reklama

Východní Balkán - 3. část - Rozžhavený nejjižnější bod

Vody na pití bylo u cesty dost, několikrát za den jsme míjeli upravené česmy, často vedle stála i maličká kaplička.
Vody na pití bylo u cesty dost, několikrát za den jsme míjeli upravené česmy, často vedle stála i maličká kaplička.
Foto: Autor

Na úvod jsem zapomněla na pár důležitých informací:
- Dětem už je (rok 2021) 12 a 14 let (ano, nočník jsme už nechali doma :-) ) a oba jedou ještě docela ochotně.
- Luděk má zbrusu nové kolo. Po loňských potížích (2x prasklá vidlice a jiné lahůdky) jsem mu dala nůž na krk, že pokud si nepořídí nový stroj, nikam s ním nepojedu (to jsem trochu kecala, ale pravda je taková, že ani jeho ty věčné závady nebavily) a tak stařičkého Authora zděděného po mém tátovi vyměnil za zbrusu nové expediční Surly Ogre. Nechal si jej sestavit a seřídit u kamaráda - a světe div se - za celých šest neděl na něj ani jednou nesáhnul :-) . Ani další jiné závady jsme letos neřešili. Jeden defekt a prasklé přehazkové lanko nestojí za řeč, to jsou provozní věci. Prasklá špice a nosič, a druhý defekt, byly objeveny až doma.

A teď už zpět na naši cestu.

Milý deníčku, Luděk po ránu zjistil, že včera zapomněl vypít pivo, které si schválně na večer koupil, tak v rámci toho, aby mu nezteplalo, jej do sebe kopnul hned ke snídani!

A pak už hurá do Bulharska.

Na hranicích vyžadovali test. Negativní pochopitelně. Kontrolovali to u projíždějících aut docela přísně, ale když zjistili, že my pocházíme z České republiky, která byla zelená, nechali nás projet volně. Co na tom, že jsme se týden a něco pohybovali v rizikovém Srbsku, ale tak to prostě tehdy bylo a samozřejmě, že jsme se pro tuto výhodu nezlobili.

V Bulharsku jsme si přetočili hodinky o hodinu dopředu (obrazně řečeno) a hned v první hospodě narazili na jeden z nejzábavnějších bulharských fenoménů a tím je kývání hlavy při nesouhlasu a otáčení při souhlasu. Samozřejmě, že jsme to znali z dřívějška, ale dočista jsme na to zapomněli. A tak, když si Luděk objednal pivo, a servírka chtěla objednávku upřesnit, zda má přinést jedno nebo dvě, u dvou jsem zavrtěla hlavou a... pak se divila (nebo pardon, nedivila), když na stole přistály půllitry dva. Ale bylo horko, tak to v nás jen zasyčelo.

Prognóza počasí ukazovala horka i nadále, dokonce teploty měly ještě narůstat! A my jsme mířili na jih, navíc padali z hor dolů. Nebyla to vyloženě nížina, spíš jakési údolí mezi horami a výhledy nejprve na Rilu, později ji vystřídal Pirin. Nádhera. Vody na pití naštěstí bylo u cesty dost, několikrát za den jsme míjeli upravené česmy, často vedle stála i maličká kaplička. Krajina byla objektivně hezká a zajímavá - městečka krčící se v kopcích, ale to příšerné HORKO.

Tím údolím tam vede dálnice, železnice a ještě jedna silnice, tak jsme raději, protože už to dobře známe, první bulharský nocleh hledali s předstihem, abychom neusínali za lomození vlaků nebo aut. Na mapách jsme si všimli vyznačeného turistického přístřešku u jakési kapličky. Mnoho jsme tomu nedávali, ale zkusit mrknout se můžeme. Kousek od cesty, na malém vršíčku stála pěkná kaplička a u ní obrovský přístřešek s vodou a ohništěm. Tohle se fakt neodmítá!!! Sice se dalo ještě asi hodinu jet, ale došlo by přesně k tomu, o čem jsem psala. Vjeli bychom do toho údolí.

Já a Víťa jsme chtěli spát ve stanu, Luděk se Šárkou že prý je vedro, tak si ustelou jen tak, na lavicích. Vztyčili jsme tedy se synkem jenom vnitřek stanu a pak se už jenom smáli, když si Šárka s tatínkem skoro potmě stavěli taky stan, protože asi hodinu po západu slunce začali létat komáři. Postupně jejich množství přibývalo a ataky zesilovaly, až se to nedalo vydržet.

Nepodívala jsem se pořádně do mapy, tak jsem nečekala, že budeme padat dál. Když člověk trasu plánuje, sleduje spíš ty nejvyšší body, ty nejnižší ho nezajímají, proto jsme byli zděšení, že jsme postupně klesali (protože výškoměr se v horských krajinách stává důležitějším než klasický tachometr). Aneb nastoupaná výška řekne o trase víc než ujeté kilometry. Směr z kopce byl příjemný, ale člověk pořád myslel na to, že to bude muset zase někdy nastoupat. Ano, člověk cyklista je věčně nespokojený tvor. Jede-li do kopce, nadává, že je kopec. Jede-li z kopce, nemá z toho radost, protože ví, že za chvíli pojede zase do kopce.

Maximálně jsme se snažili jet mimo hlavní. V Bulharsku je výhoda, že mají dálnice zdarma (resp. jsou součástí placené Vinětky, kterou si každý řidič musí na hranicích koupit), tak jsme předpokládali, že většina aut pojede po dálnici. A opravdu, po dálnici jeli všichni. Pak ale dálnice skončila a 20 kilometrů jsme museli po silnici, která se s dálnicí spojila. Nasadili jsme vesty, udělali formaci (tj. já první, těsně za mnou děti, tatínek poslední) a frčeli. Byl to opravdový masakr, v tom hrůzostrašném provozu. Jeli jsme ale z kopce, tak to docela uteklo. Až jednou tu dálnici dostaví, bude to krásná silnice, soutěskou řeky Strumy, kde se jezdí na raftu.

Ochutnala jsem první frapé a okamžitě se na něm stala závislou :-). Také zachraňujeme první želvy. Při rekonstrukci silnice udělali na kraji vysoký obrubník a želvy, chudinky, nemají šanci na něj vylézt a tak pochodují dlouhé kilometry, než najdou místo, kde se dostanou zpět do přírody, nebo než je někdo přejede.

Pád byl nakonec vražedný, spadli jsme pod 100 metrů! Nevěřila jsem svým očím, když výškoměr ukázal dvoumístnou cifru. Slunce pálilo i v šest večer.
Konečně tu bylo Rupite - nejjižnější bod! A zároveň i nejnižší. Mnoho jsme toho neočekávali od otočky směrem na sever (jako že se neochladí), ale na stoupání do kopců jsme se začali vyloženě těšit. Nedaleko Rupite se nachází kráter bývalé sopky a v něm působiště Baby Vangy, známé věštkyně, která jako dítě při vichřici oslepla, ale získala za to věštecké schopnosti. Její prognózy se prý údajně nejednou vyplnily. Tvrdí se, že předpověděla úmrtí Stalina, rozpad Sovětského Svazu a katastrofu v Černobylu. Dokonce prý i smrt princezny Diany a 11. září 2001. Na tomto místě žila a rok před svou smrtí (1996) nechala vystavět kostelík svaté Petky, kde je pohřbena. Vyvěrají tu termální prameny a údajně tryská i silná energie. Celý takzvaný Komplex Baby Vangy je oplocený a přístupný za poplatek, navíc teď večer už mají zavřeno. My jsme však zvědaví hlavně na teplou koupel.

Jezírka s horkou vodou jsou přístupná volně. S velkým nadšením jsme se převlékli do plavek a netušíce žádnou zradu, vstoupili do vody. „Auvajs! To je snad vařící nebo co!" A ono skoro jo, dokonce to tu upozorňují na ceduli. Museli jsme poodejít co nejdál, kde byla voda nejstudenější, resp. nejméně horká. A po chvíli osmělování se si člověk zvykl, že jsme se i na pár vteřin ponořili. Až na Víťu, kterému od doby, co se opařil, horká voda nedělá dobře, a tak šel jen po kolena.

Na nábor vody u pramene tu měli naběračku - bodejť by ne, když měří rovných 70°C. „Dobrý nápad, vezmeme si vodu na vaření večeře a ušetříme za ohřev." Kluci začali nalévat do kanystru a ten se tou horkostí trochu zdeformoval.
Přenocovali jsme nedaleko pramenů, přímo v kráteru. Byl tam klid a rovinka. Já se vyspala skvěle, ale Luďka furt něco rušilo, prý jim celou noc štrachala za stanem želva a Šárka se zase bála hadů. Já nevím, jen jestli to nebyla nějaká ta energie. Já žádnej senzibil naštěstí nejsem, tak jsem byla v klidu.
V chladném ránu se z vody trochu kouřilo, že jsem přemýšlela, jak to tady asi vypadá v zimě. Modré nebe značilo, že příjemný chládek nebude dlouho trvat.

Řídítka kol jsme ale otočili k severu a začali stoupat do hor. „Melnik už leží ve 400 metrech, tak to by tam mohlo být aspoň o tři stupně chladněji, ne?" říkali jsme si. Ale omyl. Horko tam bylo úplně stejné, jako všude jinde, navíc nikde ani stín. Fuj.

Horko se bulharsky řekne ŽEGA. To sedí!

Melnik, jedno z vyhlášených turistických míst Bulharska, zel prázdnotou. Covid asi.

Dali jsme si Ovčárský salát (šopák se šunkou vajíčkem), který jsme si okamžitě zamilovali. V tom horku na nic jiného, než mísa salátu, ani nebyla chuť.
A pak se přihodil největší fór - to když jsem si po jídle objednala ledový kafe. „Chcete ledový kafe? Máte ho mít." Majitel donesl Neskafé v plechovce a dvě skleničky. Jednu naplněnou kostkami ledu, druhou prázdnou, brčko a minerálku. Návod? „To instantní kafe si zalej tou minerálkou, do toho si naházej led." Jak prosté!

Roženský monastýr nás přivítal v tom největším parnu. Na nádvoří však panoval díky stínu nádherný chládek a klid. A pak mezi pískovými pyramidami opět sjeli do 100 nadmořských metrů. Myslela jsem, že mě klepne.

Napojili jsme se na Eurovelo 13, které vede východní Evropou podél železné opony. Ani jedno značení tu nebylo :-) Kdo ví, jestli se tu autor stezky tady vůbec byl někdy podívat.

Uzounká silnička se vine horami, prudká, ale díky tomu snad rychle nastoupáme tolik potřebnou nadmořskou výšku. Někdo jede, někdo tlačí. Plán zněl dojet do 700 metrů, kde byla zakreslená nějaká chata a pramen. A opět to byla bomba. Chtěli jsme spát u vody, ale že u toho pramene bude stát takový kolosální přístřešek, jsme absolutně nečekali. Najít něco takového přesně v momentě, kdy jsme se chystali zakončit den, se rovnalo zázraku. Byla tam i kadibudka a odpadků relativně málo. Spadla mi brada! Chyběl jen mobilní signál. Tedy nám nechyběl, ale prostě tam nebyl. To celé ve stínu stromů, tedy tolik vzácný chládek. V noci jsem si i zapínala spacák a ráno jsme si asi teprve potřetí (a to jsme na cestě už 14 dní) uvařili čaj a dali si ho s medem. Horší to bylo s jídlem: dva dny starý krájený chleba byl plesnivý, ale zjistili jsme to až když jsme každý měli několik plátků v sobě, tak jsme aspoň nevyjížděli bez snídaně.
Ledva jsme vylezli z lesa, bum, praštilo nás vedro! Stoupali jsme dál. Na sedle 1000 metrů jsem dostala kytici k svátku. Byly to nějaké čajové bylinky, dovezla jsem si je domů. Na sjezdu do vísky Golešovo asfalt zmizel a objevily se chýše. Tohle slovo použil Víťa, když jsme jeli do Gruzie, a my jej používáme dodnes :-). Znamená to, že se objevily chudé vesnické domky.

Obec měla dřív mnohem víc obyvatel (prý 1000), ale dnes jich tu žije jen pouhých 17. Myslím, že jsme cestou potkali všechny. Domy tu pořád stojí, ale jsou opuštěné a pomalu se rozpadají. Byla to velká vesnice, ale je totálně odříznutá, přístupná jen po té jedné cestě přes sedlo. Našli jsme obchod, který vypadal bídně, ale měli vše! Dalo se sedět vevnitř, což bylo příjemný, bo venku pražilo. Pán nám uvařil turecký kafe v džezvě a 10 vajec natvrdo, bylo před dvanáctou a hospoda ani nic lepšího široko daleko nebylo. Chleba měli dost, také sušenek a tak jsme nakoupili zásoby.

Po jídle jsme si nabrali vodu a že pojedeme dál. Čekalo nás sedlo 1160 metrů (ze 750) lesní cestou po kamenech, stále tu vedlo ono zmíněné eurovelo. Víťovi najednou nebylo dobře, bolelo ho břicho. Nejprve to vypadalo jako psychika, z toho očekávaného stoupání, ale věděli jsme, že aby to hrál, zas tak dobrý herec není. Ploužil se, sotva šel. Pomáhali jsme mu tlačit kolo, doslova od stínu ke stínu. Pak si odskočil do lesíčka s průjmem, a trochu se to zlepšilo. Vymletá lesní cesta vjela do lesa, aspoň že jsme pokračovali ve stínu - to bylo jediné plus, jinak to byla šílená, mordovačka. Ať žije eurovelo.

Hlášení z diktafonu, přepisuji doslova:
„Ve 4 hodiny jsme to sedlo dobyli, tachometr ukazuje 15,5 km průměrka 5,44. Sjezd dolů je taky dobrej tankodrom, píseček, ale... JAU, hovada tady štípou!"
Konec hlášení.

Vedlo to dolů, sice rozrytý od lesní techniky, ale bylo to dolů a dalo se jet i osmičkou, v lepším případě desítkou. Víťovi už bylo dobře, napálil to a ve vsi Paril byl první. Kousek za Parilem začal asfalt, silnička se zavlnila mezi kopci a přestala klesat.

Dojelo nás auto s nápisem straž granična. Chvíli jeli za námi, říkala jsem si, proč nás nepředjedou, ale pak nás předjeli, zastavili a odkud prý jedeme? Měli totiž podezření, jestli jsme náhodou nepřejeli z Řecka načerno. Fakt je nenapadlo, že jsme mohli projet po té skvostné cyklotrase nazvané eurovelo. Byli slušní, zkontrolovali nám pasy a s úsměvem nás propustili. Pak jsme spadli do 500 a za tou propadlinou se už na obzoru zvedaly Rodopy, náš další směr.

Fotogalerie

11.09.2023 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.8
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 5. část

Cestování
5. část - Jezero Yssyk-kul a okolí V sedle se cesta narovnala a pak zlomila. Bylo už jasné, že jsme bouřku nechali v zádech a najednou to…
10.05.2024
Peggy
(4.97)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 4. část

Cestování
4. část - Chtěla jsem Kyrgyzstán, mám Kyrgyzstán... Podepsaly se na nás únava, hlad a stres, jestli seženeme peníze na obživu, tak se…
06.05.2024
Peggy
(4.44)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 3. část

Cestování
3. část - Krát dvě to mělo bejt Čtvrtý den od startu jsme vjeli do velkoměsta, do Almaty. Zde měly děti alespoň malou satisfakci - byl tu…
02.05.2024
Peggy
(4.47)
PR

Dovolená plná zážitků: Cyklistika, hazard a relax v jednom

 (shutterstock.com licencia NATALIS)
V letních měsících se otevírají dveře k dobrodružství a odpočinku, a co by mohlo být lepšího než spojit dovolenou plnou zážitků s aktivitami, které nabízejí vzrušení, relaxaci a šanci na výhru? Cyklistika, hazard a relaxace - tři prvky, které mohou vytvořit nezapomenutelný zážitek z dovolené. Přečtěte si, jak tyto různorodé aktivity mohou společně vytvořit dovolenou plnou vzrušení a odpočinku.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

241 cyklistů (5 přihlášených)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 5. část

5. část - Jezero Yssyk-kul a okolí V sedle se cesta narovnala a pak zlomila. Bylo už jasné, že jsme bouřku…
Peggy | 10.05.2024

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 4. část

4. část - Chtěla jsem Kyrgyzstán, mám Kyrgyzstán... Podepsaly se na nás únava, hlad a stres, jestli seženeme…
Peggy | 06.05.2024

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 3. část

3. část - Krát dvě to mělo bejt Čtvrtý den od startu jsme vjeli do velkoměsta, do Almaty. Zde měly děti…
Peggy | 02.05.2024