Hellenic Mountain Race – nekonečná stoupání v řeckých horách

Řecko si většina lidí představí jako dovolenkovou destinaci. Teplo, pláže a pohodička. Já jsem tam vyrazil na závod, kde jsem se pohledem na moře pokochal na úplně posledním kopci. Jelo se cik cak pohořím Pindos, kde se narozdíl od rozpáleného pobřeží držela zima. V nejvyšším kopci jsem vystoupal nad 2 tisíce metrů, takže to rozhodně není žádné „pohoříčko“. Na některých ubočích jsem viděl sníh.

Parametry závodu jsou 900 kilometrů, 27 tisíc metrů stoupání a startuje se v Meteoře, kde se na skalách tyčí pravoslavné kláštery zapsané do UNESCO. Úžasné místo. Sešlo se nás tam něco přes 200 z různých koutů světa.

Hned v prvním stoupáním jsem se dostal na úroveň Sněžky a to jsme startovali téměř od hladiny moře. Všechno se to ani nedalo vyjet. Místy to bylo tak prudké a šmiklavé, že přišly ke slovu ruce. Nebo stezka nebyla úplně jasná, takže asi pět se nás zaseklo na jednom místě a společně jsme hledali kudy dál.

Po sto mílích jsem se dostal do prvního většího města – Metsovo. Pohled na něj byl úžasný, bylo vrostlé do úbočí kopce. A vyjet ho nahoru taky stálo za to. Divím se, že Řecko nemá víc cyklistů. Míst na trénování je tu fakt hodně. V okolí se moc nejezdí, protože po trase nebyl jediný cykloservis.

Výhledy na hory stály za všechnu tu námahu a tlačení. To se změnilo v noci, kdy se rozpršelo a přestal jsem dostávat odměny. Horší počasí pokračovalo i další den a nálada se degradovala na nebezpečnou hladinu.

Od Metsova jsme dělali kolečko, takže večer jsem do něj znovu dojel. Všechny obchody bohužel zavřené, ale v restauraci jsem si dal burger na místě a do jedné brašny jsem nacpal celou pizzu na potom. Měl jsem takový hlad, že chutnala i studená.

Vyspal jsem se v jedné vesnici na náměstí a asi od půl druhé v noci pokračoval. Před sebou jsem měl pořádný kopec. Během 10 kilometrů jsem nastoupal 900 výškových metrů a nahoře bylo jen pár desetinek nad bodem mrazu. Byla to pořádná rozcvička.

V noci jsem naštěstí nenarazil na žádné psy. Ti jsou v Řecku postrachem a při prvním setkání s nimi jsem byl v hodně nesvůj. Hlídali cestu, po které jsem měl jet a neměl jsem tušení, jak se dostanu dál. Nakonec to vyřešila trojce závodníků, která přijela chvíli po mně a jeden z nich je seřval tak, že utekli do lesa. Od té chvíle jsem chápal, jak se na psy musí. Ten, kdo štěká nejvíc, vyhrává.

Ještě dopoledne jsem dojel na druhý checkpoint, kde jsem si dal špagety. Myslel jsem si, že v Řecku pojedu jeden gyros za druhým, ale špagety se ukázaly být nejsnáze sehnatelným jídlem se spoustou sacharidů.

Třetí den se udělalo pěkně a čekalo mě další velké stoupání. To bylo velmi těžké, ale jako odměnu jsem dostal druhé nejlepší výhledy na závodě. Mlaskal jsem si štěstím, že přesně kvůli tomu jsem do Řecka přijel. Jen dolů mi to moc nejelo, protože sjezdy byly technické a ještě jsem musel řešit povolené hlavové složení.

Jídlo bylo obecně těžké dokoupit. Připomínalo mi to Atlas Mountain Race, který jsem jel v únoru v Maroku. Tam taky nic nebylo. V Řecku jsem ale očekával, že všechno bude takové dostupnější. Jenže jiné je to asi na pobřeží a jiné tady v horách. V jednom úseku dokonce závodníci odstupovali kvůli hladu.

Třetí a čtvrtý den to byla taková rutina. Odhánět psy. Stoupat do vrcholků a zase z nich sjíždět. Většinu času tam nebyl ani náznak rovinky. Vyjel jsem kopec, sjel jsem sérií serpentin dolů, přejel nějaký most a znovu začal znova stoupat nahoru. Objevovaly se úseky, kde jsem musel do kopce kolo dlouho tlačit. Tretry jsem si definitivně zničil, protože takové množství chození jsem nečekal.

Do posledního checkpointu jsem dorazil k večeru. Bylo v největším městě na trase s větším supermarketem, takže jsem si koupil spoustu jídla. Dalších zhruba 24 hodin nic dalšího nemělo být. Území nikoho.

Ani těsně před cílem se trasa nesrovnala. Možná právě naopak. Asi 80 kilometrů před koncem mě těsně pod sedlem chytla bouřka. Naštěstí jsem byl spíš někde na jejím okraji, takže jsem se rozhodl přehoupnout na druhou stranu a sjet tam do údolí. Chytl jsem spršku krup, pár nepříjemně hlasitých hromů a moře vody. Ve sjezdu mi byla zima, ale ve výsledku jsem byl rád. Konce závodů bývají nudné a tohle mě hodně hnalo dopředu.

Dokonce na posledních 50 kilometrech probíhala „bitva o 11. místo“ Chtěl jsem ho vyhrát, ale řešil jsem technický problém, kdy se mi protáčelo sedlo a musel jsem ho dotahovat. V posledním kopci jsem toho závodníka skoro dohnal ... ale pak se mi naskytly tak krásné výhledy, že jsem na závodění rezignoval.

Dorazil jsem v nejlepší možný moment – zlatou hodinku. Napravo nekonečné zalesněné kopce. To mě na Řecku hodně překvapilo. Myslel jsem, že v horách budou nějaké zakrslé stromy, ale byly tam husté lesy. Bez kůrovce. A navíc prázdné. Potkal jsem jednoho turistiku, a když jsem se ptal, kolik jich po Řecku chodí, přiznal mi, že tu je tři týdny a žádného neviděl.

Nalevo zase pobřeží s městy, která se pomalu rozsvěcela. „Kontinentální“ část Řecka spojoval s Peloponésem krásný most. Najednou jsem zapomněl na všechny ty úseky tlačení, všechnu tu únavu a bylo mi úžasně. Do cíle jsem dojel hodně nadšený. A i když jsem rezignoval na závodění, udělal si nahoře pár fotek videí, toho závodníka jsem ve sjezdu nakonec dohnal a na 11. místo jsme dojeli společně. Sprintovat tam někde po městě by byla idiocie.

Byla to pro mě další zajímavá zkušenost. O to větší, že cestu domů do Česka jsem si naplánoval na kole. Pokud chcete navnímat, jak to v Řecku vypadá, připravil jsem i video ze závodu.