reklama

Do Andorry 10 – Que c'est beau la vie

Foto: Autor

Jednička, dvojka, vracečka a zase jednička.
Už hodinu takhle šplhám do kopce, sotva se to rozjede, už je tam další zatáčka, brzda a zase řadit za jedna. Prostě tohle je už pořádný kopec.
Konečně kousek přímého úseku, za tři, točím mírně doleva a v tom je vidím.
Vynořili se tam jako zjevení, vzpomínka nebo snad výčitka?
Pozapomenutá minulost a špatné svědomí.
Jak jsem to mohl dopustit, takhle zfotrovatět!

Jedou za sebou, ti dva, kolo na kolo, napěchované boční brašny kryté spacákovou, odhodlaně šlapou proti tomu kopci. Ze staženého okýnka letí palec vzhůru: „Jste pašáci, kluci!"

Co ti je, stalo se něco?" ptá se Soňa ustaraně.
Ale, nic, to ti borci na kolech, tohle už nikdy nezažiju, na to nemám" snažím se, aby to znělo spíše smířeně než poraženecky, jako konstatování situace, pochopení svých možností a limitů.
Místo odpovědi mi pohladila ruku na řadící páce a podívala se na mě s tím konejšivým výrazem, kterým jako by chtěla naznačit: „To nic, z toho se nestřílí, je spousta jiných důležitějších věcí na světě."

Poprvé za celou cestu si mohu přispat, ale nejde to, budím se krátce po čtvrté a pak už nezaberu. Tak tedy dneska!
Ne, snídani mi nepočítejte, nesnídal jsem!" odsekávám recepční trochu podrážděně. „Snídaně se podává od sedmi" píší v hotelovém prospektu. V osm v jídelně ani noha a ani náznak, že by se někdo snažil něco k jídlu nachystat. Balím a jedu.
Kroasánek koupím v pekařství na rohu.

Dvacet metrů rovinka a pak začínám stoupat.
Dalších 38 kilometrů bude jen do kopce.
Nebojím se toho, těším se.
Ale bude to trochu bolet. Po včerejší horské etapě mě vždy po rozjezdu protivně bolí stehenní svaly, po pár šlápnutích to vždycky přejde. Čím delší pauza, tím více rozjezd bolí.
Sunu se pomalu vzhůru podél řeky, pár smyček a jsem v poslední francouzské vesnici L'Hospitalet-près-l'Andorre. Tady končí železnice.
Dál už natvrdo jen serpentýny.

Je to krása, ty hory, potůčky, vodopády, ve strouze podél silnice zurčí tající sníh.
Do Pyrenejí se sálajícím jižním sluncem dobývá jaro.
A taky já.
Určitě je spousta důležitějších věcí na světě.
Opravdu?
Ne pro mě, ne dneska.

Představoval jsem si to trochu jinak.
Tedy, že jedu sám, titěrný a maličký, proti té obrovské hoře, neústupně ukrajuji metr po metru, navzdory únavě z dlouhé cesty a bolesti. Rvu se víc se sebou než s tím kopcem.
Skoro všechno je pravda.
Až na to, že vůbec nejsem sám.


Před chvilkou mi cinknul mobil, smska od kolegy z Nakole, drží palce, je se mnou v tom stoupání. Skoro každé auto co mě míjí, ať už jede nahoru či dolů, na mě mrká světly nebo vytrubuje, ale ne tak jako u nás na silnici: „Padej do škarpy ty pumpičko!".
Ti lidé mě zdraví, mávají, vztyčené palce, povzbuzování „Šlapej, šlapej!"
Sám?
Tak to ani náhodou.

A tak se ani nervu a nepřemáhám sám sebe, jedu si jak na přehlídce, mávám na oplátku a rozdávám úsměvy, jak hvězda filmového festivalu na červeném koberci.
Jsem v Pas de la Casa, hraniční město v Andoře.
Už jen čtyři kilometry, tři, dva...

Nalevo na sjezdovce se lyžuje, je to zvláštní. Silnice úplně suchá a o kousíček dál metr dvacet sněhu a děcka na snowboardech. Na vrcholek mám asi pět set metrů, když z na vyhlídce zaparkovaného auta vystupuje mladá žena, udělá si z dlaní trychtýř a křičí: „Bravo monsieur!"

A pak jako chlap úplně selhávám.
Nestačím polykat, začíná mi téct z očí i nosu, brečím jako mimino.
Jsem šťastný a zároveň mi je to všechno nějak divně líto.
Chtěl bych, aby žil táta, ten to do mě pořád vtloukal: „Synu, stačí chtít...".
Setrvačnými pohyby pedálů jedu dál a najednou za zatáčkou konec, vrchol, výš už to nejde.

Dvanáctý den od startu na Rozvadově a po 1691 kilometrech, pár minut před čtvrtou odpoledne si znovu uvědomuji: Que c'est beau la vie - tedy - Jak krásné je žít.


Jindra Pařík 9.6. 2014

http://www.youtube.com/watch?v=lklP95xIEpo

Fotogalerie

09.06.2014 vložil/a: Jindra8526
karma článku: 4.79
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Být králem na cestě ... 6. NDR

Cestování
Budou to už dva měsíce, a stále jsem nedopsal své vyprávění o poslední části cesty.Nedokážu, jako třeba Peggy, sepsat to po pár měsících,…
04.10.2019
Jindra8526
(5.31)

Být králem na cestě ... 5. Do Hamburku

Cestování
Čas, který potřebuji k tomu, abych se ráno vypravil jsem za ty dva týdny v sedle dokázal zkrátit na půl hodiny. Večer zbytečně nekrámuji,…
24.08.2019
Jindra8526
(3.92)

Být králem na cestě ... 4. Holandsko

Cestování
Cesta z frankofonního Bruselu do holandských Flander vede prostě přes arabsky mluvící Střední východ. Přijede-li člověk po dálnici, nemá…
10.08.2019
Jindra8526
(5.31)
PR

Máte chuť na pořádnou jízdu? Zkuste to pod Smrkem!

 (Zdroj: Unsplash)
Perfektní adrenalinový sjezd pro vyznavače horské cyklistiky nabízí Singltrek pod Smrkem na úpatí Jizerských hor. Zábavné svezení nabídnou místní nepříliš technicky náročné stezky zkušeným bikerům, ale i dětem a začínajícím sjezdařům.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

181 cyklistů (8 přihlášených)

RUNDREISE 2020: Durch die Schweiz

Je neděle, bydlíme na nádraží v Realpu, od včerejších 14:00 prší. Každou hodinu, 10 minut před celou a 5…
Quatsch | 19.09.2020

U pasové kontroly to nepoznali 3. část

24.4.2019Příjemné ráno začalo snídaní z čerstvých pomerančů, to je věc, na kterou se dá zvyknout rychle.…
cykliska | 06.09.2020

Z výletu závod aneb Okolo republiky 2020

Nikdy jsem nebyl velký fanoušek silniční cyklistiky, raději jezdím na bajku přírodou. Nejsem ale žádný…
hobr | 03.09.2020