NaKole.cz
Pobaltí 2023 - 5. část
Z Lotyšska zase do Litvy a domů
Když se kouknete na mapu pobaltských republik, snadno pochopíte, proč se každá země kromě Estonska, musí navštívit dvakrát, chcete-li udělat nějaké kolečko.
Pokaždé si průjezd nějakým významnějším městem naplánujeme tak, abychom toho viděli co nejvíc a nenajeli zbytečně moc kilometrů. Pobaltská města jsou relativně malá a na základní prohlídku stačí půl dne. Nejinak tomu bylo i s Rigou, ačkoliv je největší ze všech pobaltských měst. Do centra jsme dojeli kolem poledne a ten den jsme stihli ještě dojet do Jelgavy. Pak už bylo třeba hledat nocleh. Ale ouha, všude pole a každá odbočka vedla k nějakému domu nebo usedlosti. „Ty čumíš furt jen do mobilu, čum raděj kolem sebe," vyčítá mi někdy můj muž, ale tehdy jsem v tom mobilu vyčuměla Zalenieki, kde stál zámek a kolem něho poměrně rozsáhlý a hlavně volně přístupný park. Ten se stával divočejším a zanedbanějším úměrně vzdálenosti od objektu, až přešel do volné krajiny, tedy do polí. Na samém konci parku jsme našli pěkné místo. Od paní, kterou jsme ještě v obci požádali o vodu, jsme obdrželi kilovou sklenici domácí malinové marmelády. „Nechcete varenije? Já toho mám tolik, že už nevím, co s tím." Tahle marmeláda se spolu s pytlem rajčat a okurek, který jsme dostali někde v Estonsku, staly jedinými dárky, jež jsme od místních obdrželi. Pozor, teď v žádném případě nechci hodnotit pohostinnost lidí a vyžadovat něco zdarma. Jen že zkrátka ta doba, kdy byly dětičky roztomilé a věčně od domorodců něco dostávaly, je už dávno pryč :-) Puberťáci roztomilí nejsou a odměnu zaslouží spíš rodiče :-)
Z Rigy jsme mířili na Klaipedu, což znamenalo překonat vzdálenost skoro 300 kilometrů. Opět to byly dny, ze kterých nemám mnoho fotek. Dny, kdy jsme jeli jen proto, abychom někam dojeli. Možná už ale chápete, že v Pobaltí, chcete-li něco vidět, je ta stovka ujetá každý den prostě nutnost. Ačkoliv jde o malé země, vzdálenosti mezi něčím jsou překvapivě velké.
„To je pohoda, ráno po snídani vyjedeme, něco ujedeme a je kafe pauza. Pak zase chvíli jedeme a je oběd. A po obědě už je brzy večer a to už táboříme," pochvalovala si pobaltský režim Šárka. Však já to říkám pořád, že těma cyklodovolenýma děcka nijak netýráme. Pravda, Víťa letos trochu brblal, že se nemůže každý den osprchovat a vzít si čisté tričko. Kdyby brblala Šárka, jakožto ženská, bylo by to asi pochopitelnější, u synka mne ten stesk po hygieně překvapil. Sprchou z PET lahve studenou vodou, jako při minulých cestách, už pohrdal.
Kafe jsme si dávali většinou na benzínkách, už jsme měli vytipované, kde dělají jaké kafe a kde se dobře sedí. Za 2,7 - 3,2 (podle země) eur XXL latté, někde ještě šlehačka či různé příchutě jako bonus. Ne, fakt jsme letos nic nezhubli :-) A Víťa se na intru naučil pít kafe, takže se nám ty kafepauzy docela prodražily. Ale co by člověk neudělal pro spokojenost členů týmu. Raději kafe než platit hotely se sprchou.
Fotku mám až z hraničního přechodu do Litvy. Městečka, kterými jsme projížděli, byly jedno jako druhé, s tradičními jedno až dvou patrovými dřevěnými domky. 21. července jsme oslavili Víťův svátek speciálním litevským zákuskem zvaným šakotis. Vídali jsme ho v obchodech hned od začátku, ale neměli jsme odvahu tu divnou obří kupu těsta koupit, protože co kdyby to bylo hnusné. Tak jsme to na zkoušku koupili Víťovi :-) a bylo to nakonec výborné. Tak výborné, že když u nás v ubytování pár týdnů bydleli lesní pracovníci z Litvy, o šakotisu jsme básnili. A když pak odjeli na pár dní domů, jeden nám přivezli jako dárek.
Jako rodina jsme si odhlasovali kompromis. Už jsme věděli, že úplně celou trasu, tak jak byla z domova naplánovaná, nezvládneme. Kompromis zněl: cestu si prodloužíme o jeden den a vynecháme Kaunas. Měst už prý bylo dost. Kurskou kosu jsem ovšem vynechat nemínila, to absolutně nepřicházelo v úvahu! Sice nebylo možné projet ji celou, protože kosa vybíhá z Ruska, z Kaliningradské oblasti a přesně polovina Rusku patří, ale existuje řešení.
Hodně jsme o tom přemýšleli. Bylo by efektní a i efektivní kosu přejet celou a nahlédnout do Kaliningradu. Ale psal se rok 2023. Rusko od covidu zrušilo čtyřdenní elektronická víza zdarma vydávaná do dvou oblastí (Kaliningradské a Leningradské), což se kvůli válce nejspíš jen tak neobnoví. Bylo sice možné zakoupit víza klasická, ale jejich cena oproti roku 2017 vzrostla na dvojnásobek. Navíc jsme si nebyli jistí, zda chceme Rusko svojí návštěvou podporovat. Poslouchat, jak Putin udělal dobře, když na ty nacisty, narkomany a fašisty poslal vojsko, mi stačilo vloni v Kyrgyzstánu, netřeba to slyšet ještě od samotných Rusů. A když jsem se pak dočetla, že hraniční přechod na Kurské kose už spoustu let nefunguje, přestalo to dávat smysl a návštěvu jsme zavrhli úplně. Musela nám stačit alespoň půlka kosy, ta litevská.
Z Neringy, poslední litevské obce, se lze přeplavit lodí, dokonce až do městečka Šiluté, což nám ušetřilo pár dalších kilometrů.
Třetí den od výjezdu z Rigy se před námi objevil obří kruhový objezd nebo spíš nadjezd a my se ocitli před Klaipedou. Klaipeda je třetí největší litevské město a jediný baltský přístav. To ráno se Luděk podíval na počasí a pronesl: „Hm, tak bude celý den pršet." Byla jsem docela naštvaná, protože jsme tam jeli několik dní proti silnému protivětru a teď tohle. Těšila jsem se, měl to být takový zlatý hřeb celé výpravy. Ale co už s tím, sbalili jsme mokré stany a v pláštěnkách dojeli na první benzínku, vyšlo to na obligátních 15 km. Během kafe ale pršet přestalo a dokonce se vyjasnilo. Rychle jsme vytáhli mokré stany, rozprostřeli je na beton, aby uschly. Nakonec to až na odpolední rychlou bouřku byl moc pěkný den. Jak jsem psala v úvodu, v Pobaltí předpovědi příliš spolehlivě nefungovaly, často bylo lépe (ale i hůře), než tvrdily modely.
Takže zpátky do Klaipedy. Zaplatili jsme přívoz, což obnášelo zaplatit cestu tam a zpět, jednosměrný lístek neexistoval. Počítalo se s tím, že cestující jedou na kosu jen na čumendu a budou se vracet do stejného místa. Že my kosu přejedeme a poplavíme se odjinud a s jinou společností, je nezajímalo. Vůbec jsme to ale neřešili, částka za pěšího (s kolem) byla spíš symbolická, zato na autech si smlsli. Plavba byla kratičká a hned v přístavu jsme najeli na cyklostezku, která se táhne v délce 50 km po celé kose. Auta na ni mají vjezd zakázaný a naopak cyklisté mají zákaz vjezdu na silnici pro auta. A to mi přišlo fér. Stezka byla luxusní, viditelně zrovna před pár dny dostala nový hlaďoučký povrch.
V přístavu v Nidě jsme si nejprve ověřili, jak je to s tou lodí do Šiluté a pak se vydali na samý konec, tedy ten pro nás přístupný, na 52 metrů vysoký kopec Parnidžio kopa. Zde se nachází jedna z nejvyšších pobřežních dun v Evropě, z vrcholku je na ni pěkná vyhlídka. Dál už není nic, konec, šlus a Rusko.
Když jsme pak nakládali kola na střechu té bárky, co nás měla odvézt přes záliv zpět na pevninu a pak ještě kus po řece, nebyla jsem si absolutně jistá, jestli cestu přežijí. Chlapi je tam jen tak naházeli, bágly jsme z nich museli sundat. Přeci jen jsme před sebou měli ještě asi 250 km, takže aby nám bicykly spadly do vody, nestál nikdo, myslím že ani děti ne :-)
Pokračovali jsme podél řeky Nemunas (Němen), o které je zmínka v drsné litevské knize Jmenuji se Maryte. Řeka tvoří hranici Kaliningradské oblasti a ve městě Smalininkai, kde jsme stáli přímo na jejím břehu, jsme podnikli špionáž alespoň ve formě nahlédnutí a vyfocení. K vidění tam však nebylo nic.
Najednou už k autu do Simnas zbývalo posledních 25 kilometrů, ale ten den už nemělo smysl to hrotit, nechali jsme si je na ráno. V Pobaltí se skvěle tábořilo, nikde jsme neměli problém, člověk se cítil svobodně, možná že už tam převládá něco málo ze severské benevolence. Pro poslední nocleh jsme vybrali random (jak říkaj děcka) jednu z odboček, co na tom, že vedla do jakési chatové osady. Je pondělí, říkali jsme si, nikdo tam nebude. Naše sebevědomí ohledně volného táboření však bylo sraženo. V jedné chatě někdo byl, tak jsme se tam zeptali, zda nevědí o nějakém plácku. Což teda neděláme skoro nikdy, ale jak jsem psala, nabyli jsme pocitu dokonalé svobody a volnosti a čekali něco jako balkánské nema problema. Paní nás však uzemnila ráznou odpovědí: „Nikoliv, je to tu privátní." Otočili jsme tedy řídítka kol a jeli pryč, někam do lesa, pryč od privátních pozemků. Na konci osady proti nám šla jiná paní se psem. Byla zvědavá, kam tou cestou jedeme, načež Luděk přiznal, že hledáme nocleh, včetně toho, jak jsme předtím dopadli. Tahle paní však řekla: „Ano, pozemky tady jsou privátní, ale já vím o jednom, který patří mému kamarádovi, a tam přespat můžete." Popsala nám to, tak jsme poděkovali a zase se otočili zpátky - a jaký paradox, pozemek sousedil s domem té paní, která nás předtím poslala pryč. Tak jsme jí řekli, že to máme dovolené od paní xy a bylo to.
Nedaleko tekla řeka Šešupé a chataři vytvořili parádní přístup do vody po dřevěné lávce, takže jsme se před cestou domů ještě pěkně okoupali (jak říká kamarád Ivo z Opavy).
Že předpověď počasí v Pobaltí tak úplně nevychází, nám bylo třeba dokázat i do posledního dne. Ještě ze zvyku, i když už to nebylo potřeba, jsem se koukla na předpověď na noc a zítřek. Ani kapka, ukazoval internet. „Super, závěr už bude bez deště," pomyslela jsem si spokojeně a telefon zaklapla. Načež na plachtu stanu začalo bubnovat a nepřestalo celou noc.
A pak už zazvonil zvonec a našemu výletu byl konec. Stejně tak i našim cyklotoulkám s dětmi. Výprava po Pobaltí byla naší poslední (asi definitivně) cyklovýpravou s celou rodinou, resp. s oběma dětmi. Další rok jsme na 14 dní po Slovinsku jeli už jenom se Šárkou a do Srbska a Černé Hory rok na to jakbysmet. Třeba o těch cestách zase někdy napíšu, ale to už bude jiná kapitola.
Počet dní na kole: 22 a kousek
Ujeto: 2093 km
Mapa trasy: https://mapy.cz/s/kolegobepo
(Pozor, nešly odebrat úseky projeté vlakem)
Více fotek:
https://www.epastorek.cz/cykloexpedice/okruh-pobaltim-od-narvy-az-po-kaliningrad-na-kole/
Fotogalerie
Pobaltí 2023 - 4. část
Pobaltí 2023 - 3. část
Pobaltí 2023 - 2. část
Nejčtenější blogy:
Vyzkoušejte:
Ferraty a kolo: Ideální kombinace pro aktivní dobrodružství
Zažijte Chorvatsko jinak!
Perfektní funkční oblečení pro vaše sportovní aktivity, od značky Moira.
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Pobaltí 2023 - 5. část
Z Lotyšska zase do Litvy a domů Když se kouknete na mapu pobaltských republik, snadno pochopíte, proč se…
Pobaltí 2023 - 4. část
Z Estonska pro změnu zase do Lotyšska Kunda (pardon, ale fakt se tak jmenuje) už leží na pobřeží moře a…