Později v Lotyšsku se vzdálenosti mezi „něčím" ještě víc protáhly. Z pauz po 15-20 kilometrech se stávalo i 30, protože nebylo kde a hlavně proč zastavovat. Díky tomu se po několik dní ale povedlo tu naši vysněnou stovku překonat a mně vzrůstala naděje, že cestu zvládneme podle plánu. Bouřkové dny ustaly, udělalo se docela pěkně. V Rezekne jsme nabrali východní směr, ale ten jsme pak raději zase změnili na severní. Moskva byla, podle cedule, co by kamenem dohodil, a vítr navíc foukal příznivým směrem... A co kdyby nás to tam náhodou odválo... Ne že by mi jedna návštěva stačila, ale za současné situace tuto zemi opravdu jako turistický cíl raději vynechám.
Zajeli jsme si do Ludzy, kde stojí pěkný hrad. Opravdu moc pěkná zřícenina. Napojili jsme se na Eurovelo 11, což se poznalo jenom tak, že se sem tam vyskytla nějaká cedule s číslem. Jinak silnička jako každá jiná - žádní cyklisté po ní nejezdili. Nebo jsme aspoň neměli štěstí. Podél ostře střežené ruské hranice v Lotyšsku jsme jeli poměrně dlouho. Střežená byla mimo jiné díky tomu, že v těchto dnech zrovna probíhal summit NATO ve Vilniusu a očekávaly se nějaké provokace ze strany Ruska apod. Za obcí Kārsava jsme se k Rusku přiblížili na méně než 200 metrů. Strážní věže byly na mapě vyznačeny jako rozhledna, a tak Luděk k jedné zašel. Mezi námi, mně bylo jasné, jak to je, že jde o chybu nebo o špatný přenos dat z OSM, ale chlap je někdy jako děcko a má roupy :-) a raději jsem čekala v povzdálí.
Pohraničník ve věži byla pěkně zděšený, co tam jako dělá. Nevím, zda měl čas vysvětlit něco o symbolu rozhledny v mapě. Zkontrolovali mu doklady a pakovali ho okamžitě zpět. Pak jsme uhnuli víc do vnitrozemí, a na podobné provokace ho přešla chuť. Zato jsme dostali chuť na hrášek, hned vedle silnice ho rostlo celé pole. Mezi námi, loupež se nám pěkně vymstila. Břicho nás bolelo všechny, ale nejhůř jsem dopadla já. Více slov netřeba :-)
Přes den jsme se pokaždé snažili najít nějakou hospůdku, dát si teplý oběd, dobít telefony a podobně. Vaření večeře pak probíhalo už tradičně na dřívkáči. Ne že bych to měla ráda, spíš naopak, jenže děti to večerní vaření milujou, máme už svoje oblíbená rodinná jídla, a tak jsem se pro ně vždycky přemohla. Letos za mě vaření už ale kompletně přebrala Šárka a tak jsem měla večer, po postavení stanu, což byl úkol, který jsem místo vaření vyfasovala, čas na odpočinek, strečink a tak.
Málem bychom si nevšimli, že jsme překonali hranici do Estonska. I zde používají jednotnou evropskou měnu, mobilní telefony se nám automaticky přepnuly na operátora nové země a plechovky a lahve jsme věděli, že jsou kompatibilní, nebylo tedy potřeba řešit vůbec nic. Krajina se tam ale pořádně zavlnila a asfalt zlepšil, přibyly i cyklostezky podél silnic.
Suur Munamägi je nejvyšší horou Estonska a také všech pobaltských států. S nadmořskou výškou 318 metrů a pěknou rozhlednou, dokonce s výtahem. Tak trochu rozdíl, vloni třítisícovky, letos třístovky, povzdechla jsem si v duchu. A to jsme ten den nastoupali pro Pobaltí rekordních 608 výškových metrů, přesto se mi po horách začalo stýskat.
Pro Estonsko jsme si stáhli aplikaci s volnými tábořišti a piknikovými místy. Jenže jak už to tak bývá, vyšlo nám to jen asi jednou nebo dvakrát večer na takové místo dojet. Hned první estonský nocleh ale zrovna klapnul. Vyznačené místo bylo přístupné jen pro pěší nebo cyklisty, pro auta ne. K dispozici krb a suchý záchod. Uvařili jsme si večeři na ohni v pláštěnkách, protože silně pršelo. A pak si četli o úmorných vedrech u nás doma.
V Čudském jezeře, pátém největším v Evropě, jsme se před dvaceti lety vykoupali, i když byla zima. Letos se nám nechtělo, a to svítilo slunce. Už holt stárneme :-) Ale že se nechtěly koupat i děti, tuto teorii o stáří zase vyvrací.
A pak jsme konečně potkali první cyklisty báglíkáře. Jeli zrovna naším směrem, a tak nám přišlo zvláštní, že jsme je dojeli. Ale stalo se. Hned si všimli pytle na Luďkově kole: „Jé, vy sbíráte taky?" Hm a já si říkala, že padesát kiláků neležela žádná plechovka - oni nám je prostě vysbírali! Mimochodem, byli to Němci, mladí, pětatřicet jim mohlo být, víc ne. Měli Ortlieby a tak. Takže žádný, že chudí Češi dělají sbíráním odpadků po příkopech ostudu.
Další noclehy už na v aplikaci vyznačená místa nevycházely a tak jsme spali v lesích. Jestli máte depky z našich kůrovcem sežraných a vykácených kdysi lesů, jeďte do Estonska. Spravíte si náladu, fakt. Tady mají lesy ještě zdravé, husté a voňavé.
O zajížďce do Narvy jsme hodně přemýšleli. Tehdy (2003) jsme ji vynechali, teď nás návštěva tohoto pohraničního města, odkud se dalo kouknout do Ruska, lákalo. Jenže to znamenalo zajížďku 50 km tam a po úplně stejné silnici 50 km zpátky. Ale odhlasovali jsme si, že to z Narvy vezmeme vlakem rovnou až do Rakvere. Pro Víťu to prý byla nejlepší hodina celé cesty - rozuměj: dobíjení, wifina, sedím a jedu :-) A ještě jedna zajímavost, až tady mi došlo, že Pobaltí má stejný rozchod kolejí jako Rusko, tedy vlaky zde jezdí širší a pohodlnější.
Sever estonské země vypadal z rozhledny nad vískou Sinimägede, odkud jsme už měli hladinu Baltu jako na dlani, jako jedna velká rovinka, nicméně i v tyto dny jsme na těch sto kilometrů nakroutili i 400 - 500 výškových metrů. Není to cifra, kterou by se člověk mohl chlubit, jen prostě, že to tam úplná rovina, jako třeba když jedete podél Labe, není. Krajina je v reálu mírně zvlněná, třeba 10 kopečků po padesáti metrech...
Občas přemýšlím, proč mě vlastně baví cestovat na kole, a proč nejezdíme třeba autem, což je mnohem pohodlnější, rychlejší, člověk toho stihne víc, dojede dál. V autě se dá i přespat, když zaprší je člověk v suchu a bez komárů. Neumím odpovědět, co přesně mě na tom baví, protože jsou dny, kdy mě to naopak spíš doslova štve. Ale pak někam dojedeme a já se zadívám na tenhle primitivní stroj, pár svařených trubek, dvě kola, řetěz a řeknu si: Pane jo, tak tys mě dovezl až sem a ještě zpátky dovezeš, dalších tisíc kilometrů - a tenhle pocit prostě s autem nezažiješ. Nevím, neumím to popsat lépe.