Na solárním kole z Orlických hor do Maroka - 1. část

Cesta v Maroku podél Atlantiku.

Foto: Autor

Další fotografie

Tento text je výrazně zkrácenou verzí deníku, který jsem si psal po cestě. Inspirací k jeho zveřejnění mi byly mimo jiné zdejší články od Peggy, i když jejím textům a jejich cestám a příběhům nesahám ani po kotníky. Spíš je to takové čtení pro ty, kteří by se o dlouhých podzimních večerech nudili...
Solární panel na vozíku slouží nejen k nabíjení veškeré elektroniky, ale hlavně k pohonu elektromotoru v zadním kole. Celou cestu jsem absolvoval bez dobíjení z veřejných zásuvek, pouze s tímto panelem.

Vyjíždím brzy ráno. Ve vzduchu je cítit typické letní ráno, jenom myšlenkami jsem trochu jinde. Odjíždí se mi nějak těžko, když vím, kolik mě toho čeká. Přece jen mám před sebou asi 8000 km cesty a kdo ví, co všechno mě potká.
Na jednu stranu se těším, je to vzrušující výzva, na druhou stranu si nejsem úplně jistý, jestli takovou vzdálenost vydrží vozík, a nakonec i já. Do deníku si píšu jednu z prvních poznámek: "Co jsem si to sakra vymyslel :)"

Zatím jedu přímo na jih a za Brnem po 179 km stavím u studánky stan. Nakonec to byl parádní den a už si začínám vybavovat, proč jsem vyrazil a co mě na tom tak baví.

Druhý den po desáté hodině dopoledne přijíždím do Rakouska. Fouká silný vítr do zad a lehce nakloněný solární panel pro optimální úhel pro maximální výrobu slouží i jako "plachta". Spolu s jasnou oblohou mě žene rychlostí přes 30 km/h vstříc Alpám.

Další den večer se ve Villachu napojuji na cyklostezku Alpe Adria a za městem přespávám u řeky Gail. V noci však přichází slušná bouřka a můj jednoplášťový stan totálně promokne. Spacák je nacucaný vodou a zbytek noci strávím víc času vybíráním vody ze stanu než spánkem.

Další den dopoledne přijíždím do Itálie. Ten dlouhý sjezd po Alpe Adria se nikdy neomrzí. V Itálii je samozřejmě nádherně, a tak suším spacák, užívám si pěkné počasí a vůni kvetoucích jasmínovníků a vistárií.
Dobrou náladu se mi snaží překazit hlasitě vrzající klika. V cykloservisu v obci Gemona del Friuli mi prodavač půjčí stahovák kliky, abych mohl čtyřhran namáznout.

V následujících dnech jedu nížinami severní Itálie směrem do Francie. Často mě štve hustý provoz, protože i na těch nejmenších vedlejších cestách je spousta aut a kolikrát je nakonec lepší jet po hlavní silnici se širokou krajnicí. Obzvlášť osmý den cesty se to všechno sejde: píchnutí kola, přestává mi fungovat zámek na kolo, praská mi lanko přední brzdy, v brašnách mi mezi oblečení vyteče čokoláda a celý den fouká silný protivítr. Na druhou stranu jsem rád, že vozík funguje. Ještě líp než jsem očekával. Než ráno sbalím stan, baterka na kole je většinou dobitá a díky naklápění dodává solární panel na slunci i za jízdy kolem 220 W. Za den se pak výroba i s mraky a stíny většinou pohybuje kolem 1600 Wh. Mohlo by to být i víc, ale často nestíhám vyrobenou elektřinu spotřebovávat, a naklápění tak používám jen občas.

Poslední den v Itálii se se mnou dává do řeči prodejce náhrobních květin před hřbitovem. Vypráví mi o historii místa. Nejvíc mě fascinuje jeho pozitivní, nakažlivá nálada, přestože tam takto prodává přímo před hřbitovem každý den už celých 23 let. Večer si pak vezu pizzu sebou na pláž, kde stavím stan. Stačí ale chvilka nepozornosti a jedna z větších vln mi opláchne zbývající půlku pizzy. Co se dá dělat, je ještě slanější než předtím a konzistence příšerná, ale mám hlad a nic jiného k večeři s sebou nemám.

Úsek podél italského a francouzského pobřeží až do Monaka je parádní, cyklostezka vede podél moře a skrz tunýlky, takže i po tomto kopcovitém pobřeží se jede skvěle a navíc je v tunelech v létě příjemný chládek.
Při prohlídce Monaka jsem se zdržel a do Nice přijíždím za tmy. Nemůžu najít místo na postavení stanu a tak ho stavím ve vyschlém písčitém korytu řeky Le Var a doufám, že v noci nebude v horách pršet.

Další dny jedu Francií převážně podél pobřeží Středozemního moře. Dva dny fouká vítr z boku rychlostí kolem 80 km/h a já jen doufám, že to vozík nepřevrátí. Moře burácí, u pláže vidím převrácenou výletní loď a aerosol vodní tříště se valí vzduchem i přes cyklostezku.

Čtrnáctý den cesty přijíždím do Pyrenejí. Tady, v 1300 m n.m. se mi líbí, připadám si úplně jako v Česku. Po rozpálené středomořské krajině opět louky a lesy. Zastavuji se v obci Llívia, španělské exklávě ve Francii, a přes nejvýše položený silniční průsmyk Pyrenejí, Port d'Envalira (2408 m n.m.), přijíždím do Andorry. Sotva se chystám na 22 km dlouhý sjezd do hlavního města Andorra la Vella, přichází bouřka. Schovávám se na jediném možném místě a to pod malou stříškou v průjezdu, jenže každou chvíli někdo potřebuje projet, a já v ten moment musím vylézt ven do krup, které ne a ne přestat. Výšlap do Pyrenejí v 35°C a o pár hodin později sjezd v 10°C, to jsou výkyvy. Večer stavím stan na louce v Andoře, na dohled od španělské hranice, a druhý den ráno pak tuto hranici přejíždím.

V dalších dnech pokračuji do města Reus u španělského pobřeží. Když se pak za tímto městem zastavuji u moře, cestou na pláž mi ucházejí kola vozíku. Na vině jsou trny kotvičníku, který roste na cestě. Pláště na vozíku nemají na rozdíl od kola speciální vložku proti propíchnutí a jsou jako prostřílené. Duše, která to schytala víc, má 8 děr. Tuto duši měním za náhradní a druhou lepím.
Začíná mě pobolívat zub. Ten mě pak občas trápí některé dny po zbytek cesty, hlavně v noci.
Další den překračuji nultý poledník a jedu podél pobřeží do Valencie, kde se potkávám s kolegyní z bývalé práce, která je zde na stáži.

Jedu dál na jih. Lidé mě stejně jako všude jinde často oslovují a jsou zvědaví, k čemu je ten vozík a kam jedu. Připadá mi hezký, jak jim dokážu tím kolem s vozíkem vykouzlit úsměv na tváři, někdy vlastně i jen tím, že projedu kolem nich na ulici.
Často se mi taky stává, že někde dávám pauzu a lidé ke mně přijdou, jestli nepotřebuji s něčím pomoct nebo jestli nechci vodu.

Přijíždím do oblasti zvané Mar de Plástico, plastové moře. Nekonečné lány plastových skleníků, ve kterých se ročně vypěstují asi 3 miliony tun zeleniny a ovoce pro evropský trh.

Červencové vedro ve Španělsku mi dává zabrat a kopcovité jižní pobřeží po cestě do Malagy tomu moc nepomáhá. Jedinou úlevou je koupání v moři, které si fakt užívám. Nezvykle horký večerní vítr od Afriky je pak jako obrovský fén a hned po vykoupání mě osuší. Akorát nemůžu usnout: o půlnoci je ve stanu 33°C a venku to není o moc lepší.
Po cestě z Malagy na Gibraltar mi zničehonic upadává vozík. Železná pásovina spojující oj se zbytkem vozíku praskla. Provizorně ji nahrazuju několika klacky bambusu, který roste u cesty. Tahle improvizovaná oprava nakonec vydrží, s jedním pozdějším dotažením, až do konce cesty. Aby toho však nebylo málo, cyklostezka podél pobřežní dálnice se o kousek dál zužuje natolik, že několik kilometrů úzkou uličkou mezi svodidly nemám šanci s vozíkem projet. Protože nechci absolvovat několikahodinovou zajížďku v kopcích ve vedru a ještě bez vody, jedu kousek po této dálnici. Večer už vidím v dálce za Gibraltarským průlivem Afriku a z pláže, kde spím, také mohutnou vápencovou skálu na Gibraltaru.

Další den ráno při příjezdu na Gibraltar na mě řve pohraničník, že musím zastavit a ukázat doklady. Chtěl jsem projet s hloučkem ostatních cyklistů, kteří nejspíš jako místní můžou projet a nic ukazovat nemusí. Sotva však popojedu asi jeden kilometr, zastavuje vedle mě ministr dopravy Gibraltaru na příjemné popovídání. Na parádní výhled ze skály na Gibraltaru, přes kterou se valí mraky, taky nikdy nezapomenu.
Z Gibraltaru do Tarify je to coby kamenem dohodil. Zastavuji se na nejjižnějším kontinentálním místě Evropy. Potkávám zde pár, který říká, že je moje cesta "very inspiring". Jestli je na tom aspoň kousek pravdy, třeba i tento stručný článek spolu s ostatními na tomto webu někoho inspirují k tomu, aby také někam vyrazil.

Z Tarify mám v plánu trajektem pokračovat do Maroka, jenže u pokladny neví, jestli mě na trajekt s vozíkem vezmou. Mám prý projít dozadu k trajektu a zeptat se přímo tam. Jenže se tam nemůžu dostat, u závory mě nechtějí pustit, protože nemám ještě lístek. Mezitím se mi místní policie snaží pomoct, ale ve výsledku mě každý posílá jinam.
Nakonec se obsluha trajektu diví, proč by vozík měl být problém a dokonce za převoz kola nemusím nic platit. O chvilku později už se na palubě bavím s paní z Casablancy, která mi dává tipy o Maroku a pomáhá vyplnit vstupní formulář do země.
Po příjezdu do Tangeru je to pro mě jako jiný svět. Doprava funguje ve stylu "nějak to dopadne", benzínka Shell a mešita v jednom, obsluha pak klidně natankuje benzín místním do PET lahve od Coly.

Dodnes taky nechápu, že se všude jen tak potulují lidé, ať je člověk kdekoliv. Úplně všude. Buď jen tak sedí u silnice mezi vesnicemi nebo v krajině, často pod stromem. A hlavně nikam nespěchají. Pro nás z Evropy, kteří se pořád někam ženeme, je to prostě odlišný a těžko nepochopitelný styl života.
Podobné je to i se stanováním. Večer stavím stan na odlehlém místě daleko od jakékoli vesnice. Ráno stejně kolem chodí lidé s osli. Kde se berou, nechápu. Takto je to pak každý den, v Maroku se nedá najít místo na spaní, kde by ráno okolo stanu někdo nechodil.

Druhý den projíždím marockými vesničkami a místní děti skoro v každé chtějí peníze. Říkají tomu "óro", prostě euro. V lepším případě poprosí, v horším zatarasí cestu a společně chytnou člověka i kolo, aby jim neujel. Když jim nic nedám, snaží se toho co nejvíc ukrást z kola a z vozíku. Někdy se snaží vytahovat věci z vozíku klidně i za jízdy. Podobnou nepříjemnou zkušenost má podle toho, co jsem četl, více cyklistů. Ale i to k cestě a zážitkům patří. Dospělí jsou naopak extrémně pohostinní. To si později odpoledne dávám pauzu na kraji cesty a v tom se opět zničehonic objeví vedle mě člověk a zve mě k sobě do sadu a domů. Nejsem si úplně jistý, jestli dělám dobře, ale po prohlídce banánových plantáží a darování papáji jej nakonec vidím přátelštěji a souhlasím.
Chvilku tlačím kolo pískem a za chvíli už poznávám celou jeho rodinu. Jazyková bariéra je bohužel celkem velká a tak se v některých chvílích těžko nějak rozumně domlouváme. Komunikujeme občas spíš stylem "ruce a nohy". Až po návratu zjišťuji, že šlo o dialekt arabštiny zvaný darija, a proto si s ním ani překladač občas moc nevěděl rady.
Rodina pak trvá na tom, že u nich mám zůstat přes noc, a já se vlastně ani nebráním.
Večer si prohlížíme fotky. Největší překvapení pro ně je, jak vypadá naše zima, když je v Orlických horách sníh. Taky si pak pouštíme navzájem písničky. Zrovna když hraje „Žijeme len raz", ptají se mě, o čem se zpívá. Protože nevím, jak to mají v muslimských zemích přesně s posmrtným životem, nechci to zbytečně komplikovat, a tak říkám, že je to o slunci a o létě.
Tak to jde až do půlnoci, kdy se najednou všichni, pro mě nečekaně, scházejí k druhé, a to hlavní, večeři. Jíme společně z jednoho velkého talíře, přímo rukama. Je to nezvyk, ale vždyť já mám vlastně tyto naprosto odlišné situace rád. Vidět, jak někde může všechno fungovat úplně jinak.

Po čtyřech týdnech cesty přijíždím do hlavního města Rabatu a přemýšlím, co dál. Prodloužit si cestu až na Saharu, nebo to tady otočit? Nemám přesně daný plán, tak kam teď?

Když ale v předpovědi vidím každý den přes 40°C a představím si dalších zhruba 1000 km tam a potom zase 1000 km zpátky v těchto vedrech, rozhodování je najednou jednodušší a cestu na Saharu odkládám na zimu. Otáčím se zpátky na sever, s plánem navštívit na zpáteční cestě Portugalsko.

Fotogalerie

Líbil se vám článek?  [+]