reklama

Jezdíš jak prase aneb jak jsem začala jezdit na kole

Foto: Autor

Nelekněte se, že to vypadá trochu jako červená knihovna. To jsem se jen inspirovala některými místními autory, když jsem zjistila, že ani muži tento žánr zcela nezavrhují :-)

Před dvěma lety to konečně přišlo! Potkala jsem muže s velkým M. Byl krásný, chytrý, šikovný, sportovec a hlavně můj. Jezdil na kole vždy a za všech okolností. Jak mi imponovalo, když kvůli mně jel třeba v noci celých patnáct kilometrů, jen aby mě navštívil, a to i v dešti. Byl vysoký, s helmou ještě vyšší, a vypadal prostě úžasně, když dorazil celý zpocený a promočený.

Znala jsem Ho týden, byl sice únor, ale nemrzlo, tak jsem si říkala, že zkusím, jaké by to bylo jet do práce na kole. Nikdy v životě mě to předtím samozřejmě ani na mysl nepřišlo. Kolo jsem do té doby používala na jízdu na nákup a zpátky, protože 15 kg v brašnách je mnohem lehčích než 15 kg na zádech (ach ta relativita) a 3 km jsou 3 km. Do práce to bylo 15 km. Až k Výstavišti je cesta prakticky nepoznamenaná typickým pražským provozem a dál jsem všechny zásadní křižovatky absolvovala jako chodec. V práci jsem byla za hodinu jako na koni, vlakem mi to trvá ode dveří ke dveřím 40 minut. Nu což, vyšokovala jsem kolegy v práci, ale zase ne moc, protože občas někteří z nich také jezdí do práce na kole, byť jen za hezkého počasí v létě. Na Něj jsem samozřejmě svým výkonem žádný dojem neudělala, takže kolo dál sloužilo jen na občasné nákupy.

Byl březen. S kapelou jsme měli session v hospodě na Žižkově a doma se dohodlo, že tam pojedu na kole a s Ním. Byl Můj už celý měsíc a byl stále nepřekonatelně úžasný. Cesta byla celkem v pohodě až k Florenci. Tam jsem ovšem začala mít oči na vrch hlavy. On se sice snažil jet pomalu, ale moje zkušenosti na kole v Praze byly vůči jeho zkušenostem tak nepatrné, že veškeré Jeho snažení nestačilo. Bála jsem se, že mi ujede, tak jsem projela křižovatku na Florenci na oranžovou se staženým zadkem, a vrcholu jsem dosáhla, když jsme u Hlavního nádraží najeli na tramvajový pás. Makala jsem jak fretka, tramvaj vražedně blízko za námi (no dobře, bylo to asi 50 m, ale znáte to, strach má velké oči), zrychlit už to nešlo, pak přišel průjezd zákazem vjezdu po tramvaji pod silnicí a tak jsem to na Churchilově náměstí už nevydržela. Byla jsem celá rozklepaná, vystrašená, a když jsem Jej dojela, řekla jsem mu onu neprozřetelnou větu:"Jezdíš jak prase!". To jsem si dala! Samozřejmě mě neobjal a neřekl:"Už se neboj, pojedeme opatrněji". Jako bych nevěděla, že když telepatii neovládají ženy, je málo pravděpodobné, že by ji ovládali muži. Takže jsem si vyslechla, že jeho jízda je zcela v pořádku a předpisy porušuje kvůli své bezpečnosti.

Když vášně trochu opadly, On odešel vyhledat bankomat a já do hospody za kapelou. Bylo asi 8 h. Pak bylo 9 a On nikde. Dokonce přišlo i 10 a On stále nikde. I zavolala jsem mu starostlivě, jestli má nějaké problémy. Neměl žádné problémy, pokud za problém nepovažujeme, že byl na mě kvůli tomu praseti tak naštvaný, že šel raději do jiné hospody a četl si noviny. Dověděla jsem se, že mu mám zavolat, až budu chtít jet domů. Nějak jsem se s tím nemohla smířit. Tohle mi přece nemůže udělat! Takže jsem se zachovala jako hlupák, řekla mu, ať přijde za mnou, a doufala, že si odjezd rozmyslí. Ale nerozmyslel. Zamilované ženy se chovají, jako by jim někdo vyměnil mozek za šlehačkový dort, a něco podobného postihlo i mě. Přeskočmež srdceryvnou scénu, během které jsem si vzteky roztřískala o chodník nový tachometr a pokusila se o totéž s předním světlem, což se mi bohužel nepodařilo, protože to stejně byl nepoužitelný bazmek. Výsledek byl jednoznačný: On odjel a já šla za kapelou ještě hrát a vracela se domů o půlnoci sama. Vlastně ta cesta byla příjemnější, než když jsem vlála za nabušeným cyklistou; klidek, pohoda...

„Už s Tebou nikdy na kole nepojedu" čekalo mě doma resumé. Trochu mi to bylo líto, ale což... A měsíce plynuly, kolo se venčilo skoro jen na nákup či s dětmi, rozhodně nikoli v Praze, a velké M bylo stále menší a menší... Až nastal letošní únor a M bylo nahrazeno písmenem E, jak se z Něj definitivně stal Ex.

V březnu nastalo pěkné počasí i řekla jsem si:"Co kdybych jela do práce na kole, když už jsem dostala k vánocům od Ex tachometr a baterku na kolo?". Nějaké to kilo shodit by se hodilo a kdy má ženská s dvěma dětmi brát čas na sport, když ještě pracuje, hraje v kapele, tancuje flamenco a občas jezdí na kajaku? A přece nejsem žádný béčko, né? Když může na kole po Praze jezdit Ex, proč bych nemohla já. Jelikož se mi práce přestěhovala na Chodov, kam to mám 28 km, první cesty byly opatrné. Abych to nevzala moc zhurta, použila jsem z Holešovic na Chodov metro, čímž jsem zkrátila cestu v jednom směru na 15 km. Ale správný cyklista nejezdí metrem, tak jsem se po třech jízdách rozhodla, že to přece dám celý, a ono to šlo celkem snadno. Nebojte se, nejezdím to každý den, v práci se musím ukázat jen jednou týdně, zbylé dny pracuji doma.

Nevím, jestli z toho popisu chápete, proč jsem vlastně na tom kole začala jezdit, já sama to nechápu, ale je to super! Jak ten vzduch pěkně sviští, když se mi podaří jet přes 30 km/h, endorfiny se vyplavují, nálada se zlepšuje, postava taky... Od března najeté 2000 km sice na borce žádný dojem neudělají, ale já jsem s tím více než spokojená. A semafory mám na kole v Praze docela ráda. Když naskočí zelená a rozmakám to co nejrychleji, abych v křižovatce nezacláněla autům, ráda si na dalším zase trochu vydechnu a odpočinu. Je to taková hra, na kolik km/h to stihnu mezi dvěma semafory rozjet (něčím se člověk musí zabavit, když už jezdí stejnou trasu každý týden, stejně tam těch semaforů moc nemám). A 15 km v noci a dešti mi přijde jako něco zcela běžného. Role se trochu posunuly a nyní, když odjíždím odněkud z Prahy v noci domů, známí se diví a říkají:"To chceš opravdu jet teď a v tomhle počasí domů na kole?" Dokonce mi i někdo nabídl, že mě i s kolem odveze domů autem. No fuj, to jsem přece nemohla připustit! Jen nevím, co si mám myslet o mužích, kteří mi říkají:"Ty jezdíš v Praze na kole? To bych se bál." Já nechci muže, co se bojí jezdit na kole, chci muže s velkým M. :-)

Fotogalerie

26.07.2011 vložil/a: lucierut
karma článku: 9.35
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Není bajk jako bajk aneb na České Švýcarsko Ti...

Cestování
Přišel pátek a já pořád netušila, co udělám s volným víkendem. Nutně jsem potřebovala záminku, proč neopravovat střechu na dílně, jenže to…
21.07.2013
lucierut
(5.07)

Nejezděte na Sedlo v sedle. A nebo jo!

Cestování
Co se sobotou, říkala jsem si, když v neděli mám nějaké povinnosti, takže nemohu pryč na celý víkend? Nenapadlo mě nic lepšího, než zajet…
28.08.2012
lucierut
(6.26)

Nejkrásnější kompliment

Ze života
Čím je voda rybě, tím je kompliment ženě. Bez komplimentů žena usychá a vadne. Stává se nejistou a nespokojenou, něco jí chybí, ale často…
17.07.2012
lucierut
(5.07)
PR

Cascara aneb čaj z kávových třešní: Proč si ho dopřávat co nejčastěji?

 (kofishop.cz)
Myslíte si, že už jste ze světa kávy ochutnali všechno? Pak jste možná zapomněli na cascaru – pochoutku s dlouhou tradicí, která ale zatím stále stojí tak trochu ve stínu tradiční kávy. O co se vlastně jedná a proč byste měli cascaru pustit i do svého šálku?
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

234 cyklistů (18 přihlášených)

Podél sobích plotů a přes březové lesy až do nitra bažin

Evropská dálková trasa E1 Evropská dálková trasa E1, nebo jen E1, je jednou z evropských dálkových tras…
šíp | včera

Srpen 2023 – okolo Otavy

Letošní zahraniční výlet nám nečekaně zrušily zdravotní problémy, musely jsme se z cesty vrátit. Po…
Aar | 23.03.2024

Dámská 2023 – okolo Ašského výběžku k nejzápadnějšímu bodu ČR a ještě kousek dál

Letošní Dámská je prémiová, protože tuhle tradici držíme už od roku 2003. Jen jeden rok jsme vynechaly, v…
HMS | 19.03.2024