Bornholm: děti, kola a moře II.

„Je tu krásně. Dobře, žes nás sem dostal," říká má žena. Jsme první večer na Bornholmu. Pláž je jen naše. Slunce zapadá a barví vodu i písek do neskutečných odstínů.
Ještě pořád si nejsem jist, že se mi to všechno nezdá: „No, uvidíme dál..."
„I kdyby to dál bylo hrozný, už tenhle večer stačí," prohlásí ona, a dál už spíš mlčíme.

 

Tak nějak nevím, kudy do vyprávění. Vzpomínek na Bornholm je tolik a slétají se odevšad, skoro jako v té krásné Plíhalově písničce. Pár se jich na chvilku staví a zuje si botičky.

Počasí, které nás zkouší: celý druhý den proprší. Jedeme v pláštěnkách, v moři se brouzdáme v pláštěnkách, neexistující naplánovanou cestu hledáme taky v pláštěnkách. Prší vlastně denně, časem už to nestojí za starost. Stejně jako místní lidé to přestanem vnímat. Však ono co zmokne, to zase uschne.

Due Odde - nejjižnější mys: asi největší zklamání z celého ostrova. Duny a pláže pěkné, ale ten turistický cirkus kolem působí na Bornholmu nepatřičně.

Východní pobřeží: celé skalnaté, oblázkové, kamenité. Nádherná rána i večery u moře, nemůžeme se jich nabažit.

Střed ostrova - Česká Kanada ve výšce 100 m.n.m. Lesy, v lesích balvany, jezírka, ptačí rezervace. Je tu moc pěkně, ale nás to táhne zase k moři.

Hammer Odde - severní mys: krajina snů. Drsná, skalnatá, krásná.

Západní pobřeží - vysoké útesy, nad nimi pastviny pro ovce. Obrovská zřícenina hradu Hammershuss, největší hrad severní Evropy. Pod tím vším řev moře. A bornholmský vítr.

Kruhové kostely - pevnosti, runové kameny: jak se na tak malý ostrov může vejít tolik staletí historie?

Neskutečně milí lidé, co se nebojí si důvěřovat. Na ostrově se očividně nekrade, nezamyká a neničí.

A pak spousta toho nepopsatelného, a přece právě podstatného. Takový je v mých vzpomínkách Bornholm.