reklama

Cesta k pramenům

Mže osvěží
Mže osvěží
Foto: Autor

Nápadů na různé cyklovýlety, cyklotoulky a jiné cesty v sedle dvoukolého oře nosím v hlavě plný pytel. Každý rok přes jaro a léto z něj něco vyberu, trochu vyprázdním a v zimě zas doplním, takže se nebojím, že by byl někdy prázdný. Nejmíň do smrti mám pořád kam vyrážet - a pak? Nejspíš ten nevyčerpatelný pytel odkáži svým potomkům, když o něj budou stát.

Letošní rok padl los na okružní cestu po západočeských lázeňských městech vyhlášených svými minerálními prameny - a co více, tentokrát s mou drahou polovičkou, pro kterou to úplně bude úplně poprvé - tedy samozřejmě mluvíme o kole. Marťa je cyklistka výhradně příležitostně-rekreační, cestování na kole je pro ni absolutně neznámý pojem. A ač se dobrodružství rozhodně nebrání, neskrývá mírné obavy, když ji s sebou táhnu do těch neznámých vod. Ale co by pro moje krásný khaki oči neudělala. A pak, pohodová jízda mírnou krajinou protkanou centry kultury, noblesy a civilizace, teplé léto a pramenité osvěžení na každém rohu - to je přece ideální podnik k zasvěcení nováčka. Není šance, že by se Martě cyklistika zošklivila. Naopak! Bude to dokonalá balada - tím jsem si jistý! Alespoň takové byly představy...

V neděli 9.8.2020 startujeme netradičně v Rožmitálu pod Třemšínem. Náš první úkol je zdolat nemalé stoupání a překonat Brdy. Takticky proto chceme vyrazit nejpozději v osm ráno, abychom to zvládli, než začne slunce pražit. Jenomže osedlat kola a naložit na ně vše potřebné, trvá déle, než bychom si přáli. Já nakládám brašny na nosič a na záda hážu malý batůžek. Marťa žádný nosič ani velké brašny nemá - před odjezdem stihla jen v rychlosti sehnat spacákovou brašnu na řidítka a zbytek výbavy musela poskládat do velkého batohu. Co šlo, uskladnili jsme u mě.

Když v půl deváté konečně opouštíme město, teplota už šplhá hodně přes dvacet stupňů. Než zdoláme stoupání otevřenou silnicí přes Zalány, leje z nás pot. Marťa navíc svádí vnitřní boj se snídaní, která se dere ven.
„Musíš ji udržet. Za žádnou cenu ji nesmíš pustit - je to energie a tu budeš dneska potřebovat," radím moudře. Odpovědí by mi byl jistě vztyčený prostředníček, kdyby Marťa neměla plné ruce řidítek.

V Nepomuku na vsi se poprvé svlažujeme ve vydatném prameni. Jsem rozený Šumavák, ale voda z Brd také není špatná. Konečně nás pohlcují lesy. Jedeme kolem „rudého" lomu dlouhou cestou rovnou jako přímka - mimochodem takové cesty jsou v Brdech skoro všechny - místní specialita, podpis armády, která zde ještě v nedávných dobách „hnízdila". Ale za chvilku už přejíždíme hráz Padrťského rybníka. Nejde na chvilku se nezastavit a nepokochat se. Je to opravdu krásné místo. Vodní hladina se třpytí uprostřed lesů. Dolní padrťský rybník je navíc prorostlý rákosem a značně podlouhlý. Bez nadsázky připomíná Kalifornské mokřady. Ne nadarmo jsou Padrťské rybníky asi nejnavštěvovanějším místem Brd.
Pokračujeme dál mírným stoupáním k vrcholu Okrouhlík. Cesta je zatarasená náklaďákem, který nakládá dříví. Prodírat se okolním roštím se nám nechce, a tak slézáme a při čekání si dopřáváme malou svačinku. No a pak už rychle klesáme, les se rozestupuje a Brdské vrchy se s námi Loučí. Marťa věří mému slibu, že to byl nejnáročnější úsek dnešní cesty a že teď už pojedeme jen po rovině a bude to pohoda. Ještě poslední pokochání do kraje. Skrze malebné vesničky Trokavec a Pančava fičíme silnicí směr Příkosice a pak rovinou podél trati na Mešno a Kornatice. Je to opravdu ta slibovaná balada a kilometry hezky naskakují. V Kornaticích uhýbáme na zpevněnou cestu lesem. Marť pociťuje první lehký náznak úbytku sil, ale nic vážného, co by nespravila krátká zastávka u Neslívského rybníka. Ve vodě ležící strom je skvělá příležitost zapózovat si pro fotku, jen pozor na sršní hnízdo.

Dalších pár kilometrů a zprava objíždíme nádherný klasicistní zámek Kozel a zámecký park. Oba ho už známe, a tak se nezastavujme, ale všem, kteří ho neznají, zastavení i s prohlídkou vřele doporučujeme.

Opustili jsme kraj lesů, poledne se blíží, slunce topí víc a víc a my si začínáme hledat nějaké místo k osvěžení. Ze silnice slyšíme hučet splav. Pouštíme se přes louku nejkratší cestou k řece Úslavě. Břeh není zrovna nejlépe přístupný, ale to nevadí, nějak už si poradíme. Nezdržujeme se ani s hledáním plavek, které se schovávají kdesi v hlubinách zavazadlových prostorů. Oba skáčeme do vody tak, jak nás příroda stvořila. Konec konců nejsme tu jediní naháči. Na protějším břehu se stejným radovánkám oddává skupinka seniorů. Po vydatné koupeli ležíme osvěžení ve stínu vrby a jen si tak hovíme - je to paráda. Jenomže všechno dobré jednou končí a i my po hodince a půl oddechu musíme dál.

Teploměr už ukazuje dobrých pětatřicet stupňů, stínu poskromnu, pohoda zmizela. Ve Šťáhlavech si dokupujeme vodu a silnicí míříme dál na sever. Ve Starém Plzenci projíždíme kolem prvního věhlasného vřídla zvaného Bohemia Sekt. Tak tady zastavit na osvěžení, asi bychom už moc daleko nedojeli. Raději polknout sliny a rychle pryč.

Cyklostezka č. 31 je dokonale rovná, vede údolím řeky Úslavy po lučinách a pastvinách a na chvíli navrací ztracenou pohodu. Moc příjemná jízda - do chvíle, než se ocitáme na prahu města Plzeň. Já ani Marťa nejsme městští lidé. Ke svému přežití potřebujeme otevřenou divokou přírodu, ve městě jsme jako v zajetí. Sluneční žár dělá z ulic dokonalou pec, a tak se pěkně smažíme ve vlastní šťávě. Město naštěstí olízneme jen při jeho jižním okraji, pak už míříme po žluté turistické značce z parku Pod Homolkou přes Borský park k vodní nádrži České údolí. Úzkou pěšinkou ji objíždíme při severním břehu. Je to krásný úsek, ale když se máme míjet s protijedoucími cyklisty nebo chodci, je nám trochu těsno. K tomu jsme už oba dost zmoženi pekelným vedrem. Hladina nádrže se podobá hrachové polévce a ke koupeli zrovna neláká.

Na Marťu udeřila těžká krize zrovna v místě, kde není kapka vody na svlažení. Kolem dokola jen borový les a jakýs takýs polostín. Obětuji alespoň trochu drahocenné vody k pití, abychom zchladili horké hlavy a vymysleli taktiku dalšího postupu. Po pár minutách sbírání sil šlapeme dál až do Vejprnic. Restaurace Formanka se stává naším útočištěm v nejkrušnější části dne. Podle Marti by zde měl pracovat jako kuchař její starý známý. Smůla číslo jedna: dnes tu není pan kuchař, dnes je tu paní kuchařka. Smůla číslo dvě: paní kuchařka už má padla a chystá se domů. Štěstí v neštěstí je, že paní kuchařka i paní výčepní jsou velice milé a ochotné ženy, a tak za chvíli už sedíme uvelebeni na zahrádce pod slunečníkem, před sebou dva řízky velké jak kola od traktoru, vychlazený birell k tomu a spokojeně si chrochtáme. Nasyceni a napojeni od stolu příliš nechvátáme. Víme, že nás čekají další úmorné kilometry otevřenou krajinou.

Vejprnice opouštíme v pozdním odpoledni. Stoupáme prašnou cestou pod stále žhnoucím sluncem a osvěžení je rázem pryč. Propracováváme se metr po metru mezi poli cyklotrasou č. 37. Potkat tady beduína, hned bychom s ním vyměnili kola za velbloudy. Naštěstí řeka Mže už není daleko, a když se před námi v půl sedmé večer konečně zatřpytí její hladina, neváháme ani chvilku a jdeme se alespoň trošku svlažit. Zelená turistická značka nás pak už vede rovinou při řece po zpevněné cestě mezi chatami a ve stínu stromů. Vypadá to jako příjemný úsek na závěr dnešního dne, ale to by bylo, aby nepřišla ještě nějaká třešínka na dort. Cesta se mění v úzkou křivolakou hrbolatou pěšinku v příkrém svahu nad řekou. Tu kořeny, tam kameny. Martina se svým trekovým kolem zvládá technickou jízdu na jedničku a má odvahu, to je bez debat. I tak jedeme oba hodně opatrně. Drobná neopatrnost by mohla znamenat ošklivý pád ze srázu. V některých místech raději tlačíme. A dostat těžce naložené kolo v těch místech přes několik padlích stromů? To už je slušný hardcore. Ale dokázali jsme to. Probojovali jsme se až ke zřícenině hradu Buben. Jsme u dnešního cíle. Na zeleném plácku pod hradem skládáme kola, svlékáme upocené upatlané cyklistické hadry a odhodláváme se k večerní ledové koupeli v řece. A pak už hrrr na hrad.

Zřícenina je vcelku pěkná, udržovaná. Péče je tu patrná. Po krátké prohlídce si dopřáváme večeři z vlastních zásob. Když odchází poslední návštěvníci, zaujímáme jejich místo na lavičce - na hradbách, kde dříve stávala věž. Večer se zvolna snáší na kraj, kolem hlav nám poletují hejna mušek, sem tam i nějaký komár štípne. Světla ubývá. Ještě chvíli posedíme, pak jen rozbalit spacáky a šup na kutě.

Den druhý

Královská noc na hradě - spali jsme jako dávní králové a královny. I když ti určitě neměli spacáky a karimatky. Takové vymoženosti by nám dnes mohli jen závidět. Ani zima nám nebyla. Mohutné kamenné zdi přes den naakumulovaly tolik tepla, že z nich ještě za svítání pěkně sálalo. Na plynovém vařiči jsme uvařili čaj, nasnídali se a bez zbytečného protahování začali balit. Být o deset minut rychlejší, nikdo by neměl tušení, že jsme zde přenocovali, jenomže správce hradu je ranní ptáče. Přivrčel se sekačkou ještě před sedmou hodinou - ve chvíli, kdy jsme pakovali poslední kousky výstroje - a dal nám pěknou čočku. Četli jsme sice v návštěvním řádu, že je zde zákaz kempování, jenomže co si pod tím pojmem představit? Stany, ohniště, buřtíky, rádio, stolky a židle... A my si jen lehli pod širák na zem vedle svých kol. Usínali jsme tak s čistým svědomím, že se ničeho zakázaného nedopouštíme. Ale nakonec všechno dobré a jsme zase na cestě.
Vyrazili jsme záměrně brzy, abychom urazili co nejvíce kilometrů, než začne výheň. I tak je teplo. K tomu ještě trochu bloudíme, protože zelená turistická značka se schovává mezi rekreačními chatkami. Hráz vodní nádrže Hracholusky zdoláváme už řádně opoceni. V kempu se ještě spí.

Cyklotrasa 37 nás vede silnicí otevřenou a ne příliš zajímavou krajinou. Slunce rychle stoupá, stínu minimum. Za obcí Pňovany překonáváme lesnaté údolí řeky Mže a Hracholuské přehrady po zajímavém železničním mostě. Jeho ocelové oblouky jsou totiž stavěny směrem dolů, takže to vypadá, jako by se most na pilířích překlopil. Součástí je i lávka pro pěší, která oblouky přesně kopíruje a jízda po ní tak připomíná horskou dráhu.

Za mostem už je pro nás přichystáno nepříjemné stoupání a slunce zase peče. Plahočíme se dál po vedlejších silničkách, rozbitých cestách i přes pole. Stín skoro žádný a v otevřené krajině vládne výheň. Zdoláváme kopec prašnou cestou. Marťa tlačí, úzké pláště v prachu podkluzují. O kus dál stavíme u velké louže. Koná se zde mezinárodní slet bělásků. Jsou jich tu stovky. Tetelí se kolem nás ve vzduchu, jako by se chumelilo. Asi zpestření, abychom na pár minut zapomněli, jak strašné vedro je, jak slunce pálí a že nám pomalu ale jistě dochází voda.

Konečně sjíždíme k říčce - nebo spíše potoku Hadovka. Hned zastavujeme a míříme pod mostek, abychom se aspoň trochu ošplíchli. V mělké stružce, kde není vody ani po kotníky, si máčíme hlavy, záda, břicha, ruce... Osvěžení je to jen velmi dočasné. Od říčky nás čeká nepříjemné stoupání. Šineme se hlemýždím tempem. Na Marťu doléhá krize, co chvíli zastavuje a nabírá další síly. Nejsem na tom o moc líp, ale jí se už doslova zadírá motor. Začínám mít o ni trochu strach, přesto zůstat tu nemůžeme. Není kde se skrýt před sluncem, není co pít. Naším cílem jsou nedaleké Konstantinovy lázně, tam to prostě musíme dát.

Poslední stoupání, jsme na kraji lesa, na úbočí Hradišťského kopce. A je to tu. Skončili jsme! Marťa hází kolo do příkopu a sama padá do mechu a hrabanky. Nadává, ale jen na oko, na splavené tváři má pořád úsměv; možná nebude ještě tak zle. Opravdu ji obdivuji, že to takhle zvládá. Ona, zástupkyně něžného pohlaví a navíc bez jakýchkoliv zkušeností s cestováním na kole, plahočí se tu se mnou s těžkým nákladem v nelidské výhni, na pokraji kolapsu...

Poslední dva kilometry. Malebné lázeňské městečko nám otevírá brány. Nejdříve bereme útokem cukrárnu. Dvě studené kofoly do nás spadnou, jen to zasyčí. Pak se přesunujeme do vedlejší restaurace. Slunečníky na zahrádce před vedrem moc neochrání, ale obsluhující číšník je velice ochotný a milý a jídlo výborné. Pravda, nad účtem by se dala i slza uronit, ale když jsme na té dovolené... Teď to chce ještě najít nějaké místo, kam se uchýlit před největším žárem, protože pokračovat jen tak asi nezvládneme. V lázeňském parku se nachází pavilon s jediným zdejším vřídlem - Prusíkův pramen. Ve fontánce to ale jen pochrchlává a pobublává. Pramen není moc vydatný, a co hůř, smrdí jako kanál a stejně i chutná - alespoň s Marťou jsme se na tom shodli. Z téhle léčebné cyklo-kůry asi nic nebude, vodu raději koupíme v sámošce. V pavilonu je ale chládek, lavičky - a toho využíváme k odpočinku.

Zpátky do sedel. Teplota sice neklesla ani o setinu stupně, ale cítíme se tak trochu osvěženi a jede se líp. Silnice nás vede na západ. Po levé straně se vypíná kopec Krasíkov se zříceninou hradu Vamberk, po pravé straně láká statek Krasíkov na různé farmářské pochutiny. Snad někdy příště. Nekoukáme nalevo ani napravo a sjíždíme zpět do údolí říčky Hadovky. Uhýbáme ze silnice a za chvilku už se rochníme v mělkém potůčku a dopřáváme si pořádné osvěžení. Dál nás pak vede červená turistická značka podél potoka. Jsou to příjemné 4 kilometry jen mírně zvlněnou lesní cestou. Pod korunami stromů je i teplota hned příjemnější.
„Tady už není 36, už je jenom 34 stupňů," hlásím Martě údaje z multifunkčního tachometru. I tohle vědomí přispívá k lepší náladě.

Ale pozor, přišla nečekaná změna. Když jsme vyjeli z lesa, zjistili jsme, že se na nás hrnou těžká bouřková mračna a silný protivítr nás pěkně přibrzdil. Než jsme vystoupali do Hanova, začalo i drobně pršet. Teď sedíme zalezlí v autobusové zastávce, svačíme a čekáme, až se to přežene. Kolem projíždí autobus. Brzdí, zastavuje kus za zastávkou a couvá zpět. Dveře se otvírají a řidič se nás trochu nejistě ptá, jestli na něj náhodou nečekáme. Za ta léta, co tudy jezdí, tu prý sice nikdo ještě nenastupoval ani nevystupoval, ale kdyby náhodou... s úsměvem odmítáme, pojedeme dál po svých.

Z Hanova nás na západ vede silnice, která po dešti během několika minut oschala. Čekali bychom, že ta bouřka alespoň trochu svlaží letní žár a osvěží vzduch, ale je to spíše naopak - v otevřené krajině je jako v prádelně.

Rychlým sjezdem jsme sklesali do údolí Kosího potoka. Krásná krajina Slavkovského lesa nás objímá ze všech stran. Jedeme asfaltovou cestou malebnou přírodou, kde lišky dávají dobrou noc. Doslova - jedna taková zrovna stojí na kraji cesty. Na dobrou noc je ještě brzo, a tak něco čmuchá v trávě. Opatrně zastavujeme. Marťa si ji chce vyfotit, ale než vytáhne mobil, liška bere do zaječích.
O kousek dál zastavujeme znovu. Tentokrát u minerálního pramene Čiperka. Ten už chutná podstatně líp než ten Prusíkův. Hned si doplňujeme bidony. Kosí potok se proměnil v Jilmový. Jedeme dál proti proudu lesem zvlněnou cestou. Večer se blíží, únava stoupá. Stoupá i cesta a my tlačíme. Tlačíme do vesničky, odkud Marťa pochází - odkud se berou všechny Martiny a Martinové: je to přece Martinov. Nebo že by to tak nebylo...?

Rychlým sjezdem prudce klesáme k dnešnímu cíli. Město Mariánské Lázně nás vítá. Hned na kraji parkujeme v první hospodě U Antoníčka a za chvíli už sedíme na terase a soukáme do sebe večeři. Pak míříme dokoupit nějaké zásoby do obchoďáku a zbývá jen jediné: najít místo k přenocování. Dozvěděli jsme se o jakémsi přírodním koupališti Lido - tam by se mohlo nechat přespat.

Vyjíždíme z města, pak kousek lesem a už před sebou vidíme bránu. Zrovna se zavírá, správce vytahuje klíče a chystá se domů. Je osm hodin. Přijet o deset vteřin později, asi bychom si hledali nocleh někde po lese. Dobře, že to tak krásně vyšlo. Areál je velký, převlékárny, chatky, restaurace, les... veliký rybník s písečnou pláží. Koupaliště a zároveň kemp. Rekreantů tu moc není, a tak je prostředí velice příjemné. Jedinou černou skvrnou jsou záchody a umývárny.
Stavíme stan, převlékáme se do „civilu" a už za šera si jdeme zaplavat. Pak sedíme sami ve velikém altánu přímo nad vodní hladinou. Okolo se prohání ryby veliké jak telata. Těm je hej, když rybařit je tu zakázáno. Na kraj se snáší vlahá noc. Vychutnáváme si romantickou atmosféru. Láhev šampaňského nesmí chybět. Cinknutí skleniček nahradí zarachocení plechových hrnků a sluncem ohřáté bublinky spláchnou dnešních parných pětašedesát kilometrů.

Den třetí

Ráno máme opět v plánu vyrazit brzy, nejpozději v půl osmé. Speciálně jsme si u správce vyprosili tuto možnost, protože brána se oficiálně otevírá až v osm hodin. Jenomže ranní bouřka naše plány trochu přeorganizovala, a tak kemp opouštíme až v půl deváté. Je hrozné dusno. Město se nám otevírá. Projíždíme pomalu dlouhou ulicí lemovanou lázeňskými domy se zdobenými fasádami. Upravené chodníky, lavičky, stromy, parčíky... Je všední den a všude okolo živo. Dojem jen trochu kazí hojný počet bezdomovců a jiných pochybných existencí, ale jinak jsou Mariánské lázně opravdu krásné.

Skrze park se dostáváme ke zpívající fontáně. Zrovna nezpívá, prý až za hodinu. No, čekat nebudeme, míříme přes veliké dlážděné prostranství zdobené pestrou květenou kolem honosné kolonády. Na jejím konci stojí pavilon, kam je svedeno několik vřídel - Karolínin, Rudolfův, Křížový a Mariin pramen. Nejdříve okoštovat, vybrat ten nejlepší a doplnit bidony. Musíme se prostřídat, jeden vždy hlídá kola, druhý plní.

Čas už pokročil, a tak se moc dlouho nezdržujeme. Čeká nás táhlé stoupání silnicí na sever, do srdce Slavkovského lesa. Už je zase vedro. Jedeme hodně pomalu, nabíráme výšku serpentinami kolem malé přehrady. Jezírko kousek od cesty s příznačným názvem Smraďoch, ze kterého se uvolňuje sirovodík, necháváme bez povšimnutí. Marťa si prochází svou ranní krizí. Třetí den v sedle už má zmordované sedací partie a jízda je pro ni utrpením. Vidím na její ztrhané tváři, že by nejradši praštila s kolem do lesa a vyslala mě pro nějaký odvoz. Přesto jede dál! Neznáme se příliš dlouho a tímhle na mě dělá opravdový dojem. Žádná zhýčkaná slečínka - ženská do nepohody, na kterou se dá spolehnout, že se nevzdá hned, jak jde něco trochu ztuha - a to nemyslím jen námahu fyzickou. V duchu má můj nejhlubší obdiv a sympatie. Téhle se musím držet, nahlas jí to ale zatím raději neřeknu, aby ještě nezpychla a neusnula na vavřínech. Gentlemansky alespoň přebírám její velký batoh a měním ho za svůj malý cyklobatůžek, abych jí trochu ulevil. Sotva jsem si ten bágl posadil na záda, hned mi bylo vše jasné. Opravdu, není snadné jezdit na kole, když má člověk pocit, že si na hrbu veze nápravu z parní lokomotivy.

Rázem se jede lehčeji - tedy alespoň Martě, a to je zásadní. Na úbočí hory Vlčí kámen překonáváme nadmořskou výšku 830 metrů a nějaké drobné, což je nejvyšší místo celé naší cesty. Pak krásný sjezd do malé obce Prameny - příznačný název. Minerálních pramenů je v okolí dost, ale u žádného nezastavujeme. Daleko více nás zajímá zdejší autobusová zastávka. Nebe se zatáhlo a několikaminutovou přepršku přečkáme právě v ní.

Na loukách obklopených lesem se vypíná skalnatý masiv porostlý keři a borovicemi zvaný Tři kříže. Ano, hádáte správně - to podle tří křížů, které se na něm nacházejí. Další malé skalnaté ostrohy vylézají ze země i v okolní. Slavkovský les je krásný. Zase si jízdu pěkně vychutnáváme a kocháme se krajinou. Na křižovatce před Novou Vsí zastavujeme a nastávají dva zásadní zlomy výpravy. Tím prvním je, že mi povolila zácpa, kterou jsem od našeho odjezdu trpěl, a tak se rychle utíkám ukrýt do křoví vedle cesty. Po úspěšném splnění úkolu se poštípaný od ovádů a popálený od kopřiv vracím ke kolu. Přichází na řadu operativní přehodnocení plánů. Máme před sebou ještě pořádnou štreku na sever k Andělské hoře a pak dolů, na jihozápad kolem Karlových varů až k Chebu a Františkovým Lázním. A na to vše jen den a půl času. Pak se Marťa musí vrátit, chtě nechtě, k pracovním povinnostem. Je jasné, že plán nedodržíme. Nad mapou kalkulujeme různé další možnosti vzhledem k času, délce, povrchu a sklonu terénu. Nakonec je rozhodnuto.

Dál nás vede lesem pěkná cyklotrasa č. 2135 a přivádí nás až na vrchol kopce Na vyhlídce s magickou nadmořskou výškou 777 metrů. Marťa už zde před časem byla, a tak ví, co nás zde čeká. Já jsem překvapeně okouzlen. Na kopci stojí rozhledna, a je to rozhledna opravdu unikátní. Vystavěna byla roku 1935, celá z kamene s kruhovým půdorysem a výškou 25 metrů z dálky připomíná jakousi osamělou temnou věž. Na otevřenou vyhlídkovou plošinu vede vnější schodiště, které rozhlednu obtáčí ve zužující-se spirále. Je tak uzounké, že dva lidi mají problém se vyhnout. A lidí je tu celkem dost. Není divu, rozhledna je ne nadarmo zapsána na seznamu kulturních památek. Výhledy berou dech. Celý Slavkovský les, na severozápadě Krušné hory, Doupovské hory...

Dosyta jsme se vynadívali a sjíždíme dolů do městečka Krásno. Je čas oběda. První hospoda nás nenadchla svou nabídkou, druhá nemá zahrádku. Ještě chvíli vydržíme. Pokračujeme dál kolem cínového dolu mezi terénními propadlinami - takzvanými peni, které vznikly propadem po těžbě. Zdejší oblast je známa právě hornickou činností a těžbou cínu. A hornické je i město Horní Slavkov, do kterého přijíždíme. Spíše než historie nás teď ale zajímají prázdné žaludky. Restaurace, ve které jsme se chtěli najíst, je zavřená, a tak musíme na druhou stranu města, což je do kopce - sakra do kopce! Plahočíme se silnicí a pot z nás pod žhnoucím sluncem cáká na všechny strany. Ale nakonec se daří a v restauraci Pohoda přichází pohoda.

Po jídle ještě chvíli posedíme. Okolo se sice honí strašidelné bouřkové mraky, ale je vedro jak v sauně a nás podle mapy čeká vydatné stoupání. Vůbec se na to netěšíme. Jenomže sedět tu napořád taky nejde, a tak chtě nechtě musíme znovu na cestu. Nejdřív tedy ještě zastavujeme v sámošce. Marťa jde koupit vodu a nějaké nezbytnosti, já zatím promazávám řetězy. Pak už naostro.

Slavkov opouštíme masakrózním krpálem. Na chvilku zastavujeme na bývalém popravišti, kde dodnes stojí kamenná podsada šibenice. Nebýt šibenice a nesnesitelného vedra, bylo by to celkem hezké místo s výhledem. Stoupání pokračuje ještě pořádný kus. Před palčivým sluncem nás ale ukrývá les. Jedeme starou lesní cestou, cyklotrasou 2017 a značenou zelenými turistickými značkami. Musím přiznat, že je mi dost ouvej. Nestačím s dechem, přehřívám se. Marťa teď vypadá daleko svěžeji.

Sklon terénu se umírnil, už to zase jede, ale vrásky nám dělá počasí. Zatáhlo se. Skrze les toho moc nevidíme, přesto silné hřmění od západu zcela jasně ohlašuje příchod bouřky. U lesního přístřešku chvilku přešlapujeme a váháme. Nakonec jedeme dál. Cesta začíná klesat, víc a víc. Svěží šedesátkou přijíždíme na okraj Karlových varů - Doubí. Od západu se na nás tlačí šedá stěna deště. Občas se blýskne. Pojedeme dál a zkusíme tomu ujet. Teď už žádné kopce nebudou. Ne jen dnes, ale ani zítra. Čeká nás rovná cyklotrasa číslo 6 po březích řeky Ohře. S tou vidinou šlapeme do pedálů, kličkujeme mezi turisty, kterých je zde požehnaně. Přesto dešti neujedeme. Začíná drobně pršet. Restaurace u Svatošských skal, které se do výšky vypínají nad řekou, by byla dobrým úkrytem, ale je narvaná k prasknutí, takže dál a dál. Po úzké dřevěné lávce zavěšené na ocelových lanech se dostáváme na druhý břeh. Cyklotrasa pokračuje a déšť houstne. Nakonec zalézáme do jednoho celkem prostorného přístřešku u cesty a brzy se k nám přidávají další cyklisté.

Po slabé půl hodince je po všem. Znovu do sedel. Cesta je mokrá, ale rovinou podél břehu pod korunami stromů pěkně utíká. Zanedlouho přijíždíme do vodáckého kempu Loket, to je po dnešních parných a na závěr i mokrých šedesáti kilometrech konečná. Stavíme stan, pak sprcha a na závěr si jdeme sednout do bufetu na pivko a jídlo. Sedíme a máme pocit jakéhosi dejavu. Aby ne, když jsme si tu sotva před čtrnácti dny dávali oběd při sjíždění Ohře na lodích. Tenkrát nás určitě nenapadlo, že se tu za chvíli zastavíme znovu, jenom na kolech.
Večerku máme poměrně brzy, ale usnout se nám moc nedaří. V malinkém cyklostanu je horko. Kemp je plný a je tu pěkně rušno - hlavně jedna skupinka ožralých vodáků dělá virvál a řve na celý kemp dlouho do noci. Nehodlá přestat, ani když už jsou všichni ostatní zalezlí a rádi by spali - že jsou mezi nimi malé děti, co na tom. Zábava je samozřejmě třeba, ale trochu ohleduplnosti by také neškodilo. Prosba o alespoň nepatrné ztišení nemá účinek. Marná sláva. Trvá to dlouho, nakonec se však i oni zklidní a nad řekou zavládne tichá noc.

Den čtvrtý

Po ránu jsme já i Marťa trochu rozlámaní a nevyspalí. Nedá se nic dělat, na plynovém vařiči děláme čaj a připravujeme snídani. Pak rychle zapakovat a vzhůru do sedel. Objíždíme malebné historické městečko Loket, které je vystavěné ve svahu kolem stejnojmenného gotického hradu a které obtéká řeka kolem dokola, čímž z něj dělá jakýsi poloostrov. Pokračujeme dále proti proudu pohodovou ranní jízdou. Zatím je celkem příjemně a i když cítíme únavu z nevyspání i předchozích dní, jede se nám dobře až do Sokolova. Tady si děláme malou zastávku na Nádraží. Zatímco já hlídám kola, Marťa jde koupit lístky na vlak. Máme v plánu dojet sice až do Chebu, ale co kdyby se vyskytly nějaké komplikace - třeba bloudění, blouznění, výbuch sopky nebo jiný zásah vyšší moci a nestíhali bychom? Lepší mít vše připravené v předstihu, když je nádraží takhle při cestě.

Cyklotrasa číslo 6 nás vede kolem města při řece západním obloukem, takže ruchu dopravy zůstáváme ušetřeni. Povrch se mění ze zpevněné šotoliny na asfalt a kilometry pěkně naskakují. Přibývá cyklistů i inlajnistů, běžců a pejskařů. V Citicích jsem se náhle zarazil. Úplně jsme zapomněli, že jsme si chtěli udělat malou zajížďku a podívat se na jedno zajímavé místo. Bylo by velká škoda ho vynechat, takže stop, čelem vzad. Dva kilometry po proudu, pak přes most a stojíme na břehu veliké vodní plochy jezera Medard. Jde o zatopený důl, který se po skončení těžby začal napouštět vodou z nedaleké Ohře. Napouštěl se skoro deset let a teď je z něj jezero, u kterého si člověk připadá jak někde u Středozemního moře. Moc hezké místo. Tenhle způsob rekultivace těžbou poškozené krajiny se mi celkem zamlouvá.

Dlouho se nezdržujeme a valíme dál. Zpátky na cyklostezku. Slunce to opět pěkně roztápí, i když ještě není takové vedro jako v minulých dnech. Martě rychle ubývají síly. Čtvrtý den v sedle je na ní už hodně znát. Ale na to, že nikdy předtím nic takového neabsolvovala, drží se opravdu statečně. Žádné protesty, žádné nářky. Jede pomalu, ale pořád dál a dál. Na kraji vesnice Dasnice je hospůdka se zahrádkou. Ač není ještě zdaleka čas oběda, zastavujeme, abychom se posilnili. Mladinké hostinské jsou ochotné. Pivo, kofola a zelnačka... Přijíždí další a další cyklisté. Dorazit o deset minut později, už bychom si nesedli.

Cyklotrasa kopíruje řeku i železnici při druhém kraji a je to nádherný úsek cesty. V Dolních Pochlovicích přejíždíme na druhý břeh po kryté dřevěné lávce. Za prohlídku by určitě stálo Město Kynšperk nad Ohří. Bohužel na to už nejsou síly ani čas. Navíc zmizely lesy, přivítala nás otevřená krajina převážně luk a polí, ve které vládne slunce tvrdou rukou. Kousek za Nebanicemi zastavujeme, abychom se svlažili a snědli tatranku. Po řece projíždí vodáci v kánoích i na raftech - jedna loď za druhou jako na vodní dálnici.

„Ahój, jedeme dobře na Cheb?" ptá se nás jeden z nich - asi veselá kopa.
„Jo na Cheb, to musíte zpátky, na příštím sjezdu to otočte."
Cyklotrasa se kroutí dál podél řeky, jen chvílemi se od ní vzdaluje. Město už není daleko, jenomže vedro z jinak moc pěkné cesty dělá strastiplnou pouť. Začíná se nám to zdát nekonečné - o to víc, že čas odjezdu vlaku, ve kterém máme rezervované místo na dost drahou jízdenku, se neúprosně blíží.

Silničáři s traktorem vysekávají trávu podél cyklostezky, sekačka kromě trávy bere drobné ostré kamínky a metá je přímo na cyklostezku. Jeden takový se ostrým hrotem postavil Martě přímo před kolo a milá Marťa vypustila duši. Nejdříve musíme najít kousek stínu, pak se pouštíme do bleskové opravy. Za pět minut je po všem, defekt odstraněn a nezadržitelně směřujeme ke svému cíli.
Zvládli jsme to a ještě s nemalou časovou rezervou, kterou využíváme, abychom alespoň v rychlosti okoukli veliký kostel sv. Mikuláš a rozsáhlé náměstí s řadou krásně udržovaných historických budov. Cheb je opravdu moc pěkný a s Marťou jsme se dohodli, že ho v brzké době budeme muset navštívit ještě jednou a prohlédnout si ho důkladněji.

Nabíráme směr k nádraží. Jak se vzdalujeme od centra, dojmy trochu ochabují. Omšelé městské ulice plné osob nevábného vzezření a pochybných charakterů. Na rohu má sraz partička feťáků. Jeden z nich si přímo před námi šlehne dávku do žíly, jako by si v cukrárně dával zákusek... Rychle pryč odsud!

Podařilo se, jsme na nádraží. Jdeme se schovat do klimatizované nádražní budovy a koupit si nějakou svačinu na cestu. Vlak má zpoždění - jak jinak - a my se naivně báli, že přijedeme pozdě. Ale konec dobrý, všechno dobré. Poslední náročný úkol: nasoukat kola a všechnu bagáž do pendolina, které není pro tyto účely zrovna konstruované. I to však zvládáme a nakonec už se bezpečně necháváme unášet k domovu. Ještě několik přestupů. Závěrečný úsek neklimatizovanou lokálkou plnou lidských těl, sednout si nemůžeme, musíme držet kola - vedro, dusno... silou vůle vzdorujeme mdlobám. Asi poslední zkouška odolnosti. I tu jsme absolvovali úspěšně. Před osmou hodinou jsme doma. Cesta přes několik západočeských lázeňských měst a kolem minerálních pramenů je u konce. Měli jsme štěstí na ochotné a vlídné lidi (až na pár výjimek), poznali jsme malebný kousek České země, dovezli si zážitky, unavená těla a od železité vody zrezlé bidony. Bylo to úmorné, ale bylo to krásné - a to, jak každý ví, cestování na kole bývá - ať už se jede kamkoliv. Jsem moc rád, že i Martě zachutnalo a nezlomily ji ani krušné podmínky, které panovaly. Je to žena s duší amazonky, a tak příště určitě vyrazíme zas.

Fotogalerie

05.11.2020 vložil/a: JohnyB
karma článku: 3.86
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

330 Šumavou aneb jedna vyjížďka se sedmi Nej

Cestování
Víte, kolik kilometrů dokáže ujet na kole Chuck Norris? No přece všechny! Ale vážně. Je to vlastně zajímavá otázka nabitá výzvou. Ruku na…
09.02.2020
JohnyB
(4.76)

Putování na posvátnou horu

Cestování
Den 1. Čtvrtek, 18. července 2019 ráno nakládám na kolo brašny narvané k prasknutí a k tomu i malý stan. Počasí se tváří celkem příznivě,…
14.12.2019
JohnyB
(4.78)

Známé i neznámé vrcholy Klatovska 4 - Koráb, Doubrava

Z regionu
Panuje horké letní odpoledne, potí se mi záda v autě, potí se silnice pod autem a určitě se pěkně opotil i zajíc, který vyskočil z pole…
18.09.2019
JohnyB
(3.3)
PR

Vyvracíme mýty o elektrokolech: rozhodně nejsou jen pro lenochy!

 ()
Zastánci klasických kol by mohli říci, že „se nám tady rozmohl určitý nešvar“. Elektrokola se totiž v současné době začaly na ulicích objevovat jako houby po dešti. A stejně tak jako si velmi rychle našla hodně zastánců, objevili se také jejich odpůrci.

Jak prodloužit životnost baterie do elektrokola

 ()
V tomto článku bych chtěl uživatelům elektrokol dát pár rad, jak prodloužit životnost jejich li-ion baterie do elektrokola.

Jak se udržet ve formě na kolo i v zimě?

Fitness výživa může být nejen zdravá, ale i lahodná ()
Jak cvičit doma přes zimu, aby tělo nezahálelo? Zvolit můžete kardio nebo HIIT kardio, které vás skvěle připraví na letní cyklo túry. Každou sportovní aktivitu je důležité doplnit správnou výživou pro fitness.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

237 cyklistů (13 přihlášených)

Cesta k pramenům

Nápadů na různé cyklovýlety, cyklotoulky a jiné cesty v sedle dvoukolého oře nosím v hlavě plný pytel. Každý…
JohnyB | 05.11.2020

Přesmykač pro Favorita, třípřevodník a indexové řazení

Na mém Favoritu se mi po 20 až 30 letech probrousila kladka presmykače na straně co shazuje řetěz z větších…
Brahma | 18.10.2020

Jižní Morava na kole v turistickém duchu

Na jižní Moravě byl na kole téměř každý z nás – pohodová krajina s novomlýnskými nádržemi, výhledem na…
Ladulak | 15.10.2020