reklama

Jak se jezdí přes Alpy

Pokus o mapku.
Pokus o mapku.
Foto: Autor

Alpencross nebo-li transalp, česky též přejezd Alp na horském kole se stal nejrozšířenější bikerskou disciplinou u našich alpských sousedů. Cestovní kanceláře, výrobci kol a všeho možného příslušenství se předhánějí v nabídkách, vychází další a další náměty na vhodné i méně vhodné trasy. Pro mnohé bikery je alpencross vrcholem jejich sezony, od března trénují v Turecku, připravují se a pak vyrážejí třeba jen na týden na vybranou transalpskou trasu.

Je 26. srpna a my nasedáme u Ženevského jezera v letovisku Thonon Les Bains na naše biky. Na zádech máme malé batůžky s teplým prádlem, svačinou na první den a skoro 2 kg map. Před námi je 860 km do dálky a 26 tis metrů stoupání a 20 horských sedel přes 2000 m.n.m. Cílem je další letovisko a to tentokráte u Středozemního moře - Ventimeglia, poblíž Nice. Před námi je taky nejistota jak tahle legrace dopadne. Každý den musíme ujet a nastoupat svou denní dávku, dovolená není nekonečná. Každý večer je potřeba najít v horách či v údolích nějakou postel a něco k jídlu a pití. Stručný itinerář rozepisuje trasu na 13 dní, ale jeho autorem je velký guru Achim Zahn. Leckdo se o něm nepokrytě vyjadřuje jako o šílenci a já vím, že jeho trasy stíhám tak ze dvou třetin. Takže, když vše slušně půjde budeme u moře za 17 dní.

Na co člověk ve chvíli takového startu myslí. Na rok shánění těch správných map, studia trasy, vyznačení kritických míst do mapy, na to, že tahle krásná příprava vrcholí. Teď už to začíná. Co je na startu nejzvláštnější ? Člověk přestává být se svými věcmi, kterými je jinak obklopen. Má jen to co má v batůžku na zádech, věří, že vše ostatní mu po cestě podají.
Jediná vazba k normálnímu stavu je mobil, připjatý tak, aby byl co nedostupnější. Kdyby něco. Neměl jsem si vzít něco pro jistotu? Ne, nic pro jistotu. Jistotu na transalpu nemáš, jistota zabíjí, nejistota žene dopředu. Vzít s sebou vše bez čeho se neobejdeš, nevzít nic navíc. Hlavně nebloudit, nevzdávat, necouvat na cyklostezky. Ano dalo by se to určitě ujet celé po těch asfaltových cyklodálnicích, potkávat zajištěné turisty s brašnami, stany, blatníky a vařiči, vyhledávající co nejrovnější trasu. Ale to nee, opravdový transalpista chce stoupat, chce se dostat s kolem na naprosto nemožná místa, chce třeba i vynést kolo po řetězech, chce si sáhnout na ledovec, sednout na kolo a sjet jízdou králů do údolí.

Brzy po startu přitvrzuje, stoupáme šotolinou i terénními cestami do Port de Soleil. Potkáváme bikery , kteří se nechali nahoru vyvézt lanovkou a teď se v kosmických oděvech a helmách řítí do údolí. Ano, „Bikers are different". Nakonec jejich techniku jízdy jim můžeme docela závidět. V pozdním odpoledni poprvé vidíme třitisícovky a ledovce. Snad jsme už zahlédli i Mont Blanc. Sjíždíme do Champery a hledáme nocleh. Honza dává první pád, na rovině, nadává nevinnému předjezdci. Hotely jsou tu v létě dost pozavírané a tak v malé konkurenci není noc zadarmo - 35 EUR a snídaně je jen slabou náplastí. Inu, dál bude snad levněji.
Stoupání na Col de Sussanfe ukáže zuby už od začátku. Sotva se udržíme na kolech. Před polednem, ale přichází pravý očistec. Jednou rukou se držíme řetězů nebo ocelových lan, kolo v druhé ruce nad propastí a bojujeme o každý metr. Shodujeme se, že tohle jednou zajedeme autoru trasy, Zahnovi do jeho rodného Marqursteinu vytmavit. K tomu proražený plášť, ale taky vysokohorské slunce, vysokohorský větřík, výhledy na ledovce a sněhová pole a ještě navíc: posledních pár stovek metrů se na sedlo vyjet dá. Vynucený sestup mění se brzy mění ve sjezd a tak je leccos zapomenuto.

Opakuji zde svou definici - transalp je pro toho kdo má přesně stejně, „padesát na padesát" rád kolo a hory. Kdo má radši kolo, ujede s ním na cyklostezky, kdo má radši hory, kolo zahodí a začne stoupat pěšky. Na transalpu máš jen tři starosti - jedeš, jíš, spíš - nic jiného Tě nezajímá. Kulturu vnímáš koutkem oka. Jednou sem zajedeš, jako důchodce si prohlédneš tuhle pevnost, zajdeš do tohohle kostela, v nádherném koupališti se vykoupeš někdy jindy, slibuješ si. Teď tady od toho nejsi. Jediné co vychutnáváš jsou hory a cesta. Tady člověk pochopí, co je to, když se řekne, že cesta je cíl. Kromě hor Ti v paměti zůstanou lidé, každý, kdo Ti podá vodu, udělá cappuccino, ubytuje Tě na salaši nebo v hotelu.

V Martiny zajíždíme do kempu a za pár EUR bydlíme v ubytovně s palandami a dekami. A ráno se nám daří koupit dva nové pláště, takže vesele dál.
No a tak to jde den za dnem pořád na pomezí Francie a Itálie. Někdy tak opuštěnými končinami, že vzpomínáme na rumunské Karpaty. Jen občas po asfaltu, extrémní druhý den lezení už se neopakuje, ale občas přeci jen musíme kola poponést.
Daří se nám překonat krizi vyvolanou deštěm v údolí pod Col de Ferret. Na kost promočení pod studeným ledovcem nacházíme kemp s levnými karavany. V tom větším máme i vařič a tak litry teplého čaje jsou volně k dispozici. Celkem, včetně noci 20 hod odpočinku. Kromě spánku a shánění jakékoliv potravy i trochu nuda. „Já bych něco čet" - povzdech. „Tak si něco napiš a pak si to přečti" - odpověď. A jedeme dál v polední díře mezi deštěm. Alespoň pod Col de Ferret na salaš La Peule, snad nás tam ubytují. Tady v nadmořské výšce 2010 metrů mlha, krávy a hlavně dobré přivítání. Nádherný ohýnek nám rozdělává mladá Polka, každému tři deky a na slámu. K tomu talíř polenty a tučný sýr. Mytí v korytě studenou vodou, dnes nepereme. Na zabahněné krávy tu mají myčku jak na auta. Ráno kousek stoupání a pak to bude z kopce, výhled na ledovce po pravici a tak to musí jít i v dešti.
Podjíždíme Mont Blanc a postupně se dostáváme do jiného světa. Vévodímu Monviso. Nádherná hora viditelná z dáli. Passo de Loseta pod Monvisem s nadmořskou výškou 2872 m je nejvyšším bodem naší cesty.

Zvláštní kapitolu je na tomto transalpu jídlo. Přejíždíme hranici cik cak, nejdříve Švýcarsko, pak se střídá Itálie a Francie. V těchto gurmánských gigantech je překvapivě jídla pořád nedostatek. V restauracích zde nerozhoduje host, ale obsluha. Ta klidně ve tři odpoledne hraje karty a oznámí, že nejbližší jídlo bude v osm. Nad jednou švýcarskou pizzou vzpomínám na nádražní pizzu v Budapešti za hlubokého socialismu. Dostat snídani už v sedm to je v těchto krajích skoro nemožné.

Po trochu otřesném zážitku ze zimního střediska Isola 2000, musím tam a zpátky přes Tour nebikerský, asfaltový Col de Campagnola. Jedinkrát za celou cestu se rozdělujeme, chlapci mají dost sil na noční jízdu horama, já to radši objedu, zdržoval bych. Konečně se druhý den scházíme. Padám hlady z kola. Cha „babo nos sem ty špagety". Ano synáčku už běžím. Kdo neumí italsky nebo francouzsky tak se nejlépe domluví takhle. Talíř špaget s máslem za 15 EUR, proklínám tuhle hospodu i s babou, už sem nikdy nezajdu a jedem dál. Jsme pod sedlem Coll de Sabionne. Dneska na něj už nevyjedeme a bivak jen v cyklodresu nás neláká. Je z toho druhé volné odpoledne v příjemném penzionku, posledním v údolí. Kupuji si šest krásných plechovčiček (s pivem) a spím a spím, v přestávkách piju.
Ráno si cestou na sedlo gratulujeme, že jsme to nezkusili včera, už se to nedalo stihnout. Poslední vysoké sedlo, Coll Sabionne má 2 330 m. Hodně tlačíme, ale motivace je vysoká. Z tohohle sedla už přece musí být to moře vidět! Kdepak. Za to je tady mírně terénní sjezd pro bohy. Ale zjišťuji, že už mne to snad ani nebaví, snad už po desáté se ptáme - kdy už bude vidět to moře? Blížíme se k Tenda Hochalpenstrasse. Je to nádhera. Ještě si pořád vychutnáváme pohledy na Monviso, úžasná hora.
Bydlení na hřebenové horské silnici (tedy kamenité cestě sjízdné jen skutečně terénními vozidly) nikde žádné. Ztráta metrů tady zamrzí, síly už docházejí, 15 den. Ale pozor, vidíme auto s monackou značkou a u na silnici je ukazatel „Ventimiglia" První známky, že naše cílová destinace za prvé existuje a za druhé se blíží.
V hotýlku se setkáváme s dvěma bikery, Němci jedou cca 1/3 naší trasy, někde od Cunea. Závidí nám hodně, že jsme dali celou trasu, ale za to mají víc sil. Zítra musíme dojet na rifugio Allavena Už si nevěřím a tak ráno rychle poslední zbytek z nouzových vloček schovaných na dně baťůžku a začínám stoupat před sedmou hodinou. Kamenitá hřebenová cesta je po 500 m asfaltového stoupání zase moje a já počítám, že tuhle etapu nedojedu za dne.
Dojeli jsme za posledního světla všichni, poslední chata, poslední nocleh v horách, skromný prostor na palandách a naposledy pivo za 5 EUR. Ráno je z palandy okénkem vidět obláček, kus nebe - ne, tak tentokrát je to moře. Snad jsme ani nesnídali. Je to 1540 výškových metrů sjezdu. Malý kousek hřebínku tady necháme, na to už není morál. Teď jen nezabloudit a trefit to správné údolí. Je to vůbec možné? Stojíme na pláži, kola nad hlavu, koupačka, supermarket, hospoda a konečně to pravé - čínský bufet. V baťůžku nacházím 22,50 EUR, sypu je na pult a vydávám povel „babo nos !". Příjemná Číňanka se baví a nosí a nosí - pivo, krevety, pivo.....
Zítra pro nás přijedou autem a jedeme domů.

Fotogalerie

20.12.2010 vložil/a: mirekbik
karma článku: 5.32
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

TRANSKAVKAZ – nalehko

Cestování
Je to více než 40 let co jsem v antikvariátu našel knížku „Kavkazská cesta"od Julia Komárka. Popis cesty kavkazskou Svanetií (v dnešní…
01.08.2018
mirekbik
(5.07)

Jak jsem potkával islám – na kole i pěšky

Cestování
Kosovo 1984 Poprvé to bylo v Jugoslávii. Svazová republika Makedonie, Kosovo, rok 1984. Prošli jsme Šar Planinu a vydali se na Prokletije.…
14.01.2017
mirekbik
(6.28)

Lipno bruslí, fatbiky vyjíždějí

Ostatní
Bruslařská sezóna 2016/2017 na LipněanebLedová magistrála hlásí a informuje Byly takové doby, kdy se zdejší (tehdy bikerská) komunita…
11.01.2017
mirekbik
(4.54)
PR

Jaké jsou možnosti náhrad zubů po úrazu

 (nazuby.cz)
Ochránit na kole hlavu není takový problém, ale zuby se chrání těžko. Někdy se stane úraz, kdy si zub musíte nechat opravit. Jaké máte možnosti?

Máte chuť na pořádnou jízdu? Zkuste to pod Smrkem!

 (Zdroj: Unsplash)
Perfektní adrenalinový sjezd pro vyznavače horské cyklistiky nabízí Singltrek pod Smrkem na úpatí Jizerských hor. Zábavné svezení nabídnou místní nepříliš technicky náročné stezky zkušeným bikerům, ale i dětem a začínajícím sjezdařům.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

253 cyklistů (27 přihlášených)

Přesmykač pro Favorita, třípřevodník a indexové řazení

Na mém Favoritu se mi po 20 až 30 letech probrousila kladka presmykače na straně co shazuje řetěz z větších…
Brahma | 18.10.2020

Jižní Morava na kole v turistickém duchu

Na jižní Moravě byl na kole téměř každý z nás – pohodová krajina s novomlýnskými nádržemi, výhledem na…
Ladulak | 15.10.2020

Nákolácký podzimní sraz 2020 - Vysočina - Žirovnice, kemp Budín, jak bylo

Rok 2020 se nepochybně zapíše do historie všech lidí a budeme na něj dlouho vzpomínat. Už jaro díky covidové…
HMS | 14.10.2020