reklama

Bikepacking španělsky 6.část: Z Andalusie přes Extremaduru do Castilla y León

Foto: Autor

Ronda s ikonickým mostem přes hluboký kaňon, poutnické El Rocío, kde sa naše kola topí v písku, nádherná Sevilla a svérázná Sierra de Francia. Část šestá.

Po třech krásných dnech strávených v Granadě se večer rozhodujeme, jak stihnout Cádiz, Rondu a El Rocío a přitom ještě dorazit do regionu Extremadura podle dohody s kámoši. Ti už nám zajistili domeček na venkově, někde v Extremaduře. Nakonec se vydáme brzy ráno na vlak z Granady do Rondy, abychom si zkrátili alespoň část cesty. Jenomže vlakem, o kterém nám na infolince tvrdili, že bere kola, nás nakonec nepustí. Starší pán na stanici prodávající lístky by nám zelenou i dal, ale jeho akční vedoucí opravdu nemá slitování. Končí to tak, že křičím přes celou stanici, že teda děkujeme ve jménu našeho tříročního syna, že jsou tak ochotní, načež nám paní kývá prostředníčkem. Silvo mě odsud doslova tahá pryč a nezbývá nám nic jiného, než pedálovat 136 km převážně po asfaltové cestě na nejbližší přestupnou stanici Antequera Santa Ana. Vlak nám odjíždí v 15:15, takže se nám paní postarala o slušnou rychlostní prémii.

Tady se nalodíme do vlaku bez problémů a večer se západem slunka přijíždíme do Rondy. Ubytujeme se hned vedle známého mostu Puente Nuevo, který spojuje starou a novou část města přes 120 metrový kaňon El Tajo. Ani se nedivím, že toto bývalé vězení stavěli 34 let. Celý další den strávíme potulováním se po okolí spolu se zamilovanými páry. Nám Silvo vymyslí romantickou procházku se 450 metrovým převýšením. Při tlačení kočárku s Oskim nahoru kopcem po lesních cestách se spotíme jako kdybychom celý den bajkovali. Prostě zase oddych.

Z Rondy pokračujeme přes naši otestovanou přestupnou stanici Antequera Santa Ana a vystupujeme v Dos Hermanas. Po rychlém obědu v čínské restauraci, za kterou jsme byli vděční, protože přece přes oběd je všechno do 14.00h zavřené, sd vydáváme do El Roccio. Cesta není moc příjemná, projíždíme přes velký průmyslový park a později se nalodíme na druhou stranu řeky Guadalquivir, kde chvíli chillujeme ve velkém parku s hřištěm a nedělujícími domácími. Projíždíme přes krásný Parque Nacional de Doñana a večer konečně přijíždíme do tohoto velmi nevšedního městečka, o kterém se dozvídáme, že je to poutnické místo s největší návštěvností Španělů ve Španělsku. Dokonce větší než Santiago de Compostela. Úplný bizár je, že kromě toho, že se nachází v národním parku Doñana s množstvím ptáků včetně plameňáků, tak je tu všude namísto ulic písek. A namísto parkovacích míst pro auta je tu parking pro koně.

Mně jako šampiónce v pádech do písku toto velmi těší a městečko hned začnu nazývat El Ric. Písek je opravdu v uličkách místy hluboký a pro mě na kole neprůjezdný. Hotýlek, který jsme měli vyhlédnutý, je zavřený, a tak vcházíme do vedlejšího, kde nás "uvítá" majitelka kouřící za recepcí. Jelikož je to známé poutnické místo, pokoje jsou tu trochu dražší. Vyhladovělí čekáme na ukončení siesty nejbližšího pohostinství a když nám konečně přinesou vytoužené tapas, Oski sa pozvrací a zděšeně zjisťujeme, že celý hoří. Všechno si dáváme rychle zabalit. Běžíme do našeho hotelu a jíme celí vystresovaní v pokoji na zemi. Noc trávíme s teploměrem v ruce a drcením paralenu, abychom Oskimu dali takovou nějakou dětskou dávku. Ráno vyrážíme na místní pohotovost, přičemž si z nás Google nejdřív vystřelí a brodíme se pískem s vozíkem celkem zbytečně na opačnou stranu města. Když konečně přijedeme do místní maličké nemocnice, kam nás doprovází autem jeden domácí, kterému jsme předtím zmateně vešli do domu v domnění, že to je podle Googlu nemocnice, tak nás čekají ochotné paní na recepci. Za chvíli Oskiho vyšetřuje mladá doktorka s dokonalou angličtinou, kterou byste v tomto malém městě opravdu nečekali, a já jsem šťastná za její citlivý přístup, protože Oski opravdu nespolupracuje. Předepíše mu antibiotika a když se zeptáme, co jsme dlužní, usměje se a řekne, že to je na ně. Následující dva dny tady trávíme v pronajatém bytě a doufáme, že se dá Oski dokopy.

Je tu opravdu western život, přičemž každá výprava do obchodu v pražícím slunci a větru přes pískové duny je zážitek. Na druhé straně kočárkování nemocného Oskiho, který hodně spí, po promenádě s výhledem na jezero s plameňáky a pasoucími se koňmi není úplně k zahození. Silvo si tady zatím udělá základnu wilderoben a objednává novou kolekci Patagonia. Cesta do Cádizu, kterou ještě stále zvažujeme, má velký háček. Museli bychom během odlivu projít 40 km přes pláž a doufat, že bude písek dostatečně tvrdý. Podle domácích bychom na to sice měli tak dvě a půl hodiny, ale kdyby cokoliv nevyšlo, resp. by neprojel na konci trajekt, uvízli bychom tam přes noc. Tuto lukrativní nabídku samozřejmě odmítám a rozhodneme se, že místo tohoto adrenalinu pojedeme radši i kvůli Oskimu do Sevilly. A tak pedálujeme celou cestu přes Dos Hermanas nazpět až do Sevilly.

V Seville nás jako první očarují parky, ale Silvo u chvátá sledovat fotbalový zápas Slovensko vs. Španělsko. Hrdě se hlásí k našim, celý bar ho vnímá jako jediného slovenského fanouška v okolí. O to má těžší odchod, když nás domácí vypráší 5:0. Já s Oskim raději volíme sevillské parky.

Od Sevilly jsem neměla žádné očekávání, ale byla jsem nadšená. Kromě krásných parků včetně Plaza de España, která se nachází v jednom z nich, jsme se stihli podívat I na katedrálu s hrobem Kryštofa Kolumba (nespleťte se, že to byl Španěl, pokud nechcete naštvat Italy. Pocházel totiž z Janova) a královský palác Real Alcazar. Výzdobou interiéru se Alcazar minimálně rovnal Alhambře a zahrady, v kterých jsme se schovali před 38 stupni, ji místy překonávaly.

V Seville Silvo na koleně opět opraví nějaký ten defekt na Thule kolu, které už začínalo vypadat jako ementál, a odjíždíme celkem vyčerpávajícím 5 hodinovým vlakem do města Plasencia, poblíž kterého sa potkáváme s Gabim a Carmen. Našli nám na víkend krásný domeček s bazénkem na venkově a mohli jsme si tu tři dny parádně oddechnout. Konečně jsme se tak ocitli v málo navštěvovaném a také velmi řídce osídleném regionu Extremadura.

V této části Španělska jsme se plánovali zdržet déle, lákala nás hlavně historií spjatou se starověkým Římem, ale byl čas vyrazit směrem na sever, a tak jsme si ho prohlédli jen během jednoho dne při přesunu do regionu Castilla y León.

Cestou jsme projížděli kolem nekonečných farem, z kterých nás bez nejmenšího pohybu sledovaly zhypnotizované pasoucí se kravičky na střídačku s iberskými prasátky rozvalujícímí se ve stínu olivových stromů. Cestu jsme si chtěli rádi ozvláštnit přes nějaký zajímavý národní park a na mapě jsme narazili na pohoří Sierra de Francia, které se nachází blízko portugalských hranic a architektura nemá nic společného se Španělskem, které jsme doposud viděli.

Přenocovali jsme v městečku La Alberca, které sa nachází na severním úpatí Sierry de Francia. Tradične jsme se sem doplazili pozdě večer s posledními silami a baterkami a tradičně jsme zůstali o noc déle. Stálo to za to a ještě k tomu tam bylo I konečne o něco chladněji! Hned ráno jsme vyběhli bez batohů po cestě obklopené starými duby a rozkvitnutými kaštany na Peña de Francia, kde se nachází klášter a kromě krásných výhledů, do kterých vám na záběrech poskakují horské kozy, sem lidi láká i socha Černé Madony. V Evropě se jich prý nachází přibližně 500 a o jejich nejasném původu najdete několik kontroverzních príběhů. Socha pocházející z Peña de Francia má překvapivě kult po celém světě včetně Indie, Filipín, Brazílie či Mexika. Hned jak jsme vyšplhali nahoru, Oskiho nejvíc zajímal malý bufet. Objednávání jsem nechala na Silva a jeho spanglish nám omylem obstará celou láhev červeného vína. Pohledy kresťanských návštěvníků na matku s dítětem, která to tu roztočila v 10 ráno mě celkem bolely, a tak jsem zase vrčela na Silva, ať odtud co nejdřív odejdeme. Jako bonus se cestou zpět našel způsob, jak se podívat z kole I na pár lesních cest a prosekat se trávou po kolena a na oběd jsme zastavili v městě Mogarraz uprostřed dubového lesa.

V 60. letech tady místní fotograf pomáhal obyvatelům s fotkami na cestovní doklady, když se region trápil vysokou nezaměstnaností a lidé si museli hledat práci v zahraničí; k mému překvapení mnozí až v Latinské Americe. O 50 let později byly tyto fotografie z cestovních dokladů přetransformované jiným místním umělcem na velké portréty, dnes zdobící stěny domů, v kterých lidé na portrétech bydleli.

Architektura La Albercy stejně jako Mogarrazu připomíná čistý středověk a je z nich cítit francouzský vliv - kamenné stěny podepřené mohutnými dřevěnými trámy jsou působením času a živlů velmi přirozeně zakřivené na různé strany a v tom malebném vesnickém kouzlu jen čekáte, kdy na vás z úzké uličky vyběhne iberské prasátko. Region byl v minulosti izolovaný, a tak obyvatelstvo prý ani netušilo, že Franco přebral moc. Po osvěžení v těchto horách nás ale čekal suchý přesun do 70 km vzdálené Salamancy.

Do města přijíždíme za hlučného vrzání Oskiho vozíku, které nás už dost znepokojuje, a tak vyhledáme servis. Starší pán je sice úžasný bavič a dokonce jsme v množství starých fotek na jeho nástěnce našli i jednu z Bratislavy, ale s vrzáním si neporadí, i když si jedno z vytřískaných ložisek udělá sám. Salamanca na nás působí velmi chill, je to přeci historické studentské město, uličkami zní hudba, ale my musíme ráno zase dále směr sever.

Fotogalerie

29.05.2023 vložil/a: Kristina
karma článku: 3.61
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Bikepacking španělsky 5.část: Andalusie – Přes Sierru Nevadu do Granady

Cestování
Z pouště se přesouváme ke stoupákům Sierry Nevady. Čeká nás nejvýše položená cyklostezka Evropy bez cyklostezky. Část pátá. Probudíme se v…
02.01.2023
Kristina
(4.81)

Bikepacking španělsky 4.část: Andalusie – z pouště Gorafe na pláž v Cabo de Gata

Cestování
Bláto z lesa vymění naše kola za písek z pouště Gorafe a pobřeží v Cabo de Gata. Část čtvrtá. Vyrážíme z motelu u cesty v městečku Baza.…
07.09.2022
Kristina
(3.64)

Bikepacking španělsky 3.část: Andalusie – Sierras de Cazorla, Segura y Las Villa

Cestování
Z Castilla-La Mancha přejíždíme do Andalusie a pokračujeme přes největší chráněné území ve Španělsku. Část třetí. V Siles do půlnoci…
08.08.2022
Kristina
(4.25)
PR

Cyklistika – přínos pro zdraví a pohodu

 (S'portofino)
Před sebou máte jen sebe a trasu: můžete si vybrat divočinu, jednu z mnoha vyhlídkových tras nebo městský ruch, od kterého se můžete kdykoli odpojit.

Do Českého lesa za dobrodružstvím i historií

 ()
Hledáte pro svou dovolenou místo, které nabízí nádhernou přírodu, historii, poznání, ale také pravý lázeňský odpočinek, dechberoucí architekturu a to vše bez davů všudypřítomných turistů? Přesně to svým návštěvníkům nabízí pohoří Český les.

Nová značka skládacích kol v ČR – Montague kola (nejen) amerických výsadkářů

Skládací kola Montague (Citybikes)
Skládací kola si již dávno našla cestu k zákazníkům. Není divu. Jsou praktická a zásadně rozšiřují možnosti rekreační a městské cyklistiky. Díky lehkosti a skladnosti jsou používána při cestách vlakem, autobusem, letadlem, karavanem, osobním autem a dokonce i ultra-light letadlem či vrtulníkem.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

237 cyklistů (7 přihlášených)

Východní Balkán - 4. část - Bulharsko - Rodopy

Na pěkné noclehy si člověk rychle zvykne. Prostě jsme ty krásné přístřešky začali brát jako standard, až jsem…
Peggy | 22.09.2023

Východní Balkán - 3. část - Rozžhavený nejjižnější bod

Na úvod jsem zapomněla na pár důležitých informací: - Dětem už je (rok 2021) 12 a 14 let (ano, nočník jsme už…
Peggy | 11.09.2023

Z Čech k moři – Alpe – Adria

PŘÍPRAVY KAM SE VYDAT? Nějaký čas ve mně zrála myšlenka nechat letos, až budou děti na táboře, doma obytňák…
PetrVobo | 11.07.2023