NaKole.cz
Pobaltí 2023 - 4. část
Z Estonska pro změnu zase do Lotyšska
Kunda (pardon, ale fakt se tak jmenuje) už leží na pobřeží moře a nedaleko začíná národní park Lahemaa. Ten se vyznačuje ohromnými bludnými kameny ležícími přímo ve vodě. Pro snímky těch největších a nejefektnějších si musíte kousek zajet a potkat se tam s několika dalšími turisty, včetně Čechů, stejně jako k zřícenině hradu Toolse. Ten je moc pěkný, neviděla jsem mnoho hradů stát těsně u moře.
Nám začala cesta podél pobřeží směrem na západ. Denní kilometráž občas překonala stovku, občas ne, nastoupaných metrů už ale významně ubylo, za den jen něco lehce přes 200. Ještě k té kilometráži, hodně kilometrů jsme najeli díky tomu, že když jsme nocovali u hlavnějších tahů, tak můj muž, jenž nesnese hluk, trval na tom, že se musíme pokaždé od takové silnice dostatečně vzdálit. Já se naučila používat špunty do uší a hluk je mi od té doby fuk, on je ale odmítá, ačkoliv taková dostatečná vzdálenost může leckdy být i dva kilometry. A zbytečné 2+2 kilometry každý den, obzvláště je-li denní kilometráž poměrně na doraz, už znamenají hodně. Ale dost o kilometrech, do Pobaltí jsme nejeli trhat rekordy, ale poznávat zajímavá místa.
Dalším cílem byla bývalá sovětská ponorková základna Hara. Přijeli jsme po zavíračce, což znamenalo, že jsme si celý objekt mohli projít zdarma. Bezplatná prohlídka nebyla cílem, já ani netušila, že je tam placený vstup, prostě to tak vyšlo a my jsme ušetřili nemálo peněz.
Bylo to docela hustý, děti snily o nějakém hororu, který se tam zcela jistě natáčel. Hned vedle základny byl malý přístav a chatky nějakého glampingu. My jsme tam ale neplánovali spát, plácků v okolních lesích bylo spousta, jen abych na sebe práskla také něco nepopulárního (a u příhody s hráškem jsem neměla odvahu), tak tady jsem při nabírání vody na večer zjistila, že tam mají volně přístupné toalety a i sprchy, načež jsme tam se Šárkou vběhly a trochu té teplé vody jim ukradly. Někdo tvrdí, že sociálky v marinách bývají zdarma, tady nevím, žádné zákazy tam ale nebyly.
Další zastávka byla u Jägalského vodopádu, jehož samotná existence mne překvapila - přírodní vodopád v Estonsku? Opravdu byl a navíc docela pěknej! Za menší zajížďku to stálo, stál by i za větší.
A pak už následoval Tallinn. Byli jsme zhruba v půlce dovolené, tak jsme si tam naplánovali praní. Ty veřejný samoobslužný prádelny jsou boží věc. Člověk si nejen vypere, u toho i dobije mobily, a ideálně ještě, když mu to vyjde na oběd, který si donese z nedalekého obchoďáku, takže žádná časová ztráta. Však jsme se o to, aby nám to tak vyšlo, zatraceně snažili. Jen Víťa trochu remcal, že 65 km do oběda už teda nikdy nepojede!
Tallinn je jinak velice hezké město, byli jsme v něm podruhé, děti poprvé. Někdo ho srovnává s Prahou, já teda nevím, ale u Prahy nějak chybí to moře a z Hradu nevídám žádnej trajekt :-) Prošli jsme si ho pěšky, kola tlačili. Turistů tam byla spousta. Kromě památek, které si snadno najdete na internetu, nás zaujala ruská ambasáda, která byla fakt nepřehlédnutelná. Já bych teda řekla, že nikdy dřív nebyli obyvatelé Pobaltí radši tam, kde jsou, než poslední rok a kousek. Soustrast s napadenou Ukrajinou dávali najevo na každém kroku, nejen v Tallinu na ruské ambasádě.
Abychom si ušetřili večerní výjezd z velkoměsta a zoufalé hledání místa pro stan někde na periferii, rozhodli jsme se pro (už opravdu poslední!) výjezd z města vlakem. Opět šlo o moderní vlak, a dovezl nás do Turby. Ne že bychom nechtěli jet dál, ale dál už jaksi nevedly koleje. Netuším, proč je spojení přerušeno, protože kdysi vedly až do přístavu Haapsalu, odkud, kdyby se tam dalo vlakem dostat, bychom mohli krásně stihnout i ostrov Hiiumaa, jenže spojení je už neobnovitelné, místo kolejí vede po náspu cyklostezka. To nám přišlo jako fajn náhrada, těšili jsme se, neboť železniční cyklostezky bývají boží. Jenže tady ta nebyla asfaltová, navíc byla docela zarostlá, tak jsme si těch 13 km do Risti vůbec neužívali. Navíc z vlaku se blbě hledají noclehy, prostě tam nebyly žádné odbočky. Je to logické, ale to vím až teď, večer nám to přišlo jako super nápad hledat nocleh od vlaku.
Západní Estonsko u moře bylo ještě opuštěnější než to východní, tak jsme museli jet jen po super hlavní, abychom alespoň jednou za padesát kilometrů narazili na nějakou civilizaci.
Instagram versus realita
To takhle přijedete k moři a naplánujete si romantický nocleh na pláži, západ slunce a tak. Realita: je sobota večer, všechny plácky jsou obsazené řvoucími lufťáky, navíc na pobřeží šíleně fouká a vlny dělají rámus. Tak si necháváme zajít chuť, otáčíme se a jedeme od moře pryč. Nakonec místo u moře táboříme u smradlavé louže plné komárů a ráno nafasujeme i rybáře, který si svoje místečko nenechal vzít a prostě se tam vesral i přes naši ložnici.
Z Pärnu, u kterého jsem nepřišla na nic, čím jiným se toto město vyznačuje, než výrobou dřevených běžek mého dětství VISU EXTRA, jsme od moře, aniž bychom se v něm vykoupali, uhnuli zase víc do vnitrozemí. Asi ani krajina se ničím zajímavým nevyznačovala, protože z celých šedesáti kilometrů vedoucích od Pärnu na hranici s Lotyšskem nemám ani jednu fotku. Prostě jsme jen tupě šlapali, vítr nám foukal do proti a vzdálenost moc neubíhala.
Nástrahy Lotyšska jsme už znali, tak nás nepřekvapilo, že žlutě značená silnice ztratila hned za hranicemi asfaltový povrch. Předpověď varovala před večerními bouřkami; a jak jsem už psala, bouřky nemám ráda, pročež jsem vymýšlela, kde v rovině bezpečně přespat. Nikde. Bezpečně se při bouřce v přírodě cítím jen v údolí, mám-li nad sebou alespoň pár set metrů vysoké hory. V Pobaltí je toto nereálné, a ačkoliv Luděk říká: „Neboj, seš v nížině," já si to vykládám tak, že pravděpodobnost, kde praští, je díky tomu všude stejná, což mi na klidu absolutně nepřidává, naopak.
Na mapě se vedle městečka Mazsalaca hned u řeky Salaca modrala ikonka bezplatného tábořiště, byl tam kreslený i přístřešek, nadmořská výška 50 metrů... To by mohlo pro moji fobii být jakžtakž přijatelná varianta, teď ale jak přesvědčit taťku, že chce spát hned na kraji města. Nakonec to dopadlo samo. Do města dojet chtěl, páč měl chuť na pivo a pak už stačilo jen šikovně naznačit, aby to vlastně byl jeho nápad: „Hele, pojeďme zkusit okouknout tohle místo, jasný, ani mně se to moc nelíbí, je to moc u města, ale prostě jen koukneme a pojedeme kdyžtak dál, kdyby to bylo blbý..." No a blbý to nakonec nebylo, stálo tam jen jedno obytné auto a jinak nikdo. Takže k večeři byl ohýnek a buřty a pak koupačka v řece. A když pak slíbená bouřka opravdu přišla, ani jsem se nebála. Ono je to hlavně v hlavě.
Do Valmiery jsme se drželi už jen oranžových, tedy asfaltových cest. Následovalo Césis, moc pěkné historické město s hradem a židovskou čtvrtí s památníkem. A pak už se nedalo nic dělat, do nedalekého národního parku Gauja jsme už museli po pískových cestách, jiné na výběr nebyly. Tady je ale mají jako normální silnice s křižovatkami, dopravními značkami a snad i autobusovými zastávkami.
Jeden z našich nejhezčích noclehů byl právě v samém centru NP Gauja. Ten tvoří řeka, pár červených skal a v nich vydlabaných jeskyní. Jmenovalo se to tam Zvārtes iezis a povolení přenocovat přímo na břehu řeky jsme dostali od uklízeček. Moc pěkné, měli tam i kadibudky, což považujeme za základ takových turistických míst. Na večer se rozpršelo a tak jsme měli celou noc klid od případných jiných návštěvníků národního parku.
Další zastávkou byly hrady Sigulda a Turaida. Ty hrady v Pobaltí vypadají jeden jako druhý, asi proto, že jsou opravované, resp. některé úplně nově postavené, vyvstaly doslova z ruin. Historie nula, ale je to líbivé, to zase jo. Šárka si vyžádala na prohlídku fotoaparát, že hrad nafotí - načež jsem pak doma musela vymazat asi třicet více či méně zdařilých selfíček - no jo, je jí skoro patnáct. Pár fotek hradu tam ale taky měla.
A pak už nás čekala Riga. Ten den to už na projížďku městem nevycházelo, tak jsme to zapíchli těsně před v nějakém křovíčku už po 69 kilometrech. Co se kilometrů týče, měli jsme jich trochu do foroty díky vlakům a výlet se pomalu blížil ke svému konci, zbývalo nějakých 5- 6 dní, tak jsem to přestala řešit. Však co, když tak si to o 1-2 dny prodloužíme. Nám by to nevadilo, jediný Víťa byl z natahování délky dovolené maličko nervózní, protože slíbil něco spolužákovi. Ale v dnešní době mobilů se snad kluci dohodnou na později.
Byl to jediný večer, kdy nás trochu potrápili komáři, jinak bylo Pobaltí tohle léto totálně komáruprosté, až Luděk pojal podezření, že komáři zkrátka vyhynuli.
Fotogalerie
Pobaltí 2023 - 3. část
Pobaltí 2023 - 2. část
Pobaltí 2023 aneb 2090 kilometrů od Narvy na Kurskou kosu - 1. část
Nejčtenější blogy:
Vyzkoušejte:
Ferraty a kolo: Ideální kombinace pro aktivní dobrodružství
Zažijte Chorvatsko jinak!
Perfektní funkční oblečení pro vaše sportovní aktivity, od značky Moira.
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Pobaltí 2023 - 4. část
Z Estonska pro změnu zase do Lotyšska Kunda (pardon, ale fakt se tak jmenuje) už leží na pobřeží moře a…
Pobaltí 2023 - 3. část
Z Lotyšska do Estonska Později v Lotyšsku se vzdálenosti mezi „něčím" ještě víc protáhly. Z pauz po 15-20…