reklama

Nepál - tak trochu jiný život (1)

oči Buddhy_Swayambhunath Stupa_Káthmandú
oči Buddhy_Swayambhunath Stupa_Káthmandú
Foto: Autor

Je noc 3. července 2012, náš syn s přítelkyní je v letadle a zhruba za dvě hodiny přistanou v Tbilisi. Nemůžu spát, v myšlenkách jsem s nimi, co je na Kavkaze čeká? Za dva měsíce se budou vracet stopem. Najednou mi začaly naskakovat věty příběhu, který už se odehrál.

Před čtyřmi měsíci jsme my přistávali na mokré letištní ploše v Káthmándú, po skle stékaly krůpěje
vody a vidět nebylo vůbec nic, jen temné mraky. Kde jsou ty hory? Co nás čeká?
A jak jsme se tu vlastně vzali?
Tak to musím proti proudu času, ne moc, jen tak o rok .

Kluky padáčkáře - mlaďochy, napadlo, že by si odskočili zalétat do Nepálu. Oslovili Jirku, už tam byl, zná to, bude vedoucí. Jirka oslovil nás, jestli se nechceme přidat. Proč ne. Sice jsme o této oblasti v našich dovolenkových plánech neuvažovali (ono kolo není v Himalájích zrovna běžným přemisťovadlem), ale je to výzva, znamení, kdo ví? Tak jo, jdeme do toho. Vypadá to na velkou sešlost, 12 lítačů, tak to bude síla.

Zvažujeme - neumíme řeči, nikdy jsme neletěli letadlem... na cyklo toulkách se pohybujeme pouze po Evropě, čeká nás několik obrovských neznámých.
Vlastně je to rovnice plná neznámých, ale hbitě si dosazuji: Jirka - jazyky, znalost letecké dopravy - Jirka, znalost místních poměrů - Jirka, ubytování - Jirka, průvodce - Jirka... no, snad zvládnu jít alespoň na toaletu sama. Vypadá to, že naše cesta stojí na jednom „majáku" - švagrovi.

A všechno bylo jinak.

Září. Pět měsíců do odletu. Termín je jasný, únor, mám jarní prázdniny, jindy to nejde. Tak to je první konkrétní bod. Druhý bod - vyhledat lety, ceny - čím dřív, tím levnější letenky. Filip hledá, serfuje.
Pořád se nic neděje. No jo, mlaďoši, na všechno mají dost času.
„Hele Jirko, chtělo by to fakt už začít jednat."
Konečně první schůzka. Něco je špatně. Je nás jenom pět! Ostatní se ani neozvali, v den schůzky David - nepřijede, tak to je hustý.
Bobr Cup, potkáváme Harryho, dostává slovní sodu, „prý nemá čas, ale času je prý dost".

Říjen. Tak další termín, Filip má hmatatelná fakta, hnulo se to. Poletíme přes Moskvu. Stále je nás jen pět. To se mi jen zdá.

Listopad. Letenky nic. Setkáváme se na Javorovém s Filipem. „ Filipe, letíš nebo ne! ......" „Ne."
Jitka, ne. „Jirko?!" „No, za těchto okolností....sorry." No, studená sprcha by bylo milosrdnější.
Fakta: Jsme dva a nic nemáme, jen tušíme, že asi chceme vidět Nepál. Stačí to?

Pavel se vrhá na internet, je ve svém živlu, tvořit itineráře je jeho hobby. Zahlcuje se variantami, ale stále je tu několik nevyřčených otázek, spíš jsou to bubáci, pro mě. Jazyková bariéra, co když to spadne, co tam sami budeme dělat? Máme ty letenky koupit? Let co našel Filip se už nejeví jako výhodný, proč letět přes Moskvu, když jsou zajímavější varianty.

Tak jo, rozhodnutí padlo, Pavel jde koupit letenky, všechno pozjišťoval, ale zaváhal, jde ven a volá: „Fakt to dáme? Přece jen jsme babička s dědečkem, není to pitomost?" „Dobrý, tak to nekupuj, večer to znovu probereme."

Nevydržím to a dilema svěřuji kamarádce Áje. Dostávám kartáč: „Co váháte, kdo jiný, když ne vy dva, je to výzva." Volám zpátky: „Vrať se, kup je!" Koupil, večer na ten papír z kopírky nevěřícně hledíme, 40 táců pryč a kupa nejistoty navrch. Tak jo.

1. Jazyk - píšu Ježíškovi, nadělila jsem si MP trosku, po Vánocích nahrávám fráze, do práce každé ráno kráčím se sluchátky na uších a opakuji : „I speak a little English. Good lucke." Můj píseček, spíš halda.
2. Itinerář - už je jasný, bude bez padáku, takže kam a jak, to je Pavlova parketa.
3. Fyzička - je nejvyšší čas máknout, večerní výšlapy nad lom, vybíhání Javorového po sjezdovce - teče ze mě jak z vola, lapám po dechu, Pavel mě zahlédl na startovačce: „Ty nejsi normální ."
Jásám, z parkoviště k hospě nad sjezdovkou 38 minut bez zátěže, druhý den totéž se zátěží, pociťuji slast.
Dcera chová moji vnučku a já místo hlídání blbnu?

To nestačí! Už vím, v Teplicích jsou super schody - 120 schodů, převýšení 20 metrů, dám to 10x za sebou, 3x týdně. Ze začátku mám pocit, že to bude snad moje smrt. Brzy se stmívá, je to romantické, jen to moje funění to ruší. Postupně se to lepší, už si užívám hry světla lamp.
Jo, ta holčina (šílenců na schodech je víc...), ta holčina to dala 4x a čeká na kluka se psem, pes po šesté točce zírá na pána: „To by fakt stačilo!" Všichni tři odcházejí. Uf, nic nesmrdí tak jako samochvála, ale těch 1000 schodů dám do 30 minut , urrrááá.

Pavel vyčetl, že na naší trase budeme muset v jednom úseku (směr Ulleri) během jednoho dne dát zhruba 3000 schodů. To bude děsný. Nebylo. V jednom dni to dokonce dalo převýšení 1200 m, schodů bylo přes 6000 a my si to neskutečně užívali.

4. Dilema - průvodce, nosič? Uvidíme. Cestovka? Na co, z cestovky nám naskakují pupínky. Takže sami, ve dvou, když budu padat na držku, najmeme nosiče cestou.

Prosinec. Člověk míní, příroda mění. Karambol, jeden den mrzlo, trochu nasněžilo a jediná zamrzlá kaluž široko daleko je moje. Z pádu nic nevím. Nemůžu používat pravou ruku. Super. Ruku mám v závěsu. Posilovna je tabu, prioritou jsou schody.

Leden. Anglina mi neleze do hlavy. Ruka je chromá, pochybnosti dotírají. Pavel objevil super stránky - jasný, přehledný, místní jídla s obrázky, ...zasvěcují mě do života Nepálců. Zase pochybnosti. No tak ty letenky necháme propadnout!

Syn (ten co se zrovna teď pohybuje po Kavkaze, mezi Gruzií a jižní Osetií) okamžitě reaguje: „Ani náhodou, vy odjedete, všem známým jsem už řekl, že letíte do Nepálu." Super.
V práci to nešířím, nechci vidět pochybovačné pohledy.

Tak ještě očkování - žloutenka. Doktor mi sděluje, že všichni z našeho městečka cestují do Nepálu. Chci po sestřičce kontakt na ony lidi. Ne. Chápu. Pavel na internetu objevil fotky z podzimního treku v Nepálu, kontakty jsou dostupné. Další očkování - sestřička mi sděluje, že má svolení předat mi telefonní číslo. „Díky, už jsme ho zjistili přes fotky." Během hovoru však zjišťujeme, že každá mluvíme o někom jiném. Doktor měl pravdu, „všichni" z města míří do Nepálu. Beru kontakt, domlouváme schůzku. Super dvojka, získáváme spoustu informací, Tomáš posílá slíbené fotky, pochybnosti ustupují. No, možná poletíme.

Co s sebou, abych to v horách unesla? Nakonec mám jen 13 kg. Dcera se raduje, to je spousta prostoru na dárky.

Únor. Týden do odletu. Vršíme hromádky, nácvik balení, převažujeme.

Poslední ahoj a jdeme na vlak. Tolik věcí je poprvé, i cesta s RegioJet, dostávám noviny, Mladou frontu, ty si cestou do Prahy přečtu. No, byly se mnou v Káthmándú, v Pokhaře a nakonec, téměř nepřečtené, skončily skoro po měsíci v koši, opět v KTM. Jsem nadšená servisem (to není reklama, tak to bylo) a brebentím o cestě do Francie. Pavel se očividně obává o můj zdravý rozum. „Francie? Ale my jedeme vlakem do Prahy a měli bychom se přemístit do Nepálu."

„Ale tahle loď už dávno vyplula." Moje podivná odpověď ho moc neuklidnila (z domu do Francie po EuroVelo 6 - to je plán na cyklo dovolenou na příští rok).

Jak málo stačí pro putování časem, nevěříte? Vystoupit na hlavním nádraží v Praze. Projít moderní, současné nádražní prostory, schody se vyvézt vzhůru a jste v 19. století, v klasicistní části. Přivírám oči, vidím dámy v šatech až na zem, slunečníky, kloboučky, pány v cylindrech.

Střih, Japonka se mě ptá na cestu. Neumím jí odpovědět, můj strašák - angličtina a to jsem ještě doma. Cizinci přiletí na letiště s prvotřídním informačním servisem a autobus je pak vyklopí před zchátralou budovou, vstup na hlavní nádraží Praha je vskutku dezorientující.

A co my? No, vydedukovali jsme kdy a kam nastoupit ve směru Ruzyně.
Získáváme první zkušenosti s letištním provozem, ještěže letíme z Prahy, ve Vídni bych se nejspíš otočila a chtěla domů, celý E.T.
Máme dostatečnou časovou rezervu, zhluboka dýchám. Rada další Češky z našeho okolí, která byla na podzim v destinaci kam míříme, je nepoužitelná!!! „Všichni v pohorkách letí do Nepálu, stačí se jich držet." Je začátek února, sezóna ještě nezačala a jediní v pohorkách jsme my, já a můj muž. Padl další mýtus.

Tak jo, jdeme z našich batohů udělat kokony a pak vyzvednout palubní lístky.
Ty brďo, během chvilky je máme a ani to nebolelo. Mezi těmi ostřílenými cestovateli se pohybujeme trochu rozpačitě, ale zvládáme to. Jsme v „duty" zóně a já se nečekaně cítím v pohodě.
Mám srandu z človíčka, kterému se kamarádi smějí, že má ke své pěně na holení intimní vztah, místo aby ji při kontrole z příručního zavazadla vyhodil do koše, nechal ji chudinku poslat jako samostatné zavazadlo.
Ocitáme se v „rukávu", tak tohle znám zatím jen z filmů a jsme na palubě.

Miláno. Davy lidí, kilometry chodeb. Navigaci jsme pochopili. Máme letenky jen do Dillí, dál to z Prahy nešlo, zavazadla naštěstí cestují bez naší asistence až do KTM, snad. Jdu do toho, nemám na výběr. Moje první anglická konverzace mimo gympl: „I speak a little..." chápající úsměv, ona mi fakt rozumí a tiskne mi palubní lístky do KTM, to je vítězství ducha nad hmotou, jsem šťastná.
Nadšeně si dělám svým pidi písmem poznámky na papír. Můj originální těsnopis zaujal Inda sedícího vedle mě. Je u vytržení, zjišťuje co je to za písmo. No chlapče, čeština v minimalizovaný podobě. Nechápe, jak to můžu psát a zpětně číst, zúročuji letitý nácvik výpisků ze SŠ a VŠ, někdo by řekl taháků..., přitom pouze šetřím naše lesy.

Čeká nás mezikontinentální let. První SMS s dětmi: Tak jaký je let? No, jako jízda takovým větším vlakem. Vlakem? Vlastně jo, ale s kulatými okýnky. A co s tebou dělá představa několika kilometrů nad zemí a případné turbulence? Zavřu oči, taková horší česká silnice, když dělám svozaře padáčkářům, drncá to občas podobně. Je úžasné sledovat slunce, nádherné červánky.
Najednou to drncá drobet víc. Zavírám oči. Pavel se ptá: „Ty spíš? Ty mě v tom necháš?" „V čem, já přece jedu autem po rozbitý D1."

Sleduji obrazovku před sebou, zeměkoule, průběh letu, teplota, výška... Jé, tady jsou filmy, našla jsem „Kostičky", tenhle díl ještě neznám, agent Booth a Dr. Brennanová se mnou na cestě do Dillí, to je dost dobrý a ještě cvičím ajinu.
Letiště v Dillí, osobní prohlídka, ozbrojení vojáci, na zemi přepravní pásy, letadla s výsostnými znaky všemožných států. Tamhleten mrňousek nás dopraví do KTM? No, je takovej malej, ale hezky barevnej, modrožlutobílej. Domů míří první SMS z Indie.

Káthmándú - tak o tom jsem už psala ... po skle stékají krůpěje vody a vidět jsou jen temné mraky. Kde jsou ty hory? Co nás čeká?

Fotogalerie

21.08.2012 vložil/a: anelim
karma článku: 6.49
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Jak jsem přišla k blogu

Ze života
Pokaždé, když vyrážíme na kolech do světa, vedu si na cestách deníčky. No, nejsou to tak docela deníčky, většinou vpisuji do itinerářů…
24.08.2012
anelim
(3.62)

Nepál - tak trochu jiný život (2)

Ze života
Káthmándú - tak o tom jsem už psala ... po skle stékají krůpěje vody a vidět jsou jen temné mraky. Kde jsou ty hory? Co nás čeká? …
22.08.2012
anelim
(6.69)
PR

Vybavení na kolo, bez kterého se neobejdete: cyklodresy a kalhoty jsou základ

 (TORWAISTUDIO / Shutterstock.com)
Milujete trávit celé léto v sedle svého kola? To určitě máte veškeré potřebné vybavení, včetně funkčního oblečení a bot. Ale pojďme si přeci jen vyjmenovat, které věci by ve skříni každého cyklisty neměly chybět. A nebojte se, pokud jste teprve začátečníci, následující řádky přijdou vhod i vám.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

210 cyklistů (4 přihlášení)

Kavkaz s dětmi - část 5.

Náhorní Karabach Tahle kapitola se mi nebude psát lehce. Neuplynuly ani dva roky - a kolik se toho změnilo…
Peggy | 04.05.2021

Kavkaz s dětmi - část 4.

Arménské kláštery V Jerevanu jsme strávili asi půl dne. Nebyli jsme úplně dokonale připraveni, co v metropoli…
Peggy | 27.04.2021

Kavkaz s dětmi - část 3.

S Johnem do Jerevanu... Arménie leží v pohoří Malý Kavkaz, takže většinu jejího území tvoří hory. Vlastně…
Peggy | 21.04.2021