blogy o životě s kolem i bez kola

NaKole.cz > Blog > Monolema > WISLA - proti proudu

WISLA - proti proudu

Foto: Autor

...Teplota na místě, kde byl, klesla zatím na -47 stupňů. Tu noc, v době, která uplynula mezi Junovým příjezdem a odjezdem, jsem se rozhodl. Předsunutou základnu musí nevyhnutelně obsadit pouze jediný člověk... ...Alternativu dvoučlenné posádky jsem zamítl... ...A protože jsem si tohle všechno tak silně uvědomoval, nemohl jsem dobře žádat na jiných mužích, aby udělali to, co já sám jsem nechtěl riskovat. Musel to tedy být jediný člověk, a to já sám...
Richard E. Byrd, Sám a sám, 1938

DEN -7, ZROZENÍ

Koukám do pracovního kalendáře, co mě přes léto ještě čeká, a nějak se mi to začíná komplikovat. Nepřesunutelná jednání jasně stanovila dva možné termíny dalšího cyklotripu na TEĎ a POTOM. Nemám dilema, jsem MONOLEMA. Volím TEĎ, co kdyby POTOM vůbec nenastalo?!
Kupuju jízdenku do Gdaňsku s přestupem v Ústí nad Orlicí (to už umím, jsem už velký!), a začnu balit. I když jsem toho cestou na Lago di Garda měl asi hodně, ještě něco přibalím. Přihodím stan (v Polsku mě zlobili komáři, a ani předpověď nevypadá úplně dobře...) a vyzkouším solární panely na nabíjení elektroniky. Jsou docela rozměrné, něco váží, a dnes při oblačné obloze negenerovaly žádný zázrak. Mě ale budou na kole viset denně 12 hodin, tak předpokládám drtivý úspěch!
Fakt se umím rozhodnout pouhých 7 dní předem? Asi začínám být rutinér - já, uzlíček nervů a trémista...

Původně jsem plánoval trasu Gdaňsk - Varšava - průsmyk Dukla - východní Slovensko - domů. Když jsem to konzultoval v práci s kolegou Samem, "východňárem", dal mi pár skvělých tipů co musím vidět, ale taky důrazné varování, co vidět rozhodně nechci.
"Jestli vjedeš na kole do osady našich spoluobčanů, budeš rád, když na druhé straně vyběhneš nahý, ale zdravý..."
...to se mi moc nelíbilo, navíc nepřidal žádný návod, jak do takové osady nevjet...
Sedím nad mapy.com, začínám kreslit do trasy body, které je naprosto nutné vidět: v Gdaňské loděnici památník dělníkům a Westerplate, dostat se na dohled ruských hranic u Kaliningradu, Varšavu, a Taran - Pamätník duklianskych tankistov. Nic netuše kreslím, upravuji, přizpůsobuji a najednou koukám, že už nejedu na Slovensko, ale že se rýsuje další cesta Proti proudu! Je to Wisla!
Divím se, že mě to nenapadlo dřív. Pojedu podél Wisly a zase tak mazaně, že ze severu na jih (rozuměj - na mapě ZHORA DOLŮ)! Prostě úspěch.
Slovenské osady rád oželím, a na Duklu se podívám jindy.

Volám si s Petrou, a když vyřešíme práci, klábosíme co s létem. Když jí říkám, kam se chytám, komentuje to "...tak to je slušnej výplach hlavy...". Z první to trefila naprosto dokonale.

Mírně mě znervóznilo, že mě tentokrát před odjezdem vůbec nebolí záda, ale po víkendovém broušení a natírání střechy na chtě mě bolí kromě zad skoro všechno, takže i to je OK... :-)

Soláry nakonec nechávám kolegovi v práci (jsou přeci jenom víc ušité na celodenní postavení před stan na táboře, než na vožení na brašnách), a přihodím ještě jednu powerbanku.

Trochu jsem změnil balení, úplně se zbavil jedné horní brašny, a mám z toho dobrý pocit, že jsem těžiště věcí navěšených na své krásce Author XR6 zase posunul o kousek níž.

Jsem nervózní, po domě chodím jako tygr v kleci, přemýšlím, co by mi tak ještě mohlo chybět. V noci se po půl hodině budím, potím se, a honí mě divoké sny. Tak to s tím rutinérstvím nebude zase tak horký...

DEN 0, středa, PROLOG

Vstávám ve 4:20, což je pro mě, sedmispáče, velmi zlé. Venku je zima a já moula mám všechno zabalené. Nakonec v garáži popadnu starou mikinu, kterou jsem používal jako hadr, trochu ji vypráším, a vyrážím v ní. Poslouží mi ráno proti zimě, jako polštářek ve vlaku, a pak asi udělá radost bezdomovcům v Gdaňsku.
Jedu z Blanska, a v Ústí nad Orlicí (raději 2 hodiny čekat, než o minutu nestihnout) přesedám na Baltský expres. Přejdeme hraniční hory a polských rovinách se vlak konečně rozjede.

Před Bydgoszczí se modrá obloha mění na oblačnou, a o kus dál začíná drobně pršet. Když v Gdaňsku na hlavní nádraží vylézám na perón, prší už docela silně. Strojím se do pláštěnky, a vyrážím se podívat na památník obětem protikomunistických stávek. Pouštím Garmin navigaci, která mi zahlásí, že nemám nahranou mapu Polska. Je někdo větší vůl než já?
Pokochám se monumentální památníkem se třemi ukřižovanými námořními kotvami, propletu se centrem starého města, objíždím zvednutý most po sousedním, ale o kus dál se zastavuji pod mostem, protože leje. Pak dojedu ke staré pevnosti, kde jsou vystavené kusy ponorky, a v jejich útrobách zase v dešti čekám.
Hodinu chodím pár metrů sem a tam a vzpomínám, že mi mminulá cesta Polskem začala kousek za Gdaňskem úplně stejně.
Vzdávám to, vybaluji karimatku a spacák, balím se do péřovky a snažím se zahřát. Koukne tady na mě nějaký chlapík, co jde okolo, tak se ptám, jestli tady můžu být. Neví, ale ukazuje mi palec nahoru.
Zalézám do spacáku, v sedm hodin usínám poprvé, pak se ještě trošku přebalím, a v devět jsem už určitě spící podruhé.

Dnešních 11 km opravdu nebylo v plánu, musím za to zítra pořádně vzít.

DEN 1, čtvrtek, Westerplatte, moře, hranice s Ruskem, a k tomu hromada písku a bláta

V noci ještě několikrát hodně pršelo tak jsem rád, že jsem si vybral ten nejdelší kus ponorky, ze kterého je výhled jak ze špičky nějaké kosmické lodi. Vstávám v sedm podle budíku, který jsem si nařídil (Radek by ze mě měl určitě radost!), a chválím si nafukovací karimatku přes kterou jsem podlahové mříže vůbec necítil. Balím, tlačím kolo zpátky na cestu, a mám trochu výčitky svědomí když zjistím, že ty vystavené kusy ponorky jsou součástí nějakého muzea kde se platí vstupné. Naštěstí je pokladna ještě zavřená...
Mířím na Westerplatte. Včerejší déšť byl asi hodně výživný, protože místy je pod vodou nejenom cyklostezka ale i silnice.
Od brutalistního památníku si prohlížím doky, sjedu na výhled až k moři, a pak se proplétám celým areálem, kde se Poláci na začátku IIWW tak udatně bránili. V muzeích československého předválečného opevnění jsou všude celky typu: „toto je...", případně „zde měl stát...". Na Westerpelatte se všude píše "tady stálo..." a většina je stylizovaná spíš do podoby našich památníků Lidice a Ležáky. Všude jenom ruiny a základy čehosi. Neuvěřitelně silný místo.
Vyjíždím z města ven, jedu po parádních cyklostezkách souběžných se silnicí, po nějakém čase se nechám zlákat a vjedu i na cyklo do borových lesů. Po trochu zpevněné šotolině to senzačně jede, i když sem tam projíždím blátem a já i kolo se začínáme pokrývat pískem. Kolo začíná vrzat, ale ty cyklostezky v borových lesích jsou úplně parádní. Zastavuji na pomalou svačinu, opulentně nakupují klasiku, pečivo sladké pečivo sýr salám pivo voda banán sušenky, a na parkovišti před obchodem rozhazuji věci na sušení.
Moc dobře si pamatuji na svůj poslední hlaďák, kdy jsem nebyl schopný dojet 15 km z kopce domů, tak sedím na parkovišti a cpu to do sebe jedno přes druhý... Výjimečně jsem si s sebou vzal i nějaké tablety do pití na doplnění elektrolytů, a dokonce jsem si koupil nějaké energetické gely. Ty neumím používat a nemám v ně moc důvěru, tak si je nechávám jako zbraň posledního soudu.
Večer v tom lijáku a vlastně i dneska ráno v tom pošmournu jsem byl nějak bez nálady a plný pochybností, jestli mi úplně nepřeskočilo a neměl jsem týden dovolené strávit doma na zahradě. Pak vyleze sluníčko je všechno úplně jinak. Dávám se do řeči s okolními cyklisty, těším se až uvidím znova moře, těším se, jak mi to pofrčí na kole.
Přejedu zdymadla, a to už je jasné, že musím být už na písečné kose. Lesní cyklostezka je chvíli šotolinová, pak se změní v asfaltku a u nějakého města se změní na širokou promenádu. Pláže zahlédnu výjimečně. Někdy prázdné, o kousek dál úplně přeplněné, ale s koupáním je to baltská klasika - vidím maximálně tři lidi ve vodě a všichni stojí a jen do pasu.
Trochu na křeč dojíždím až na hranice s ruskem (skutečná hranice je asi o 200 m dál, ale tam už se nemůže). Navzájem se fotíme u závory s Poláky, a jeden z nich říká, že češi a poláci jsou jak bratranci. To přirovnání se mi moc líbí, a často si něj další dny vzpomínám.
Chvíli sedím u moře, snažím se něco sníst a koukám na ruskou stranu, jak jsou pláže úplně prázdné...
Zpátky už jedu po silnici, ve smažiarni si dám výbornou rybu s hranolky a salátem, pivo a kafe. Už mě trochu opouští stres ze včerejšího zmařeného dne a vypadá to, že se mi dnes přeci jenom podaří něco ujet. Před hospodou suším věci, na 100 % nabiju telefon a naplním břicho, a s tím je svět zase krásnější.
Dlouho mi to ale nevydrží. Jedu z vesnice, navigace mě vede po nějaké příšerné cestě ze starých rozmlácených zatravňovacích betonových desek, které se střídají s rozbitým asfaltem a s rozbitými betonovými panely. Kousíček hezký asfalt, pak šeredný asfalt a znova ty rozbité zatravňováky. Asi to není dlouhé, ale připadá mi to jako věčnost zvlášť, když se přidá ještě protivítr.
Ve městečku Nowy Dwor Gdaňski hledám v mapě spaní někde kolem Marlborku. Pořád se nemůžu rozhodnout, a když mi padne do oka na začátku Marlborku kemp, hodně mi to zvedne náladu. Sice musím dojet ještě 25 km, ale po docela pěkných silnicích a hladkých cyklostezkách, tak to na tu bídu docela jede. Za 40 zlaťáků dostanu plácek na stan, horkou sprchu, a ještě je tu hadice, tak se mi trochu daří umýt to strašně zapískované kolo.
Se sousedem v kempu, co tady má dodávku, se snažíme komunikovat, ale je to švýcarský francouz, tak nám zbývá jenom němčina, kterou oba umíme "nůr vénich".
V devět už jsem ve spacáku, asi mi dnes ty klikaté cyklostezky s pískem a blátem daly trochu zabrat, ale bylo na co koukat.

Dnes 165 km, celkem 176 km

DEN 2, pátek

Probouzím se do velké mlhy, vzduch je úplně nasycený malými kapičkami, tak se mi vůbec nechce vstávat. Nakonec se přemluvím, ale balení mi jde příšerně pomalu a než se vykopu z kempu tak je skoro půl deváté.
Projíždím kolem obrovského hradu v Marlborku, který se mi hodně schovává v mlze. Cyklostezka podél řeky je úplně parádní, nová široká, ale kilometr za Marlborkem najednou z ničeho nic končí a vyjede do rozbité kamenité pěšinky plné trávy.
Vracím se zpátky a vyjedu na širokou silnici s kamiony, ze které sjedu až po několika kilometrech. Po snídani v Lidlu jedu po nádherných vyžehlených silničkách hodně do kopce a pak dlouho z kopce, než dojedu k Wisle. Podél ní jedu chvíli po rozbité, ale pak hodně dlouho po krásných nových asfaltových silničkách podél hrází, až dojedu k obřímu mostu. Wisla je tady impozantní, tak to chválím polákům, co jedou kousek se mnou. Oni na oplátku chválí Česko :-)
Po ranní krizi mi to začíná jet, a i když je to na druhém břehu Wisly hodně do kopce a z kopce, tak se mi nějak udělalo lépe. Svačím na luxusním místě s krásnými přístřešky, které jsou vyrobené nejenom na odpočinek, ale určitě i na spaní, ale pohříchu je tu potkávám obvykle spíš kolem poledne, než navečer, kdy by se mi hodily...
Kousek za přístřeškem mě navigace vede z asfaltky na šotolinu, pak prudký sjezd dolů lesem, serpentýny nahoru a pak zase dolů a nahoru, kdy jednotvárnost rozbíjí jen střídání bahna a písku. Brblbám, snažím se makat, ale vůbec to nejede. Když vyjedu na asfalt, jsem s náladou dole a přijde mi, že do cíle dneska rozhodně nemůžu dojet. Kilometry v neustále mírném kopci a velkém teplu vůbec nepřibývají. Zastavuju se na pivo, a říkám si, že až bude další obchod (jsou tu v každé zastrčené vesničce!), tak zastavím a vyfrknu si na delší dobu. Další obchod ale nikde, tak nakonec zastavím v malém statku a poprosím o vodu. Chlapík si se mnou povídá, říká že tak malá láhev na tak velkou cestu je rozhodně málo, a přinese mi jeden a půl litru bublinkovaté vody. V dalším městečku konečně zastavuji, rozplácnu se v parku, svačím a piju. Koukám na navigaci, a poslední kilometry nějak zázračně poskočily. Zbylých 50 km určitě zvládnu!
Jedu po krásné rovině, a čeká mě poslední stoupání. 10 % je na zdejší poměry a moje těžké kolo opravdu dost, tak hned v úvodu dostanu křeč do stehna, a celé to vytlačím. Trošičku sjezdu, a jak se blížím k Bydgoszczi, začnou parádní cyklostezky které mě protáhnou úplně celým, hodně dlouhým, městem. Nakoupím si k večeři dvě piva, a vyjíždím do vybraného kempu.
Stan mám hotový za chvilku, večeřím, dvě piva do mě padnou jako nic, a jenom doufám, že když na mě nesvítí sluníčko teď při západu, tak na mě bude svítit pěkně po ránu. Ani jsem netušil, že mě recepční poslala do kouta "magoři na kolech". Jsem tu se dvěma poláky, oba dva mají taky úplně megalomanské plány, tak chodíme kolem kol, ukazujeme si co kdo nakoupil na AliExpressu, co zbastlil doma, že Ortlieb je fakt dobrý, kreslíme prstem po mapě Polska od severu na jih a od východu na západ. Rozumím čtvrtině, ale výborně si popovídáme a nasmějeme se, jak má každý vychytaný svoje cestovatelské triky.
Jeden z nich má kolo, kterých leží u nás na vesnici v kontejneru se železným odpadem plno, všechno na to má udělaný doma, plastové a kovové rychlospojky, nosič z nějakého kovového roštu... Nic neřeší, jede si svých 100 denně, ale má najeto několik tisíc kilometrů. Takže už prosím žádné výmluvy, že "na takovou cestu nemám kolo". Jezdit lze úplně na všem...
Ptám se ještě co v Polsku ochutnat, tak se oba shodnou, že nejlepší je v Polsku kebab :-)

Dnes 159 km, celkem 335 km
Moc mi přálo počasí, nespadla ani kapka, a celý den svítí sluníčko a do toho se trošku honí mraky.
Hodně mi lupe v klice, ale tvářím se jakoby nic.
Krajina byla dnes, oproti očekávání, hodně zvlněná. 10 % stoupání jsem tady nečekal, ale i ve městech byl občas hodně prudký výjezd.

DEN 3, sobota

V noci začalo pršet, a protože jsem s tím vůbec nepočítal tak jsem měl věci na šňůře a musel jsem vylézt ze spacáku. Jsem na to spaní nějaký citlivý, tak jsem z toho po ránu trošku rozbitý. S předpovědí počasí to mám nějaké složité. Koukám do tří aplikací, ale málokdy se to trefí, na tom by měl PHMÚ (Polská obdoba ČHMÚ?) ještě zapracovat.
Ráno balíme, rozloučíme se, a vyrážím na cestu do dalšího pošmourného rána. Po chvíli mám najet na nějakou větší silnici, ale protože jsem včera už po něčem takovým jel a byla to úplná pohoda tak si říkám, že se pěkně svezu. Na silnici je silný provoz. Po kilometru to vzdávám, tlačím přes písečné pole na cestu do lesa. Tam to nejede ale vůbec. Všude hluboký písek, tak se po kilometru tlačení vracím na silnici, kde se pokouším jet po krajnici mimo asfalt (chvála radaru, který mě zezadu hlídá a hlásí, jestli něco jede, abych se mohl ještě víc uhnout). Zvládnu 5 km, a zase se pokusím vjet na jinou cyklostezku, tentokrát na druhé straně blíž k Wisle. To byla ještě větší chyba - přes kořeny a spadlé stromy občas kolo nesu, koukám do map.cz jestli jsem vůbec ještě na té správné pěšince, zarostlé větvemi, a když pak vyjedu na louky, je to úplné peklo. Hluboké koleje plné bahna, do toho navážka z recyklátu, a jak poprvé spadnu, slétne se na mě takové množství komárů a hovad, že by mě za pár minut vysáli. Nahlas nadávám, a jak to jde, vrátím se zpátky na silnici, kde se o kousek dál na benzince spravuji trojbojem "kafe pivo bageta".
Po pár stech metrech z velké silnice sjíždím, a i když je lesní cyklo nahoru a dolů s místy hlubokým pískem, jsem spokojený. O kus dál se lesní cesta změní na asfaltku, a vracím se na normální silnici projíždějící nekonečnou řadou roztroušených vesniček.
Už se mi to tady cestou zdálo, že jich je tady víc než u nás, ale v jednom místě jsou všude cedule na prodej, jak mu domů, tak u pozemků.
Počasí je nejisté, větrovku si vezu připravenou na řídítkách, protože je přede mnou pořád černá obloha a co chvíli přejíždím čerstvě popršenou silnici. Zatím se mi to vyhýbá, tak do toho šlapu s tím, že se najím až začne pršet, že se napiju až začne pršet, že si vysypu ten kamínek z boty až začne pršet... Pršet nezačalo, tak jsem toho nakonec hladový, žíznivý a s kamínkem v botě dost ujel...
Je ale tak nepříjemně, že jak jsem ráno lezl do mokrého oblečení, na té šílené bahnité cestě jsem se ještě propotil, tak jedu celý den pořád ve stejně mokrém, a nemůže to na mě uschnout.

Ve Wloclawek nakupuju v Lidlu, a sjíždím dolů k řece. Wisla je zase nádherná, a vede přes ní mohutný starý nýtovaný most. Na promenádě s výhledem si dávám pivo a kuřecí stripsy v hladovém okénku, pokouším se usušit mokré věci, a koukám, jak se kolem mě honí mraky se sluníčkem a promenádují místní slečny.
Najedu zpátky na větší silnici, ale protože je sobota odpoledne, tak na ní není skoro žádný provoz. Teď to teprve začíná pěkně valit zvlášť, když se mi ten déšť stále vyhýbá.
Ne na dlouho. Před rychlou průtrží se schovávám na zastávce, odkud koukám, jak se slunce kloní k obzoru. Teď už bych to spaní fakt potřeboval. Jsem ochotný si někomu říct, ale musím být přesvědčený, že má pro mě přístřešek. Hodinu (dalších 25 km) šukám (szukam miejsca na mały namiot). Hodina je hodina, ale vyměnil bych polské szukanie za české ...
Rezignuji na všechny kanonické parametry pro své spaní a stavím si stan za pár domy u nějakého bahňáku. Pořád tu štěká pes, je tu na mě vidět z cesty...

Dnes 173 celkem 508
Jo, a průjezd Toruní zase absolutní pecka, všechno po cyklostezkách.
Kdo do mapy namaloval tu značku cyklostezky, toho bych tam nechal jezdit, dokud by ho komáři nevysáli...
Dnes večer jsem měl konečně tu cestovní flow. Měl jsem najeto hodně přes 150 km, vůbec nic mě nebolelo, krásně mi to šlapalo, a k tomu jsem měl výbornou náladu.

DEN 4, neděle, Warszawa

Budím se zase do zamračeného rána, všechno je mokré, umaštěné, potřeboval bych si teď ze skříně vzít nové čisté voňavé kupičky oblečení, aby mi to trochu zvedlo náladu. Než vylezu ze stanu, dost bojuji s motivací...
Tu flísovou mikinu, co jsem si vzal s sebou jenom tak na cestu do vlaku, tak jsem samozřejmě v Gdaňsku nevyhodil, vezu ji s sebou, občas v ní spím, nebo se na ní pěkně měkce sedí. Dnes ráno mi hodně zvedla náladu, když jsem si ji oblíknul na vlhké triko.
Chvilku jedu po asfaltce podél hrází, pak podél hrází po šotolince
(více či méně rozbité), a když se šotolinová změní na zarostlou písečnou cestu, odbočím a jedu po větší silnici. Ta je teď, v neděli ráno, úplně prázdná. Po 40 km zastavuju u obchůdku, dojídám zásoby ze včerejška a dopřávám si pivo a Pepsi.
V každém sebemenším obchodě tady mají velký regál s vodkou. Dnes jsem stál za stařečkem, který z peněženky lovil poslední drobné, a pokoušel se poskládat to na jednu flašku vodky za brblání, že je to zase dražší...
Přemýšlím, jak se mi během dne mění nálady. I když jedu pořád ve stejně mokrém a mastném oblečení, někdy mi to vůbec nevadí, a jindy jsem z toho strašně otrávený. Na tomhle bych měl ještě zapracovat, hodně by mi pomohlo, kdybych tu hlavu lépe ovládal.

Do Varšavy přijíždím tak nějak zadem po parádních malých silničkách a i lesních pěšinách. Najednou jsem ve městě (a ještě jsem si cestou stihnul trošku umýt kolo u veřejné pumpy, tak na malou chvíli přestalo vydávat zvuky). Všude jedu po cyklostezce, kolem mě jede najednou spousta cyklistů, a nad námi vede dálnice. Proplétám se betonovou džunglí, a dorazím k monumentálnímu památníku polských dějin. Projedu se jenom kolem venkovní expozice vojenské techniky, a pokračuji dál do centra. Motám se s davy turistů na náměstí, a když obdivuji jak hrob neznámého vojna hlídají dva vojáci, všimnu si že se to černo na obloze dost přiblížilo. Rychle sjíždím dolů k řece, jedu po nádherném nábřeží plném lidí, a zrovna když si pod přístřeškem v pítku dobírám vodu, začne lejt, ale hrozně. Fouká, lidi se namačkají jeden na druhého pod přístřešek, který protéká, půlka dětí brečí, druhá půlka dětí výská štěstím, a protože prší vodorovně, jsme všichni durch. Moje dnešní snaha něco usušit vzala zase za své. Vyrážím dál, pod dalším mostem se na chvilku zastavím na technopárty, a už jedu z města ven. Cyklostezka mě vede podél obrovské silnice, a naštěstí zahlédnu v boční ulici benzínku na kterou se těším od rána. Kafe, sladké pivo, bageta, záchod, wi-fi, nabíječka... Využívám všeho co je, přesně v duchu svého cestovatelského hesla "násob svůj užitek!".
Často myslím na knihu "Sám a sám" od spisovatele Byrda. Můj a jeho prožitek se absolutně nedá srovnávat, ale vlastně mi to hodně pomáhá, co člověk dokáže všechno vydržet, a že tyhle moje malé bolístky jsou úplná drobnost, v kontrastu s jeho osaměním v polární noci při -50 C.
To si přemýšlím o Byrdovi, a zatím tady na benzince přeskakuji mezi předpovědí počasí, trasou na mapách, no a nakonec i Bookingem. Protože se to nade mnou pořád šeredně honí, našel jsem si ubytování. A protože jsem rezignoval na to, aby tam byla pračka a sušička, tak jsem našel velký pokoj v pěkném hotelu za 1000 se snídaní... (kdyby Byrd mohl, taky by to hned vzal... :-) )
Je to ještě 40 km, to mi tak akorát vyhovuje. Makám na kole po větší silnici, a jak jsi tady vždycky říkám: "ještě je potřeba dvě hodiny pracovat, a budu tam".
Ubytování luxus, ta pračka tady opravdu není, ale mám na pokoji vanu, tak si nejdřív dám vanu já (strašně dlouho jsem ji neměl!), a potom vyperu i prádlo. Pokoj mám celý ověšený věcmi - suším snad všechno kromě stanu a karimatky. Kdyby tohle viděli...
Dole v restauraci si dám pivo, ale s druhým už mě servírka pošle na pokoj krásným, milým polským hlasem, stejně jako na konci písně Ahasver od Cermaque.

Dnes 138 km, celkem 646 km
Parádně to jelo, bouřka byla hrozná, ale spaní pod střechou všechno zachránilo

DEN 5, pondělí, vedro

V noci mě budí křeč, když se požitkářsky protáhnu na posteli, tak aspoň vyskočím a jdu ještě vymačkat vodu z prádla, co mi visí v okně. Budím se brzy, parádně vyspalý, a začínám na pokoji poklízet tu spoušť. Všechno proschlo, dokonce i prádlo které jsem pral tak je ve stavu na obléknutí. Jedny trenky do konce přesouvám do "oddělení čisté prádlo", odkud se prádlo jenom vyndává, ne že se do něj nějaké dává.
Dávám si bohatou snídani, balím poslední věci a vyrážím do mokrého mlhavého rána. Kolo příšerně skřípe, viditelnost je tak 100 m, a když přejíždím Wislu, skoro ji nevidím. Po 20 km, zrovna když jsem mlha začíná trhat a začíná se dělat nádherný den, musím z kola slézt, vodou prostříkat řetěz, a trochu to promazat. Následné ticho je úplný balzám pro uši.
Jedu po velké široké silnici, na které není prakticky žádný provoz. Široký odstavný pruh, hladký asfalt, sluníčko, koukám kolem sebe, usmívám se, kochám se (nebo "kocham cię"?). Tohle je úplně ideální trasa. Kromě krátké zastávky na mazání řetězu ujedu na jeden zátah 50 km, a v městečku Mackyovice si dávám v parku pivo a nealko. Je pondělí, tak už to tu žije. Trhy, stánky, všude se motají nějací lidé, a je to vlastně příjemné, protože to není takový mumraj jako ve Varšavě.
Projedu Deblínem, a v Pulawě hledám marně nějakou hospodu nebo pizzerii, tak za městem končím zase na benzínce. Jsou dvě hodiny, mám ujeto 100 km, a začíná se dělat pěkné horko.
Doteď, když je tu někde použit stavební kámen, tak je vždy kulatý, protože se tady nejspíš nikde netěží, a jenom se bere z řeky. Tady jsem asi poprvé od moře zahlédl nějakou stavbu (zemědělskou) z lomového kamene. Je to nějaká světla opuka nebo prachovec, tak je to neklamné znamení, že se blížím i k nějakým kopcům.
Dnes si osvojuji další cestovatelský live hack: žádný kopec není tak malý, aby se z něj nebylo možné své bez šlapání, a v žádném sjezdu nesmí být člověk líný se ohnout do aero.

Dalších 40 km už začíná být trochu nahoru a dolů, občas tu jsou i sjezdy, a pořád po krásných asfaltkách mezi borovými lesy, místy do konce ve stínu, který mírní úmorné vedro.
Ve městečku Solec nad Wislou si nakupuji, zalézám v parku na lavičku do stínu, snažím se toho hodně sníst, a vyfrknout si. Pořád mám nějaký megalomanský plán na dnešek, ale asi je to nesmysl...
Vyrážím a jako když luskne prsty, krajina se změní na zemědělskou. Všude roste obilí, řepka a salát, které po chvíli vystřídají ovocné sady nejdřív s jablky a pak jsou všude zralé višně. Pořád očekávám, že za další zatáčkou krásná asfaltka zmizí, hlavně když vyjedu do těch čtyřech kopců ve sprašových stěnách. Ale za každou zatáčkou je jenom další cedule "postaveno z evropských fondů", a parádní nová asfaltka pořád pokračuje.
Cestu přes tyto kopce jsem si dal naschvál, chtěl jsem vidět ty stěny. Jsou to sprašové sedimenty, a je tam v tom občas i trochu nějakého kamení. V prvním kopci začnu tlačit až když je stoupání přes 14 %, ale jak začne být mírnější, zase šlapu. V druhém začnu tlačit v nejprudším a tlačím až navrch, ve třetím ani moc nejedu a slezu, a poslední, čtvrtý, tlačím úplně odspoda. Mezi nimi jsou parádní prudké serpentinové sjezdy. Všude kolem mě vrcholí sklizeň višní, které odvážejí plné kamiony ale vypadá to, že to skupují od drobných farmářů. Bohužel višně jsou pro mě přesně ta velikost, kterou už nesbírám protože jsou malé, tak jsem ani jednu jsem neochutnal... :-)

Vyjíždím zase zpátky do rovin, pořád pod nádherné vyžehlené cestě, a míjím nejvíc nejlepší ubytování na zeměkouli. Velkorysou pergolu se dvěma velkými stoly, zámková dlažba, u toho zpustlé hřiště, a v pergole jsou dokonce funkční zásuvky a zářivky. Prohodím pár slov se sousedem který zalévá zahradu, říká že není problém, pokud jsem nepřijde na večer mládež (přišli, ale když mě viděli, tak se usadili asi 50 m ode mě a do půlnoci halekali tam).
Na ráno hlásí pršení, tak si myslím že mě tady bude pod střechou moc dobře.

Dnes 181 km, celkem 827 km
Dnes to jelo ve velké pohodě, možná to dělalo to vyprané prádlo.

DEN 6, úterý, celý den proti větru

V noci hodně prší, ale není to tak zlé, když se na to dívám ze sucha. Ráno je sychravé, všechny věci už jsou zase vlhké, ale balení se stolem, lavicí a střechou nad hlavou je vždycky lepší. Strojím se do zimy, a vyrážím po malých klikatých silničkách. Po 20 km si dávám na začátku Sandomierz na benzince kafe a bagetu, kterou mi paní rozpeče, ale před tím z ví vyndá zeleninu a přidá tam sýr. Horká bageta se studenou zeleninou je fantastická, že snad i trochu rozfoukala mraky na obloze. Ten protivný čerstvý protivítr ale zůstal. Vzápětí kafe trochu lituji, protože projíždím nádherným historickým centrem plným kaváren a zahrádek. S plným břichem ale na další kafe nezastavuji...
Obloha se vytáhla, a krajina se od půlky včerejška zcela změnila. Nejsou tady vidět písky, když je tady pole tak je na něm hnědá hlína, a všude se tady pěstuje jenom ovoce a zelenina.
Už včera mezi těmi kopci se údolí Wisly výrazně vyprofilovalo, a dnes už je to normální velká řeka, žádný veletok.
Jdu pořád hodně klikatými parádními asfaltovými silničkami mezi sady a malými vesničkami. Úplná rovina, teplo, trochu protivítr, ale tady je to opravdu nádhera. Krajina je celá obdělaná, ale je taková měkká, příjemná. Sady jsou plné lidí, všude se sklízí višně, okurky, všude se něco okopává. Už se těším až si příště někde koupím něco, co bylo vypěstované v Polsku když vidím, jakou o to tady mají péči.
Teď se mi jede opravdu lehce. Usmívám se, rozhlížím se, kochám se. Není tady nic speciálního uvidění, ale jsou to takové drobnosti. Že tady začínají být stavby z kamene, že tady už mají všechny přepravky plné okurek, že tady v tomto obchodě to vypadá, jak kdyby se tady zastavil čas v 70 nebo 80 letech, otevřený rozvaděč na chodbě, místo dveří záclona, nádherné staré ale hrozně oprýskané a neudržované dřevěné dveře které nejdou pořádně zavřít, a paní prodavačka která do toho konceptu úplně dobře zapadá.
Trochu mě šidí navigace, mapy.cz se mě snaží provést přes nějaký obrovský průmyslový areál, ale pán u závor je neoblomný. Celé to musím objet, nakonec přejíždím i Wisu, a krajina se zase změní spíš na "polní" zemědělskou.
V tomhle teplu hodně piju, ale pořád ne dost abych potřeboval na záchod. Zastavuju co chvíli když vidím někoho na zahradě a prosím si o bidon vody. Často u toho prohodíme pár slov "odkud a kam", bývají hodně překvapení, protože třeba do Gdaňsku by se jim odtud nechtělo jet ani autem, jak je to daleko.
Těch 20 km do Szczucina mi dalo hodně zabrat. Protivítr mnohem silnější, a poprvé za celou cestu chytám berany za spodek, abych nekladl takový odpor, ale stejně se táhnu jako šnek. Ve městě zamířím do pizzerie, potřebuji si dost orazit.
Po pár dnech takového šlapání na kole, mi tělo přejde do režimu, kterému ještě úplně nerozumím. Chápu, že je potřeba do sebe dostat co nejvíc energie, ale tělo to vůbec nebere. Když si dám pizzu a dvě piva, musím k tomu přistupovat skoro jako ke sportovnímu výkonu. Rozdělit to na části, a začít na tom makat. Když si beru poslední kousek pizzy, připadám si jak Edmund Hillary vyrážející z posledního výškového tábora a říká "Tenzingu, zvládneme to, že jo?" A hlavně nespěchat, jeden krok, odpočnout, druhý krok. Když přede mnou na talíři leží v poslední kousek okraje, který do sebe potřebuju dostat, začínám být sentimentální a vybaví se mi Baron Pierre de Coubertin:
„Důležitou věcí v životě není vítězství, ale boj. Základem není to, že se zvítězilo, ale že se bojovalo dobře."
Tak jo, dostal jsem to do sebe, a moje tělo to zázrakem přetaví na stovky kilometrů.
Hilary i Coubertin mě úplně dojmou (chlapi, klobouk dolů!). Na to, jak já se tady pinožím na kole ve zcela obydlené krajině uprostřed léta s plnou peněženkou a kartou, cestovním pojištěním, sociálním zázemím, kdy můžu zvednout telefon, který mám pořád v kapse a někdo by pro mě ochotně přijel.
Přemítám, jestli je smysluplné absolvovat semináře osobnostního rozvoje, nebo je lepší nechat se trochu drtit, zažít nepohodlí a tím si zvýšit osobní odolnost do jakýchkoliv dalších životních situací. Co myslíš?
Vyrážím po parádní cyklostezce po asfaltu po vrchu hráze, pořád to hrozně dře proti větru a já už koukám, kde bych dnes spal. Vidím v mapě přístřešek, ale je to ještě dost daleko. Po větší silnici to vůbec nejede, tak si proti svým převzetím dávám energetický gel (předpokládám, že je to spíš morální vzpruha, mám tam přeci tu pizzu!). Na benzince přidávám litr pepsi, kterou se snažím dostat s kofeinem i nějaké rychlé cukry.
O tom kopci jsem věděl, ale že bude takhle dlouhý a táhlý, to jsem netušil, tak se aspoň těším na sjezd na druhé straně, který navazuje rovnou na most pře Wislu, za kterým najíždím zase na asfaltovou krásnou cyklostezku na koruně hráze. Slunce je nízko nad obzorem, krajina je měkká, řeka je nádherná a mě to zase parádně jede, protože se vítr utišil (jo uznávám, asi mi dotekly cukry tam kam mají, ale ten vítr fakt přestal foukat). Krajina je nádherná. Posledních 10 km si užívám, a když dojedu na místo kde podle má být přístřešek, nic tam není, jenom stavební uzávěra na nové cestě přesně v místě, kde měl být můj grandhotel! Nadávám nahlas sprostě česky i polsky, a nakonec zkusím ještě zajet 100 m po nové cestě do lesa, a tam přístřešek skutečně je! Je to další luxusní bydlení.
Nakonec jsem spaní ze země přemístil na stůl, spím tady jako na pohřebním katafalku, protože tady kousek ode mnou v křoví chrochtali divočáci...

Dnes 171, celkem 997 km
Dnes to byla asi nejkrásnější etapa, nádherné sady a zeleninové pole, nádherná cyklostezka po hrázi, ale zároveň to asi byla nejtěžší etapa kvůli tomu protivětru. Takhle jsem se tady ještě nenadřel. A když mi energie dotekla i do mozku, přestal jsem být sentimentální :-)

DEN 7, středa

Spaní bylo nádherné, po ránu pozoruji veverky, co tady skáčou ve větvích, ale to ranní oblékání do mokrého promaštěného úplně nemusím. Kdybych jel ještě delší dobu, tak si dneska asi budu hledat další spaní pod střechou, abych si mohl vyprat, ale předpověď vypadá že snad nebude pršet, tak to už nějak dojedu.
Parádní cyklostezka po hrázi se střídá s vyžehlenou silnicí, a zase se stezkou po hrázi. Protivítr je stále, ale buď je menší než včera, nebo jsem zase o kousek odolnější. S jednou mezi zastávkou na mizerné benzince přijíždím do Krakowa. Na hlavním rynku zase strašný ranec lidí, tak se moc nezdržuji a jedu do hospody, kterou mě doporučil Marek. Timing je ideální, přijíždím 2 minuty před otvíračkou. Než mi přinesou bigoš, už se pouštím do přineseného chleba, protože jsem od rána snědl jenom tři tatranky.
Mezi Krakowem a Osvětimi jedu pořád po hraně hrází, většinou je tam asfalt, ale ty úseky kde je rozbitá šotolina nebo panelové cesta po které se vůbec nedá jet, to hodně kazí. V jednom místě musím sjet z hráze, jedu po úplně rozmlácených cestách plných děr (mimochodem kolem nějakého lomu!), a pak jedu přes kopec lesem. Absolutně nesjízdná cesta plná písku, na které se orientuji jenom podle mapy.cz, většinu v lese tlačím, a jak slezu z kola jsem hned mokrý a obalený komáry.
Projíždím Osvětimí, a přijíždím k KL. Už je kolem sedmé, slunce je nízko, a vlastně to na mě celé vůbec nijak nepůsobí. Možná už jsem tak otupělý, nebo k tomu prostě jenom nemám vztah. Jediné co mě napadá, že je to místo svým způsobem hodně fotogenické. Proplétám se mezi ortodoxními židy, a vyrážím na poslední úsek. Po 10 km přijíždím ke svému vysněnému spaní na břehu nějaké laguny. Místo je celé zaplocené, jezdím sem a tam, už se i lidí ptám, jestli bych tam nemohl spát, a nakonec vyrážím vpřed po trase. Za městem zatočím na cyklostezku podél hrází a na konci polňačky u kukuřičného pole zalezu pod strom. Je devět hodin a už se mi ani nechce stavě stan. Nemůže být každý den grandhotel...
Připadám si tady úplně sám, ale když se setmí, tak kousek kolem mě projíždí auto asi na nějakou párty...

Dnes 170 km, celkem 1167 km
Dnes jsem se proti větru zase hodně nadřel, a místy byla zase hodně rozbitá cyklostezka

DEN 8, čtvrtek

Spím na jižní straně, tak mě sluníčko probouzí už v šest, a chvíli na to mi pípne zpráva, že se mojí sestře narodil Michálek! Pěkně si tady dojetím pobrečím do polštářku, pak rozházím věci na sluníčko na suchou trávu, a vyrazím už kolem osmé.
Po pár stech metrech předjíždím nějakého dědu s vnoučaty, kteří mě viděli, jak se tam pod stromem oblékám. Děda mě zastavuje, a moc mile se mě ptá jak jsem se vyspal, odkud kam jedu, a jestli mám s sebou dost jídla pití.
Jedu po asfaltu, tak jedu po lesních pěšinách, kousíček panelů, zase šotolina s blátem, ale dneska mi nefouká proti vítr, tak všechno zatím mnohem lépe snáším.
Přes městečko Ustroň už jedu po parádní cyklostezce, všude jsou hospody, bary, lavičky, prolézačky, je to obrovské turistické centrum. Terén se začíná mírně zvedat, Wisla je mělká a po sto metrech je tu malý jez, u něj posekaná tráva, lavičky, lidi se opalují. Přes město Wisla vyjíždím k Jezioru Czerniańskému, které je na Wisle můj cíl. Výš do kopců nejedu, k prameni bych se stejně nedostal.
Popovídám si se starším chlapíkem na elektru. Má za život slušně našlapáno, ptá se "odkud kam a jak jsem starý" a říká, že teď před padesátkou jsem nejspíš na svém absolutním výkonostním vrcholu, co se týká dálkového ježdění, a ať nic neodkládám a plním si sny, že to může trvat už jen pár let. Je to drsné, ale asi má pravdu, Carpe Diem, Carpe Diem...
Ve stánku si dávám na oslavu pivo a radler, a chystám se dolů. Koukám, že už jsem v dosahu českého meteoradaru, a že se na mě zase něco velkého žene. První liják přečkám v Lidlu, pak se nechám vylákat, a druhý mě naplno chytne na cestě. Jsem úplně durch. V Ustroňi se převlékám, zahřívám kafem a vidím, že předpověď na zbytek dne je hodně mizerná.
Do Těšína na státní hranice jedu po pěkné mokré silnici, v Těšíně už začíná poprchávat, a za městem na kopci to přijde. Vezu do zastávky a přes hodinu tam čekám. Přestane, jedu, a za dalším kopcem už zase leje. Tentokrát jsem schovaný u obecního úřadu. Čas utíká a já stojím na místě...
Je pěkný, jak je ten přechod z Polska do Česka pomalý a nenásilný, a ještě kus za Českým Těšínem jsou všude dvojjazyčné názvy. Tohle je to území, které jsme po první světové válce Polákům ukradli...
Po větší silnici dorazím do Frýdku Místku, kterým se propletu po cyklo. Před městem mě předjížděli zavalití manželé na elektrech, stabilně 25 km/hod, a posilovač na max. Chtěl jsem se jich udržet, ale nemůžu jim stačit. Výbušnost je pryč a moje kolo váží jak jejich, jen tam nemám baterku. Jak ale vjedeme do roviny, ukážu jim rychle záda, jak mi to parádně letí.
Za FM se najednou začne hodně mračit, a je vidět, jak v dálce leje. Na radaru byla přeci jen ta předchozí přeháňka! Koukám na radar, a přes celou Moravu se táhne silný déšť.
V Příboru vlezu do hospody a zmítán pochybnostmi si dám 2 piva. Chlapík, co si přisedne říká, že je to přece jednoduché, ať jedu vlakem, zvlášť, když je zítra to zapíjení Michálka!
Uznávám, že takhle komplexní plán (jakože koupit si lístek a jet vlakem), by se v mém mozečku asi sám neurodil. Koukám na spojení a je to prosté. O půl osmé vyrážím z Příboru a o půlnoci jsem doma.
Závěr jsem si představoval trochu jinak, a teď budu říkat že "počasí", "oslava", ... Pravda asi bude spíš to, že jsem v několikrát propršených hadrech před poslední propršenou nocí normálně vyměkl...
Radek by řekl, "Zahálka může mladého člověka zcela zničit!", a má pravdu.
Ve vlaku si píšu s Danou. Jsem maličko zklamaný, ale ona říká "to je krása, to je na tom nejhezčí, to rozhodnutí, že si můžeš dělat co chceš...". Ne Radek, Dana má pravdu. Nejedu tady na výkon, ale abych si to užil (i když to třeba nechápete :-) ), a dojíždět poslední kus by byl možná právě už jen ten výkon.
...a ta oslava za to stála, a kdybyste viděli, jak je Michálek nádhernej...

Dnes 130 km, celkem 1297 km, a ty chybějící tři kilometry jsem asi ujel kolem půlnoci od vlaku domů.

Více na https://www.nakole.cz/blogy/monolema/

...

Fotogalerie

29.07.2025 vložil/a: Monolema
karma článku: 3.47

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (4 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |