Rychlebské stezky

Jako dorostenec a puberťák jsem s kamarády hodně využíval kolo. Jakmile jsme měli po škole hup na kolo a už jsme brázdili nejprve okolí našich domovů, později pak i dále do hor. Jelikož jsem rodák ze severu Moravy, měli jsme to nejblíže do Beskyd a tak jsme sjezdili dosti strastiplné cesty místních hor a kopců. Zkrátka mě kolo bavilo a nutno říci, že jsem měl i něco „naježděno“, kondice nechyběla. Po maturitě ale přišly jiné problémy, stěhování za prací na druhý konec republiky a na kolo se jaksi nedostávalo.

Po dalších letech, kdy jsem si o kole nechal jen zdát jsme s rodinkou měli dovolenou v Jeseníkách. A protože ve mě pořád dřímá cyklistická duše, přemýšlel jsem, jak se zde dostat na kolo. Od známého bikera jsem věděl, že zde kousek jsou Rychlebské hory a v nich se nacházející Rychlebské stezky, které prý stojí zato si je projet. Kouknul jsem na internet, zjistil, že nadšenci kolem těchto stezek dokonce půjčují kola a bylo rozhodnuto – zajedu se tam podívat a konečně po několika letech se projedu na kole. Srdce mi zaplesalo, něco jsem přece sjezdil (i když hooodně dávno), kondičku snad taky nějakou mám, tak proč to nezkusit :-)

Druhý den jsem se dostavil do malebného městečka Černá Voda, kde se půjčují kola a odkud se na stezky vyráží. Sympatický mladík mi doporučil nějaké kolo zn. Merida, které se mi hodně líbilo a vyjel jsem. Že to s mou kondicí nebude to pravé ořechové jsem zjistil už po prvních dvou kilometrech po mírném stoupání po asfaltové cestě. Funěl jsem, cestu jsem bral zleva doprava a nebýt místních obyvatel kolem, tak snad sesednu a dám si hned pauzu. Tak jsem dofuněl až na začátek lesa a tam jsem si dal oddech. Pak znovu na kolo, ale to už mě začala bolet zadnice. Tak jsem inprovizoval a střídal polohy na kole. Že jsem vyjel z oficiální stezky mě ani s mou orientací nepřekvapilo, ale po dvoukilometrové objížďce jsem se dostal zázrakem zpět na stezky a to jsem zřejmě neměl dělat. Prudčí stoupání mě dodělávalo po třech minutách, stále se zhoršující terén mě dostával k šílenství. Když jsem si myslel, že už se po tomto terénu skoro nedá jet zaskočilo mne značení, které ukazovalo stezku prudce doleva, do lesa. To už jsem musel sesednout z kola, protože strom střídal strom a hlavně kamenitý terén bych asi nezvládl. Ne asi, ale určitě. Proto jsem se ohlédl, zda mne nikdo nevidí a potupně jsem kolo vedl vedle sebe a skákal s kolem ze šutru na šutr. Pak následoval krásný výhled na malebnou krajinu a zde jsem chtěl se vším seknout a teleportovat se zpět na start. Opřel jsem kolo, odhodil batoh a lehl si na kámen a meditoval (foto). Přece na tom nejsem tak špatně, pomyslel jsem si. Všichni si to tady chválí a já skoro brečím a skoro si nezajezdím. Sebral jsem zbytek odvahy a řekl si, že ze sedla půjdu jen minimálně.

Postupně jsem skutečně získával odvahu a sjezdy jsem si začal užívat. Asi jsem nejel jako jiní „vyježdění“ bikeři, ale našel jsem svou rychlost vázanou na mé bezpečí. Párkrát jsem ještě sesednul z kola, ale jinak se mi to začalo líbit. Dokonce jsem si začal i všímat okolí a uznale jsem zíral, jak si s těmahle stezkama dali hoši práci a kolik úsilí je to muselo stát.  Po pár hodinách jsem unavený, špinavý, odřený, ale spokojený vrátil kolo v Černé Vodě, poděkoval jsem za parádní zážitek a slíbil si, že se zde ještě vrátím.

* Ještě jednou děkuji za tyto stezky, je to parádní práce, i když asi ne pro začátečníky. Chce to mít tročku naježděno. Viděl jsem pár videí ze sjezdu těchto stezek a jen uznale kývu hlavou. Přece jen má člověk velké rezervy a myslet si, že jsem kdysi jezdil a to mi bude stačit na celý život je dosti naivní představa. Proto až se sem vrátím, už bych si chtěl tento skvost užít více. Proto hrá na kolo a jezdit, jezdit, jezdit...