reklama

Karpatský oblouk na kole s dětmi - část 5.

Nejprve zmizel asfalt a pak zmizela i cesta, doslova rozdupána kravskými kopyty.
Nejprve zmizel asfalt a pak zmizela i cesta, doslova rozdupána kravskými kopyty.
Foto: Autor

Průzkum cyklostezek východní Evropy 2 aneb jak jsme přejeli Karpatský oblouk na kole s dětmi (léto 2017)

Část 5 - Transbucegi

Abych byla upřímná, nápad projet Karpatský oblouk na kole nebyl tak úplně z mé hlavy. Inspirovala mě tím jedna slečna, jakási Viktorka, která Karpaty prošla pěšky. Pěkně celý Karpatský oblouk, jedno pohoří za druhým. Zabralo jí to několik měsíců. My tolik času nemáme, a navíc na dlouhé výlety raději vyrážíme na kole, nicméně při té příležitosti mě napadlo, jestli by se ty Karpaty nedaly projet na kole. Ne úplně po hřebenebuch, ale aspoň po co nejvyšších sedlech. A když jsem tak pátrala po těch horských silničkách, našla jsem tu stránku se seznamem nejvyšších rumunských silnic. Ale o tom jsem už mluvila v úvodní části blogu, tak se nebudu opakovat. Jenom jsem chtěla vysvětlit, jak mě ta myšlenka projetí Karpat napadla. Jenže jakmile jsem začala trasu plánovat detailněji a objevovat další zajímavosti, trasa se začala pěkně klikatit.
Měli jsme za sebou prohlídku hradu Bran a karpatský oblouk se tu stáčel k severu. Jenže ještě tu byla jedna silnička, která se nesměla vynechat. Ještě jednou jsme se měli dostat do výšky nad dva tisíce metrů, byť ne tak úplně svým přičiněním.

TRANSBUCEGI

Další úžasná asfaltová silnička v rumunském pohoří Bucegi, po které se dostanete skoro do dvou tisíc. Jenže, narozdíl od Transalpiny a Transfagaraše, nevede odněkud někam, ale je jen jednosměrná. Prostě musíte stejnou cestou tam a zpět. Navíc existují dvě varianty, resp. dvě větvě. Od chaty Dichiu (cca 1600 m n. m.) si musíte vybrat, buď klesnete k jezeru Lacul Bolboci a poté vyjedete k jeskyni peštera Ialomitej s monastýrem, nebo ke skalním útvarům Babele. Nemohla jsem se rozhodnout, co navštívit spíš, obojí znělo velice lákavě. Což znamenalo, že to celé absolvujeme systémem tam a zpět, a nebo...

... nebo po jedné cestě se dostaneme tam a druhou zpět. Akorát že se z jednoho konce té větve, z horského údolí (z cca 1600 metrů) vyvezeme na konec druhé větve (do cca 2150 metrů) lanovkou. Podle internetu byla přeprava kol možná.

Jo, je to částečně podvod, ale měla jsem to v sobě vyřešené. Ono totiž i do těch 1600 metrů musíte vystoupat ze startovních 600 a to dokonce 2x, protože je tam ještě meziklesání do 1350, takže sportovní výkon na jeden den je to tak jako tak.

A to bych ještě měla zmínit, co jsme zažili na horské zkratce, protože jsme to z Branu nechtěli zdlouhavě objíždět přes Târgoviște. No uznejte, místo 60 km po rovince podél vody je lepší dát si třicet přes hory, ne? Zejména když nás tam naváděly i mapy.cz po pěkné bílé silnici. Ta nás přes Pucheni zavedla do 800 m n. m., kde nejprve zmizel asfalt a pak zmizela i cesta, doslova rozdupána kravskými kopyty. Vracet se zpět do 450? Nikdy! (Divíte se, že pořád zmiňuji nadmořské výšky? V horách se totiž neuvažuje na kilometry, v horách se uvažuje na výškové metry!) Trápili jsme se tam na "sjezdu" skoro dvě hodiny. Obcházeli jsme tu "cestu" přes pastviny, hledali průchody skrz ploty na pastvinách, oddělávali jsme kravské zátarasy... abychom klesli do Râu Alb de Sus do 500 m n. m. a znovu stoupali do 750. To už ale naštěstí po asfaltu. Zkrátka, ať žijou zkratky podhůřím!

Ten večer jsme po tomto náročném dni začali do Bucegi stoupat přes vesnici Glod a silnice se kroutila v prudkých serpentinách skrz nefalšovaný rumunsko-cikánský slum, kde to takhle navečer žilo svým svérázným životem, kde polonahé děti běhaly na ulici, ženský seděly před domem a pokřikovaly na nás, stoupání bylo prudké, jeli jsme pomalu, tak samo, že si nás vychutnávaly. V jejich výkřicích jsem poznala jediné slovo: ursi. To jsem dobře znala, to jsou medvědi. Dělali jsme, že neslyšíme. No a opodál chlapi srocení před hospodou to samé... Vyjeli jsme asi sto výškových metrů a domy furt kolem nás a slunce už zapadlo, vypadalo to zoufale, že z téhle vesnice nikdy nevyjedeme... A pak tam stálo uprostřed cesty auto silničářů a to byli, zdálo se, jediní normální lidé v téhle divné vesnici... Ale i oni nás zastavili, a že bychom tam nahoru takhle navečer jezdit neměli, že jsou tam hory a medvědi a že nám vůbec tuhle cestu nedoporučují, že je silnice samej šutr a že máme jet přes Dichiu, což by sice znamenalo asi 9 km po stejné cestě tam a zpět, ale už jsem měla těch blbejch cest dneska plné zuby, tak mi nedalo velkou práci Luďka přesvědčit, že tudy jet nechceme a raději to objedeme pohodlněji po asfaltu. Tak jsme jim poděkovali za radu a kolem těch všech chatrčí jsme profrčeli zpátky na hlavní. A ještě chvíli jsme cítili smrad odpadků a kouř z komínů, ale pak jsme vjeli do lesa a napravo tekla řeka. Vypadalo to idylicky do první odbočky k domnělému noclehu. Při bližším ohledání se tam všude válely poházené odpadky. Nakonec jsme museli očko přimhouřit, abychom nějaký plácek vůbec našli, ale výhled ze stanu jsme měli přímo na vodu a ranní koupel byla krásně osvěžující.

Kousek od nás jsme slyšeli, jak přibrzdilo auto, bouchly dveře a pak zase odjelo. A náš Víťa trefně poznamenal: "Asi někdo přijel vyhodit ledničku nebo televizi." I desetiletý kluk si všiml, že na zdejší přírodě není něco v pořádku.
No nic, čekal nás krásný den, bylo by škoda kazit si jej. Vystoupali jsme podél řeky do asi 1050 metrů, kde byla naše nenápadná odbočka. Do 1600 m n. m. k horské chatě Dichiu jsme měli vystoupat na oněch zmíněných 8,5 kilometrech.

Nastavili jsme tradiční režim, kratičké pauzy po padesáti výškových metrech, delší po stech, k tomu zobali ememesky (M&M's, globalizovaná varianta našich lentilek) a za chvíli jsme byli na sedle. Stojí tu Cabana Dichiu, nevypadala vůbec nijak otevřeně, ale když jsme ji obešli a doslova se vnutili dovnitř,vařili tam velice dobře. Posilněni jsme sjeli k jezeru Lacul Bolboci, kde jsme se na asi 1350 m odrazili a opět stoupali do 1600 metrů. Jezero (přehradu) se zelenomodrou vodou tvoří řeka Ialomita a za jezerem se voda prodírá krátkou, ale úchvatnou soutěskou. A pak se (cestou zdola) otevře široké údolí a stoupání se zmírní, a v jednom místě odbočuje cesta k jeskyni s klášterem. Je to takový bratříček kláštera Ostrog v Černé Hoře. Musí se asi půl kiláku pěšky strmě do kopce, takže bez kol. Jenže bylo už dost hodin a že už je klášter po zavíračce dávala nemilosrdně najevo závora s turniketem. Nějaký, že sem jedeme s děckama na kolech nikoho nezajímalo, navíc ta kola stála zaparkovaná u silnice, takže jsme jenom nakoukli, zapálili svíčky za všechny, co už nejsou mezi námi, ochutnali svatou vodu a pak utíkali zase honem zpátky.

A zase ti medvědi...

Bucegi, a vůbec celé okolí Brašova mělo být údajně zase silně "zamedvědováno", tito se dokonce prý měli popásat na skládkách v okolí města. Ale zde široké horské údolí osvětlovalo slunce, lesy se rozprostíraly až na jeho okrajích, občas svítila stavba domu nebo hotýlku - zkrátka vše působilo přehledným, idylickým, skoro až alpským dojmem. Tady a medvědi? říkali jsme si. Dojeli jsme až na samotný závěr kotle, kde končila silnice a stráně se začaly zvedat k vrcholkům, které dosahovaly dva a půl tisíce metrů. Zde začínala lanová dráha nazvaná Telecabina Peștera, která nás měla vyvézt na hřebeny hor. Byla jsem přes internet v kontaktu s někým, kdo tvrdil, že nás lanovka vyveze i s naloženými koly, nicméně málokdo si umí ve skutečnosti představit, jak moc naložená naše kola jsou. Lanovka byla stařičká a kabinka, která se nad námi houpala, se zdála malá. Báli jsme se, že bude o jízdu nahoru velký zájem, chtěli jsme proto vyrazit hned první ranní jízdou. Plán proto zněl jasně: utábořit se co nejblíže. Jenže v okolí lanovky bylo docela živo. Pár stanů už stálo vedle malého domku, ale jako kemp se to netvářilo.

"Rádi bychom ráno jeli i s koly lanovkou nahoru, co myslíte, můžeme si tady někde postavit stan?" zeptali jsme se pána, který vypadal jako správce.
"Venku v žádném případě, postavte si stany za plotem. Tady je kolem všude plno medvědů, tamhle v lese žije medvědice s medvídětem..."

V dalším rozhovoru jsme se dozvěděli, že nešlo o kemp, ale o stanici horské služby. A těch pár stanů znamenalo, že tu zrovna měli sraz záchranáři zemí Visegrádské čtyřky.

"Toalety jsou za domem a sprchu taky klidně použijte. Je ale jen studená. Platit? Za co! Nenechal bych vás s dětmi spát venku, kvůli těm medvědům," opakoval, když za námi přišel. Akorát jsme stavěli stany.

"Nedávejte je tak blízko k tomu plotu!" varoval nás ještě. A neodešel, dokud jsme je neposunuli do, podle něj, bezpečné vzdálenosti. Příjezdová brána se na noc zavřela a pak už jsem o ničem nevěděla.

Zato Luděk!

"Slyšeli jste to v noci?" zeptal se nás hned po ránu.

"Co máš na mysli?"

"Medvěd cloumal popelnicí, to byl rámus jako bejk. Chtěl jsem se na to jít podívat, ale nakonec jsem usnul."

Ráno jsme s dětmi okolí popelnic důkladně prozkoumali. Odpadky byly natahané směrem do lesa, jak si asi méďa pravidelně chodil pro obživu. Zaostřovali jsme naše zraky do vzdáleného lesíka, jestli ho alespoň kouskem oka nezahlédneme, ale nic. Brzy nás navíc začalo zajímat něco jiného. Ráno jsem totiž mrkla na satelit, podle internetu se blížila silná bouřka. Pohlédla jsem na jasně modré nebe. Bouřka? V osm ráno? To je nějaká blbost! pomyslela jsem si, a telefon zase vypnula. Nicméně, než jsme se sbalili, nebe už přestalo být jasně modré a nasunuly se na něj podezřelé mraky. A když jsme vyrazili lanovkou (do které jsme se pohodlně vešli všichni čtyři i s koly!), bylo to už s prvními kapkami.

Nahoře (cca v 2160 metrech) jsme kola šoupli pod střechu a ještě než se to spustilo, zaběhla jsem s dětmi asi půl kilometru ke skalním útvarům Babele a Sfinxul. Na zpáteční cestě už byla bouřka na spadnutí, blýskalo se a hřmělo a kličkovali jsme doslova mezi kapkami deště. Jen tak tak jsme doběhli do budovy. A Rumuni? Lanovka je přivážela i z druhé strany hor, a oni si v klídku v tričku a bermudách vykračovali po horském hřebeni a fotili se u skal jako by nic.

V bufetu lanovky panovala atmosféra jak na Lomnickém štítu! Venku zuřila bouřka, tady bylo dobře. Když bouřka kousek poodešla, zdálo se, že můžeme vyrazit. O nic nešlo, cesta měl vést dál už jenom dolů.

Jenže cesta! Sice z kopce vedla, ale byla totálně rozbitá a skoro nesjízdná. Kluci ještě jakžtakž jeli, my s Šárkou jsme šly pěšky. A v tom přišla druhá vlna té bouřky. Byli jsme tu docela na ráně, navíc s železnými koly. Kluci už sjeli o dobrých padesát výškových metrů níže, Luděk na mě řval do vysílačky, kde trčíme, a proč, proboha, nejedeme, no ale jeďte po ohromných kluzkých butrech. Zkusila jsem to, a kolo mi podklouzlo, spadla jsem a pedál mě silně bouchnul do holení kosti. Zařvala jsem bolestí a dál šla raději pěšky. Navíc jsem tam nemohla nechat Šárku... ta si jet vůbec netroufala. A tak jsem jen úzkostlivě pohlížela na šedivou oblohu, počítala vteřiny mezi bleskem a hromem, a modlila se za každý metr, o který jsme klesli níž.

Po třech a půl kilometrech začal asfalt a my jsme byli zachráněni. Nadmořská výška 1900 metrů ještě dlouho nechtěla klesat, za normálních okolností by to byla nádherná projížďka horami, nás ale vytrestaly, možná za naši lenost či troufalost vydat se do nich lanovkou.

Ten den jsme z nich ještě sjeli a dojeli do slunného podhůří, kde se na jejich úpatí rozpínalo městečko Sinaia s pohádkovým zámkem Peleš. Zámek prý uchvátil i rumunského diktátora Nicolae Ceaușescu, údajně zde hostil své přátele a pořádal pro ně hony na medvědy.

A tím jsme za sebou nechali Jižní Karpaty, opouštěli jsme je po hlavním tahu E60. Pohled na Bucegi z této strany byl úplně odlišný, než jaké jsme je zažili ze sedla kol. Zelené pastviny přešly v kolmé skalní stěny a propast byla tisíc metrů hluboká. My na ty hory tedy koukali zespoda, ta proměna byla neskutečná.

Nocleh v rušném údolí plném aut, vlaků, měst a domů se vyřešil sám od sebe. Víťu rozbolelo břicho a než jsme se nadáli, hodil šavli. Nechtěli jsme to v tomto stavu hrotit a hnát ho do stanu. Mě navíc bolela naražená noha. Byli jsme na cestě 25. den, měli jsme na kontě 1655 kilometrů, přišel čas na to vyprat a trochu se zkulturnit. V Busteni jsme se proto na jednu noc ubytovali v penzionu.

Další den jsme se už jenom přehoupli přes Pasul Predeal (1033 m). Silnice z něj vedla do Brašova, my jsme však město objeli po východním obchvatu.

Karpatský oblouk se v těchto místech stáčí k severu, my spolu s ní též, ale už nás čekala jen nižší sedla.

A o tom zase příště...

Fotogalerie

24.04.2019 vložil/a: Peggy
karma článku: 4.77
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Karpatský oblouk na kole s dětmi - část 7. - závěr

Cestování
Část 7 - Ukrajina, Slovensko, Polsko a hurá domů Minule jsem psala, že Karpaty nekončí v Rumunsku, ale pokračují na Ukrajinu. Zbylo nám…
06.05.2019
Peggy
(5.29)

Karpatský oblouk na kole s dětmi - část 6.

Cestování
Část 6 - Východní Karpaty Přejeli jsme do Východních Karpat. Nepřivítaly nás zrovna vřele. První sedlo Pasul Pângărați (1265m, známé spíš…
28.04.2019
Peggy
(5.03)

Karpatský oblouk na kole s dětmi - část 4.

Cestování
Průzkum cyklostezek východní Evropy 2 aneb jak jsme přejeli Karpatský oblouk na kole s dětmi (léto 2017) Část 4 - Kolečko po Transylvánii…
15.04.2019
Peggy
(5.04)

Nejčtenější blogy:

PR

Cyklistika pro každého!

Sportovní sedlo na jízdní kolo „bez nosu“ Pro-Hub X2 (Citybikes)
Již třináct let naše firma Citybikes s.r.o. prodává jízdní kola a elektrokola a oslovuje zákazníky, které nabídka běžných prodejen jízdních kol ne zcela uspokojuje. Vycházíme vstříc všem, kteří nemohou nebo nechtějí využívat jízdní kola čistě ve sportovním smyslu slova. Mnoho našich zákazníků nejsou sportovci na vrcholu sil, buď proto, že jimi nikdy nebyli nebo proto, že dosáhli vyššího věku a sil již trochu ubývá.

Ufňukaný Mužík na „Střeše světa“

 (Petr Blahut)
Rozhovor s cestovatelem se svérázným pseudonymem Mužík nejen na téma jeho poslední expedice v oblasti střední Asie.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

178 cyklistů (4 přihlášení)

Expedice Česká Kanada 118

Sakra, proč vlastně jedeme po ose, když nás předjíždí vlak? Napadlo mě, před Ždírcem, když se okolo nás po…
Stanley58 | 08.10.2019

Být králem na cestě ... 6. NDR

Budou to už dva měsíce, a stále jsem nedopsal své vyprávění o poslední části cesty.Nedokážu, jako třeba Peggy…
Jindra8526 | 04.10.2019

Známé i neznámé vrcholy Klatovska 4 - Koráb, Doubrava

Panuje horké letní odpoledne, potí se mi záda v autě, potí se silnice pod autem a určitě se pěkně opotil i…
JohnyB | 18.09.2019