Moje cyklo-půl-Španělsko 2011

Večery se pomalu prodlužují a tak je čas zpracovávat letní archiv. Letos jsem s CK Leontýn vyrazila na kole do Španělska, v půlce jsem musela domů. Ostatní trasu projeli. Začala v Biskajském zálivu a končila na Gibraltaru.

Až bude brzy tma a venku ošklivo, podívejte se na:

http://bugabooess.rajce.idnes.cz/Spanelsko_na_kole_1/

Španělsko 2011

Krupá u Rakovníka, 10. července 2011, 5 hodin a 13 minut
Už jsem zase na cestě. Za zády mi zůstávají lidé, které mám ráda, rodina, milovaný fox Denda. Zakazuji si stýskání a snažím se soustředit na průběh cesty. Na německé dálnici nic moc, žádné uzavírky ani jiné nedostatky, přesto to drncá a psát se téměř nedá.
Zdenda vzadu, zasažen chorobou z povolání, absolvoval výklad o negativních vlivech nikotinu na lidské zdraví a plynule přešel k cholesterolu. I Vlastík mluví o práci. Nic pro mě, já beru „držhubné". Kdybych jim vyprávěla, o jakých lumpárnách se při výkonu svého povolání dovídám, jen bych je zbytečně rozladila. I bez toho jsou lidé z poměrů v naší zemi naštvaní. Program, který máme před sebou, nám určitě všechny pracovní reminiscence vyžene z hlavy.
Je čtvrt na osm a před sebou máme ještě plánovaných 150 km. Chválit se nemá. Zdržela nás objížďka na německé dálnici, asi 2 hodiny. Stopli jsme to v půl deváté na parkovišti v Champs du Correan ve Francii. Strávili jsme na cestě prvních 15 hodin.

Francie, Champs du Correan, 11. července 2011, 6 hodin
Kdybych neměla prošlapanou Provence, francouzské Colorado, oblast Var a Azurové pobřeží, řekla bych po letošním průjezdu Francií, že je to nezajímavá, řídce obydlená placka. Lány jsou zde širé, téměř jako ty naše velké rodné. Místo lesů jen remízky. Dálnice je prázdná, kvalitní, s příjemnými odpočívadly. Obloha je modrá a svítí slunce.
Vedra jsme si během dne užili až moc. V pět hodin se nám otevřel výhled na Pyreneje vlevo a pláže vpravo. Ožili jsme. Posléze fotím z okna první španělský snímek.

Španělsko, Cabo Higuer, 12. července 2011
Poprvé jsme se probudili ve Španělsku na břehu Biskajského zálivu s výhledem na Atlantik v kempu Faro de Higer. V noci od moře tak foukalo, že jsme se obávali, že nám vítr strhne stany nad hlavou. K ránu se utišil.
Slavnostní nástup k cyklopouti a startovního „ligouše" dáváme symbolicky u majáku Cabo Higuer a sjíždíme do baskického města Irun. Podívali jsme se na jeden palác z 15. st., katedrálu a historický špitál a vrátili se k radnici, kde jsme nechali kola. Obloha je jako z olova, ale neprší.
Stoupáme na vyhlídku St. Ermita Marcial, abychom se podívali na Biskajský záliv, Irun a deltu řeky Bidasoa z výšky 225 m n. m. Je zde park, restaurace, kostel a památník nějaké bitvě z 30. 6. 1522.
Co se mi první den líbí na Španělech? Běhají, jezdí na kole a milují pejsky všeho druhu.
Pokračujeme kaňonem řeky Bidasoa, drobně mrholí, ale je teplo. Musíme se z nuly vyškrábat do n. v. 847 m a zdolat 73 km.
Bylo to horší, než jsem čekala. Když jsme začali stoupat, mrholení se proměnilo v déšť. Stoupali jsme nejméně 10 km, ty poslední již v bouřce. Prochladlé a vyčerpané nás zastavili španělští policisté. Řekli nám, že jsme blázni a to, co děláme, je velmi nebezpečné. Byl totiž uzavřen tunel pro na hlavní silnici pro motorovou dopravu a tak jsme se v mlze a dešti dělili o silnici s nepřetržitou řadou aut a kamionů, které musely využít stejnou trasu. Poté, co jsme začali konečně klesat, se déšť změnil v krupobití. Zastavili jsme u jednoho stavení s tím, že už dál nejedeme. Byli jsme strašně prokřehlí, na kůži mokří, hřáli jsme se jeden o druhého, neměli jsme se do čeho převléknout.
Ale každé utrpení má svůj konec. Na zavolání přijel náš osvědčený řidič Martin, měl pro nás horký čaj a o 7 km dále vyhlédnutý opuštěný objekt, kde jsme se v suchu převlékli, posilnili se něčím ostřejším, uvařili si večeři a uvnitř postavili i stany. Dojeli jsme po sedmé hodině, urazili celkem 80 km a skončili v Calle Ventos Arraiz/Ultzama.
Už je nám zase fajn a je sranda.

Španělsko, Calle Ventas Arraiz - Ultzama, 13. července 2011
Ráno je opět kalné, cca15°C. Poučeni, oblékáme se tepleji a přibalujeme pláštěnky. Před 11. hodinou jsme v Pamploně. Právě tam probíhá svátek Los Sanfermines se slavným během mužů před býky, které ženou ulicemi Pamplony do arény. Fiesta trvá týden.
První co vidíme, jsou rozjaření mladíci a stany v parcích. Někdo vyspával svou opičku jen tak na trávě ve spacáku. Město je plné lidí. Všichni mají červeno-bílé oblečení. Muži bílé kalhoty s rudou šerpou kolem pasu, ženy různě kombinované červeno - bílé kostýmy, spíše kalhoty. Je zima. Všichni mají okolo krku rudý šátek s emblémem. Stejné je to i u dětí. Po městě hrají kapely.
Jdeme se podívat do arény. Celý den zde probíhají soutěže a zábavní programy. Vstup se platí až na podvečerní koridu. Před arénou je socha Ernesta Hamingwaye. Obcházíme památky a všude se proplétáme mezi davy červenobílých lidí. Město má ohromnou atmosféru. Neodoláme a jdeme si koupit pár místních suvenýrů. Při odjezdu máme štěstí, protože si ještě stíháme vyfotit slavnostní průvod se čtyři metry vysokými maskami. Paráda. Ještě odšlapat dalších 70 km a etapa je za námi.
Odpoledne se počasí umoudřilo, přestalo pršet, obloha zmodrala, jen foukal silný vítr. Naštěstí byl boční a zadní, tudíž nás spíš postrkoval, než obtěžoval. Bez problémů jsme dojeli plánovanou trasu, která měla 98 km. Spíme v Carcastillo v areálu malé opuštěné stáje.
Mezi Pamplonou a cílem etapy jsme viděli mnoho hradů, jakoby každá vesnice měla svůj. Města Olive a Pitillas měla velmi pěkné panoramata. Míjeli jsme i první olivové háje.
Na pohled je Španělsko velmi rozlehlé a řídce osídlené. Obilí je v první polovině července již posečené.