reklama

Jiné kolo (cyklodetektivka). Díl II.

... dál jezdil prastarou krajinou od Řípu po Slaný...
... dál jezdil prastarou krajinou od Řípu po Slaný...
Foto: Autor

Martin čekal. Dál jezdil své obvyklé okruhy prastarou krajinou od Řípu po Slaný, od Prahy po Středohoří, dál se prudce spouštěl do hluboko zaříznutých údolí, aby naproti skoro bez dechu zase vystoupal na tu mírně zvlněnou náhorní rovinu.
Jezdil dál, ale neměl klid. Za prvé se tehdy s Radkem nerozešli tak docela v dobrém. Vlastně ho Radek spíš vyhodil. Je fakt, že mu do toho neměl tak mluvit. Není přece žádný detektiv, zatímco Radek je profík. Kdyby se ho to osobně netýkalo tou podivnou náhodou, že se ocitl na místě, kde bylo později nalezeno tělo, určitě by kamarádovi do jeho práce nezasahoval. Nedělal to nikdy...
Ale to nebylo to nejhorší. Věci s Radkem se časem urovnají. Nejhorší byla ta stále sílící jistota, že starého Mejstříka někdo zabil. Sprostě zavraždil. A tenhle člověk, vrah, si teď klidně někde žije, protože pokud Martin věděl, policie celou věc uzavřela a smetla ze stolu. Nehoda. Tak.
Mejstřík asi nikomu na světě nechyběl, když skoro nikoho blízkého neměl. A i v servisu to byl člověk spíš nerudný, zamlklý a vzteklý, jak ho Martin poznal při těch několika návštěvách. Ale Martina stejně až nepochopitelně dráždilo, že by celá věc měla skončit pouhým mlčením.

***

Když Martinovi jednou v sobotu zazvonil mobil, byl zrovna s kolem na Levém Hradci. Seděl na prvním valu starého hradiště a díval se k severu, po proudu Vltavy, která tiše plynula někde vpravo, zařízlá v hlubokém údolí. Jarní odpoledne se pomalu měnilo na večer.
Martin to místo miloval. Vlastně to není to správné slovo. Ctil jej. Skoro uctíval. Nemůžete si jen tak lehce zamilovat něco, co je o tolik větší, hlubší a starší než vy. Ale můžete zato tiše sedět a naslouchat šeptání mrtvých kostí v zemi.
Pokud vám ovšem právě nezazvoní telefon. Martin zaklel, aby uchlácholil rozzlobeného ducha místa, a podíval se na displej. Radek. Konečně.
„Martine, kde jsi? Potřebuju s tebou mluvit, ale radši z očí do očí."
„Na kole. Můžu někam dojet. Kde jsi ty?"
„Taky na kole. V Šárce, s rodinou. Hele, tak já se trhnu a dáme někde sraz."
„Tak jo. Za půl hodiny budu na Juliáně. Znáš to tam?"
„To rozcestí? Jasně. Tak tam."
„Zatím."
Martin ještě pár minut seděl a marně se pokoušel přivolat zpět klid, jaký cítil předtím. Co mu tak Radek může chtít? Teď, když už by se mu možná podařilo na tu věc s Mejstříkem zapomenout...

***

„Věděl jsem, že máš pravdu," spustil Radek, sotva se tak trochu rozpačitě pozdravili a posadili se na jednu z klád, složených už léta nedaleko rozcestí u Juliány. Venku na polích slunce zapadalo a tady v lese bylo už dost husté šero.
„Věděl jsem to celou dobu. Jenže jsem s tím tehdy nemohl nic dělat. Vůbec nic. Ohrozil bych tě, rozumíš?"
Znělo to trochu jako omluva, trochu obrana, trochu útok. Martin jen přikývl. Radek na něj nejistě pohlédl, ale pak pokrčil rameny a pokračoval:
„Vrtal jsem do toho, jak jen to u běžné nehody šlo. Snažil jsem se najít cokoli, cokoli kromě tvé výpovědi, co by do celého případu vneslo aspoň nějakou pochybnost. Našel jsem záminku, proč se přimotat do toho dědického řízení. Konečně jsem se taky mohl podívat k Mejstříkovi domů a do krámu."
Znovu ten rychlý a nejistý pohled na kamaráda.
„Ale přiznám se ti, že jsem si ověřoval ještě něco. Zastavil jsem několikrát na tom místě u Zákolan, kde Mejstříka našli. Pochop, věřím ti, ale musel jsem se přesvědčit, že jsi to tělo nemohl přehlídnout. Že nemohlo ležet za křovím nebo tak. Nezlob se," dodal tiše.
Martin si povzdychl: „Radku, nešil. Dělals, cos musel, a jak tě tak poslouchám, tak ještě mnohem víc. Tak se pořád neomlouvej a povídej!"
Radek se viditelně uvolnil.
„U něj doma nic. V krámě - je to hned vedle, vlastně přímo v domě, dalo by se říct - tak tam na první pohled taky nic. Času bylo málo, jen jsem měl zběžně dosvědčit, že tam všechno zůstalo jako dřív. Ale měl jsem štěstí. První pohled do záznamů, vlastně namátkou vybraný kolo - bylo koupeno, nebylo prodáno... a v krámě taky nebylo. Udělal jsem tak trochu poprask a rázem jsme měli důvod do toho zarejt pořádně. Řízení pozastaveno, důkladná prohlídka a tak. A výsledek? Čtyři chybějící kola. Žádnej bordel v papírech, prostě tam to zboží opravdu nebylo.
A já pořád ještě hledal ten tvůj vražednej nástroj, jak jsi říkal. A nakonec našel, i když možná trochu jinej, než jsi čekal. Žádnej kus trubky, montpáka nebo tak něco. Nedaleko vstupních dvěří byl na zdi flek. Skvrna, asi jako když ti šplíchne na stěnu kafe a ty se to pak snažíš smejt. Setřená malba a tak. Kdybys mě neupozornil, nevšímal bych si toho, takových fleků přece je... Ale takhle jsme zavolali techniky. A ve chvíli, kdy ověřili, že tenhle flek tedy určitě není od kafe, tak v tu chvíli, kamaráde, začal teprve cvrkot."
Radek se odmlčel. Po chvíli se Martin ošil a netrpělivě se přeptal:
„No, a dál? Máš ho? Myslím toho hajzla?"
„Byli dva," pokračoval Radek věcně. „Víš, potíž byla v tom, že jsme se neměli čeho chytit. Otisky z krámu byly na nic, bylo jich tam plno. Je ti asi jasný, že takovým obchodem projde spousta zákazníků. Pokud byly nějaké stopy na místě té fingované nehody, byly dávno pryč. Nakonec nám zbyly jen dvě indicie: ta chybějící kola, a pak tvoje slova o tom, že Mejstřík určitě nejel na tom bicyklu, co ležel vedle něj. Byla tu možnost, že pokud ses nezmýlil, mohlo to být kolo pachatele. Takže jsme se pokusili z něj dostat nějakou informaci. Moc to nešlo, kolo bylo starý, prodejce k nedohledání. Ale získali jsme aspoň pár slibných otisků."
„A jak víš, že byli dva? Ti pachatelé?"
„To jsem tehdy nevěděl, ale mysleli jsme si, že nebyl jeden. Větší vykrádačky obchodů dělává parta, obvykle dva nebo tři lidi. No, a teď to vím, protože je máme."
„Máte je?"
„Jo. Nějakej čas jsme čekali a trochu se rozhlíželi. Víš, to celý vlastně už vůbec nebyla moje věc, ve chvíli, kdy z toho začala koukat vražda, převzalo to samozřejmě jiný oddělení. Ale s těmi kluky se znám - moh jsem jim věřit, a oni to zase dost probírali se mnou. Neoficiálně. I když ti dneska kdekdo bude tvrdit opak, stejně hromada věcí funguje tak, že spolu různý lidi prostě mluví, bez ohledu na kompetence a podobný kraviny. Což je štěstí.
No, a tak jsem se jednou docela neformálně dozvěděl, že se jedno z těch chybějících kol někdo pokouší střelit na aukru. A spadla klec. Ten idiot sice všelijak zapíral, jenže kupodivu se jeho otisky přesně shodovaly s tím, co jsme měli z toho kola od Zákolan. Pak už řekl všechno, i jméno svýho kamaráda."
„Takže Mejstřík je přistihl při vloupání," dovozoval Martin.
„Jo. Porval se s nimi, švihli s ním o zeď, umřel. Vyděsili se. Takže plán. Nahráli tu nehodu, bylo jim ale líto nechat tam některý z Mejstříkových nových kol. Skočili si tedy domů pro vlastní. Měli auto."
Martin zvedl hlavu: „To je všechno?"
„Všechno," dopověděl Radek. Vlastně skoro všechno. Mám otázku. Je jasný, že kdyby tam ti pitomci nenechali svoje kolo, a kdybys to ty neodhalil, stálo by nám to všechno na vodě, a hodně houpavý. Jak jsi to, prosím tě, věděl? Že je to nějaký jiný kolo?"
„To by poznal každej, kdo jezdí. To kolo bylo starý a neudržovaný. Původně asi docela dobrý, ale nikdo se o něj léta nestaral, a když, tak špatně. Jeden plášť sjetej doprůhledna, druhej nasazenej opačně. Špalky na brzdách skoro nový, to jste měli pravdu, ale pěkně křivě namontovaný. Na nejmenší tác už nikdo nezařadil celý roky, a jak vypadal přesmykač, ani by to nešlo... A tak. Prostě bylo hodně pravděpodobný, vlastně jistý, že Mejstřík by na takovým kole nejel ani sto metrů. I kdyby nakrásně jen projížděl kolo některýho zákazníka, stejně by s ním předem aspoň něco udělal. Ale jak jsem ho znal, nejspíš by to hodil zákazníkovi na hlavu, takovej střep."

Martin zmlkl, a ani Radek už nic neříkal. Nezbylo nic, jen pocit mírného smutku. Rozcestí u Juliány už slyšelo a vidělo spoustu krvavějších příběhů. Tak proč vlastně ten starý známý smutek, který v tomhle kraji dávných vražd a bojů cítil Martin z každého kamene? Protože jeden zbytečně utracený život navíc už tady nic neznamená? Anebo snad proto, že jakýkoli lidský život znamená úplně všechno?

 

Fotogalerie

24.05.2011 vložil/a: k.vl
karma článku: 5.56
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Bornholm: děti, kola a moře III.

O dětech
Na závěr blogu o rodinné cestě na Bornholm několik údajů, které snad uvítají ti, kteří by chtěli tento krásný ostrov navštívit podobným…
07.11.2012
k.vl
(4.24)

Bornholm: děti, kola a moře II.

O dětech
„Je tu krásně. Dobře, žes nás sem dostal," říká má žena. Jsme první večer na Bornholmu. Pláž je jen naše. Slunce zapadá a barví vodu i…
06.11.2012
k.vl
(3.32)

Bornholm: děti, kola a moře I.

O dětech
Člověk si obvykle těžko vzpomene, co přesně ho vlastně přivedlo k určité myšlence. Ani nápad navštívit v rámci letošní rodinné cyklocesty…
26.09.2012
k.vl
(4.24)
PR
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

229 cyklistů (4 přihlášení)

Valíme na Moravu – podruhé

Jak už jsem kdysi vyprávěl, v Třebíči na Moravě máme jednu příbuzenskou větev, a tak se tam od nás z…
JohnyB | 16.08.2019

Být králem na cestě ... 4. Holandsko

Cesta z frankofonního Bruselu do holandských Flander vede prostě přes arabsky mluvící Střední východ. Přijede…
Jindra8526 | 10.08.2019

Krkonošemi na kole (2019.07.21. - 07.24.)

Dlouho jsme s kamarádem Jardou sbírali morální síly na podobný podnik. Nakonec jsme se rozhodli využít volný…
vlli2 | 29.07.2019