reklama

Východní Balkán s dětmi - 1. část - Z Bělehradu na jih...

První nocleh. Autokemp Zemun u Dunaje na předměstí Bělehradu. Máme za sebou 1000 km autem. S autem neradi vjíždíme do lesa nebo na louku. S autem nadivoko nenocujeme skoro nikdy.
První nocleh. Autokemp Zemun u Dunaje na předměstí Bělehradu. Máme za sebou 1000 km autem. S autem neradi vjíždíme do lesa nebo na louku. S autem nadivoko nenocujeme skoro nikdy.
Foto: Autor

Tak zase na Balkán...
Píše se rok 2021 a situace je všelijaká. Všude řádí covid, resp. proticovidová opatření, takže při plánování je v první řadě nutné sledovat, které země jsou zelené a které oranžové nebo červené. Do poslední chvíle tak sami nevíme, jen doufáme, že to alespoň trochu půjde tak, aby nás to bavilo.
(Jako kdyby to nebylo jedno. Jako kdyby byla potřeba nějaká bombastická cesta. S každým vycestováním však roste chuť, příště dojet dál, výš, mít více zážitků. Bombastičtější než vloni to bude určitě. Ale taky - vloni na podzim nám na zákeřnou nemoc zemřel kamarád. Můžeme být rádi, že vůbec někam jedeme, že vůbec jsme. Skromnost a pokora versus ego?)
Variant letní cesty je několik, včetně odvážnějších, ale nakonec z různých důvodů zůstáváme při zemi. Některé země pouštějí očkované, což jsme v naší věkové kategorii stihli jen taktak. Dokonce díky čekání na druhou dávku děti letos poprvé dochodily školu až do 30. 6., a šly si tak poprvé v životě pro závěrečné vysvědčení osobně. A Šárka poprvé oslavila svůj svátek (30. 6.) doma.
Leč děti očkované nejsou.
Volíme tedy země zelené, kam stačí test. Balkán je jistota. Sice tam v červenci bude vedro na padnutí (vždycky jsme tam jezdili už v květnu), ale tak to prostě vyšlo.
Začneme v Srbsku, pak prozkoumáme víc Bulharsko (hlavně hory, ale u moře jsme tam taky ještě nikdy nebyli) a cestu zakončíme v Rumunsku. Bukurešť neznáme, a když zbude čas, třeba dojde i na něco víc. Uvidíme. Otazníků je hodně. Kdo ví, jak se během šesti týdnů vyvine situace s covidem. Co když se nějaká země uzavře? I z toho důvodu volíme cestu na start autem, které nám ale kamarád odveze domů. Protože co kdybychom se k autu už zpátky nemohli dostat.
Tak takové bylo plánování v létě roku 2021.
Píšu to proto, abychom nezapomněli :-)
1. července - Kostky jsou vrženy, trasa hotová, karbanátky nasmaženy. Vstáváme v šest a konečně se docela začínám těšit.

**************************************************************

Požádali jsme kamaráda Pavla D., aby si s námi udělal výlet do Bělehradu a pak nám auto odvezl domů. Známe ho už spoustu let, je to zkušený řidič, na autě umí opravit skoro cokoliv a před pár dny dal v práci výpověď a plánuje si udělat pár měsíců volna. Zdálo se, že by to mohl být ideální člověk pro naši potřebu. Dohodli jsme se, že se v řízení budeme střídat jen my s Luďkem, Pavla necháme odpočívat, bude toho mít další den dost. Posadili jsme ho dozadu mezi dětmi, hrál s nimi celou dobu karty, docela tam měli srandu. V Brně to byla ještě pohoda, v Bratislavě taky, ale na obchvatu Budapešti Pavel znejistěl. A jakmile jsme odbočili na Szeged, zezadu se ozvalo: „Počkej, počkej, tady se odbočuje? To si musím zapamatovat." Za Srbskou hranicí, mimo EU, nervozita stoupla na maximum.
Vyšlo najedno, že Pavel není žádný velký cestovatel, neumí žádnou řeč a v životě nebyl sám autem dál než na Šumavě.
Ráno odfrčel pár minut po našem vykrámování se a domů dojel v rekordním čase. Zastavil a vystoupil jen na jedno natankování, už v bezpečí České republiky :-) Těch 800 kiláků dal na jeden zátah.

Bělehrad jsme navštívili už potřetí v životě, letošní návštěva ale byla speciální. Prezident Miloš Zeman se rok předtím Srbům omluvil za bombardování Jugoslávie v roce 1999, sice jako osoba, ale Srbové toto vnímali velice pozitivně (považují nás za bratry). V metropoli Srbska jsme si tedy chtěli připomenout tuto událost a dětem, jako memento, bombardované budovy ukázat. V roce 2013 tam překvapivě ještě stály, stále tak, jak byly tehdy zasaženy, neopravené, nestržené. Budou tam ale i dneska? Spolehlivě, zatím žádný z představitelů Bělehradu nenašel odvahu je zbourat nebo přeměnit na muzeum, a tak zbytky tehdejšího Ministerstva obrany a Generálního štábu stále stojí jako připomínka „humanitárního bombardování".
Z Bělehradu do Smederava jsme se drželi Eurovelo podle Dunaje. Byla to jediná lokalita, kde jsme v Srbsku potkali cyklisty. Eurovelo dálkové báglíkáře přitahuje, přitom jde o nejvíc nudnou záležitost. Ale kdo chce kam... Dál asi žijí lvi... A tak byl zbytek Srbska už jenom náš.
Stručně: byli jsme hvězdy hned první den, i po ujetí pouhých 20 kilometrů jsme museli odpovídat, odkud a kam jedeme, a každý si nás fotil. Během jediného dne jsme nafasovali tři melouny(!) a za 60 korun dostali 6 GB dat. Srbsko je prostě zaslíbená země - i u toho Dunaje. Ten pravý Balkán začíná ale až na jih od něho!
A i když už od rána pražilo slunce, byl teprve začátek cesty, ještě nás to nesralo.

Pomalu jsme začali nabírat výšku. Dunaj protéká v Bělehradě v úctyhodných 70 metrech nad mořem, a tak jsme jásali, když jsme na výškoměru konečně překonali stovku a již zpět neklesli. Je to sice srandovní meta, ale šlo hlavně o tu depresi nacházet se pod ní! Tím spíš, když většina plánované trasy povede horami.

Na Balkáně jsme byli mockrát, je proto těžké naplánovat trasu tak, abychom se nikde nepotkali s našimi minulými cestami. A ani to nechceme, na spoustu míst máme krásné vzpomínky a proč to nepojmout trochu jako retro a nezavzpomínat si. V roce 2004 se nedaleko obce Ždrelo nacházelo termální koupaliště. Byla to v podstatě jen taková louže a našli jsme ji náhodou, protože ležela hned vedle silnice. Ocitli jsme se tam tehdy koncem května, pršelo a byla zima. Koupel tak patřila k nezapomenutelným zážitkům. Už tehdy se tam ale stavěl jakýsi resort, tak bylo jasné, že je jen otázka času, kdy bude tento vývěr horké vody patřičně upraven a zkomercializován. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem při plánování letošní trasy vygooglila, že by ta nádrž měla ještě existovat! I přestože už vedle stojí luxusní akvapark.

A opravdu! Sice už voda z rezavé trubky netryská takovým proudem, protože si ji uzmuli pro to koupaliště, ale jinak se nezměnilo skoro nic. Neváhali jsme ani minutu, jen děti tohle koupání pro chudý nějak neocenily :-)

Konečně začaly hory, byla potřeba se na ně zvyknout. Víc jsme se zadýchávali, ale na 300 a víc metrů na výškoměru se dívá už zase o něco lépe. Místní lidi se ptali: „Kam jedete?" Naučili jsme se říkat něco bližšího, tak jsme odpověděli: „Do Niše." „Ale to máte daleko, tam dojedete až tak v srpnu."

Srbové jsou maximálně přátelští. V jiném baru jsme zase seděli dopoledne, pili kávu (domáča káfa) a hráli s dětmi žolíky. Najednou jsme zaslechli něco povědomého, zdá se nám to nebo ne? Ne, vážně tu z rádia zněla čeština. A nebyla to náhoda. Chlapíci vedle nás poznali češtinu a přes internet naladili české rádio. A chvíli čekali, co my na to! Jasně, že nás to potěšilo. A ani za to kafe jsme neplatili.

Pomalu jsme si zvykali taky zase na srbštinu, hodně jsme zapomněli a spíš mi naskakovala polština. Ale nějaká slova se nezapomínají: Když přijelo auto, které vezlo „prase v prikolici", po těch tisících kilometrech s dětmi ve vozíku za kolem se zrovna tohle slovo fakt vrylo do paměti. Ne prase, ale prikolica :-)

Za Resavskou jeskyní skončil asfalt. Podle mapy tam sice vede tlustá bílá čára a mapy.cz nás tamtudy bez váhání poslaly, ale realita vypadala hrozivě. Neměli jsme peněz nazbyt, vybrali jsme si málo a bankomaty byly jen sporadicky. Karty nikde nebrali a děti v tom pubertálním, věku nejedí, ale žerou, takže nám hotovost začala docházet poněkud dříve. Na jídle se šetřit nemá, tak holt ušetříme za prohlídku jedné z nejkrásnějších srbských jeskyní, šel tam jen Luděk s dětmi. Já zatím sbírala informace, jak vypadá ta cesta dál.
Paní radila dál nejezdit, chlapík zase že to zvládneme, že je ta very bad road (kameny) prý jen asi půl kilometru, pak dalších půl kilometru už jenom bad road a dál už to půjde. Na asfalt 5 km. Připomnělo mi to Kavkaz, ale tam šlo o desítky kilometrů, tady jde o jednotky, nejsme žádná béčka. Objížďka by totiž byla přes 20 kilometrů a spoustu výškových metrů.

Že já na to vždycky skočím! Very bad road trvala mnohem déle, kola jsme tlačili ve dvojicích, ale nahoře byly výhledy na okolní hory, travička a pěkný nocleh. Ráno jsme ale naši trasu přece jen maličko přehodnotili - když nejsou sjízdný ani ty tlustý bílý, jak budou asi vypadat ty tenký? Raději si zajet, ale držet se asfaltu.

Omylem jsme ale zase vjeli do vojenského prostoru - že probíhá cvičení, bylo slyšet už zdálky. Takže jsme stejně museli po těch nechtěných lesních cestách. Jak to říkal dědeček Hříbeček Ivanovi: Tvůj osud tě nemine!

Koupaliště Sisevac - měli tam ceduli, že do 12 godine zdarma. Tak rychle, bylo půl dvanácté, to stihneme! Chyba lávky, došlo nám to až později. Godine je přece rok nikoli hodina!!! Typičtí Češi, jak můžeme mít něco zdarma, neváháme. Ale oni nám tu koupel stejně nepočítali, protože jsme si tam dali oběd - a ne malý - to už jsme měli zase peněz dost. V Resavici jsem totiž z bankomatu vybrala pro jistotu 15 tisíc, poté co jsme deset rozfofrovali během dvou a půl dne (mám na mysli dináry, pochopitelně :-))

Nadmořská výška se pomalu zvyšovala, už jsme zdolali sedlo Čestobrodica (601 m) - a z něho nádherný výhled na masiv hory Rtanj (Šárka: „To je úplně megaúžasná hora!") a cedule „Vítejte v istočnej Srbiji!"

Mířili jsme k prameni nazvanému Izvor Pečura a plánovali tam nocleh. Zeptali jsme se ve vesnici pro jistotu nějaké paní: „Co myslíte, můžeme si tam postavit stan?" Ta se úplně zhrozila: „A proč byste jako nemohli?" Nejsamozřejmější věc na světě.
Jak kde.

Vypadalo to tam ideálně, stál tam dokonce i přístřešek, ale byl tam docela bordel, odpadky a tak. Balkán, to víte. Ale upřímně, budu mluvit za nás za Čechy i za Slováky - v množství odhozených odpadků na takovýchto místech si s nimi absolutně nezadáme. V tom se fakt nelišíme. Sorry, ale je to tak.

Šárka večer lovila světlušky, byly docela lehko chytitelné. Nanosila je do stanu... a ony fakt svítily (teda jenom blikaly).

V Sokobanji, lázeňském městečku, jsme opět byli na vrstevnici 300. Do Niše je to ještě přes jeden kopec (950 m). Na zdejší hrad nikdo neměl ani pomyšlení, raději zmrzlinu. Výjezd kolem nemocnice byl fakt masakr. Ani bych to výjezdem nenazývala, všichni jsme tlačili. Navíc se k nám přidal pes, z čehož jsem nebyla nadšená (děti naopak). Pes ale naštěstí zůstal v první zatáčce, kde byla restaurace. Tušil asi, že tam se bude mít lépe a bez námahy, než nás následovat.

Vodopády Ripalka byly vyschlý. I těch 300 metrů nestálo za zacházku. Je sucho nebo někdo sebral vodu? Ve stánku jsem si aspoň koupila zdejší bylinnou směs Rtanjský čaj a pokračovali jsme dál...

Fotogalerie

13.06.2023 vložil/a: Peggy
karma článku: 4.79
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Východní Balkán - 8. část - Rumunsko, Maďarsko - ZÁVĚR

Cestování
Po probuzení v Transylvánii, nedaleko města Reghin, jsme si na snídani opět dojeli do první vesnice. Oproti Bulharsku jsme tady to kafe do…
15.12.2023
Peggy
(5.31)

7. část - Do Rumunska!

Cestování
Zastavili jsme hned v další vesnici Zachari Stojanovo, že si tam dáme kafe. Stálo 0,4 leva, takže se cena pořád snižovala. Vypili jsme opět…
01.12.2023
Peggy
(4.52)

6. část - Bulharsko – k moři!

Cestování
Naše děti už dávno vědí, že když k moři, tak si k němu musí dojet na kole. Těšily se, ale to horko tyhle poslední dny bylo opravdu těžko…
18.10.2023
Peggy
(5.56)

Nejčtenější blogy:

PR

Cascara aneb čaj z kávových třešní: Proč si ho dopřávat co nejčastěji?

 (kofishop.cz)
Myslíte si, že už jste ze světa kávy ochutnali všechno? Pak jste možná zapomněli na cascaru – pochoutku s dlouhou tradicí, která ale zatím stále stojí tak trochu ve stínu tradiční kávy. O co se vlastně jedná a proč byste měli cascaru pustit i do svého šálku?

Nová značka skládacích kol v ČR – Montague kola (nejen) amerických výsadkářů

Skládací kola Montague (Citybikes)
Skládací kola si již dávno našla cestu k zákazníkům. Není divu. Jsou praktická a zásadně rozšiřují možnosti rekreační a městské cyklistiky. Díky lehkosti a skladnosti jsou používána při cestách vlakem, autobusem, letadlem, karavanem, osobním autem a dokonce i ultra-light letadlem či vrtulníkem.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

140 cyklistů (2 přihlášení)

Jižní hranice

„Tak jsem tady Panímámo, dřív to nešlo.“ Oblíbený citát můj a mého bratra, mně vytanul na mysli 8. září 2023,…
Stanley58 | 02.01.2024

Východní Balkán - 8. část - Rumunsko, Maďarsko - ZÁVĚR

Po probuzení v Transylvánii, nedaleko města Reghin, jsme si na snídani opět dojeli do první vesnice. Oproti…
Peggy | 15.12.2023

7. část - Do Rumunska!

Zastavili jsme hned v další vesnici Zachari Stojanovo, že si tam dáme kafe. Stálo 0,4 leva, takže se cena…
Peggy | 01.12.2023