reklama

Valíme na Moravu - poprvé

Žižka na to dohlíží
Žižka na to dohlíží
Foto: Autor

Na Moravě, v Třebíči, máme tetičku. Já, bratr, děda a kamarád Slávek za ní a za dalšími příbuznými v okolí jezdíme každý rok, někdy i dvakrát. Cesta autem dlouhá 250 km, skoro tři a půl hodinky jízdy. A tak jsem si řekl, pro cyklistu dobrá výzva! V žádném případě ale nepojedu po hlavní silnici! Cyklostezky, terén a vedlejší silničky s navštěvováním spousty zajímavých míst.

Zahájil jsem přípravy. Podle propočtů by mi cesta měla trvat den a půl. Vytiskl jsem si mapu přesně pro naplánovanou trasu. Kupovat pro celou štreku turistické mapy, asi bych se zruinoval, proto nesmím nikde opustit mapový list, jinak jsem ztracen a budu po Čechách nejspíš bloudit navždy. Ano, jsem tak trochu konzerva, navigaci na kole nepoužívám. Je to prostředek pohodlí a pohodlí se k dobrodružství nehodí. Rozhodně ji nikomu nechci vymlouvat, ale přeci jen mapa je mapa, člověk už s ní musí umět trochu pracovat a hlavně, Nikdy se v ní nevybijí baterky!

Čtvrtek. V práci jsem skončil už po obědě a rychle domů, balit, osedlat svého dvoukolého oře a ve tři hodiny odpoledne dupnout do pedálů. Zbylí členové výpravy pojedou samozřejmě autem. Jenomže zatímco já se budu rozvalovat bůhvíkde ve stanu, mít celý les jen pro sebe a ládovat se lahodnou konzervou, oni dorazí do cíle už večer, namačkají se v teplé světničce u teplé večeře, budou si povídat a pak zalezou do měkkých postelí - nu, jejich škoda.

Starost mi dělalo jen počasí. Přeci jen, začátek září se nevyznačuje výletnicky ideálními podmínkami. A tvrdila to i předpověď. Přesto zatím se žádná smršť nekonala, obloha oblačná, teplota příjemných 22 stupňů. Vyrazil jsem svižně - tak svižně, jak to jen s obtěžkaným bicyklem jde. Přehoupl jsem se přes Týnec, nechal za sebou Klatovské Luby a skrze Spálený les do Mochtína. Odtud jsem musel překonat táhlé úmorné stoupání na Hradiště. Já chtěl dopředu nahoru, brašny táhly dozadu dolů. Měl jsem nad nimi jen nepatrnou převahu a tak jsem se pomalinku sunul dál. Cyklotrasa 305 mě dovedla do Buršic, kde jsem si to zkrátil přes les. Za obcí Letovy ale nastala drobná komplikace. Silničáři zde zrovna položili nový asfalt. Nevím jestli jsem přehlédl nějakou zákazovou značku, každopádně jsem na něj vjel. Zprvu to vypadalo dobře, jenomže jak jsem pokračoval dále, terénní pneumatiky začaly vydávat nepřirozený mlaskavý zvuk a třebaže jsem mířil z kopce, jízda se stávala obtížnější.

A kruci! Rychle jsem sesedl. Co teď? Vrátit se a ztrácet čas i síly nějakou objížďkou? Ne! Stále vpřed, zpátky ni krok! Odhodlaně jsem se sunul dál po krajnici i příkopem. Pak, pod kopcem a za zatáčkou jsem je dojel - četu v oranžových vestách kolem velkého silničního válec. Když jsem se kolem nich prodíral příkopem, klepali si na čelo. Já raději klopil zrak a koukal rychle zmizet.

Větší starost mi dělala černá mračna, která se na mě od jihozápadu rychle dotahovala. V Týnci dokonce spadlo prvních pár kapek. Váhavě jsem přešlapoval na návsi před útulnou autobusovou zastávkou. I zlověstné zahřmění z dálky mě vyzývalo: zůstaň. Ale čísla na hodinkách zase křičela: ty srabe, koukej nasednout a šlapat, než bude večer. S hodinkami jsem se nechtěl rozkmotřit, a tak jsem do toho šlápnul.

Z Horažďovic mě vedla Otavská magistrála a červená turistická značka v jednom. Tady jsem si jízdu skutečně vychutnával. Rovinatá udržovaná pěšinka přes lučiny, mezi travnatými stráněmi a skrze borové a dubové hájky, po levé ruce břeh Otavy, spousta odpočinkových míst s lavičkami. Pro rodinnou vyjížďku jako stvořené. Skutečně krásný úsek cesty. Škoda jen toho počasí.

Déšť se na mě nakonec dotáhl, jel za mnou v háku až do Dolního Poříčí a tam nastoupil. Nedokázal jsem mu ujet. Spásou byl most přes řeku. Stihl jsem se jen tak tak prodrat skrze prales kopřiv a netýkavek k jeho pilíři. Začalo lít jak z konve. V „přístřeší jsem sice nalezl relativní sucho, zato chladno. Pršelo čtvrt hodiny, půl hodin, třičtvrtě hodiny... Zazvonil mi telefon. Volal kamarád, že už jsou na cestě a jestli nechci někde vyzvednout, když tak leje. Ta představa byla lákavá, ale hrdinně jsem odmítl.

Pršelo déle než hodinu a večer se neúprosně blížil. Světla ubývalo. Asi tady budu muset přespat, blesklo mi hlavou. Pak ale déšť trochu polevil. Nesměle jsem vystrčil nos. Jen drobně mrholilo. Teď by to šlo. Vydrápal jsem se s kolem zpět na cyklostezku a doufal, že do Strakonic to ještě dám. Neujel jsem však ani půl kilometru a déšť opět nabíral na síle. Jako záchrana stál vedle stezky malý kamenný klenutý můstek - Žižkův most. Potok pod ním už netekl, soudruzi změnily jeho cestu před mnoha lety jinudy. Ani cesta přes něj nevedla, ta šla okolo. Můstek se proměnil v pouhou památku - a přístřeší pro zatoulané cyklisty. Že bych skutečně měl tu čest ukrývat se pod mostem, který nechal vystavět slavný vojevůdce Jan Žižka? Informační cedule to nepotvrdila ani nevyvrátila. Jen oznamovala, že můstek z doby husitské skutečně je. Ať už ho postavil Žižka nebo někdo jiný, jistě neměl tušení, že o pár století později tu najde před deštěm útočiště znavený cyklista.

Prostor pod kamennou klenbou byl suchý, rovný. Stan stavěti netřeba. Uhnízdil jsem se, něco zbaštil a zalezl do spacáku. Rychle se stmívalo, déšť neustával.
Spánek byl často přerušovaný rámusem od vlaku projíždějícího po nedaleké železnici. Pršet přestalo někdy kolem půlnoci. Nad ránem, asi ve čtyři hodiny, mě vzbudil podivný šramot a záblesky na protějším stromě. Chvíli jsem to zmateně pozoroval až mi to došlo. Po cyklostezce přicházel člověk, světlo pohupující se baterky mihotalo po zemi i po stromě. Nebyl sám, vedle nočního chodce kráčel veliký pes. Oba dva pak uhnuli z cesty na louku. Baterka zhasla. Že by nějaký myslivec? Pak jsem ve tmě uviděl oranžové světýlko pohybující se nad loukou. Snad se chlapík neproměnil v bludičku?! Vtom mě do nosu praštil typický pach - aha, cigareta. Muž se po chvíli vracel zpět, zdálo se, že si mě nevšiml. Zato pozornosti psa jsem neunikl. Čmuchal stále blíž a přibližoval se. Byl opravdu velký. Pro jistotu jsem si připravil nůž na obranu. Neblahé zážitky po konfrontaci s vlčákem v minulých letech mi vytonuly ve vzpomínkách.

Náhle jsem byl osvícen - a prozrazen. Naštěstí muž neměl o bivakujícího cyklistu žádný zájem. Psa si přivolal a pokračoval dál svou cestou. Už jsem neusnul. Když se začalo rozednívat, spolknul jsem muslityčku a banán. Sbalil spacák a naložil vše na nosič. Oblékat jsem se nemusel. Už večer jsem na sebe navlékl všechno, co jsem měl. Noc byla chladná, stejně jako ráno. Nebe pošmurné, ale nepršelo. Nebyl čas otálet, měl jsem před sebou dlouhou cestu a včerejších slabých 50 kilometrů mi z ní moc neodkrojilo.

Rovinatá pěšina a pak silnice mě dovedly přes Katovice a pak Pracejovice do Strakonic. Ze Strakonic to byla parádní svižná jízda placatou krajinou. Otavská magistrála a modrá turistická značka mě přivedly do Sudoměře. Ano, do té Sudoměře. Nemohl jsem odolat a neudělat si malou zajížďku. Chtěl jsem se podívat na rybník, kde Žižka svou fintou v blátě utopil celé slavné křižácké vojsko. Také jsem vyjel k Žižkovu památníku - mohutné soše z kamenných bloků tyčící se na pahorku mezi okolními rybníky.

Cesta zpět na silnici byla horší. Po zelené turistické značce kolem rybníku jsem se musel probojovat křovím, rákosím i zoraným polem. Znovu na asfaltu jsem už snadno uháněl přes Heřmaň až k Protivínu. Cesta k Protivínu, netrvá ho dinu, prozpěvovala si Evička ve filmu Slunce, seno... á já teď také. Za Protivínem končily roviny a začala se vypínat pahorkatina - Písecké hory. Už z dálky jsem si všiml rozhledny na nejvyšším z kopců. Velice mě lákalo podívat se tam - a vlastně proč ne?

Projel jsem město dlouhou ulicí dlážděnou kočičími hlavami a od nádraží směřoval po cyklotrase 1091 přes vesničku Nová Ves u Protivíta a vzhůru do lesů pořád a pořád do kopce. Začaly se projevovat první příznaky únavy, ale spíš to bylo tím, že na rozcestí jsem uhnul ze zpevněné cesty a po turistické značené trase se štrachal k vrcholu úzkou pěšinou přes kameny, kořeny, převážně tlačmo. A do toho i teplota vzduchu stoupala.

Na vrcholu Vysoký Kamík s nadmořskou výškou 627 m n.m. jsem stanul před desátou hodinou. Pak ale přišlo zklamání, rozhledna, která měla spodní část zděnou a vrchní část věže ze dřeva a oceli, byla zavřená. Tak já se skoro hodinu plahočím desetikilometrovou zajížďkou, šplhám do kopců a překonávám převýšení 225 metrů a všechno nadarmo! To je k vzteku. Zklamaně jsem opřel kolo, posadil se na lavičku u nedaleké dřevěné pokladny a vytáhl muslityčku. Sotva jsem dožvýkal poslední sousto a chystal se s nepořízenou zpět na cestu, dolehl k mým uším hukot motoru. Sílil a sílil. Chtěl jsem odjet, ale zvědavost mě přiměla počkat. Za chvilku jsem to uviděl Po strmé cestě, z druhé strany než jsem přijel já, se k rozhledně drápal malý tereňáček. Na vrcholu zastavil, vystoupil chlapík, vytáhl klíče a namířil si to rovnou k pokladně.

„Budete otevírat?" zeptal jsem se pln nadějí. Že bych měl takovou kliku?
„Jo, za chvilku sem má přijít nějaká škola na výletě."
„A mohl bych se taky podívat nahoru?"
„Jasně, není problém."
Zamknul jsem kolo, zaplatil vstup a stoupal po točitém schodišti vzhůru. A opravdu to stálo za to. Výhled byl nádherný. Polovinu jižních Čech jsem měl jako na dlani. I kus jižní Šumavy jsem v zakaleném obzoru spatřil. Dlouho jsem se však nezdržoval, čas rychle utíkal a cesta ještě dlouhá.
„To jste to vzal nějak rychle," divil se správce.
„Jo, trochu spěchám, jedu daleko."
„A kampak máte namířeno?"
„Do Třebíče," odpověděl jsem hrdě.
„Do Třebíče?!" Vrtěl správce nechápavě hlavou. „A odkud?"
„Od Klatov," chlubím se a nesnažím se to skrývat.
„Ježiš, taková dálka..."

Pak jsem ještě dostal pár rad, kudy nejlépe z lesa a zpět na svou trasu. Rozloučil jsem se a pustil se terénním sjezdem z východního svahu. To už se nahoru drápala první skupina mládeže. Minul jsem je téměř nepovšimnut.

Modrá značka mě vyvedla z lesa ve vesničce Shon a pak už tradá na Temelín. Pomalu jsem projížděl kolem elektrárny a obdivoval monstrózní chladící věže. Pak ještě kus do kopce a rychlý sjezd k Hněvkovické přehradě. U hráze jsem si dopřál malou svačinu. Pak přišlo nepříjemné táhlé stoupání do Horních Kněžeklad. A tady jsem se s píseckou pahorkatinou rozloučil. Přivítal mě kraj rozsáhlých rovin - na obzoru ani jediný kopeček. Valil jsem to s větrem v zádech konstantní třicítkou na Žimutice, Hartmanice, Zálší. Pří průjezdu vesničkami Zálší a Mažice jsem měl pocit, že jsem se přenesl do nějaké pohádky. Nádherně upravená udržovaná staročeská stavení. Dvorečky a zdobené štíty s kudrlinkami", rybníčky, trávníčky, radost pohledět. Cestování na kole - to je úplně něco jiného než autem. Člověk vidí mnohem víc, vnímá i ušima, nosem a vůbec celým tělem. Už se jen neveze, ale prožívá. Kdepak, to se vůbec nedá srovnávat.

Škoda jen, že v Mažicích ani v Zálší jsem neobjevil žádnou hospodu, kde by se vařilo. V břiše mi už řádně kručelo a také únava se rozlévala do nohou, i rukou.
Za obcemi mě pohltil rozsáhlý borový les. Přírodní rezervaci Borkovická Blata s mokřady a rašeliništi jsem bohužel minul bez zastavení. Už mě začínal tlačit čas - a také zadek. Snad někdy příště.

Konečně mě přivítala Soběslav. Vyhládlý jak vlk jsem se ani neobtěžoval s hledáním nějaké restaurace. Přijel jsem na náměstí a vzal útokem první vietnamský krámek, který se mi připletl do cesty. Rozvalil jsem se na lavičce v samém srdci města jako velkomožný pán a tlačil do sebe bagetu, zajedl ji sušenkami a jako dezert zakousnul banán. To vše jsem spláchl energetickým nápojem. Zpět do sedla se mi moc nechtělo, ale nad střechy budov se začaly zvedat hrozivé černé mraky a hřmotným hlasem mi vyhrožovaly, že mě pěkně zlijí.
Ve vesničce Lžín se ukázalo, že to byla lež. Sice jsem chvíli váhavě přešlapoval u autobusové zastávky, pak si ale bouře šla svou cestou a já také.

Další významnou zastávkou byla Červená Lhota. Kouzelný zámeček, který rozhodně nedělá ostudu svému jménu, stojí uprostřed rybníka, a kolem něj bujný anglický park. Místo jako z pohádky - a skutečně se zde nejedna pohádky natáčela. Objel jsem si zámek po břehu rybníka. Rád bych se podíval i dovnitř, ale zrovna zde probíhala svatba. Ženich a nevěsta vycházeli po hradním mostě. Raději jsem se stáhl do ústraní a vše pozoroval z lavičky. Ještě před další cestou jsem promazal řetěz. Od Soběslavi mě všechny jeho články úpěnlivě prosily, abych je také nakrmil lahodným mazivem.

Okouzlen tou nádherou jsem šlapal dál. A protože silnice už se mi začala nějak zajídat, proč to nevzít trochu terénem. Modrá turistická značka z Deštné přímo křičela: pojeď se mnou. A já jel. Rázem bylo po okouzlení. Táhle stoupání, pak cesta loukou a neustálé vymotávání trávy z pastorků. Chvilku štěrkovou lesní cestou a pak úzká, podmáčená kameno-kořenitá pěšinka mezi nízkýmy smrčky a travou. Prodíral jsem se tlačmo vpřed a zlobil se na sebe.

„Ty vole, že jsi radši nezůstal na silnici. Hezky by sis seděl, pedály se točily - klídek, pohoda... ale to né, ty máš kolo do terénu a proto furt musíš vymetat někde nějaký roští. Tak si teď tlač!"

Ani Kamenice nad Lipou. Nepřinesla žádnou velkou úlevu. Hlavní ulice uzavřená, rozkopaná. Zkoušel jsem to někudy objet. Výrazný orientační bod - zámek. Mají tu moc hezký zámek, ale kolem něj trasa neveda, tak zpět a jinudy. Ale přeci jen jsem za chvilku našel, co jsem hledal - žlutou šipku odkazující na cyklotrasu 1114.
Přivítala mě Vysočina. Kraj líbezný, mírně zvlněný, plný krásné vlídné přírody. Lesy a lučiny, pole a mokřiny... Jenomže vykládejte o tom cyklistovy, který má za sebou dvě stě kilometrů s plnou výzbrojí. Zásoby sil jsou na kritické hodnotě, nohy se točí spíše setrvačností. Pak neexistuje nic jako mírný nebo krátký kopec. Každé byť jen nepatrné stoupání se pod rouškou únavy mění ve strmý nekonečný výstup.
V Počátcích přišla skutečná krize. Na návsi jsem si vyhlédl vyškatulkovanou čistou lavičku - vypadala jako nová: lesklé hnědé opěradlo i sedátko. Hlavou se mi mihl stín nedůvěry a snad sama prozřetelnost vedla mou ruku, když jsem nejprve hmatem zkoušel, jestli se nejedná o přelud z vyčerpání a já se nesvalím do prázdna. Hnědá lepkavá barva na koncích prstů mě přesvědčila, že o přelud se nejedná - a také že bude lepší sednout si jinam. Co na tom, že druhá lavička byla sem tam zdobena ptačími hovínky. Bylo mi to fuk. Hlavu jsem si nelámal ani s tím, jestli se zde opravdu natáčel i ten seriál, který nedávno běžel v televizi. Tupě jsem zíral kolem a ládoval se směsí sušeného ovoce. Vůbec jsem si nějak nedokázal představit, že za chvilku budu muset vstát a pokračovat - že mě čeká ještě dobrých 50 kilometrů. Nakonec ale nebyla jiná možnost, večer se neúprosně blížil.
Stále na východ, pomalu ale jistě vpřed. Upustil jsem od svého záměru prohlédnout si hrad Roštejn. Projel jsem rozsáhlý les netečně. Nevzrušili mě ani vzrušení turisté, ani zdroj jejich vzruchu - divočák, rochnící se na okraji lesní cesty. Také on se nenechal ničím vzrušit.

Stejně tak Telč - historické město na seznamu UNESCO s množstvím krásných památek. Ještě včera jsem se těšil, jak se zde přinejmenším zastavím a porozhlédnu. Teď jsem na to neměl nejmenší chuť a projel jím bez zastavení.
Vlekl jsem své kolo - nebo kolo vleklo mě - nebo jsme se vlekli oba - a chtěli být už v cíli. Slunce přitom klesalo k obzoru. Teplota byla celkem příjemná. Ale ta cesta - táhlé stoupání, mírný sjezd, táhlé stoupání, mírný sjezd, táhlé stoupání... V jednom takovém, v lese nad Opatovem už panovalo šero. Právě ve chvíli, když jsem rozsvěcel světlo, jsem si všiml, že z tachometru na mě civí podivný údaj: denní vzdálenost 1,8 kilometru. Zřejmě někde kolem Opatova se musel vynulovat. Technická závada či chyba pilota? Když jsem to kontroloval naposledy, někde před Opatovem, měl jsem najeto 240. Nedalo se nic dělat. Do cíle už nezbývalo moc.
Už za úplné tmy jsem to valil lesním sjezdem do údolí řeky Jihlavy. Jakmile se stromy rozestoupily, přivítala mě světla Padrtova mlýna - konečně známé místo. Od útulné světničky, teplé večeře a měkké postele mě dělil poslední kilometrový dojezd. A hele, copak je to za dvě postavy jdoucí po ulici ozářené světlem lampy? Marťa a Sláva.

„Nazdár, tak už jsi tu? Jaká byla cesta? Jdem na jedno - přidáš se?"
Rád bych, ale v první řadě se musím najíst a trochu vzpamatovat. Pak za vámi přijdu. V duchu jsem ale dobře věděl, že až si sednu, už nevstanu. A tak to také bylo. Úmorná cesta dlouhá skoro 260 kilometrů, ale krásná. Cestování na kole se prostě nic nevyrovná. Domů už se já i kolo povezeme autem, ale až mi otrne, jsem zvědav do čeho se zas pustím.

Fotogalerie

28.07.2018 vložil/a: JohnyB
karma článku: 4.77
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Známé i neznámé vrcholy Klatovska 2 – Plošin, Boudovka

Z regionu
Je nádherné první zářijové odpoledne a já měl velké plány, jak ho co nejpříjemněji strávit. Tedy do chvíle, než mi na mobilu pípla esemeska…
02.11.2018
JohnyB
(4.11)

Známé i neznámé vrcholy Klatovska 1 – Hraničář, Kameňák

Z regionu
Jsem cyklista spíše závodního ražení a tomu podřizuji prakticky veškerý čas na kole. Vyjížďky pojímám formou tréninků. Stejně tak mám ale…
31.08.2018
JohnyB
(4.77)

Radoušovo bloudění

Sport
Stromy holé, půda zmrzlá, lesy tiché a mezi jejich kmeny se bělaly zbytky sněhu. Cyklistická sezona v nedohlednu a přitom já měl už takovou…
16.03.2018
JohnyB
(4.23)
PR

Projeďte Českou republiku na kole

 ()
Rádi poznáváte historická města, památky a přírodu ze sedla kola? Využijte v létě krásných teplých dnů a vydejte se na cyklodovolenou po České republice. V tomto článku vám přinášíme několik tipů na místa, která stojí za to vidět.

Cyklistické extrémní závody: Kam se přihlásit v roce 2019?

 ()
Letošní cyklosezóna je u konce, a tak nezbývá, než přečkat zimu a těšit se na další. Ta nás už teď láká spoustou cyklistických závodů, které se uskuteční jak v zahraničí, tak i u nás v ČR. Jaké závody si nesmíte nechat ujít?

Rakouský Burgenland v sedle jízdního kola

V Burgenlandu je krásně i na podzim. (© Burgenland Tourismus - Peter Burgstaller)
V Burgenlandu, jedné z nejmenších spolkových zemí Rakouska, čeká na cyklisty vynikající terén v podobě více než 2.500 km cyklostezek, včetně 7 prémiových okružních tras. Jejich obtížnost je skvěle odstupňovaná, vybere si tedy každý, od rodin s dětmi až po zkušené bikery zvyklé na náročné terény.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

133 cyklistů (3 přihlášení)

Salzkamergut – Solná komora a přilehlé okolí na kole 2018

Krásné místo, krásná příroda. Ideální destinace pro turistiku a cyklistiku to je oblast Solné komory v…
Marťas004 | 29.11.2018

Cyklotoulky Českomoravským Mezihořím 2018

Pro další víkend jsme zvolili podhůří Orlických hor. Chceme navštívit muzeum řemesel v Letohradě (já ne, byl…
ondrapisklak | 21.11.2018

Expedice 116 Novohradské hory

Motto : Když se na něco hodně těšíme, tak se to většinou pos... (nepovede). Ale tohle není tento případ. I…
Stanley58 | 20.11.2018