reklama

Československo s dětmi - kapitola 2.

Nejnižší bod Slovenska
Nejnižší bod Slovenska
Foto: Autor

Slovensko s rouškou
Kapitola 2 - Východní Slovensko

První opravdový cykloexpediční den byl ve znamení geografických zajímavostí. Takových těch, o kterých si roky říkáte, že možná jednou, až bude víc času...
Tak třeba nejnižší bod Slovenska. Leží tam, kde řeka Bodrog opouští slovenské území, a nadmořská výška činí pouhých 94 m n. m. U obce Klin nad Bodrogom vztyčený nevysoký patníček, opodál gotickým kostelík. Místo se zajímavou atmosférou, i nocovat by se tam dalo.
Jen zdolat nejnižší bod hned první den nebylo moc strategické, protože od něho zákonitě pojedeme už jenom do kopce :-)
Následuje Trojmezí. Zde jde o státy Ukrajina, Maďarsko, Slovensko. Přísně střežené, exkurzi konáme pod dohledem policie, protože hranici s Maďarskem tvoří řeka Tisa, rozlitá a nevábná, ale na Ukrajinu, tam bychom, nebýt několika mrtvých ramen, klidně mohli nepozorovaně proniknout, bo jiná přírodní překážka není.
Píše se rok 2020 - na Ukrajinu je vstup zakázaný i skrz oficiální hraniční přechody. Smutně koukáme, jak se na slunci blyští užhorodské kostelíky a za nimi se začínají zvedat karpatské vrcholky. Blízkost "Východu" dosvědčují také četné bolševníky, obří rostliny. Vzpomínáme na loňský Kavkaz, kde byly tyhle kytky doma. Ale setkání s nimi si ještě užijeme - za pár týdnů, v západních Čechách.
Východoslovenská rovina vůbec není nudná. Je co objevovat. Za zmínku stojí ještě třeba zřícenina Veľký Kamenec, vlakové překladiště Čierna nad Tisou...
Přejeli jsme ji celou napříč a ani v jednom místě nedělá dojem nekonečné roviny jako když stojíte třeba uprostřed Maďarska. Odevšad lze dohlédnout na nějaké kopce, ať už jde o Slanské nebo Zemplínské vrchy. A po projetí CHKO Latorica vystupují vrcholky pohoří Vihorlat, který okolní krajinu převyšuje o dobrých 800 metrů.

Velké Trakany, vesnická hospoda, na zahrádce dva domorodci u piva.
"Odkial ste?"
"My? Z Orlických hor. To asi neznáte..." Bohužel, i někteří Češi si Orličky pletou s Jeseníky nebo i Beskydami. Ale pán se nepletl...
"Ják neznám? Znám, jasné že znám. V sedmdesátom druhom som tri a pol mesiace slúžil v Těchoníně."
Tak to jsme fakt odpadli...:-)
(V Těchoníně totiž už skoro 15 let žijeme.)


První horská prémie, jezero sopečného původu nazvané Morské oko. A po něm přejezd Vihorlatu po cyklostezce, pozůstatek lesní úzkololejky. Nádech exotiky, nejdálnějšího východu z dob, kdy se nikam mimo republiku pořádně nesmělo. Ale ta republika tehdy sahala až sem. Pořád je mi to líto.
První odpolední bouřky, které pak přicházely s železnou každodenní pravidelností.
Na konci vsí k vidění ryzí cikánské osady. "Vidíte, taky jste se mohly narodit hůř než do cykloturistické rodiny!" provokovala jsem děti. "Ale taky líp," dostalo se mi zasloužené odpovědi.
Ják líp? Vždyť vám dopřejeme, co chcete. Tak třeba Šárce jsme před cestou pořídili zbrusu nové kolo (konečně dorostla do 26 palců). No, ono tak úplně nové nebylo. To se takhle jednoho dne vrátil Luděk z cykloprojížďky s očima navrch hlavy, že v sousedním Mladkově na hromadě šrotu leží pěkný bicykl. A hodlal kout železo, dokud je ještě žhavé. Nelenil, zajel tam autem, zazvonil na nejbližší dům a zeptal se, zda je to kolo opravdu na vyhození. Bylo. Krásné, červené, holčičí. Doma rám odstrojil, nic mu nebylo, jen vidlice maličko hnutá. Vyhodil ji do šrotu a další nefunkční díly vyměnil za nové kvalitní komponenty. Já jsem sehnala pravé cykloturistické bágly značky Ortlieb (musely být žluté, aby ladily s řídítkovou brašničkou!!!)
Každopádně s novým kolem Šárka neuvěřitelně zrychlila, a ještě to mělo tu výhodu, že už jako rezervu stačilo vézt jen dva rozměry pláště a duše (děti a vozíček mají osazeny 26, dospělí 28).

A i Víťa jel skvěle (byť jeho nálada silně korelovala s procenty baterie mobilního telefonu, bez kterého neudělá ani ránu - ale které dítě je dneska jiné. A když to zaručí, že s námi pojede a rád...) A ze mne se začal stávat outsider. A tak jsem dělala, že se kochám po krajině, rozhlížím se a fotím. To jsem ještě netušila, že příští rok se už děti budou focení vyhýbat.

Četné dotazy znějí: jak to děláme, že děti makají a neremcají? Vážně je ještě baví ty cyklodovolené s rodiči?
Co na to říci? To víte, puberťáci. Hlavně jim dát pořádně najíst. Víťa je jako Frištenský, když jel s Cimrmany na severní pól, už od rána se ptá, kde si dáme oběd. Zajistit jim neomezená data, ráno nebudit a neotravovat blbými dotazy. Ale bacha! Hrdinka dne jsem byla, když jsem požádala ve vesnické hospodě o dobití jejich mobilu.

Ale to jsem odbočila z vyprávění o cestě po Východním Slovensku. Jak jsme se posunovali na sever, jmenovalo se to tam nějak jako Ondavská nebo Laborecká vrchovina. Krásná krajina, kde není vůbec nic. Opuštěná zapomenutá údolíčka, mezi nimi nízká sedla, ideální na získání kondice na pozdější větší kopce. Nevede tam nikde žádná turistická značka, nic. A jezdí málo aut. Krásný kraj. Vísky tam zdobí dřevěné kostelíky, některé jsou zděné se třemi báněmi. Maďarské nápisy se změnily ukrajinské, a staré babky na nás mávaly a volaly "ščastlivo". V obci Havaj jsme se napojili na tu tři roky starou transkarpatskou trasu, která tehdy přes Duklu vedla do Polska na vlak domů. Nyní jsme zamířili západ, podobně jako Karpatský oblouk. Kruté boje druhé světové války tu připomínají četné památníky a ve Svidníku volně přístupné muzeum na sídlišti pod širým nebem.

"Nič krajšeho som eště neviděl!" rozplýval se učitel tělocviku v Bardejove a tím myslel nás, naši rodinu na kolech. Cpali jsme se haluškami a venku řádila odpolední bouřka. A mně zase přišel krásný okresní Bardejov. Však ho také na ten seznam UNESCO nezapsali pro nic za nic.
Užívali jsme si úžasnou pohostinnost domorodců, poprosili jsme je o vodu a dostali minerálku, pivo a jednou i opulentní snídani! Výhoda, že na rozdíl od jiných zemí jsme zde rozuměli na sto procent. A oni zase rozuměli nám. A učily se i děti. Už uměly odpovědět na otázku "Ako sa voláš?" a další.

S tou snídaní to bylo tak, že jsme večer požádali u náhodně vybraného domku o vodu. Někdo by se mohl ofrňovat, že o vodu žebráme, sama nejraději čepuji vodu někde z přírodního zdroje, ale tady, na úpatí pohoří Čergov, nikde žádný pramen k dispozici nebyl. Někdy se nám nechce zvonit, připadá nám to trapné, někdy to jsou přesně ty okamžiky, na které pak roky vzpomínáme. A nikdy nejdou dopředu naplánovat, nikdy nevíte, u kterých dveří zazvoníte. A o tom to je.
Vodu nám tehdy přinesli manželé asi našeho věku. Slovo dalo slovo, kde prý budeme spát, tak jsme odpověděli, že někde ve stanu za vesnicí a oni že tam jedno místo znají, chodí tam grilovat. A víte co se stalo? Poslali na kole svoji třináctiletou dceru, aby nám plácek ukázala, abychom nezabloudili. Byl to dobrý kilometr, možná dva... Nedalo se odmítnout, holčina byla prímová, bezprostřední, s cizími lidmi neměla problém jet. Rozbalili jsme stany, opodál stály lavičky, bylo tam ohniště... A než jsme se nadáli, kde se vzali, tu se vzali, ti dva za námi přijeli - a v batohu přivezli chlazené plechovky piva. A ráno, určitě prý máme přijít na snídani. A to my rádi. Luxusní hotel by se za tu hostinu nemusel stydět.

Postupem času jsme ale lidem nějak rozumět přestali. To už jsme byli v Prešově. Také jedno z měst, které člověk znal z vlaku nebo auta jen podle jména. Mají tu McDonald (must visit) a pěkné centrum.

Údolí Hornádu, víska Richnava a naproti na úbočí kopců naprosto dokonalá cikánská osada. Chatrče se táhnou od silnice až bůhví kam, hodně vysoko. O rok později, při sledování filmu Cigán, jsou mi záběry nějak povědomé. Jakpak by ne, film se natáčel, mimo jiné, právě v této osadě.
A to už jsme se z východu přesunuli spíš na Spiš. Ale to už bude zase jiná kapitola....

Fotogalerie

29.11.2021 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.58
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Východní Balkán - 8. část - Rumunsko, Maďarsko - ZÁVĚR

Cestování
Po probuzení v Transylvánii, nedaleko města Reghin, jsme si na snídani opět dojeli do první vesnice. Oproti Bulharsku jsme tady to kafe do…
15.12.2023
Peggy
(5.32)

7. část - Do Rumunska!

Cestování
Zastavili jsme hned v další vesnici Zachari Stojanovo, že si tam dáme kafe. Stálo 0,4 leva, takže se cena pořád snižovala. Vypili jsme opět…
01.12.2023
Peggy
(4.53)

6. část - Bulharsko – k moři!

Cestování
Naše děti už dávno vědí, že když k moři, tak si k němu musí dojet na kole. Těšily se, ale to horko tyhle poslední dny bylo opravdu těžko…
18.10.2023
Peggy
(5.57)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Cyklotur)

Pováží na kole – Trenčín

Slovensko
21.08.2024 - 5 dní
cyklistický
Autobusem
7 980 Kč
PR

Cascara aneb čaj z kávových třešní: Proč si ho dopřávat co nejčastěji?

 (kofishop.cz)
Myslíte si, že už jste ze světa kávy ochutnali všechno? Pak jste možná zapomněli na cascaru – pochoutku s dlouhou tradicí, která ale zatím stále stojí tak trochu ve stínu tradiční kávy. O co se vlastně jedná a proč byste měli cascaru pustit i do svého šálku?
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

277 cyklistů (22 přihlášených)

Z Linze do Budapešti přes Alpy

Linz - Budapešť, 2. - 14. 7. 2023 Po velkém úspěchu s cestou z Bratislavy do Splitu a mém sólu kolem Polska,…
Monolema | 16.04.2024

Podél sobích plotů a přes březové lesy až do nitra bažin

Evropská dálková trasa E1 Evropská dálková trasa E1, nebo jen E1, je jednou z evropských dálkových tras…
šíp | 14.04.2024

Srpen 2023 – okolo Otavy

Letošní zahraniční výlet nám nečekaně zrušily zdravotní problémy, musely jsme se z cesty vrátit. Po…
Aar | 23.03.2024