reklama

Silesia bike marathon

Jupí!
Jupí!
Foto: Autor

Je to tady. Stojím na startu svého prvního (a asi i posledního) cyklomarathonu. Můj muž věděl, že toužím si ho zajet, ale jsem posera (je mi už moc kurňa a nemám na to!) tak mě přihlásil on. Pořadatelé odpočítávají poslední minuty a pouštějí Metallicu, AC/DC. Paráda, nervozita po týdnu utrpení konečně opadla, teď už se jen budu držet na ocasu skupiny a nějak to přežiju!

Rok po zlomenině klíční kosti, jak jinak, než na kole (Kellyšáku nikdy nezapomenu), jsem se prokousala skrz pádový mód, tedy záchvaty paniky z každé ďury a z rychlosti. No a zdravotní komplikace, změny na trati a moje blíženecká duše byly důvody, proč jsem skoro do poslední chvilky nevěděla, jestli opravdu nastoupím. Ale jsem tady. Přede mnou kopečky, terén, které znám, vždyť to tu miluju, Silesia je srdcovka!
Slunko produkuje teplíčko 32°C ve stínu.
Start!

Vyjíždím a dle plánu se držím na konci. Moc se mi nelíbí, že můj drahý se vzdaluje, tak přidávám. Pociťuju vítr, se kterým jsem nepočítala. Horký, silný, vysušuje mi hrdlo brutálním způsobem, tak sahám po bidonu, kterýžto je další 4 a půl hodiny můj nejlepší přítel. Tenhle závod bych pojmenovala „Nekonečná žízeň". Snažím se držet jako klíště některých závodníků. Některé tempo mi nevyhovuje, tak předjíždím, někteří borci a borkyně mi ujíždějí navzdory protivětru, který bere síly jak sviňa! Už teď, na začátku závodu!

Před parkem v Raduni definitivně ztrácím známé dresy a jsem... sama. Soustředím se na první stoupání. Jsem na asfaltu, park za mnou, louka v Raduni poskytuje dechberoucí zážitek s tepy 169 za minutu.

Horko mi a mým spolusouputníkům rychle bere síly. Les, šupa, nejhorší mám za sebou, pak už jen louka, která je ale delší než obvykle :D Fičím do polí a lesů směr Chvalíkovický trailík, první změnu v letošním závodě. Leknu se prvního sjezdu po kořenech, a tak sbíhám, nasedám a vjíždím do trailu, kde se vymele závodnice přede mnou. Pouští mě. Děkuju a vymelu se za vteřinu taky. Hopík, potok, jo! Už jsem trochu od bahna a to správný MTBiker miluje. Jedu směr Hradec a... Kalvárii. Obrkopec, se kterým jsem dopředu smířená. Sestoupím, potlačím. Nic se nestane! Jenomže se blíží další předem avizovaná změna, stoupání posekaným polem, objížďka jinak mírumilovného lážoplážo průjezdu polem. Odbočuju a brzy zjišťuju, že povrch terénu je měkký, klouže na zbylé slámě a pole je do řiti pěkně strmé. Trénink na „Kalvárku" bere další síly, sesedám a tlačím až nahoru. Nejsem sama. Moje grupa je grupa tlačounů. Potkávám první přehřáté chudáky chladící se ve stínu. Nahoře pořadatel sliboval výhled na Hradec nad Moravicí jako z letadla... tak na to mu z vysoka (fakt z vysoka)... kašlu, jsem ráda, že dýchám. Nasedám na kolo a snažím se sjet louky co nejrychleji, nemyslet na to, že za chvíli se posápu ve špalíru rodinných příslušníků borců a borkyň, co to přede mnou a kolem mě vyšlapou kolmo jak by se nechumelilo. Funím a za příznaků infarktu myokardu končím. Tlačím svého Černého jestřába („Jak se bude jmenovat to nové kolo?" ptal se mě můj drahý po tom, co mi ho po úraze koupil. „Černý jestřáb" odpověděla jsem. „No do... Černý jestřáb sestřelen..." viděl mě už zas na zemi). Na konci strmého stoupání nasedám a ukousávám metry zbytku Kalvárie, která skýtá další kilometr stoupání loukou pěkně po sluníčku. Nad Záviliším potkávám chudáka s defektem. Je mi ho moc líto, ale doufám, že mě to nepotká. Borec nebude mít za 10 minut co řešit, já bych se s tím plichtila věčnost! Sjezd kameny a hopíkem v lese, Kraví díra - Kajlovec to celkem fičí, abych se mohla úspěšně zabrzdit ve stoupání na Včelí hrádek. Tepovka 169. Hm...

Sesedám, tlačím, vím, že za chvíli bude první transfůzka. Další hopík v lese důležitě sjíždím a díky lehkému převodu skončím tak rychle, jak jsem tam vjela. Takže opět chvíli tlačím.
První transfůzka. Čepuju vodu do obou svých bidonů. Meloun! Nejlepší meloun a pomeranč!

Příjemný sjezdík a stoupám do Jelenice. Honí se se mnou mladý chrt, který po chvíli přiznává, že má skoro od začátku závodu křeče. Dávám mu svoje magnézium a ve výživném Jelenickém sjezdu plným bahýnka a kamení ho nechávám za sebou, snad dobře dojel. Vidím první pády, ptám se, jestli je všecko ok. Naštěstí jo! Další křečema paralyzovaní borci kolem trasy. Horko je fakt šílené. Aspoň, že v lese není vítr.

Cestou kolem řeky se zdržuju za borcem, neodvažuju se ho předjet, jsem nezkušený závodník :D Větřkovický mostek, jak to, že tu nikdo není, někdo, kdo by mě vyfotil, jak jsem statečná? :D Na podzim jsem tu v křečích pádového módu seděla na kameni s přilbou v ruce a slzela jak krokodýl. Tehdy jsem ho nedokázala přejet, hlava mě nepustila. Rybářská stezka, onen borec přede mnou padá. Nic vážného. Snažím se přibrzdit na vršku sjezdu a dát mu čas. Noha mi klouže z SPD. Dostávám výživnou křeč do lýtka. Hned nasedám, točím nohama a křeč je pryč. Druhá transfůzka. Doplňuju jeden bidon. Zase žvýkám meloun a pomeranč. Horko je neskutečné.

Stoupání nad Melčským údolím mě drtí, nemám ho ráda a jsem přesvědčená, že se les na závody natáhnul tak o tři kiláky. Tepovka 169 (kolik asi byl můj průměrný tep, haha). Sjezd po kamení. Ve 2/3 sestupuju, sbíhám a rychle nasedám. Papírenský splav, dvě stoupáníčka, které pro mě mají pracovní název Malá a Velká píp, píp, pííííp mi berou síly. Slečna, se kterou konverzuju, nebo spíš, která konverzuje se mnou, mizí, a já sbírám síly na posledních 10 km. Jenom 10 km, jenom tři kopce... ale kde na to vzít silu? K tomu mě začínají bolet svaly na rukách. Tyhle pocity jsem zatím nepoznala. Nikdy jsem nezávodila.

Sjíždím do Žimrovic a přijíždím ke 3tí, poslední trasfůzce. Jauvajs ty ruce, musím si je protáhnout nebo to nedám! Milý borec z řad úžasných pořadatelů a dobrovolníků mi za jízdy podává kelímek s ionťákem, beru si ho s díky, piju, ale zastavuju zas tak na minutu, jak jinak, než na melouna. Mít závodnické zkušenosti, teď bych si vzala něco s kofeinem a energií, ale nemám nic a kofolu na transfůzce nevidím.
Čeká mě první ze tří posledních stoupání, stoupání na zámek. To stoupání, které přece není nijak hrozné. Je delší, lesem, nahoře trochu strmé pravda... ale brnkačka. Jo. To stoupání, které mě ale nakonec vyškolilo tak, že když jsem v horní časti najela na kámen a dala nohu dolů, už jsem neuměla nastoupit. A tak jsem kousek potlačila. Zase. Sakra práce, neprotáhla jsem si ty ruce! Sjezd dolů, ano! A druhý kopec - stoupání na trail, další z letošních změn na trati. První dvě vracečky vyjedu, pak střídavě tlačím a jedu. Trail sjíždím bez větších potíží celkem svižně (vzpomínky na to, jak jsem ho jela před 3ma týdnama poprvé potlačuju, jsou to vzpomínky víc než tragikomické), ve dvou místech sesedám a projdu je. Vysypané slečny se ptám, jestli je v pořádku a sama se praštím o větev, když holku objíždím. Chudák přilba. Bez ní ani ránu! Úplně stejná značka mi před rokem zachránila život. Sjíždím na patu Kalvárie a stoupám po asfaltce. Jedu na slimáka. Síly nejsou, prohazuju pár slov se spoluzávodníkem, vjíždíme do lesa, a pak na vyčerpávající stoupání po louce, kterou jsem pracovně pojmenovala pííííííp louka. Pojmenovala bych ji ještě hůř vědět, že tento den bude louka komplet promáčená a plná vody a bahna. Jsem nahoře, mířím směr Bohučovice. Teď už to dáš, ty to dáš! Přichází podruhé Chvalíchovický trailík, tentokrát projíždím bez potíží, dobahním se a fičím do cíle. Tady polem přece můžu jet celou dobu tak 33! Ale přichází kámoš vítr a tak šlapu co můžu. Jak paní kavárníková asi.

Blížím se k cíli, další změna, projet šnekem v poli, jo, zas ten starý známý kluzký a měkký povrch, já se na to... Chlapík před cílem na mě volá „nespi!" a tak zvedám prdel a došlapu do cíle.

Fotogalerie

03.10.2020 vložil/a: Anda.bikerka
karma článku: 5
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

PR

Vyvracíme mýty o elektrokolech: rozhodně nejsou jen pro lenochy!

 ()
Zastánci klasických kol by mohli říci, že „se nám tady rozmohl určitý nešvar“. Elektrokola se totiž v současné době začaly na ulicích objevovat jako houby po dešti. A stejně tak jako si velmi rychle našla hodně zastánců, objevili se také jejich odpůrci.

Jak prodloužit životnost baterie do elektrokola

 ()
V tomto článku bych chtěl uživatelům elektrokol dát pár rad, jak prodloužit životnost jejich li-ion baterie do elektrokola.

Jak se udržet ve formě na kolo i v zimě?

Fitness výživa může být nejen zdravá, ale i lahodná ()
Jak cvičit doma přes zimu, aby tělo nezahálelo? Zvolit můžete kardio nebo HIIT kardio, které vás skvěle připraví na letní cyklo túry. Každou sportovní aktivitu je důležité doplnit správnou výživou pro fitness.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

253 cyklistů (14 přihlášených)

Cesta k pramenům

Nápadů na různé cyklovýlety, cyklotoulky a jiné cesty v sedle dvoukolého oře nosím v hlavě plný pytel. Každý…
JohnyB | 05.11.2020

Přesmykač pro Favorita, třípřevodník a indexové řazení

Na mém Favoritu se mi po 20 až 30 letech probrousila kladka presmykače na straně co shazuje řetěz z větších…
Brahma | 18.10.2020

Jižní Morava na kole v turistickém duchu

Na jižní Moravě byl na kole téměř každý z nás – pohodová krajina s novomlýnskými nádržemi, výhledem na…
Ladulak | 15.10.2020