NaKole.cz
Dámská Králický Sněžník
Dámská 2026
Králický Sněžník a pramen Moravy
Druhá desítka Dámské dávno začala, ale teprve letos jsme v plném počtu, pozvání na Dámskou přijal i kamarád Milan, jako důchodce nemusí řešit dovolenou a nám se zase hodí zkušený mechanik. Až mi zase někdy kamarádka řekne, že ještě nikdy nebyla na dost významném kopci, nebudu tak horlivá a hned na její přání kývnu. Já už mám Králický Sněžník odškrtnutý z roku 2012 a pamatuji si, že to bylo vláčení kol nejdřív do kopce a pak i z kopce. Jenže člověk si asi pamatuje jen to hezké a špatná místa zapomene. Že půjdeme pěšky nám všem bylo jasné, ale že to bude taková námaha jsme netušili nikdo z nás.
sobota 11. 7.
Opět je teplý červenec, vlna veder je už snad za námi a o nadcházejícím víkendu má být příjemných 23 stupňů, jedeme do podhůří Králického. Vlak odjíždí po deváté, tak nemusím brzy vstávat, stihnu se i nasnídat a před devátou se všichni scházíme na nádraží. Místenky zase kupovala Lenka pro nás i kola, jedeme do Hradce Králové, přestup na osobní vlak do Letohradu, který nás má dovézt do Žamberku. To bylo v plánu, v Hradci jsme na čas, na přestup máme skoro 20 minut, holky jedou výtahem, já s Milanem po schodech. Na ceduli, kam vlak jede je Letohrad, správný směr, první souprava vlaku je už obsazená cyklisty, kteří jeli s námi z Prahy, tatínek a dva kluci. Druhá souprava vlaku je prázdná, jen jedno kolo. Milan si všimne cedulky, že vlak jede jinam, ale nic neřekne. Slečna, co ve vlaku s kolem sedí se nás ptá, jestli je zastávka Doudleby dřív než Žamberk, kam jedeme my. Správně tipuji, že dřív, ale když přijde průvodčí, je to úplně jedno, protože nám oznamuje, že tahle souprava se v Častolovicích rozpojí a do Doudleb nad Orlicí a Žamberku jede jen první vagón a rozhodně se tam pět kol nevejde. Tak koukáme do mapy, jestli sednout na kola a jet po svých nebo čekat dvě hodiny na další vlak, který může být plný úplně stejně. Budeme mít o 30 km víc, tak snad do večera dojedeme. Sice jsme zkusili obměkčit průvodčí, ale vešla by se jen dvě kola, tak nastoupila slečna, co jede do Doudleb. My tedy udělali startovní foto a z Častolovic se vydali po cyklo, přes Potštejn, po červené podél Divoké Orlice, úplně jsem zapomněla, že jsem tady na kole jela, musí se kousek tlačit, kořeny jsou často vystouplé a s brašnami si netroufáme. A nakonec jsme vyhodnotili, že to byla i skvělá příprava na výstup na Králický Sněžník. Litice, Radce vrže celou cestu sedlovka jako když veze hejno kachen, Milan se snažil kápnout olej, ale nepomohlo to. Prý až uvidíme otevřenou garáž, poprosí o imbus č. 10 a vazelínu. Kolem otevřené garáže opravdu jedeme, pán je ochotný, požadovaný imbus má, ale kleštičky na jistící závlačku ne. Zastavuje ještě jeho kamarád na motorce a závlačku ze sedlovky se jim podaří vyndat, namastí péro v sedlovce a po půl hodině pokračujeme BEZ VRZÁNÍ dál. Před Žamberkem potkáváme slečnu z vlaku, diví se, že nás potkává. Vyjíždíme k Tyršově rozhledně, je tak akorát čas na oběd. Jdeme i na rozhlednu. Kaplička sv. Rozálie je otevřená a dá se do ní nahlédnout. Klášterec nad Orlicí, tady vynecháváme zelenou lesem a odbočujeme vlevo po silnici, stoupáme do Českých Petrovic. Vzpomínáme, jak jsme tenhle kopec v roce 2014 sjížděli. V Č. Petrovicích zastavujeme v hospodě hned u silnice, dáme si dnešní první pivo a Radka lívanečky s borůvkami, ale rozdělí se s námi. Byly skvělé, poctivé z kynutého těsta. Sjezd do Mladkova je odměna za najeté kilometry navíc. Do Lichkova po zelené, podél trati a jsme v místě dnešního ubytování, hospoda U nádraží. Je 19 h a těšíme se na pivo a sprchu.
Najeto společných 54 km, já ještě k vlaku, takže celkem 72 km 813 výškových metrů
neděle 12. 7.
Máme objednanou snídani, párečky, čerstvé rohlíky, čaj, káva džus, jen Radka má sýrový talíř, trochu nám chybí máslo a sklenička medu nebo džemu. Venku je zataženo, při snídani trochu prší, dokonce nad nádražím je široká barevná duha. Je kolem 16 st., tak se pojede příjemně. Vyjíždíme lehce po deváté, odbočujeme na hranici s Polskem, zatím jedeme po silnici, ale žádná auta nejezdí. Za Boboszówem odbočujeme k suchému poldru, megalomanská stavba plno betonu, ale třeba po tajícím sněhu je vody hodně. Do další malé vesnice už jedeme místy po šotolině, ale pořád víc z kopce. V městečku Medzygorce jsme přesně v poledne. Odtud nás čeká stoupání, tak žádný oběd, jen kousnutí do tyčinky a šlapeme dál. Zatím asfalt, ale ten se brzy mění na lehkou šotolinu. Občas tlačíme, potkáváme hodně pěších turistů. Blížíme se k chatě, co je označená jako schronisko Na Sněžníku. Kousneme do banánu a jedeme dál. My po červené, ještě kousek se dá jet, ale pak už kola vláčíme po hranici, občas borůvčím, až jsme na zelené kamenité cestě, která vede až k rozhledně. Rozumnější, by bylo nechat kola u chaty, vyjít k rozhledně a vrátit se ke kolům. Ale umanutě jsme se drželi původního plánu jet dolů po české straně kolem „slona". Přes kamení jsme kola vláčeli asi 1,5 km, ale trvalo nám to více jak hodinu. Rozhledna už je na dohled, Milan nám občas přijde pomoct a kolo kousek potlačí za nás. Četla jsem, že v rozhledně nejsou lavičky, ale že, když prší, je příjemné se schovat. Tak lavičky už v rozhledně jsou, chyběl odpadkový koš, bylo tam dost poházených odpadků, až jsme se styděli, protože obal byl prokazatelně od českých turistů. Strašně tady foukalo a jak jsme se zastavili, byla zima, zahřát se jdeme výstupem na rozhlednu. Železná konstrukce doplněná sklem dokonale chrání před větrem. Výhledy jsou krásné, ale fouká tak, že se sotva udržíme na otevřeném patře. Dolů kola opět vedeme z kamenitého a kluzkého kopce k prameni Moravy, tady se na kole jezdit nedá, to samozřejmě respektujeme, ale přes ty kameny by to stejně nešlo. Turistů přibývá, je odpoledne, kolem 15 h. ani společnou fotku u pramene si neuděláme, jen Radka chce vyfotit, protože tady nikdy nebyla a vybil se jí mobil. Ochutnáme pramen a sestupujeme ke slůněti - konečně má Radka fotku „se slonem". Cíl letošní Dámské byl pro ni naplněn. Dámská na příští rok se právě rozhodla, pramen máme odškrtnutý, tak pojedeme podle řeky Moravy. Skupinka pěších nás ochotně vyfotí na Milanův foťák i můj mobil, Milan se nám pro jednou nemusí válet u nohou. Po žluté, kilometr k rozcestníku je kopec prudký a plný kamenů v nášlapech jdeme s Lenkou dost opatrně, klouže nám skoro každý krok. Další prudký sestup, ukazatel říká, že k rozcestí Pod Vilemínkou to jsou 4 km. Sestupujeme pomalu, Milan se občas vrátí a pomáhá nám s Lenkou snést kolo. Pamatuji, že jsem tudy šla také s kolem v roce 2012, ale že je tu tolik kamenů a kořenů jsem úplně zapomněla. Navíc jeden Nákolák Heky tudy prý jel dolů, nevěřím, že to sjel. Asi kilometr nad rozcestím Pod Vilemínkou jsme konečně na cestě, tady se už opravdu jet dá a pak až do Dolní Moravy je stará asfaltka. Sestup nám trval dobré tři hodiny, Radka si jednu chvíli i neplánovaně lehla mezi kameny a přikryla se svým e-kolem, ale přežila, druhý den má jen do modra vybarvený zadek. V Dolní Moravě je spousta nových budov ve formátu velkých resortů a už z rozhledny byla a stále je vidět stezka v korunách stromů. Visutá lávka je za kopcem, ta v dohledu není. Zastavujeme u samoobsluhy, ve které se svítí, vychází nějaký člověk, tak se ptáme, jestli mají otevřeno. Ano otevřeno je nonstop, je to totiž samoobslužná prodejna, ve které lze nakoupit přes aplikaci nebo kód. To nemáme, připadám si, jako bychom doteď byli někde zavření a svět se za tu dobu úplně změnil a my neumíme ani nakoupit. Dneska pan hostinský v hospodě není, takže si musíme zajistit pivo a jídlo na večer. Měníme naplánovanou trasu a sjíždíme do Králíků. Radka má nápad, že se vrátíme vlakem, když máme stanici u hospody, kde spíme. V Králíkách je otevřené bistro, kde mají spíš orientální jídla v další hospodě vaří jen do 15 h a hledají kuchaře. Tak zaparkujeme kola na benzínce, Radka jde na kávu, my ostatní nakoupit do nedaleké Penny. Domů to máme 10 km, a na pivo a jídlo už mám chuť dlouho. Párek v taštičce je ještě teplý a pivo trochu studené. Po silnici nakonec tolik aut nejezdilo a po osmé jsme v Lichkově. Snídani máme připravenou v klubovně, kam si dáváme kola, v celém domě jsme jen my a v mezipatře v kleci tři činčily, které jsou naší přítomností asi chudinky vystresované, protože se k sobě pořád tisknou. Sedíme asi do 23 h., přeci jen jsme všichni po zdolání Králičáku a hlavně sestupu z něj dost unaveni. S Lenkou a Radkou jsme se shodly, že jsme v životě s kolem šílenější cestu neabsolvovaly a ani už absolvovat nechceme.
Najeto 68 km a nastoupáno 1330 m
pondělí 13. 7.
Pan hostinský nám nechal bohatou snídani, pochoutkový salát, rohlíky, plátkový sýr, pomazánkové máslo a jakousi limonádu. Také konvici na vodu, čaj a kávu, dokonce malá mlíčka, když jsem včera u snídaně také jedno chtěla. Radka byla opět o sýru, ochucené pomazánkové máslo šunkou nejedla a šunkový sýr také ne. Nevím proč nám nenechal máslo nebo Ramu a něco sladkého. Zbylé rohlíky, salám, plátkový sýr a 4 jablka bereme s sebou, budou se hodit. Před Mladkovem je vojenské muzeum, Milan tam odbočuje, že nás dojede. V Mladkově stoupáme kolem mého oblíbeného hřbitova a až do Vlčkovic se jede stále do kopce. Milan nikde, když konečně dojel, nadával na navigaci, že ho poslala ke kostelu, kde kopou kanalizaci a úplně mimo silnici. Ve Vlčkovicích už společně po cyklo barvy modré sjíždíme k přehradě Pastviny. Vždycky, když jsme přes přehradu jeli autem jsem si přála tady jet na kole, my přes přehradu nepřejíždíme, ale občas vodu mírně nazelenalou je vidět. Cesta se neustále houpe prudce nahoru a dolů jako kolem každé přehrady, je to dost náročné. Nekoř, Šedivec a jsme v Letohradu, čas na kávu a nějakou sladkost. Začíná být teplo, ale pofukuje vítr, tak se jede pořád dobře, a hlavně stále mírně z kopce. Zámek jen letmo projedeme, koukneme do zámeckého parku a pokračujeme dál. V Ústí nad Orlicí na stezce zastavujeme na odpočívadle na oběd z vlastních zásob. Nějaká projíždějící cyklistka se nás ptá odkud jedeme, že cestou z Chocně ztratila z nosiče brašničku se všemi doklady a telefonem. Bohužel jedeme z druhé strany. Užíváme si parádní cyklostezku podél Tiché Orlice, místy jí opravuj, ale asfaltéři nám dovolí po kraji projít. V jednu chvíli, ani nevím kde to přesně bylo, Radka s Lenkou mizí v odbočce, čtu si ukazatele a najednou jsem pod kolem. Najela jsem v téměř nulové rychlosti na obrubník, těžce se zvedám, Milan zastavuje, ale nic mi není, jen trochu odřené koleno. Potkáváme slečnu, co hledá brašničku, ale nenašla jí, jen se pozdravíme a jede dál. V Chocni je poslední šance na kávu a sladké občerstvení. Místní cyklista nás posílá do cukrárny U Antonína kousek od náměstí a cukrárna se zahrádkou je výborná. Káva, věneček a zmrzlina do kornoutku, kterou nám slečna přinesla ve stojánku až na stůl. Je to dneska dlouhá cesta, Dašice, pivovar zavřený, na náměstí otevřená jen Vietnamská hospoda, jdeme se zeptat, jestli mají točené pivo, ano Bernard. Sedáme i s koly na dvorek, usměvavá servírka je hned u nás, objednáváme pivo i jídlo, zeleninový salát, Radka polévku „chřestový krém" a knedlíčky z mořských plodů. Než přinesou pivo je to celá věčnost, stále po dvorku někdo pobíhá, přicházejí další hosté. Konečně máme pivo, Radka sklenici ledu i pití a v zápětí i horkou polévku a knedlíčky. Polévka se jí nezdá, tak ochutnáváme kolující polévku. Pivo vypito, objednáváme si ještě Birel, Lenka limonádu a ptáme se na naše objednaná jídla. Bohužel do kuchyně ke kuchaři se naše objednávka na saláty nedostala, tak platíme pivo a hladoví odjíždíme do Pardubic, kde nás na okraji ještě trochu potrápí navigace, ale rychle se zorientujeme. Musíme přejet přes celé město, ale Radka cestu zná, tak už nebloudíme. U Lidlu kupujeme pivo na večer, já si opět koupím párek v taštičce, tedy párky v jakékoliv podobě už asi dlouho jíst nebudu. Letošní Dámská byla v mém případě na párcích. Je vedro, Radky dcera už nás očekává, Vilda je zklamaný, že jedeme pozdě a nebude už oheň, protože si myslel, že přivezeme buřty.
najeto 98 km nastoupáno 525 m
14.7. úterý
Snídáme na terase a jako vždy lehce po deváté už sedíme na kolech. Nezbytné startovní foto, loučíme se a slibujeme, že se uvidíme na srazu. Jedeme kolem jezdeckého klubu, kde je Ema na příměstském táboře, koně jdou zrovna do polí, ale Ema s nimi není, zahlédneme jí v dálce jak míří s ostatními dětmi na pastvinu. Dneska už nás čeká jen návratová etapa k vlaku do Kolína, Milan se rozhodl dojet do Prahy po ose. Začíná být vedro, zastavujeme v Kladrubech na studené občerstvení, vzpomínáme na jeden ze srazů, kdy jsme tudy projížděli. K Labi sjíždíme až za Veletovem a trefíme se přímo k těžbě písku, které jsme se chtěli vyhnout. Až do Kolína se drncáme podél řeky. Na nádraží před odjezdem stihneme kávu a dnešní oběd z vlastních zásob a ve 13:30 už sedíme ve vlaku. Z Masaryčky docela ráda jezdím, Radka jede také přes město, má spoustu čárek v baterce, včera i dneska to bylo také stále z kopce nebo po rovině. Lenka jede na metro a já přes Příkopy, Národní třídu pohodlně dojedu na náplavku, která je v úterý odpoledne úplně prázdná. Váhám, jestli se zastavit na pivo, Lenka píše, že už si dává v Čimičáku závěrečné pivo, tak šlapu až domů a pivo si dám v klidu na zahradě. Asi za hodinu po dojetí začíná dost pršet. Po sedmé píše Milan, že cestou zmoknul, ale dojel a celkem za dnešek má najeto 126 km, tak nám Dámám stačí jen těch společných 50 km do Kolína k vlaku.
Najeto 50 km nastoupáno 128 m já mám ještě navíc 180 m a 20 km
celkem ujeto 308 km, nastoupáno 2968 m
Děkuji všem, že jsme letošní Dámskou zvládli, že jsme zase jeli společně, že žádný kopec není překážkou, ale příště už se nenechám přemluvit na žádné vláčení kol na jakýkoliv kopec. Všem, kdo by chtěli jet na Králičák, doporučuji Polskou stranu, nechat kola u chaty a po zelené jít asi 30 minut pěšky k rozhledně. K prameni Moravy už je to také kousek a ke slůněti je pohodlná cestička. Pak se zase vrátit Polskou stranou. Také letos nám počasí přálo, bylo teplo a jen na rozhledně jsme využili bundy a hodila by se i čepice. Děkuji i Milanovi za doprovod a pomoc při výstupu a sestupu s koly.
Dámy, budu se těšit na příští ročník, kdy se do podhůří Králického Sněžníku vrátíme a projedeme se podél Moravy anebo někde jinde, ale společně.
Fotogalerie
Dámská 2025 VVO
Dámská 2024 – jezero Milada, Děčínský Sněžník, Ploučnice, Husí cesta a z Roudnic
Slovinsko – Rakousko – relax v lázních Zreče 13.6. až 18.6. 2024
Nejčtenější blogy:
Vyzkoušejte:
Čaje, které léčí. Přírodní cesta ke zdraví a rovnováze.
Perfektní funkční oblečení pro vaše sportovní aktivity, od značky Moira.
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Dámská Králický Sněžník
Dámská 2026Králický Sněžník a pramen Moravy Druhá desítka Dámské dávno začala, ale teprve letos jsme v plném…
Kolem Lužických jezer
Už celkem tradičně se s kamarádkou Líbou vydáváme na nějaký týdenní „etapový" výlet. Loni to bylo Polsko,…