První kilometry na elektrokolech

Rozhodli jsme se naše stávající kola Author Reflex a Corsa elektrifikovat. V odborném servisu je vybavili středovými motory a my vyrazili na cestu domů. Po doplnění výstroje, kterou jsme před úpravou sundali a hlavně dobití baterií už druhý den využíváme hezkého počasí a jedeme k vodě. Tradiční cesta v délce 55 km (tam i zpět) nám umožní srovnávat a tak po první jízdě nám computer vykazuje průměrnou rychlost 18,61, zatímco záznam z roku 2014 je 14,96.

V pokynech máme uvedeny 3 stupně přípomoci, zatímco na displeji je jich 9. Středový motor v okamžiku kdy přestávám šlapat se vypne a při dosažení rychlosti 25 km se s vámi začne „hádat“ (buď ty nebo já). Při tomto systému je vyřazen přesmykač a jede se jen na jeden talíř. Při zpáteční jízdě lehce vyjíždíme kopec, který jsme v poslední době již vzdávali. Důsledkem toho je nesrovnatelně jistější vedení kola. 6. srpna jsme vyrazili k Voděradským bučinám a po 71 kilometrech dojeli domů. Týden na to jsme najeli na naši CT 8100, kterou jsme ve Zlatníkách opustili a pokračovali po trase 19a pak trochu zakufrovali a dlouhým stoupání jsme se dostali na silnici z Davle do Jílového. Po obědě v „lázních“ jsme pokračovali na Mandavu, kde v Křížkovém Újezdci jsme najeli na nám důvěrně známou jedenáctku. V Dobřejovicích tuto opustili a po 8100 dojeli k zadnímu traktu Průhonického parku, staveništěm se dostáváme mezi Průhonické rezidence a najíždíme na novou síť cyklostezek. Právě v té době, kdy jsem měl najeto asi 60 km mi začla „blikat“ baterka a zbývajících 10 km již jel bez pomoci motoru, zatímco žena v pohodě dojela až domů.

Až do poloviny září s ohledem na počasí jsme využili každé možnosti být u vody. Na konec září jsme měli zaplacen zájezd s cestovkou do Maďarska. Na tento zájezd jsme se přihlásili v době, kdy jsme neměli vůbec tušení, že si pořídíme elektrokola a samozřejmě předpokládali, že v Maďarsku jsou jen roviny. Již první den nás čekalo stoupání asi 600 m s celkovou délkou 64 km. Díky elektrokolům bylo pro nás zadostiučiněním, že jsme sice předjížděli nesrovnatelně mladší, ale hlavně i když jaksi podvodem „drželi“ partu. Následně po celý týden všechny výjezdy byly kolem padesáti kilometrů. Poslední den naše elektrokola překonala první tisícovku.

Elektrokola nám opět pomohla nalézt radost z jízdy, všechno je však jinak. Jezdit jako dříve 120 km je mimo realitu tak jako tak. Bohužel putování, kdy jsme si také postavili stan kousek za hřbitovem je mimo hru a je možné zastavit jen tam, kde máte zásuvku s 220-ti volty. Dále je nutné počítat s tím, že kolo je o zhruba polovinu své váhy těžší a tak zkušenost, kdy již člověk má méně sil a důsledkem toho jízda po eskalátoru mě stála nové zadní kolo, novou přilbu, rozšrotované brýle a na 14 dní modřiny po značné části těla. Samozřejmě, že jezdím dál, jen místo po eskalátoru překračuji zákaz použití výtahů cyklistům.