reklama

Kavkaz s dětmi - část 2.

Pevnost ve městě Akhaltsikhe
Pevnost ve městě Akhaltsikhe
Foto: Autor

 

V bouřkách náhorními planinami na arménskou hranici...

 

Město Akhaltsikhe (jehož jméno nejsem zaboha schopná si zapamatovat, a ani teď ho zpaměti nenapíšu) bylo po čtyřech dnech první pořádnější město. Jako první jsme využili služeb myčky aut a omyli si kola wapkou. Ne že bychom tolik dbali na čistotu, ale bahno docela ničí ráfky a brzdy. Potom následovala prohlídka zdejší monumentální pevnosti. Město leží v tisíci nadmořských metrech, což nás těšilo, protože to byla lepší startovní pozice - v dalších dnech jsme se měli pohybovat ve výšce přes dva tisíce metrů. Ještě jsme se občas rozhlíželi po Riki, ale do toho velkého města za námi už nešla a ani nás v něm neměla šanci najít.

Zajížďka na skalní město Vardzia, vytesané ve 12. století do skalní stěny nad řekou Kura, tvoří milou povinnost. Bez něho by návštěva jižní Gruzie nebyla úplná. Obydlí skýtala svého času úkryt až pro 50 tisíc lidí a fungovala jako klášter ale i jako ochrana před nájezdy. Součástí komplexu byl kostel, existovala v něm pekárna, stáje, knihovna i rozvod vody. Stavbu poničilo silné zemětřesení, která v této lokalitě nebývají neobvyklá, při němž došlo mimo jiné ke stržení přední stěny. Ale i tak se do dnešního dne dochovalo asi 750 místností a nohy nás po prohlídce, při které jsme běhali po kamenných schodech nahoru a dolů, bolely dostatečně, a tak bychom Vardzii v původním rozsahu nejspíš nezvládli :-)

Z údolí, v němž Vardzie leží, je nutno vyškrábat se zhruba 500 výškových metrů. Je možné vrátit se po stejné cestě zpět (cca 15 km) a stoupat pohodlně po asfaltu. A nebo je možné vyšplhat se skalní stěnou, na niž jsme shlíželi z oken skalních bytů. Silnička se tam v serpentinách kroutila v prudkém svahu. Netušili jsme, jaké kvality bude, mapy ji vyznačují bíle (tedy žádný asfalt), ale odbočka asfaltová byla, tak jsme doufali, že třeba budeme překvapeni. Každopádně z ní určitě budou fantastické výhledy na areál skalních bytů, a to rozhodlo. Převýšení 500 metrů na osmi kilometrech není zase tolik.

Asfalt na křižovatce voněl novotou - jenže... skončil asi po půl kilometru a začala klasická stará kameňačka. Objeli jsme dopravní značky s vykřičníky, žádnou zradu jsme nečekali - a vrhli se na to! Stoupání bylo docela prudké, ale brzy se začaly otevírat jedinečné výhledy. A nejezdila vůbec žádná auta. Luděk ujel a pokaždé nám zamával z patra horní serpentiny. Měl náskok asi 50 metrů.

Kopec jsme zdolávali každý svým tempem. Když se nedalo jet, šli jsme pěšky a kola tlačili. Silnička se kroutila jako v Alpách. Kochala jsem se, fotila a výška mezitím přibývala - vrcholky okolních kopců byly jakoby porostlé tmavě zeleným mechem, jen je pohladit.

Už zbývalo posledních 100 výškových metrů, už jsme se radovali z vítězství - když tu se z vysílačky ozval Luděk a říkal cosi o nějakém závalu. Moc jsem mu nerozuměla, ale po další zákrutě jsme měli jasno. Silnice mizela pod horou navaleného kamení. Aha, tak proto tu nikdo nejezdil, uvědomila jsem si skutečnost, proč jsme na silničce byli za celou dobu úplně sami.

Stojí tu zaparkovaná dodávka a vidím Luďka, jak se vrací z průzkumu. "Dá se to přejít," zahlásil. "Je to docela dlouhé (asi 100 metrů), ale není to neřešitelné." To muselo být řešitelné! Fakt se nám VŮBEC NECHTĚLO vracet se 450 výškových metrů zpátky dolů a celé to objíždět.

Přes kameny závalu přecházelo stádo krav. "Kde projdou krávy, projdeme taky," vzpomněla jsem si na heslo z Rumunska. Odstrojili jsme kola a postupně přenesli všechny bágly a pak společnými silami i bicykly. Na druhou stranu závalu shora přijelo auto. Posádka přešla pěšky a na druhé straně nasedli do zaparkované dodávky. "Už to tu je takhle asi měsíc," dozvěděli jsme se.
Zprovoznit tuhle silničku asi nebude prioritou správy a údržby gruzínských silnic.

Užili jsme si poslední pohled do údolí a pak se přehoupla hrana kaňonu a před námi se objevila náhorní planina obklopená horami. Jenže když jsem se rozhlídla pořádně, za námi se formovala bouřka a vpravo další. To jsem fakt vidět nechtěla. Nad horami se to černalo a do nejbližší obce 5 kilometrů! Uháněli jsme, co to po té polňačce dalo. Schovat se nebylo kde, fakt nevím, co bychom dělali, kdyby se bouřka nasunula nad nás. Ta se však naštěstí držela vrcholků hor, tak jsme na nic nečekali a rychle přejeli dalších 5 km do další obce - do Okami. To se už začalo mračit i nad horami před námi a já začala stávkovat: "Dál nejedu." Pauzu jsme ale potřebovali všichni. Prý je v Okami magazín, říkali nám v předchozí vesnici, ale žádný jsme zaboha nemohli najít. Projížděli jsme vesnicí tam a zpět, až nás konečně někdo nasměroval do zahrady rodinného domku. Vlastně, na co tady značit obchod, že? Místní vědí, kde je a nikdo cizí sem nezajíždí.

Skromný obchůdek provozovali Arméni, a ač jsme stále byli v Gruzii, hned po nákupu jsme byli svědky arménské pohostinnosti. Koupili jsme si nanuky a nějaké trvanlivé sušenky, oni nám k tomu automaticky donesli čaj a domácí buchtu. Hej, počkejte - my VÁM chtěli udělat kšeft, pomyslela jsem si. Byli to moc milí lidé, sesedla se kolem nás celá rodinka. S dcerou jsme si ihned vyměnili kontakty na fejsbuku... no však to znáte, jak to chodí.

Koukala jsem s obavami na zamračené nebe, ale jak už to tak bývá, na pár minut se zvedl vítr, spadlo pár kapek, a to bylo vše. Rozloučili jsme se tedy a pokračovali dál. Jen jsme však z vesnice vyjeli, ohlédla jsem se - a to jsem neměla dělat! Nad horami čekala další vlna - ovšem mraky tentokrát mnohem tmavší. A další obec 8 kilometrů daleko, cesta navíc mírně stoupala opět po těch bezlesích pláních. Jak jsem je nenáviděla! Cestu lemovaly nízké dráty elektrického vedení, ale jinak nic, co by sloužilo jako ochrana cyklistů před bleskem - na těch travnatých pláních jsme vyčnívali a byli jednoduchým cílem. Uháněli jsme, co to dá, ale nijak rychle to nešlo. Snažili jsme se rychle dojet za obzor, doufajíce, že se tam cesta zlomí, ale ty pláně byly nekonečné. Přemýšlela jsem, co budeme dělat, až bouřka přijde, protože o jejím postupu nebylo pochyb. Už jsem se viděla, jak leháme do trávy vedle cesty; nic jiného by nám nejspíš nezbylo. Další obzor a další nekonečná dálava před námi. "Ku*va!" Fakt jsem byla sprostá. Byl to nějaký optický klam. Už jsme viděli domky, zdály se blízko, ale vzdálenost k nim byla ještě poměrně velká. Bouřka se sunula naštěstí jen velmi pomalu, ale už se blýskalo napravo od nás. Poslední kilometr před začátkem obce stály v jednom místě na silnici traktory a něco se tam kopalo. Kolem shromážděno několik lidí - hned jsem měla větší pocit bezpečí, když jsme tam nebyli sami. A potom jsme už konečně vjeli mezi první domky, to už jsme věděli, že jsme zachráněni. Napětí a stres konečně mohly opadnout. Po půl kilometru jsme se na křižovatce napojili na asfaltovou silnici a stála tam benzínka. Akorát, když jsme zapadli pod střechu, začalo pršet a blýskat se nad obcí. Čekali jsme docela dlouho, než bouřka odezněla. Den rychle utekl, už byl večer a s ním potřeba najít nocleh. Měli jsme vytipované, že dojedeme až za město Akhalkalaki, k místu, kde řeku překlenuje železniční vagón místo mostu, známý obrázek z Gruzie, ale k onomu mostu to bylo ještě 12 kilometrů. Už jsme toho měli po dnešku plné zuby, navíc všude mokro, bláto, těžké nevábno. Kravky si to vyšlapovaly po děravém asfaltu, a voda s močůvkou rozstřikovala všude kolem. Kola včera omytá už zase zešedla pod nánosem špíny. Navíc v 1800 metrech začala být docela kosa. Byl to takový ten večer, kdy se mi představa, že stavíme stany někde na blátě nebo v promáčené vysoké trávě, vůbec nelíbila.

Luděk kdesi zahlédl fotbalové hřiště. Jak poznal, že to je hřiště, netuším, ale vydal se tam dobrovolně na průzkum. Do lepivého bahna zapadl téměř okamžitě, ledva sjel z asfaltu. Dojel však k jakémusi domu, z něhož vyběhla paní a srdečně ho zvala na nocleh. Když ale zjistila, že je nás víc, a do malého domku by nás všechny nenaskládala, neposlala nás pryč, ale naopak přišla s ještě lepším nápadem. Prý vlastní budoucí obchod, a můžeme přespat v něm. Vrátili jsme se zpět na silnici. Budova tedy krámek vůbec nepřipomínala, sice se cosi rekonstruovalo, ale proces chátrání probíhal zjevně rychlejším tempem. Byli jsme v Gruzii asi pátý den a teprve jsme si na některé zdejší aspekty zvykali. Ale uvnitř bylo relativně sucho (rozuměj: v místech kde nezatékalo střechou), mohli jsme si vzít kola s sebou dovnitř a navečer ještě paní přinesla čerstvě nadojené teplé kravské mléko a nalila nám ho do porcelánových hrnečků. Jak málo stačí ke štěstí! Ze slušnosti jsme se zeptali, co jsme dlužní, ale paní mávla rukou. Roztáhli jsme plachty a na ně položili karimatky. Na záchod se chodilo za obchod - stála tam kadibudka - v ještě horším stavu než budova, ale kam jít jinam. No, než se prodírat kopřivami, bylo lepší na malou zajít přímo k silnici. Nebe se na noc vyjasnilo, teplota klesala, ale nám bylo dobře. Měli jsme dům!

Další den jsme na křižovatce s ohromnou směrovkou odbočili směr Arménie. O co větší a monstróznější byla cedule, o to horší byla cesta. Ale věděli jsme, v jakém stavu bude, tak nás to nezaskočilo. Po pravé straně jsme měli železnici ještě z dob Sovětského svazu, která vede až do Turecka. Tady v těch výškách nás koleje docela překvapily.

Až do Ninotsmindy vede pěkný asfalt, silnička stoupá jenom mírně - vše se tedy zdálo ideální. Až na mračna, která se opět začala nad horami formovat. Samozřejmě, že přímo před námi. A opět široko daleko nikde nic, nezbývalo než se posunovat dál. Naštěstí jsme to tentokrát stihli do města. Na jediné křižovatce (doleva směr Tbilisi, rovně do Arménie) jsme objevili perfektní bistro, a po obědě se to, co celé dopoledne hrozilo, konečně přihnalo. Když se spustily kroupy, schovali jsme se pod střechu benzínové pumpy. Sledovali jsme zoufalou snahu aut lepších a dražších značek naštosovat se do bezpečí pod střechu. Padající kroupy utvořily souvislou vrstvu. Kdepak, na Kavkaz jedině obouchaný žigul, ten je nesmrtelný, tomu žádný kroupy neublíží.

Druhá vlna bouřky přišla, až když jsme vyjeli za město. To už jsme překročili neviditelnou vrstevnici s číslem dva tisíce a silnice dál stoupala. Hodinu jsme čekali v budově dávného kolchozu, když však pršet nepřestávalo a ze zchátralé železobetonové střechy už nám začalo kapat na hlavy, museli jsme úkryt opustit a pokračovat dál. Asfalt skončil, tuším, v Orlovce, ale silnice dál se mohutně budovala - prý tudy budou jednou Arméni jezdit do Gruzie k moři. Úsek bez asfaltu měřil asi 15 kilometrů, a přeháňky střídalo sluníčko.

Objeli jsme poslední louži gruzínské silnice a po 320 kilometrech stáli na arménské hranici. A to už je zase jiný příběh, ten si nechám na příště...

Fotogalerie

17.04.2021 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.82
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 9. část

Cestování
Už se nám to pomalu chýlí ke konci Začal čtvrtý týden našeho putování. Chtěla bych psát o tom, že mám tohle období ráda. Fyzička je zpět,…
10.06.2024
Peggy
(4.78)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 8. část

Cestování
Civilizace po Kyrgyzsku Mysleli jsme, že na noc zůstaneme někde blízko sedla, ale nakonec jsme ujeli ještě 11 kilometrů a klesli do 2700…
02.06.2024
Peggy
(5.05)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 7. část

Cestování
Sonkol, zázraky na počkání nebo do tří dnů Kratičké intermezzo - které se přihodilo úplnou náhodou, přesně mezi psaním 6. a 7. části …
26.05.2024
Peggy
(5.03)
PR

Maďarsko, úchvatné výlety na kole a kde pohodlně sehnat dálniční známku

 (freepik.com)
Patříte-li mezi vášnivé cyklisty, jistě vám nemohlo uniknout, kolik krásných a pohodlných tras nabízí nedaleké Maďarsko. A pokud se rozhodnete právě pro Maďarsko dálniční známka vám značně ušetří čas i najeté kilometry. Pojďme se tedy podívat, co všechno lze očekávat a v závěru článku vám poradíme, kde nejlépe si maďarskou dál-niční známku opatřit.

Na dovolenou, na kole, na víno… Přichází období dovolených – užijte si ji na kole!

EuroVelo 13 (Niederösterreich-Werbung)
Chladný vánek ve vlasech, krása ubíhající krajiny. Nekonečnou idylu jemně ruší jen vlastní dech. Zní to neodolatelně? Pak vzhůru do sedla a hurá do Dolního Rakouska, kde na vás čeká šest skvěle připravených cyklistických poznávacích tras a objevte malý, dobrý hotel - skrytý klenot mezi hostinci. Prozradíme vám tajné tipy, které znají jen místní nebo je doporučují dobří přátelé.

Na kole za snem: Přeměň vášeň pro cyklistiku na vítězství

 (licence NATALIS/shutterstock.com)
Cyklistika je pro mnoho lidí více než jen koníček nebo způsob dopravy; je to vášeň, která přináší radost, zdraví a pocit svobody. Jak ale tuto vášeň přeměnit na skutečné vítězství? Tento článek vám ukáže cestu, jak dosáhnout svých cyklistických cílů a proměnit nadšení ve skutečné úspěchy, a to i s lehkým nádechem adrenalinu a rizika.

Spojte zábavu a pohyb: Cyklistika a hazard v jednom

 (licence NATALIS/shutterstock.com)
Kombinace zábavy, pohybu a adrenalinu je snem mnoha lidí, kteří hledají nové a vzrušující zážitky. Na první pohled se zdá, že cyklistika a hazard nemají mnoho společného, ale při hlubším pohledu zjistíme, že mohou být velmi dobře kombinovatelné. Obě aktivity spojuje vzrušení, soutěživost a dobrodružství.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

124 cyklistů (1 přihlášený)

Alpe Adria cycling route červen 2024

Cesta V červnu 2024 jsem se dohodl se synem, že za nimi na jejich dovolenou do Chorvatska do Privlaky u…
Brahma | 16.07.2024

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 9. část

Už se nám to pomalu chýlí ke konci Začal čtvrtý týden našeho putování. Chtěla bych psát o tom, že mám tohle…
Peggy | 10.06.2024

Z Drásova do Říma

Z Drásova do Říma, květen 2024 Po cestě 1000 km Polskem podél Baltu a Odry a Z Lince do Budapešti přes Alpy…
Monolema | 06.06.2024