reklama

Podzimní

Sázava u Zbořeného kostelce
Sázava u Zbořeného kostelce
Foto: Autor

Za všechno může Jirka. Jirka Mastroianni. A taky Bill. Pochopitelně Gates.
To je tak.

U nás na vsi došlo k nadměrnému hromadění Jirků, tak aby bylo jasno, o kterého jde, dostali Jiříci přezdívky. Jirka Vata, Jirka Chytrouš, Jirka Hobzič a taky Jirka Mastroianni – zkráceně Mastroš. Mastroš byl zamlada velmi pohledný hoch a měl velké úspěchy u dívek a žen a ještě větší úspěchy pak slavil, když u stolu štamgastů vyprávěl, co všechno s nimi zažil a vyváděl.
Jenomže poslední dobou, tedy přesněji od úmrtí Jirky Chytrouše v čerčanském hospicu, s Jirkou moc legrace už není. Skoro ani nejsem rád, když ho vidím u našeho stolečku, jak ucucává tu svou malou plzničku, protože vím, co bude vyprávět.

Už žádné historky, jak málem umrznul, když musel nalehko utíkat před rozzuřeným manželem jisté dámy z Křivé Vsi, ani nelichotivé hodnocení výkonu rozhodčího místního fotbalového derby, s politikou už také skončil, mluví stále o tomtéž:
Kdo z jeho kamarádů právě umřel.
Do detailu popisuje, jaký to byl „dobrý kluk" a co ke konci ve špitále „zkusil" a pak se na chvilku zamyslí a počítá, o kolik byl mladší nebo starší než on. A hodně z nich je mladších, a neustále přibývají, tedy vlastně ubývají, a Jirka má naprosto přesný přehled.
Dopije malou plzničku, objedná si malou lahvinku Chenetky a pokračuje líčením utrpení Veledědka Říhy na eldéence, předtim než zemřel, jak jinak.
Dvě piva s Jirkou Mastrošem pro slabší povahy znamená tak půlhodinku v křesle psychoterapeuta, pro otrlejší pak večer plný smutku a vzpomínek na všechny ty dobré lidi, co jsme znali a už tu nejsou.

A teď k tomu Gatesovi.
Ten, protože ve Windows může za úplně všechno jistě zapříčil i to, že když jsem ráno otevřel svoji mailovou schránku, vykoukly na mě zprávy seřazené od nejstarší k té nejnovější. A na prvním místě ten pět let starý mailík od kamaráda Tomáše Vraného, ve kterém mě píše, jak habilitoval na docenta, ale hlavně, že se mu s jeho paní konečně podařilo adoptovat dva kluky, sourozence, dva a kousek a tři a kousek roku a z té zprávy čišelo to štěstí, které se občas Tomášovi jiskřilo v očích a které nikdy nedokázal utajit.

Ten mail a pak ještě takové ty divné hodiny, co místo ciferníku mají takové dva pootočené čtverce, takže člověk neví, jestli jsou ještě čtyři nebo už pět, které jsme od něj dostali svatebním darem, to jediné mi po Tomášovi zůstalo.
Je to dva roky, před fakultou černá vlajka, docent Tomáš Vraný zahynul na Slovensku pod lavinou.

A na mě tady z té zprávy, co nostalgicky ve schránce uchovávám, září to jeho štěstí, které je absolutně a nenávratně pryč.

Jako by mě někdo chytil pod krkem a začal škrtit, hodil na mě duchnu a pomalu mě dusil – musím ven, pryč, na vzduch.

Jedu zvolna z kopce k Sázavě, všude ticho, klid, vlastně mrtvo.
Listí žloutne a hnědne, tráva spálená ranními mrazíky, slunce svítí, ale už tak nehřeje, příroda odumírá. Jako kdyby to celé inscenoval nějaký špatný režizér, z kostelíka v Poříčí slyším naříkat baskřídlovky, vesnický pohřeb v plné parádě. Míjím hospic U dobrého pastýře v Čerčanech, kde jsme z Mastrošem byli rozloučit s Jirkou Chytroušem, který byl nadšen, že konečně pro něj našli nemocnici, kde se o něj špičkově starají, aniž by chudák tušil....
To jsem si tedy vybral cestu na projížďku...

Pětatřicet kilometrů v nohách, usedám na lavičku před opuštěnou vodáckou hospodou.
Pode mnou se jen zvolna plouží Sázava, odnáší zvadlé listí a polámané klacky.
Řece je to fuk, řeka neví a netuší, jaké to je, když na mužského přijde podzim.

Koukám do kalné vody a přemítám, jak je to vlastně všechno krátké, pár dní jara, létem jen proletíš a pak ten nekonečně dlouhý podzim, po kterém už nic než zima nenastane.
Budou další jara a léta, ale u těch už nebudeme.
Jak malicherné jsou všechny ty bitvy a spory, pachtění a boj o „správné věci" jsou-li vůbec správnými. Má to vůbec smysl?
Není lepší si sednout, nastavit tvář slábnoucímu slunku a užívat si dne, který jako všechny ty před ním, se už nikdy opakovat nebude?

Začíná být chladno, musím to otočit a vrátit se. Čeká mě další boj.
Jen s kopcem, ale tuhle bitvu vyhraju.
Chlap asi musí bojovat a rvát se za věci, co považuje za správné.
Jinak by se ten celý život smrsknul na Chytroušovo čekání U dobrého pastýře.

Fotogalerie

19.10.2012 vložil/a: Jindra8526
karma článku: 4.8
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Být králem na cestě ... 6. NDR

Cestování
Budou to už dva měsíce, a stále jsem nedopsal své vyprávění o poslední části cesty.Nedokážu, jako třeba Peggy, sepsat to po pár měsících,…
04.10.2019
Jindra8526
(5.3)

Být králem na cestě ... 5. Do Hamburku

Cestování
Čas, který potřebuji k tomu, abych se ráno vypravil jsem za ty dva týdny v sedle dokázal zkrátit na půl hodiny. Večer zbytečně nekrámuji,…
24.08.2019
Jindra8526
(3.91)

Být králem na cestě ... 4. Holandsko

Cestování
Cesta z frankofonního Bruselu do holandských Flander vede prostě přes arabsky mluvící Střední východ. Přijede-li člověk po dálnici, nemá…
10.08.2019
Jindra8526
(5.3)
PR

Výhody cestovní pojištění online

 (top-pojisteni.cz)
Cestovní pojištění by dnes mělo být samozřejmostí pro všechny, kteří se vydávají nejen na dovolenou. Online cestovní pojištění je pak ideální hlavně pro ty, co chtějí celou záležitost „sfouknout“ pěkně rychle z domu. A jaké jsou další výhody online cestovka?
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

439 cyklistů (20 přihlášených)

Gruzie s dětmi na kole - Jak jsme měli psa...

Asi před rokem, ani ne, jsme si začali pohrávat s myšlenkou, že s dětmi a koly vyrazíme do Gruzie, Arménie a…
Peggy | 24.04.2020

Západní Evropou s dětmi - část 6. - Provence

Naše děti už vědí, že když se chtějí vykoupat v moři, musí si k němu dojet na kole. Letos to měly obzvláště…
Peggy | 10.03.2020

Západní Evropou s dětmi - část 5. - Route des Grandes Alpes

To se prostě ráno vzbudíte, po snídani sbalíte stany a vyjedete si nějaké dvoutisícové sedlo... :-) Jmenuje…
Peggy | 26.02.2020