ještě relativně v nížině, hory jsou daleko, ale pak jsme najednou za jezerem zajeli za roh a najednou jsme byli v Alpách. "Konečně to po dvou tisících kilometrech začíná být zajímavé," pronesl ráno Luděk...

Nemohli jsme vynechat maličký stát Lichtenštejnsko včetně hlavního města Vaduzu. Maličký, roztomilý, rozkládá se na úpatí strmého kopce. Prosperuje jakožto daňový ráj. Tyto úniky znatelně chybí ve státních rozpočtech včetně toho našeho, o to víc je pak nutné si došlápnout na ty malé podnikatele, kteří se drží zuby nehty. V celém Lichtenštejnsku je jen jeden jediný McDonald. Pochopitelně jej nemůžeme vynechat :-) "To je drahota," říkáme si, když na displeji mačkáme naši objednávku poledního menu. A pak si někdo z nás všiml, že ten přeškrtnutý symbol není euro, ale jde o švýcarský frank. A jeho kurz je trošičku vyšší než euro, takže ceny nakonec byly srovnatelné s ostatními zeměmi. Lichtenštejnsko používá švýcarskou měnu, stejně jako švýcarské mobilní operátory. "Najít tak lichtenštejnskou poznávačku, to by byl úlovek!" zatoužil Luděk o přírůstek do sbírky, ale nezdařilo se.

Do Lichtenštejnska a i z něho jedeme po hrázi Rýna a okolí je čím dál tím hezčí. Kolem se strmí alpské štíty a hlavně Šárka je jako u vytržení, pořád se ptá, jaké nejvyšší sedlo pojedeme. Touží překonat loňské 2145 metrů vysoké Pasul Urdele z Rumunska. "Neboj, překonáš svůj rekord, už brzy. A my též!" ujišťuju ji.

V Churu se řeka stáčí k západu a noří se mezi třítisícové hory. Stezka jako taková tu už žádná není. Musíme si zase zvykat na jízdu po silnici. Provoz je na hraně, ale dá se.

V Tamins se Rýn dělí na Hinterrhein a Rein Anteriur. Už není úniku, jedině zpět a nebo přes hory. Nabrali jsme vodu a stoupáme prudce od řeky. Čeká nás první divoký nocleh ve Švýcarsku. Vyjíždíme strmý kopec a nahoře budou lesy, tak vůbec nevím, proč z toho mám pořád takovou obavu. Proti nám jde paní s pejskem. Slyším dobře? Ona na nás mluví česky - musela si všimnout vlaječek. Že by turistka? Nevypadá to... Brzy jsme se to dozvěděli. Dcera českých emigrantů, žije zde od čtyř let. Zajímá se, kde budeme spát. Není první s tímto dotazem, ale je první, kdo nám na této cestě nabídl nocleh. A tak táboříme na jejich zahradě, mají to tu úžasné. Žijí tu sami s manželem, děti nemají. Jejich domek je skromný, zahrada neudržovaná, spásaná pouze sousedovic kravami. Cítíme se tu ale skvěle, jak někde na Balkáně. Lepší než na anglickém trávníku. A ráno sprcha, po více jak třech týdnech teplá voda a umytá hlava. Pro někoho každodenní samozřejmost, ale tu slast z toho možno vychutnat teprve po delší době mytí ve studené.

Petra si češtinu zachovala díky svému otci, který bydlí nedaleko. Vypráví o něm, jak když byla ještě dítě, odjel jakožto chirurg na lékařský kongres do Bělehradu. Ona s mámou tam vyrazila ve stejný čas po vlastní ose. Nechápu, že se tam vůbec shledali, jak to dokázali bez mobilů, bez informací, bez mapy. Ale nějak to určitě šlo, vždyť dřív jsme bez toho všeho normálně fungovali, a ještě mnohem dřív bez dalších jiných věcí.

Rádi bychom si povídali dál česky, ale její muž Andrej řeči nerozumí. Jenže když mluvíme anglicky, nerozumí zase děti a hlavně, plynnou angličtinou dokonale nevládneme, čeština je přeci jen pohodlnější. A tak se bavíme různě, chvíli česky, a Petra překládá, chvíli anglicky. Svěřili jsme se Petře ohledně našich obav z táboření ve Švýcarsku. A ta pro nás měla radu: "To je úplně zbytečné, lidi jsou tady fajn. Ale pokud bude možnost, tak se někoho zeptejte. Oni vám to nikdy neodmítnou, jde jen o to se zeptat. To mají rádi"

Hned další noc jsme její radu použili. To už jsme stany stavěli ve 1450 nadmořských metrech s úžasným výhledem. Zeptat se nebylo koho, jen přes údolí se páslo stádo krav. Navíc začalo pršet, tak jsme zmizeli ve stanech. Po pár minutách slyším, jak jede auto. Proaktivně jsem otevřela stan, vyběhla a zamávala na řidiče: "Dobrý večer, nevadí, když tu přespíme? Jen jednu noc, zítra jedeme dál." "Jen jednu noc, říkáte? Žádný problém," odpověděl pán a já jsem s klidem zip stanu zase zavřela. Opravdu vypadal spokojeně. Tak je to správné.

A já se už přestala bát. Krásně nám do usínání hučel vodopád a zvonily kravské zvonce. A taky nad námi občas zarachotil červený vláček, supící do průsmyku Oberalppass. Asi budeme zítra supět podobně :-)

Když budeme (všichni!) překonávat svůj výškový cyklorekord. Tedy, doufáme, že se to podaří...

Fotogalerie

06.02.2020 vložil/a: Peggy
karma článku: 4.87
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Západní Evropou s dětmi - část 4. - Alpami pod Mont Blanc

Cestování
Oberalppass (2046 m n. m.) tak tam končí naše cesta podél Rýna. Nebude to žádné dlouhé psaní, asi tak jako nám trval výjezd do sedla. Ráno…
14.02.2020
Peggy
(4.92)

Západní Evropou s dětmi - část 2. - Belgie a Lucembursko

Cestování
Belgie byla třetí zemí této cesty, a pro děti v pořadí dvacátá pátá, kterou s námi projely na kolech. (Omlouvám se bratrům Slovákům, že…
29.01.2020
Peggy
(4.65)

Západní Evropou s dětmi aneb od Severního moře ke Středozemnímu - část 1.

Cestování
část první, Německo a Holandsko "A kolik tam bude McDonaldů?" zeptaly se děti, když jsme je seznámili s plánem letní dovolené. Víťa (11 let…
16.01.2020
Peggy
(6.16)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Mamut tour)

Provence na kole

Francie
07.05.2020 - 7 dní
cyklistický
Autobusem
11 490 Kč
 (CK Bondo)
cyklistický
Autobusem
15 450 Kč
 (CK Bondo)

Provence na kole: Od Verdonu až po Camargue

Francie
05.06.2020 - 10 dní
cyklistický
Autobusem
15 200 Kč
PR

Joanna: polské kosmetické prostředky pro tělo a vlasy

 ()
Kosmetická značka Joanna nabízí velký výběr výrobků, které si můžete koupit na internetových stránkách. Joanna je nejznámější výrobce kosmetiky nejen v Polsku, ale i v mnoha dalších zemích. Tato kosmetická značka je proslulá svými vysoce kvalitními produkty. Šampony, spreje na vlasy, tělové balzámy a peelingy - tyto a mnoho jiných produktů pomůžou Vám vypadat skvěle za jakékoliv situaci!

Repase baterie do elektrokola

 ()
Skončila sezóna a mnoho z vás, kteří vlastní elektrokolo, se rozhodne pro výměnu baterie. Baterie už nemá takový dojezd jako na začátku a zvláště pro starší cyklisty je kratší dojezd elektrokola značně nevyhovující.

Ufňukaný Mužík na „Střeše světa“

 (Petr Blahut)
Rozhovor s cestovatelem se svérázným pseudonymem Mužík nejen na téma jeho poslední expedice v oblasti střední Asie.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

194 cyklistů (9 přihlášených)

Dámská zdraví z PoSázaví aneb jaké jsou cesty podél Sázavy

Dámská 2019 se nesla pod heslem "Pramen zdraví z PoSázaví" a Posázaví jsme si užily opravdu dost. Jely jsme…
radka | 14.02.2020

Západní Evropou s dětmi - část 4. - Alpami pod Mont Blanc

Oberalppass (2046 m n. m.) tak tam končí naše cesta podél Rýna. Nebude to žádné dlouhé psaní, asi tak jako…
Peggy | 14.02.2020

330 Šumavou aneb jedna vyjížďka se sedmi Nej

Víte, kolik kilometrů dokáže ujet na kole Chuck Norris? No přece všechny! Ale vážně. Je to vlastně zajímavá…
JohnyB | 09.02.2020