NaKole.cz
Silk Road Mountain Race – Kyrgyzstán je krásný, ale tvrdý
Tohle se lišilo od všeho, co jsem kdy na kole podnikl. Vydal jsem se do Střední Asie, do Kyrgyzstánu, abych se postavil na start jednoho z nejtěžších cyklistických závodů na světě – Silk Road Mountain Race. Dohromady 1900 kilometrů v horách tak vysokých, že se mi zastavoval dech. Když se mi poprvé naskytl pohled na sedmitisícové vrcholy, myslel jsem si, že to jsou mraky. Až tak vysoko jsme naštěstí kolo tlačit nemuseli.
Ale proč se o tomhle závodě říká, že je nejtěžší? Těch důvodů je několik. Kyrgyzstán je chudá země. Možnost oprav nebo dokupování náhradních dílů na kolo je omezená, v některých úsecích až nemožná. Pokud by se něco stalo, nemohl jsem se moc spoléhat na místní zdravotní nebo záchrannou službu. Nejvyšší sedla měla něco přes 4000 metrů nad mořem, takže jsem dorazil 10 dní před závodem, abych se vůbec stihl aklimatizovat. Průměrná nadmořská výška závodu byla zhruba 3000 metrů – mnohem víc, než co tady u nás zažijeme.
V horách a na vysokých pláních se často honí bouřky. Přes den pálí slunce, fouká vítr, ale v noci přichází silný mráz. V manuálu nás varovali před teplotami až -15 °C. Musel jsem být připravený spát nebo i jet za jakéhokoli počasí. Upřímně, pokud by opravdu bylo -15 °C, asi bych jen oblékl všechny svoje péřové věci, zalezl do spacáku a doufal v nejlepší.
Jeden z nejčastějších důvodů odstoupení v minulých ročnících byly žaludeční problémy. Mohlo je způsobit maso nebo mléčné výrobky od místních, kteří často nedodržují základní hygienické standardy, nebo voda – a to i z průzračných horských potůčků. Skoro neexistovalo místo, kde bych neviděl krávy, které vodu „patřičně vylepšují".
Pravidla jsou přísná. Mezi závodníky je zakázaná jakákoli pomoc a stejně tak nebylo dovoleno žádat o ni místní. Ti ale naštěstí byli velmi ochotní, a tak se dalo spolehnout na dodatečné pravidlo, že pokud mi byla pomoc nabídnuta, mohl jsem ji přijmout. A ukázalo se, že ji budu potřebovat.
Startovali jsme z náměstí v Oši – druhém největším městě Kyrgyzstánu. Přes centrum nás doprovázela policejní kolona. Ne všechny silnice ve městě měly asfalt a jelikož bylo sucho, všude se vznášel prach – bylo nás přes 200. Nemluvě o tom, kolik špíny se zvedlo, když projížděl kamion. Počítal jsem s tím a na tenhle úsek jsem si vzal roušku. Nechtěl jsem si plíce zničit hned při první příležitosti.
Vyráželi jsme v šest večer a rychle se začalo šeřit. Mně se to stalo osudným. Cestu s několika centimetry prachu jsem se snažil projet příliš rychle, šmiklo se mi přední kolo a letěl jsem k zemi. Když jsem vstal a chtěl jet dál, zjistil jsem, že mi praskla řídítka. Asi nejhorší start závodu, co jsem kdy zažil. Nehodlal jsem se ale vzdát.
Opatrně jsem dojel k nejbližší silnici, kde byla i vesnice. Rychle se kolem mě shlukli místní a nabízeli pomoc. Jeden pán mi je „opravil" tak, že do nich zarazil dřevěnou tyč. Na první pohled to vypadalo funkčně, ale nechtěl jsem to riskovat a navíc mi chyběl jeden grip. Raději jsem si vzal taxík zpátky do Oše, kde se mi po pár pokusech podařilo najít obchod s koly – na mapách k nalezení nebyl, řekli mi o něm místní – a sehnal jsem náhradní řídítka značky Shunan.
Z toho náměstí jsem znovu vyrazil, tentokrát 18 hodin po všech ostatních. Začal jsem svoji stíhací jízdu. Ještě večer jsem byl pořád poslední, ale když jsem další odpoledne dorazil do prvního checkpointu, už jsem byl zhruba na 160. místě. Nebylo to pro mě jen o závodění, zvlášť s takovým handicapem. Bylo zajímavé potkávat lidi, které bych jinak v závodě nepotkal.
Po prvním checkpointu jsme se napojili na jediný dlouhý úsek po silnici – po „slavné" Pamírské dálnici. Ne že by všechno bylo po asfaltu, ale sklon byl mírný a povrch relativně rovný. Občas mi cestu zastoupila obrovská stáda ovcí. S naší dálnicí to nemělo nic společného. Jen s těmi kamiony to bylo peklo. Hlavně navečer, když tam foukal silný vítr. Z některých korbiček to odfoukávalo štěrk a na mě doslova pršelo kamení.
Po 160 kilometrech jsem odbočil a projížděl nekonečně dlouhé údolí. I když byla cesta na mapách.cz vyznačená oranžově, v realitě to byla jen široká štěrková cesta s velkými výmoly. Výhledy byly překrásné. Večer nám závodníkům nabídli spaní přímo na policejní stanici. Jen nás varovali, že se tam krade a ať si cennosti nenecháváme u kol, ale vezmeme je dovnitř. Na protesty, že moje největší cennost je kolo, jsem už neměl sílu.
Další den mě čekal velmi těžký úsek. Přes 30 kilometrů nesjízdným, místy i sotva schůdným terénem až do čtyřtisícového sedla. Několikrát jsem brodil řeku a tlačil kolo do nesmyslně prudkých strání. Hodně jsem u toho nadával. Doufal jsem, že se na sedlo dostanu ještě za světla, ale nepodařilo se. Ke konci vedla trasa přímo korytem potoka, měl jsem totálně durch nohy a začalo mi v nich mrznout. Už nebyla šance, že by uschly. Ani dolů žádná jednoduchá cesta nevedla a ve tmě bylo dost těžké se podle GPS orientovat. Nebylo se čeho chytit. Mapové podklady tu byly tak špatné, že například řeka byla jinde než v realitě. Byla to pro mě velká lekce.
Do druhého checkpointu jsem přijel kolem šedesátého místa. Ocitl jsem se jen několik kilometrů od čínských hranic. Přišlo mi to neuvěřitelné. Ani jsem si neuvědomoval, jak daleko jsem – stál jsem na prahu země, která byla pro lidi před několika staletími prakticky koncem světa.
Závodní výzvy nekončily. Před námi byla další „chuťovka" – 450 kilometrů bez možnosti doplnění jídla. Poslední zastávkou bylo největší město na trase, Naryn, kde jsem nakoupil tolik svačinek, že se mi to ani pořádně nevešlo na kolo. Měl jsem plné všechny kapsy a jeden chleba jsem si silikonovým páskem přidělal na hrazdu. Tohle nebylo cvičení.
Hned první noc v tomhle úseku se mi moc nedařilo. Udělala se zima, kolem -5 °C, a já si udělal díru do karimatky. Zkoušel jsem ji zalepit různými způsoby, ale nic se mi nedařilo a dospal jsem to na studené zemi. Nebylo to nic příjemného. Ráno jsem měl celé kolo pokryté jinovatkou.
S vidinou toho, že se mi karimatku nepodaří opravit, mě představa dalších studených nocí děsila. Ztratil jsem jistotu, že se dobře vyspím. Jedno ráno jsem v tom úseku brodil pěkně studenou řeku. Voda mi sahala až nad kolena. Nechtěl jsem si namočit boty, šel jsem to bos a po chvíli jsem vůbec necítil chodidla. Do posledního checkpointu jsem sice dorazil na zhruba 22. místě, ale nebyl jsem schopný z něj odjet. Musel jsem tam zřejmě něco špatného sníst, protože se mi udělalo velmi zle. Spal jsem tam, zvracel a na trasu se vrátil až po 17 hodinách. Další spálená část závodu. Byla to větší výzva, než jsem čekal, a už jsem se těšil do cíle.
Ten ale nebyl za rohem. Celý den jsem se šplhal na průsmyk Tosor, skoro do 4000 metrů. Cesta byla docela jezditelná, ale panovalo pochmurné počasí. Občas pršelo, občas padaly kroupy. V jednu chvíli i kamení. Některá úbočí byla plná suti a občas se nějaká masa sesunula. Když se ozývalo „hromobití", myslel jsem si, že je bouřka, ale byla to jen sesouvající se suť. Nahoře to nebylo o moc lepší: víc deště, vítr a přidal se i sníh. K tomu hodně těžký technický úsek, kde mi to v blátě hodně klouzalo. Snadné to nebylo.
Úplně ke konci, ještě před opravdovou nocí, jsem vlezl do přepravního kontejneru, který tam stál. Místní je používali jako kůlny i ve vesničkách. Moje morálka byla zlomená. Další dny se naštěstí udělalo hezky a já si užil další krásné výhledy.
Do cíle jsem dorazil v čase 11 dní, 6 hodin a 30 minut na celkovém 28. místě. A to nebylo všechno. Jelikož jsem letos absolvoval i Atlas Mountain Race v Maroku a Hellenic Mountain Race v Řecku, dostal jsem jako jeden z šesti lidí trofej „The Mountain Races Triple". Bylo to velmi intenzivní, ale znovu to už asi nepojedu. Jestli vás víc zajímá, jaké to tam bylo, připravil jsem i video ze závodu.
Fotogalerie
Hellenic Mountain Race – nekonečná stoupání v řeckých horách
Atlas Mountain Race – marockými horami na kole
Slovakia Divide 2024
Vyzkoušejte:
Ferraty a kolo: Ideální kombinace pro aktivní dobrodružství
Zažijte Chorvatsko jinak!
Perfektní funkční oblečení pro vaše sportovní aktivity, od značky Moira.
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Silk Road Mountain Race – Kyrgyzstán je krásný, ale tvrdý
Tohle se lišilo od všeho, co jsem kdy na kole podnikl. Vydal jsem se do Střední Asie, do Kyrgyzstánu, abych…
Pobaltí 2023 - 5. část
Z Lotyšska zase do Litvy a domů Když se kouknete na mapu pobaltských republik, snadno pochopíte, proč se…