NaKole.cz
Cyklodovolená 2025 – kratičký okruh Balkánem – 4. část
Z Bosny do Srbska a návrat domů
7. den
Ne že bych si na to zvykla, ale nejednou se stalo, že v průběhu naší letní cesty zemřela nějaká známá osoba. Dobře si pamatuji, že během naší první cesty s dětmi po Odře-Nise to byl Michael Jackson. O rok později v Moldavsku Ladislav Smoljak. Jiné roky zase jiná jména, na která si teď nevzpomenu, ale vybavuji si, že jsem jednu dobu vždycky na dovolené otevírala internet s otázkou: Tak kdo to bude tentokrát? :-( Ne, nebojte, není to nic jiného, než prostá statistika. Když strávíte 6 týdnů v kuse na „cestě", něco takového se během té doby zkrátka přihodit může. Protože těch „známých" lidí přibývá, bulvár informuje i o lidech méně známých či dokonce úplně neznámých, o nichž by člověk vůbec nevěděl, nebýt právě zmínky o nich. Zákonitě to pak ale vytváří dojem, že se to děje podezřele nějak moc často, či snad dokonce pravidelně.
Když jsme letos vyrazili jenom na týden, opravdu mne nenapadlo, že se tohle moje pravidlo vyplní i tentokrát. Jen bohužel, tahle osoba byla známá nám osobně.
Po noci ve starém sadu to do Goražde bylo asi dvacet kilometrů podél řeky. Ideálně to vyšlo na pauzu. Sedli jsme si do kavárny, objednali kávu a zapnula jsem telefon, že si sjedu, co je nového. Na Facebooku na mne jako první vyskočila zpráva od Michala Jona. Zpráva, které jsem nemohla uvěřit. Zpráva, že Jirka Říha, kamarád a vydavatel našich knížek, by už neměl být mezi námi. Vím, že o těchhle věcech se nežertuje, a když to Michal sdílel, musela to pravda být. Přesto jsem chtěla vědět víc, napsala jsem tedy Michalovi, ač spolu v kontaktu běžně nejsme. Pátrala jsem dál, Jirkův profil na Facebooku najednou ale neexistoval a pak jsem tu zprávu uviděla ještě na stránkách ebicyklu, spolku, se kterým Jirka podnikal různé akce. Najednou se mi to všechno začalo skládat do souvislostí. S Jirkou Říhou jsme se spřátelili při vydávání naší první knížky, společně jsme pak vydali ještě dvě. Byl sice ve věku, že by mohl být můj táta, ale kontakt jsme udržovali, alespoň ten písemný, protože Plzeň je od Těchonína přeci jen docela daleko.
Každý rok, s železnou pravidelností, přicházela přání k vánocům, svátkům a narozkám. Dotazy na to, kam pojedeme v létě a jaké měly děti vysvědčení. Nikdy nezapomněl napsat, dotazy přicházely každičký rok. Každý, až na ten letošní. Bylo mi to, pravda, divné, ale přikládala jsem to tomu, že jsou naše děti už velké a že má svá vlastní vnoučata a říkala si, že si napíšeme později, že se určitě pochlubí, kde jezdili s ebicyklem a tak. Netušila jsem, s jakou že to sviní se v těchto dnech potkal a že se jeho čas chýlí ke konci.
Pokračovali jsme dál, nebylo mi veselo. V Ustiprača se napojuje silnice od Sarajeva a najednou začal silný provoz, kamiony a tak. Došli jsme si na oběd (pstruh a brambory zde znamená 2 kusy ryby!) a představa, že po té hlavní pojedeme ještě 30 km až do Višegradu (Ne, toto je to jiný Višegrad, tamto je Visegrád a pražský Vyšehrad je taky něco úplně jiného :-)) a pak ještě dál, se nám moc nelíbila. Luděk navrhl změnu trasy. Po patnácti kilometrech od Driny uhneme a pojedeme podél řeky Lim. Měl pro to ještě jeden argument a to ten, že bychom mohli dojet do Priboje a zkusit se svézt srbským vlakem do Zlatiboru. Totiž, cestování vlaky na Balkáně není jen tak, ale na této trase, jako asi na jedné ze dvou tras v Srbsku, jezdí nízkopodlažní vagóny. Kilometrově si moc nepomůžeme, pro to ani není důvod, do Priboje je to jakoby zase kousek zpátky. Ale lákal ho ten vlak plus nová neznámá silnice kaňonem řeky Lim. Město Višegrad jsme znali z jiné (podzimní) cyklocesty.
Bylo mi to jedno, souhlasila jsem. Cesta podél řeky Lim nejprve strmě stoupala do vísky Donja Strmica,aby pak zase k řece klesla. Výhledy byly parádní. Dál ale silnice vede záhadně. Za obcí Rudo opustí Bosnu a vjede do Srbska. Nicméně hraniční přechod nikde. Vjedete do obce Sjeverin, kde jste najednou v Srbsku, tedy platí se dináry a ne markami. Po pěti kilometrech se ovšem ze Srbska vyjede (opět bez celnice) zpátky do Bosny. Oficiální hraniční přechod je pak až za vískou Uvac. Kdyby někdo chtěl emigrovat z Bosny do Srbska (nebo naopak), (jako proč by to dělal, chápu), mohl by to udělat krásně tady. Pravda, cest do vnitrozemí tam v těch horách moc není a vesnic ještě méně, ale ta víska Sjeverin je pro mne nepochopitelný úkaz. Jak tam lidé žijí - na obě strany jediné silnice vedoucí skrz vsí mají Bosnu, ale tam jsou striktně Srbové, jako by se nechumelilo. Náhodou nám to tam i vyšlo na nocleh. Utábořili jsme se na břehu řeky Lim, jenom škoda, že tekla asi 2 výškové metry pod námi a kvůli strmému srázu nebyla přístupná. Tachometr opět ukázal skoro 80 km. Ale podél řek to dnes byla pohodička.
Večer už jsem tu ranní zprávu měla černé na bílém. Takže Jirko, vím, že jsi nakole.cz měl taky rád, tak kdybys to náhodou četl, blog z téhle cesty píšu hlavně kvůli Tobě. A taky vím, že jsme si slibovali, že tu čtvrtou knihu do kupy nějak dáme, ač jsem ta hlavní brzda byla já. Však jsi věděl moc dobře, jak to bylo a jak to je. Neslibuji nic, ale třeba to ještě zkusím, vím, že sis to přál...
8. den
Ráno jsme si zajeli na snídani zase do Sjeverinu, na ranní kávu a poslední dobití telefonu. Na vlak do Priboje jsme to měli pouhých 16 kilometrů. Vlaky do Zlatiboru jedou čtyři za den, ten náš vybraný odjížděl chvíli po poledni. Čas do odjezdu jsme se snažili nějak vyplnit, ale ono tady v těch městech moc možností není. Vyčerpali jsme všechny :-) Památky žádné, takže nejprve burek, pak další kavárna. Zde si Luděk objednal místní specialitu, jmenovalo se to nějak jako Kafa specijal komplet. No, mrkněte na fotky, co to bylo :-) Popral se s tím ale docela statečně :-)
Cesta vlakem trvala hodinu a něco a propletla nás parádní krajinou lesů a kopců skrz tunely pohoří Zlatibor. Do města to ze zastávky bylo rekordních 11 kilometrů. Rekordních v tom smyslu, jak to mají daleko z nádraží do města. Vzhledem k tomu, že jsme tam vystupovali sami, moc lidí do Zlatiboru vlakem asi jezdit nebude :-)
Ve tři hodiny jsme byli u našeho auta. Nikde nikdo, paní asi byla v práci. Moc jsme se tedy nezdržovali a vyrazili co nejdřív, abychom ještě něco ujeli a těch tisíc kilometrů si rozložili na dva dny. Zvládli jsme jich 400, ale přenocovali jsme schválně ještě v Srbsku, v Subotici, protože srbské ceny jsou pro nás velice příznivé. Jen chvíli trvalo najít penzion, kde bychom mohli přes noc nechat auto s koly na nosiči bez obav - ideálně na uzavřeném pozemku.
Další den už jenom nuda autem. Dálnice, okruh kolem Budapešti, halušky k obědu v Malackách (SK dálniční známku jsme nekupovali) a večer příjezd domů.
8 dní na kole, 530 km
Trasa ZDE
Více fotek TADY
Fotogalerie
Cyklodovolená 2025 – kratičký okruh Balkánem – 3. část
Cyklodovolená 2025 – kratičký okruh Balkánem – 2. část
Cyklodovolená 2025 – kratičký okruh Balkánem – 1. část
Dinara na kole – Netradiční dovolená v Chorvatsku
Nejčtenější blogy:
Vyzkoušejte:
Topgal pečuje o zdravá záda našich školáků již 30 let
Čaje, které léčí. Přírodní cesta ke zdraví a rovnováze.
Perfektní funkční oblečení pro vaše sportovní aktivity, od značky Moira.
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Cyklodovolená 2025 – kratičký okruh Balkánem – 4. část
Z Bosny do Srbska a návrat domů 7. denNe že bych si na to zvykla, ale nejednou se stalo, že v průběhu naší…
Cyklodovolená 2025 – kratičký okruh Balkánem – 3. část
Černá Hora - Durmitor 5. denJadranka ráno smaží palačinky, mažeme si je nutelou a domácí marmeládou, padají…