NaKole.cz
Z Brna na Lago di Garda a kousek zpět
Po loňském úspěchu s cestou do Říma přemýšlíme s Radkem kam dál. Padají divoké návrhy ("Zbláznil jsi se? Tam se nejezdí ani autem, jak je to daleko!"), ale nakonec to Radek usadí tím, že "přeci jenom v té Itálii mají tak dobré kafe...", a co bych řekl na Lago di Garda?
Vlastně proč ne. Nebyl jsem tam, a nemusí být každý rok "Rychleji, výše, silněji!". OK, domluveno.
20. 5. 2025, den -8.
Už týden mě úporně bolí záda tak, že se ráno nemůžu dostat ani z postele. Je to neklamné znamení, že se odjezd začíná blížit.
Inovoval jsem vybavení a koupil si dva malé nosiče zboku na přední vidlici, jen jsem je ještě ani nenamontoval, protože se nemůžu ohnout.
Volá Radek. Jaký nosič na jeho nového gravela? A dá si ještě jeden na berany. Víc úložného prostoru není potřeba, "co bych do toho dával?".
Ani se neptá, jestli jsou záda lepší. Vlastně to asi ani není moc důležitý. Termín je dohodnutý, tak se vyrazí...
Otvírám v Keep svůj "balící" seznam, který je vychytaný 6 expedicemi: "doklady, pojištění, proteinové tyčinky, ostříhat nehty, vyčistit řetěz, vyměnit €, zahnat Emoxenem záda, ..." Je dokonalý, a od cesty "Do Říma" a "Proti proudu Labe" se nic nezměnilo...
28. 5. 2025 středa, den -1.
Počasí stále nevypadá na spalující žár (v noci 4 °C) tak vyměknu, a kupuji v Decathlonu lehkou péřovou bundu. Jestli toto nezabere, aby se počasí zlepšilo, tak už nevím...
Předpověď je klasická: dnes, zítra a pozítří mizérie, ale potom (to už není předpověď, ale statistika!) bude mega krásně. Jsem na to zvědavý...
V seznamu odškrtávám poslední věci a začínám to cpát do brašen. Mám trochu pocit, že jsem na něco zapomněl. Brašny jsou poloprázdné, a ta horní na nosiči je prázdná úplně (tam bude možná občas jídlo), ale když dám kolo na váhu, tak s brašnami váží 25 kg (nemám vyhodit aspoň ty plnohodnotný kleště?). Jedu se trošku projet kolem domu, po rovině to docela pěkně jede, no a dolů z Brennerského průsmyku to určitě takto naložený pojede parádně.
Večer sedím u sousedů, pijeme červené, probíráme moje kolo, a to, jaké je potřeba v Itálii koupit víno domů. Celý večer intenzivně prší, ale vypadá to, že na další dny je předpověď téměř dokonalá.
Dobrou noc.
28. 5. 2025 čtvrtek, den 1.
Nemůžu dospat, ale stejně se mi ráno vůbec nechce vstávat. Fakt se teď pár dní nebudu probouzet v pohodlné posteli, pod peřinou, na dosah sprchy a kávovaru??
Nakonec se vykopu, nakrmím doma agamy a sám posnídám jeden Aulin na ta bolavá záda a o půl osmé vyrážím. Cestou potkám Petra s Venďou, co jsem u nich večer seděl, jsou na mě zlatí a říkají, že vypadám hustě a že toho mám hrozně málo :-)
S Radkem mám sraz v Brně Bystrci, v kavárně snídáme kafe, sladký a vyrážíme. Radek toho má (minimálně na váhu) na kole ještě o dost méně než já. To se pozná, že je zvyklý chodit pěšky s batohem...
Na konci Brna nás přejíždí chlapík jen s brašnou pod sedlem, že dnes spí někde za Vídni. Evidentně má i Radkovo balení velké rezervy...
Jede to. Za Dolními Kounicemi až do Miroslavi fučí. Velice silný boční nárazový vítr, který místy přechází v protivítr. Silnice rozbitá, záplaty "50 odstínů šedi", chvílema to v tom větru jede hodně na krev.
V Miroslavi opravuji usazení brašen, které mi občas cvrnkly do drátů. Plechovkové pivo, něco sladkého a koukáme, že se začíná dělat (snad!) lepší počasí...
Neudělalo, fučí a občas poprchává.
Ve Znojmě zastavujeme u Číňanů na oběd, a v Šaldorfu to zaklopíme kafem.
V Retzi se začíná vyjasňovat, tak na chvilku zastavíme na krásném náměstí.
Cesta vede pořád nahoru a dolů, a do toho pořád fučí. Na benzínce koupíme večeři a piva a jedeme hledat místo na spaní. Poslední kopec, a mapy hlásí, že k Dunaji je to už jen z kopce! Ve sjezdu se otevře nádherný výhled na celé dunajské údolí, v dálce jsou trošku vidět Alpy, raduji se a za jízdy tu krásu fotím. Zrovna ve chvíli, kdy nás předjíždí policie.
Majáček, zastaví nás (ještě že Radek mluví perfektně německy!). Telefon v ruce za jízdy? Neexistuje! Obě ruce musí být na řídítkách. A ta blikačka oslňuje! Přepínám radar Garmin Varia na režim "peloton" kdy svítí nejméně a omlouvám se za to focení. Policista je výborný, nechá to tak a odjíždí. Až se mrzím, že jsem si ho nevyfotil :-)
Přijíždíme k zatopeným štěrkovým lomům, kde chceme spát, ale vše je klasicky zaploceno, tak nakonec dojedeme až na okraj Kremže a spíme vedle fotbalového hřiště. I to je zaploceno.
Tady bych chtěl mít firmu na ploty...
Dnes 166 km.
Vítr, vítr, vichr. A kupa krásných kopečků.
29. 5. 2025 pátek, den 2.
V noci 2x sprchlo, ale jednou z toho bylo kropení trávníku, které skončilo přesně ve 2:00 :-)
Do pošmourného rána mě Radek budí v 7 hodin slovy "vyrazíme."
Balení mi moc nejde, Radek stojí u zabaleného kola a já mám všude ještě plno krámů. Říkám, že mi to nejde, a navíc se mi ani nechce. Radek mě důrazně pokárá a musím svoji lenost napsat za trest do deníčku :-)
Dnes nás čeká sjezd k Dunaji a pak už jenom stále do mírného kopce proti proudu Dunaje. V Kremži nakupujeme snídani, kafe v Mekáči, trochu kufrujeme a přijíždíme konečně k Dunaji. Cyklostezka je parádně značená, frčí to. Údolí Wachau je nádherně, cyklo nás vede přes vesničky úzkými uličkami kolem starých kostelů, všude vinice (hlavy révy jsou vysazeny i do stěny opěrných zdí!). Místy jedeme jen kolem silnice ale pořád parádně po cyklostezce.
Ale. Ale ten vítr... Silný, neutuchající, důsledně proti. Dřeme, ale rychlost tam není.
Melk míjíme po protějším břehu a za ním už vede cyklo po hrázi. Vítr, silný, přímo proti. Mám pocit, že jsem ještě nikdy nejel tak dlouho takové "waty", ale stejně jedeme jen kolem 20 km/hod.
Po poledni sedíme v kavárně, tak koukám na provoz na cyklostezce. Všichni jedou po větru! Pokračujeme, a když se po pravici na chvíli údolí rozestoupí, jsou před námi na chvilku zase vidět Alpy.
Přejíždíme na levou stranu přes obrovskou elektrárnu, a tam cesta pokračuje po malé silnici. Radek do toho dupe (stresů z práce se musí nějak zbavit...), místy pořád protivítr, ale údolí se uzavírá a chvilku mezi stromy jedeme i v bezvětří.
V hospodě nám 4 piva, polévka a šnicl (dohromady!) dobíjí baterky, k tomu dobíjíme telefony, a když si před hospodou mažu bolavé koleno koukám, že tam stojí autobus s nápisem Tišnov. Řidič zná naše známé, tak poplkáme.
Trošku snižujeme rychlost i ambice, ještě přejdeme jednou Dunaj a jedeme po hrázi. Radek se vykoupe (za přihlížení a komentování projíždějících Slováků), a pak už na kraji Mauthausenu nakupujeme v Intersparu. Hodujeme na lavicích před obchodem, vyleze sluníčko, pohoda.
Za Mauthauzenem hledáme spaní. Radek navrhuje nějaký hájek ve vesnici, ale ukazuje se, že je to památník v místě zrušené vlakové zastávky do lágru, tak to by asi nebylo úplně vhodné. Jedeme dál, a náhodou zahlédneme vjezd na posekanou louku mezi lesy, ze které se vyklube travnaté hřiště i s lavičkou.
Popíjíme poslední pivo a dlouze rozebíráme život.
Dnes 136, celkem 302
Po rovině, ale přímo proti větru...
Radek se vrátil. Asi ne silnější než vloni, ale zdravý...
31. 5. 2025 sobota, den 3.
V noci se budím zimou, tak jsem rád, že mám tu péřovou bundu a můžu si ji omotat kolem zad.
Radek mě budí v 6:50. Tady už přestává všechna legrace...
Sice spíme pod stromem, ale všechno mám mokré a navlhlé. Ranní start byl hodně studený. Dnes je bezvětří a obloha je úplně modrá, tak když jedeme kolem klidné hladiny Dunaje je to úplná paráda. Projedeme okrajem Lince, opouštíme Dunaj a vyrážíme proti proudu řeky Traun. Tuhle trasu už jsem jel před pár lety s Peťou. Stoupáme, je teplo, postupně se svlékáme. Traun (kromě dvou přehrad) sice není vidět, ale cesta kolem něj je parádní. Valíme pěkně svižně (Radek je výkonnostně minimálně o level výš), tak máme v poledne už najeto 75 km, a zastavujeme si nakoupit něco k jídlu. Radek náš výkon nicméně komentuje tak, že se plácáme od ničeho k ničemu... :-)
Hodujeme na parkovišti, suším spacák.
Vyrážíme po velké silnici, peče sluníčko, pak sjíždíme na cyklo, stále za hrozného vedra. Nestíhám Radka, nemůžu. Po cyklo docela svižně dorazíme k Attensee. Koupání je ledové, ale aspoň jsem po třech dnech na chvilku umytý. Na chvíli si připadám jak na dovolené - všude lidi na dekách, jezero, výhledy...
Cesta kolem jezera je nádherná. Jedeme po silnici, výhledy a kupa silničkářů. Krize je asi zažehnána (projedl jsem se z ní), tak mi to zase začíná jet. Na konci jezera si dáme jedno točené, ale jinak aby tady hospodu pohledal.
Za dva kilometry přijíždíme ke druhému jezeru Mondsee. Je menší, ale snad ještě krásnější. Jedeme přímo kolem vody, a v místě kde jsem se bál že bude velké stoupání, je pro cyklisty udělaný asi kilometrový tunel, úplná paráda. Za jezerem nás konečně čeká trochu stoupání (kde nás v tom nejhorším stoupání předjede nejdřív kluk na silničce rychlostí jakou nejezdíme ani po rovině, potom druhý, a za chvíli nás předjely dvě holky na silničkách, které si u toho mezi sebou povídaly. Já měl mezitím infarkt na cestě a táhnul jsem se tam jak slimák) a pak je to pořád nahoru a dolů mezi jednotlivými hofy.
Kus před Salzburgem nakupujeme ve Sparu, večeříme, a vybíráme v mapě místo na spaní. Těch 20 km přelétneme jako nic, protože je z toho větší část fantastický, nekončící, dlouhý sjezd s nádhernými výhledy.
Na našem plánovaném bydlení (dětské hřiště s houpačkami a prolézačkami) se nám to trochu komplikuje. V sedm hodin je to úplně plné, že je těžké najít prázdnou lavičku. Sedíme, čekáme, a nakonec se rozhodneme pro plán B. Pár set metrů nad námi je kemp.
Recepční nám ale řekne, že když nemáme stan, který má stěny, tak nás neubytují, že by to ostatní hosty pohoršovalo. Radek to nakonec vykomunikuje, a pomůže nám u toho mladý sympatický pingl, který jako jediný ví, co je to tarp... Spíme na konci kempu v koutě, horká sprcha, všechno v nabíječkách, a dáme si dvakrát skleničku bílého. Koukáme na kopce v okolí Salzburgu je z toho velice příjemný večer.
Dnes 156 km, celkem 458 km.
V kolech začíná vrzat a lupat.
Radek říká, že stačí aby se odstranil psychický stres, tělo dostalo pořádně zabrat, a má obrovskou tendenci se vrátit zpátky do funkčního stavu. Ano pochopili jste správně. Záda už mě nebolí...
1. 6. 2025 neděle, den 4.
Sice spíme v drahém kempu na zemi pod širákem, ale zázemí ranního záchodu a koupelny je k nezaplacení. Vyrážíme, máme nádherný výhled na Salzburg mezi horami, proplétáme se krajem města mezi paneláky, bytovkami a rodinnými domky podél potoků po pěkných cyklostezkách, a zastavujeme na benzínce na snídani. Dávám si kafe a těším se na buchtu, co si vezu od včerejška. V pytlíku je ale díra a nejspíš se mě do ní v noci pustili myši. I když to jsou asi myši rakouské, čistotné, zamáčknu slzu a vyhodím to.
Velkou silnici (s nedělním provozem) střídáme s šotolinovou cyklostezkou, motáme se tam a zpátky, až nás to zavede do kopců pod Berchtesgaden, kde přejíždíme hranici do Německa. Jedeme po šotolinách do kopce a z kopce, místy velice prudkými výjezdy, a najednou se mezi lesy objeví nádherná hospoda. Ledová tekoucí voda do dřevěného koryta, pěkný studený piva, a hned zase přejíždíme zpátky do Rakouska. Zase chvíli silnice a chvíli cyklostezka.
Kola už se začínají ozývat, Radkovi tam něco píská, mě lupe pedál, a teď mě přestala přehazovat přehazovačka na spodní čtyři pastorky.
Vyjíždíme táhlý pěkný kopec, kde míjíme hraniční kámen s nápisem, že vyjíždíme do Tyrolska.
Zastavujeme na benzince a já se pokouším štelovat přehazovačku. Nejde mi to, všechno se pěkně hejbe a přeci to nefunguje. Moc tomu nerozumím, tak volám Romanovi, který to hned identifikuje, že je to natržené lanko od přehazovačky. Ještě že toho Romana mám! Jemu se stalo to stejné, když jsme spolu byli na Korsice na kolech. Tenkrát mě ta závada tak vyděsila, že od té doby to lanko vozím, i když jsem vůbec netušil, jak se to mění. Jeho rady po telefonu byly dokonalé, a když jsem to otevřel, tak jsem našel všechno podle jeho popisu. Vzalo mi to dost přes hodinu, ale díky náhradnímu lanku a klasickým kombinačkám, co sebou vezu, se to podařilo.
Po opravě se rozjíždím a z toho, že jsem to zvládnul opravit, pláču štěstím. Aha, tak to není pláč, zase začíná pršet...
Následuje úplně parádní dlouhatánský sjezd několika kilometrů po silnici. Na další zastávce se domluvíme, že to pro dnešek asi stačilo, a zamlouváme ubytování 40 km před námi.
Čekají nás další parádní dlouhý a táhlý sjezdy, a když nejsem líný a trošku se přikrčím tak to k těm 60 km/hod docela pěkně jede. V podstatě z kopečka dojíždíme až k Vörglu, vedle kterého máme ubytování. Předtím ještě trošku kufrujeme a rozdělíme se, tak mám před ubytováním trošku času a finálně doladím tu přehazovačku. Teď už mě opravdu funguje na celý rozsah pastorků. Mám ze sebe obrovskou radost, dneska si vyplňuji sluníčkový den :-)
S panem domácí, než přijede Radek, dokonce prohodím pár vět německy (když jsem sám, tak se tolik nestydím), ubytujeme se, sprcha, povalujeme se na postelích, a nakonec největší odhodlání má jenom Radek, a ještě vyrazí do městečka na jedno pivo.
Dnes to měl být opravdu jenom transfer pod Horu, tak to podle toho místy (s cestováním po krajnici silnice první třídy) vypadalo... Bohužel se to z různých důvodů nepodařilo dotáhnout dál.
Dnes 104 km, celkem 562 km.
2. 6. 2025 pondělí, den 5.
Vstáváme brzo, pěkně vyspalý, a vyrážíme do krajiny po dešti. V noci pěkně sprchlo, hory jsou v bílé mlze, a ani předpověď na dnešek není úplně příznivá. Vyrážíme zase po velké silnici, s krátkými odbočkami na cyklostezky, které nás vždycky po chvíli vytrestají nějakou směrovou nebo výškovou šikanou.
Do snídaně ujedeme přes 35 km, nakupujeme ve sparu snídaňový kafe a kupu sladkého. Po rovině k Innsbrucku nám to parádně frčí. U Innsbrucku zastavujeme na patě hory, kopce už jsou po obou stranách hodně blízko a zatáčíme doleva na jih do hor. V prvním kopečku hned tlačím a říkám si, že to bude na houby, ale pak to trošičku jede.
První, hodně prudký dlouhý kopec mě potrápil i vedrem, a místy to bylo fakt hodně těžký. Následuje taková nijaká, pořád nahoru a dolů, cesta. S bočním přítokem do údolí je vždy prudký sjezd, následuje výjezd, a takhle to jde pořád dokola, ale pomaličku nabíráme metry. Začíná pršet, pak prší dost, tak se navlíknu. Za chvíli to přejde, za chvilku se to zase vrátí, a místy je to hodně nepříjemné. Mám strach z pádu, protože silnice už pěkně mokrá, a stejně tu stále místy jsou, cestou do sedla, prudké sjezdy. Nakonec dávám pláštěnky na brašny, na sebe i na helmu.
10 km před průsmykem zastavujeme na benzínce na kafe, a já se snažím do sebe dostat nějaké pečivo+sýr+salám. Cestou postupně polykám nějaký amarounový energeťák, a určitě kvůli němu už mi to pěkně šlape. Motorkáři se už oblékají do nepromoků, ale já si nechám jen kraťasy. Začíná být zima, ale dlouhé elasťáky potřebuji hlavně suché na spaní, tak si je nemůžu nechat zmoknout. Vezu s sebou neoprenové návleky na boty, ale ty mi zatím přijdou zbytečné.
Vyjíždíme. Aha, tak to s těmi návleky byla velká chyba. Prší, místy dost, jedeme po silnici, kde sice je provoz, ale malý a pomalý. Pořád leje, ale kopec už není tak prudký jako v první části.
Údolí a hory jsou dechberoucí, jak na rozhlížení, tak i na šlapání do kopců...
Brennerské sedlo mě dost zklamalo. Nikde nic, a ani Radek na mě nečeká, protože mi předtím o kus ujel. Vida! Tak to nebylo ještě sedlo. Zase sjezd, a další stoupání, ale tohle už je ono - velké vlakové nádraží, hromada nějakých obchodů, a u kruhového objezdu státní hranice s Itálií!
Už tolik neprší, tak se fotíme u hraničního kamene.
Štěstí, euforie.
Zapadneme do první kavárny, kterou cestou potkáme. Italští důchodci se sklenkou vína nahlas vykládají a mávají u toho rukama, já si dám kafe, Radek aperol, a číšnice nám k tomu dá na talířku jako občerstvení nějaké kanapky a arašídy.
Vyrážíme do vysněného sjezdu. Leje. Zima. Balím se do nákrčníku až po nos, a mrzím se, že jsem si zase nevzal ty návleky. Sjezd je parádní, cyklostezka vede v trase zrušené železnice, takže projíždíme asi dvěma tunely (jeden z nich má osvětlení na fotobuňku!). Míjíme i nějaké staré pevnosti, veliké střílny jsou zakryté okenicemi, co vypadají jak kus kamene.
Leje. Hodně.
Na začátku jedu pomalu, aby mi to nestříkalo do bot a na záda, ale po pár kilometrech je to už úplně jedno, voda už mě vytéká i spodem z bot.
Tolik jsem se na to těšil, a teď to takhle protrpíme.
Zamlouváme si ubytování 20 km daleko, a cestou si přeju, aby ten parádní sjezd už skončil, a já si mohl vlézt do teplé sprchy. Když tam jsou místa, kde je to trochu do kopce, jsme oba rádi, že můžeme těma zmrzlýma nohama chvilku točit. Potkáváme pár i zoufalců natěžko s kolama, buď jsou schovaní v tunelech, nebo jsou nakulení v pláštěnkách jako my.
Když přijíždíme do Sterzingu, přestává pršet. Ubytovaní jsme v hotelu, a než vyřídíme formality, zůstane po nás na koberci mokrá loužička. Na balkóně a po pokoji rozvěšujeme mokré hadry, a prolili jsme tak, že sušíme i doklady i peníze (jak v seriálu Návštěvníci, když jim CML poslal peníze, které se rozsypaly po rybníku...). Užívám si dlouhou horkou sprchu, protože se vůbec nemůžu zahřát. Do toho vyleze na chvilku sluníčko...
Chvilku se natáhneme, a vyrazíme do města. Projdeme se po hlavní ulici a v pizzerii si dáme dvě německý piva a italskou pizzu.
Řešíme změnu plánu. Původně jsme měli jet na Gardu a ubytovat se v domě Radkova kamaráda v Tignále, ale Tignále se nám zdá od jezera moc vysoko. Variant probíráme víc, ve hře je i pokračovat od Gardy přes Veronu pod Alpami až do Tarvisia, kde jsme prolili loni cestou do Říma.
Po návratu na pokoj, kde se suší mokré hadry, to tam smrdí jak bolavá noha. Tak do tohohle se zítra navlékneme...
Dnes 119 km celkem 681
Obrovský kopec, ale jsme tam, odměnou je nám liják ve sjezdu.
3. 6. 2025 úterý, den 6.
Celou noc prší, a je příjemné to poslouchat přes pootevřené okno pokoje.
Pomalu vstáváme, pomalá snídaně, protože venku pořád prší. Vyrážíme až před devátou, pořád se honí mraky, chvílemi prší, ale už ne tolik.
Cyklostezka je úplná paráda. Jedeme pořád kolem řeky, dálnice a železnice po tělese staré železnice. Když to nejede samo, stačí tomu maličko přišlápnout a už to zase frčí. Úplný luxus!
Zastavujeme v Brixenu u pěkné vily s velkou zahradou, kde "trpěl" chudák Karel Havlíček Borovský v exilu. Kousek odtud si dáváme kafe a představujeme si, že by tu nebylo tak špatný si chvíli "zatrpět", zvlášť s italským espressem a čerstvým croissantem...
Radek si za Brixenem v mizerně značené cykloobjížďce o svodidlo utrhl brašnu, ale jako Saturnin jsem vytáhl plastové stahovací pásky, a podařilo se mu to opravit.
Pokračujeme dál, a před Bolzanem začíná být cyklostezka stejná jako loni z Tarvisia. Jedeme v tělese dráhy, staré železniční mosty a kupa krásných tunelů. Úplná paráda. Dálnice vede chvílemi hodně vysoko nad námi, vedle cyklostezky stojí geodetické pilíře, a na jednom z nich (ve skleněné boudičce) stojí napevno robotická totální stanice, která asi průběžně monitoruje pohyby toho dálničního mostu.
Bolzanem projíždíme trošku centrem, nakoukneme do katedrály, proplétáme se davy lidí, a marně hledáme nějaké potraviny. Na ty narazíme až úplně na konci města, zrovna když vyleze sluníčko a začne opravdu pálit. Vyhazuju z brašen všechno mokré před obchod na dlažbu, a než si dám dvě piva a něco k jídlu, tak se mi podaří všechno usušit.
Pokračujeme dál na Trento. Za Bolzánem se údolí rozestoupilo, ale zůstaly vysoké skalnaté hory s dramatickou vertikálou, ale zároveň celé porostlé stromy. Takhle krásné údolí jsem asi ještě neviděl. Cyklostezka je vyžehlená, pořád podél řeky, která je po včerejším lijáku hodně rozbouřená, dělá se vedro, a letí to.
Parádně to jede, ale zase zmizely ty úseky, kdy to jelo úplně samo. Lehce frčíme až na začátek Trenta, kde se rozfouká silný protivítr.
Trentem projíždíme hladce jako nůž máslem po cyklostezkách, přijíždíme na hlavní náměstí s krásnou kašnou a krásnými stavbami, chvíli si vyfrkneme a pokračujeme na místo které jsme si vybrali na spaní.
Klasika, za plotem...
Natahujeme to o dalších 15 km k nějakému biotopu s rozhlednou, a na kraji vinice se uložíme pod stromy.
Radkovi dnes v tom kole vrže opravdu fest. Skoro bych řekl, že je to rozsypaný střed...
Dnes 160 km, celkem 841 km.
4. 6. 2025 středa, den 7.
V noci mě občas budí lezoucí mravenci, a když se ráno probudím zjistím, že nejsem v mraveništi, ale já sám jsem mraveniště! Jsem jimi úplně obalený a mám je úplně všude. Tak to mě pokousali ještě docela málo...
Mám nějaký jalový ráno, Radek vstává hrozně brzy, a mě se vůbec nechce vstát. Zase mě bolí záda a nějak se nemůžu zaktivovat. Vyrážíme před půl osmou po parádní cyklostezce, krásně to jede, jen jsem nějak bez nálady. V prvním městě v první kavárně u milé energické starší kavárnice kafe, koblih, croissant. Nespěcháme dokonce si chvíli povídáme :-)
Zase trochu plánujeme, co s načatým časem, ale už máme "cestovní flow", tak to necháváme otevřené.
Vylezlo sluníčko, a začíná se mi dělat trošku lépe.
Až včera večer jsem zjistil, že řeka, podél které celou dobu jedeme, neústí do Gardy, a že jsme v sousedním údolí. Po kafi nás tak čeká přejezd přes kopec, ale není to nic strašného, i když je docela vedro.
Sjíždíme prudce k jezeru, a konečně se nám na něj otevírá nádherný výhled. Je obrovský, skoro jako moře. Sjíždíme dolů, sedíme chvíli na lavičce, kocháme se, a pokračujeme po jeho východní straně. S parádními výhledy většinou po silnici, místy se necháme zlákat a cyklostezku, co nás zase během chvilky něčím vytrestá. Přejíždíme místo ke byla stará hranice Rakouska-Uherska (ano, i kus Lago di Garda nám patřil! Bylo nám v „žaláři národů" opravdu špatně, nebo to byl takový pěkný pokus o předchůdce veleúspěšného projektu Evropské unie?). Projíždíme spoustu tunelů, je teplo, obědváme na molu s krásným výhledem.
Pokračujeme jižním okrajem, zastavujeme na pláži, a koupeme se v docela teplé vodě. Po dlouhém odpočinku vyrážíme na dnešní poslední kousek cesty. Máme nádherné výhledy jak na jezero, tak naproti na monumentální hory.
Prudkou přeháňku po pár kilometrech přečkáváme na benzince, ale při další se schováme na zahrádku hospody. Dáme si "jedno čekací" a protože nepřestává, tak i druhé a třetí. Hospodský nám ke každému dalšímu pivu přinese nějaké občerstvení - části toustů, chipsy. Skoro to vypadá jak bonus za piva, ale nakonec nečekáme, až v "pivním věrnostním programu" dosáhneme na pečenou husu, a jak přestane pršet, vyrazíme.
Hledání místa na spaní je už notorieta - ploty, zákazy...
Bivakujeme na soukromé kamenité pláži pár metrů od vody, vlny bouchají o břeh, oblačnost se začíná trochu trhat a je docela teplo.
Jen to víno jsme teď večer už neměli kde koupit...
Dnes 103 km, celkem 944 km.
5. 6. 2025 čtvrtek, den 8.
Spaní na břehu bylo luxusní, dokonce se trochu utišil vítr, a vlny přestaly tolik tlouct o břeh. Přesto jsem se v noci několikrát probudil s tím, že se Radek ve spacáku nějak vrtí a šustí, ale byla to jenom ta voda...
Ráno je krásné, začíná vylézat sluníčko, ale já mám spacák úplně mokrý od rosy. Radek vyskočí už před šestou, zabalí se a vyrazí napřed. Já si užívám pomalého rána, koukám na sluníčko a pomalu balím. S Radkem se trochu hledáme, každý si dá ranní kávu někde jinde, a pak už pokračujeme spolu a sjíždíme do Saló.
Krásná promenáda u moře, lodě, jachty, na lavičkách sušíme spacáky, svítí sluníčko.
Jedeme podél jezera, a pak po silnici. Vytrvale stoupáme po silnici, a vjíždíme do prvního tunelu. Jedeme správným směrem (z jihu na sever), a tak mimo tunely stoupáme a v tunelech nás čekají parádní sjezdy. Je jich tu dost, a nejdelší má skoro 3 kilometry!
Kus se svezeme po nové parádní visuté lávce nad jezerem, přijíždíme na starou hranici Rakouska-Uherska, ale tady lávka končí plotem a vypadá to, že se máme vrátit po lávce zpátky na kopec! Kola přendáváme přes zábradlí a já brblám, jací jsou ti Italové šlompáci...
Další tunely, další krásné vyhlídky, stavíme se na kafe a pivo (jak jinak než) s vyhlídkou a zase další tunely.
Když přijedeme na sever do Riva del Garda, zvedne se velký vítr, začíná pršet a jezero je divoké s velkými vlnami. Nezdržujeme se, a vracíme se stejnou cestou směrem na Trento. Do kopců je to dobré ale jak přejedeme hřeben, tak se silně rozprší. Ve sjezdu se schováváme s ostatními cyklisty pod portál kostela mezi mohutné vápencové sloupy, které jsou (stejně jako přilehlá zvonice) celé otečkované od (druhoválečné?) střelby. Vyrážíme, ale po chvíli zase leje, tak se schováme u obchodu, kde jak bezdomovci popíjíme z láhve červené víno s brambůrky.
Když na chvíli přestane, propleteme s Roveretem a dojíždíme na místo které jsme si vyhlédli cestou sem. Jsou to dvě lavičky, ale není tam žádný přístřešek, a nad hory se zase začíná hodně mračit. Hledáme jiné místo na hřišti (zaploceném!) a nakonec dorazíme na benzinku, kde je krytá zahrádka s třemi malými stolky. Leje, bouří, na zahrádku zaflakuje, ale je nám tu s nakoupenými pivy a druhou lahví červeného dobře.
Slečna z obsluhy se s námi rozloučí, odskládáme stolky, a v deset už na jejich místě ležíme. Přijedou se (na nás?) podívat carabinieri, ale vypadá to, že i přes kameru, která je na nás namířená, nikomu nevadíme.
Dnes 90 km, celkem 1034 km
6. 6. 2025 pátek, den 9.
Protože spíme na ne úplně vhodném místě, ráno startujeme hodně brzy. V 6:08 mám i já všechno zabaleno(!), ale Radek je zase rychlejší. "Ale já se snažil!". Radek: "o co?"
...je to s ním marný... :-)
Na naší „spací" benzince snídáme kafe a croissant (u čerstvě vytaženého z pece těsto stydne rychle, ale marmeláda vevnitř měla stále 180 °C...).
Vršky hor okolo jsou v mracích a mlze, je mokro, ale už po ránu docela teplo.
Radek nasazuje tempo, a když o půl osmé zastavujeme na další kafe, máme ujeto 20 km.
Po rovině na Bolzano to parádně frčí, a kousek před Bolzanem už na nás čeká na domluveném místě Radim s Mikulášem a dodávkou. Vstávali ve čtyři hodiny ráno, aby nás mohli na jednu otočku odvézt domů. Zlaťáci.
Na sluníčku se ještě převlékám do posledního čistého trika, a domů jedeme s jednou zastávkou na pizzu.
Cesta je nekonečná, koukám u toho občas do map, co jsme jeli, a říkám si "ještě tři dny cesty" :-)
Doma mě vyloží před desátou, a já v návalu aktivity ještě všechno naházím do pračky a pak do sušičky, abych šel po půlnoci do peřin úplně uspokojený pohledem na to, jak se ta vlhká, mastná a zasmrádlá hrouda proměnila v komínky voňavého oblečení...
Dnes 70 km, celkem 1104 km
Fotogalerie
LABE - Proti proudu
Z Drásova do Říma
Z Linze do Budapešti přes Alpy
Vyzkoušejte:
Jak kombinovat cyklistiku a zábavu: Tipy na aktivní dovolenou se vším všudy
Tipy na výlety, které propojují přírodu, pohyb a chuťový zážitek
Online sázení na sport: Měli bychom sázet i na cyklistiku?
Perfektní funkční oblečení pro vaše sportovní aktivity, od značky Moira.
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Z Brna na Lago di Garda a kousek zpět
Po loňském úspěchu s cestou do Říma přemýšlíme s Radkem kam dál. Padají divoké návrhy ("Zbláznil jsi se? Tam…
Pobaltí 2023 - 2. část
...s mírným zpožděním... Z Litvy do Lotyšska Tuto cestu jsem si poprvé ani nepsala žádný deníček, ani nic…