reklama

Průzkum cyklostezek východní Evropy - na kole s dětmi do Ruska (1.)

Odjezd z domova
Odjezd z domova
Foto: Autor

… aneb co tam, kurwa, będziecie szukać v tej Rosiji? (část 1)

Co tam v tom Rusku budete, kur*a, hledat? Tak takhle přesně se nás zeptala jedna starší Polka, u které jsme navečer čepovali vodu. Měli jsme za sebou víc než týden cesty a blížili se k Běloruským hranicím. Na otázku, co tam chceme hledat, jsem odpovědět neuměla.
Dojet na kole do Ruska nás napadlo asi měsíc před samotným odjezdem. Východní Evropa je přesně ten směr, který máme rádi. Podívat se do Moskvy a do Kyjeva bylo mým dlouholetým přáním, ale nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že bychom cestu mohli absolvovat na kole. Navíc s dětmi. Na přípravu nebylo moc času, jen tak tak jsme stihli vyřídit víza a narychlo navrhnout trasu. Do Ruska a na Ukrajinu přes Polsko a Bělorusko.

Těchonín, 12. června 2016. Stojíme na prahu skoro tři tisíce kilometrů dlouhé cesty a v hlavě se mi honí spousta myšlenek. Neděláme chybu, že spíš než na bezpečné cyklostezky západní Evropy otáčíme řídítka směrem na východ, kde nevíme, co nás může čekat? Snad ne. Už je vše rozhodnuto, a na poslední chvíli nejde měnit. Zamknuli jsme dům a šlápli do pedálů vstříc dobrodružství. My čtyři. Já, táta Luděk, Víťa 9 let, Šárka 7 let.

Vyrážet na expedici přímo z domova má spoustu výhod. Tou hlavní je, že se nemusíme stresovat odjezdem vlaku. Prostě až se sbalíme, tak vyrazíme, hodinka sem tam. Nevýhodou ovšem je, že bydlíme v podhůří Orlických hor. Tedy kopce kam se podíváte. A zrovna směrem, který potřebujeme, leží ty nejvyšší.

Cesta do Ruska vede přes Jeseníky

První den jsme přejeli Ramzovské sedlo a dojeli kousek za město Jeseník. Každý večer, těsně než začneme hledat místo na nocleh, potřebujeme nabrat vodu. Vesnice je navečer vylidněná. „Řeknu támhle tomu chlapíkovi," zamířil Luděk k muži, který u svého domku smotával zavlažovací hadici. Nejenže ochotně naplnil naše lahve pitnou vodou, ale ještě s námi zkonzultoval další postup přes jesenické kopce. Zdálo se nám až neuvěřitelné, jak dobře své okolí znal. „Že uhodnu, kdo jste!" pronesl přesně v momentě, kdy jsme se chystali k odjezdu a předpokládali, že se vidíme poprvé a naposledy. Jak už to tak na cestách bývá. „Jste Zigáčkovi a bydlíte na Lesovně!" dodal vzápětí. Ne, nejsme takové celebrity. Náhoda nebo osud způsobily, že jsme ten večer neoslovili úplně cizího člověka. Vyšlo najevo, že je to Marek, se kterým se virtuálně známe z diskusního fóra nakole.cz. Před pěti lety jsem s ním konzultovala cestu na švédské ostrovy. Automaticky jsme přešli na tykání a pozvánka na nocleh na zahradě na sebe nenechala dlouho čekat.

A další noc jsme stany nemuseli vybalovat už vůbec. Přespali jsme u kamarádů ve Velkých Hošticích za Opavou. Mně už se večer únavou klížily oči, ale naše děti i po ujetí 93 kilometrů hrály s nadšením s jejich holkami vybíjenou a do postele jsme je nemohli zahnat.

Čtvrtý den jsme přejeli do Polska, do první ciziny při našem putování do Ruska. Názory na tuto sousední zemi a její obyvatele bývají různé. Někdo do Polska jezdí rád, a má rád i Poláky, někdo má pocit, že v Polsku „nic není" a na Poláky nadává. My bydlíme 10 kilometrů od polských hranic a řadíme se k první skupině. Polsko nás už v minulosti mnohokrát příjemně překvapilo a nejinak tomu bylo i při této cestě.

Bez peněz na prám nelez!

Přes Polsko se cykloturistům jezdí dobře. Obchůdky bývají v každé vesnici, což nás baví, protože nemusíme tahat velké zásoby. Všude prohodíme pár slov, často dostaneme pozvání na kafe. Při jedné nečekané průtrži mračen, kdy jsme byli durch mokří, ještě než jsme na sebe stačili hodit pláštěnky, na nás zuřivě od jednoho domku mávala mladá žena. „Honem, pojďte se schovat!" Byla doma sama, uvařila kafe, donesla sušenky. Neznala nás, na kole ani jinak nikdy necestovala. „Bylo mi vás v tom slejváku líto," zdůvodnila svoji laskavost.

Při plánování trasy na mapě se oči zastavily na místě s názvem, ze kterého mrazí. Šlo o Osvětim. Dlouho jsme váhali. Jet - nejet? Měli jsme jistotu, že s dětmi na prohlídku bývalého koncentračního tábora určitě jít nechceme, ale toužili jsme alespoň projet kolem, uvidět. Vyšlo to na pošmourné odpoledne. Přijížděli jsme od jihozápadu, vysoký plot s ostnatým drátem se táhl snad kilometr daleko. „Maminko, co to je?" nemohly si nevšimnout děti. Jak jim vysvětlit, co to byly koncentrační tábory? K čemu doopravdy sloužily. V Osvětimi ani nemusíte vejít dovnitř, samotný plot a několik dřevěných domků za ním bohatě stačí k tísnivému pocitu. A když jsme přejížděli koleje, jež ústily v bráně, kterou se do tábora dostaly statisíce lidí, ale už ne ven, pocit sílil a dětské otázky pokračovaly. „Tady byli za války věznění lidé. Budete se o tom učit ve škole," odbyla jsem je, protože jsem nebyla přesvědčená, že chci jejich dětské dušičky zatěžovat něčím tak zrůdným. Ale věděla jsem, že to jednou bude nutné. Vzpomněla jsem si na nápis v návštěvní knize v podobném táboře v Mauthausenu, kde jsme byli dva roky předtím. „Please, stay open!" vepsal tam tenkrát někdo prosbu, která mi zůstala v hlavě dodnes. Zapomenout by se vážně nemělo, a tudíž bychom jednou měli děti informovat. Teď ale na to nebyla ještě ta správná chvíle. Najeli jsme na cyklostezku vedoucí napříč Osvětimí, což děti zaujalo a opět začaly vesele švitořit.

Za městečkem Zator jsme se potřebovali dostat přes řeku Wislu. „Pojedeme lodičkou!" navrhl Luděk, abychom dětem cestu trochu zatraktivnili. Přívozy jsou v Polsku běžné. Akorát se chystal k vyplutí, tak jsme si s nájezdem na palubu pospíšili. Lodivod pomalu zvedl ruku a já houkla na Luďka: „Připrav peníze." Sáhnul na obvyklé místo, ale řídítková brašna zeje prázdnotou! Jak rychle jsme na přívoz najeli, tak jsme zase honem vycouvali zpátky. Chlapík pokrčil rameny a loď odrazila bez nás.

Stojíme na břehu jako zmoklé slepice a zmateně po sobě koukáme. Taštička, v níž jsme měli všechny peníze, pasy a platební kartu je pryč. Snažíme se rozpomenout, co se mohlo stát. Krádež je vyloučena. „Co jsme platili naposledy?" „Včera při obědě. Pak se rozpršelo a nikde jsme se už nezastavovali." Rázem jsem to viděla úplně živě. Brašnička přehozená přes opěradlo židle v bufetu, kde jsme den před tím obědvali. 80 kilometrů zpátky v lázeňském městečku Goczałkowice-Zdrój zůstaly všechny naše peníze a doklady. Hrůza mne polila. „Co budeme dělat?" Je až s podivem, že v této prekérní situaci neřešíme, kdo je vinen, jako tomu bývá doma u mnohem větších blbostí.

Jistě se ušklíbnete, co jsme to za amatéry, protože vy vozíte vše pečlivě oddělené, pasy okopírované a podnikáte různá další bezpečnostní opatření. My normálně taky! Letos jsme ale vyráželi docela narychlo a na tyto obvyklé fígle se před odjezdem vykašlali. „Zítra si peníze rozdělíme a uděláme si ve všem pořádek," odkládali jsme tuto činnost každý den, což se nám teď zatraceně vymstilo. Hlavou se mi honí všelijaké scénáře a pomalu dochází celý průšvih. Víza nás stála 18 tisíc, a i kdyby nám někdo nějakou formou poslal nebo dovezl peníze, bez dokladů pokračovat nemůžeme. Už vůbec ne tam, kam jsme si to vysnili. Na kole by to bylo den cesty zpátky, ale nemáme žádné zásoby, ani vindru. Je mi do breku, ačkoliv vím, že mi to nepomůže. Polkla jsem slzy a začali jsme jednat.

„Pamatuji si ulici i číslo domu. Bylo to totiž heslo do jejich wifiny," vzpomněla jsem si a Luděk už natahuje google mapy. Jenže malý bufet pochopitelně nemá své vlastní webové stránky. Klikli jsme tedy na podnik naproti, kde měli uvedené kontakty, a už vytáčíme číslo. „Dobrý den, nezlobte se, prosím, že otravujeme, ale včera jsme byli poblíž vás na obědě a zapomněli jsme tam tašku s veškerými našimi doklady a penězi. Jedeme na kolech a teď jsme už 80 kilometrů daleko," vysvětluje Luděk hlasu na druhém konci telefonu lámanou polštinou. Šance je minimální, ale nic lepšího nás momentálně nenapadá.
Štěstí však stálo při nás. Neznámý muž měl s cizinci soucit. „Vím, o který podnik jde. Zajdu se tam podívat a zavolám." Připadá mi neuvěřitelné, když telefon opravdu za pár minut vyzvání. Na displeji svítí polské číslo. „Taška je na světě! Majitelka ji našla a odnesla do lázeňského domu na recepci." Úlevou nám spadl kámen ze srdce. „Ještě není tak zle v Polsku, že?" chechtá se ten neznámý a my mu musíme dát za pravdu. Ještě že se najdou na světě (v Polsku) poctiví lidé. Teď jen jak vše dostat zpět.

Vydávat se tam na kole nemá smysl. Zkoušíme autostop, ale od přívozu moc aut nejezdí. Luděk nabídl peníze majiteli prámu, dost velkou částku na to, aby se mu vyplatilo s ním pro tašku zajet. Za pár hodin byli zpátky, i s našimi doklady, kartami a všemi penězi. Nechyběl ani groš. Můžeme pokračovat! „Jedeme dál, už tady trčíme docela dlouho!" Konečně jsme přejeli řeku.
Ponaučení jsme si vzali k srdci a zařídili se, aby se podobná situace neopakovala. Myšlenky, co by bylo, kdyby se doklady ani peníze nenašly, jsme si raději nepřipouštěli. Půldenní zpoždění a výdaj za dopravu zpět byly jen minimální daní za naši nepozornost.

Pokračování zde...

Fotogalerie

08.01.2018 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.33
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Kavkaz s dětmi - část 11.

Cestování
K moři a do Batumi - kruh se uzavřel Poslední večer ještě v horách jsme se utábořili na začátku přehrady na řece Inguri. Jen co jsme…
26.06.2021
Peggy
(5.3)

Kavkaz s dětmi - část 10.

Cestování
Průsmyk Zagari (2623 m) - Ušguli - Mestie Ráno uprostřed hor nás přivítalo sluncem, oblaky a takovým tím těžkým hutným vzduchem, jaký bývá…
20.06.2021
Peggy
(4.5)

Kavkaz s dětmi - část 9.

Cestování
Podél řeky Tskhenistsqali a seznámení s Velkým Kavkazem Když už se na to sedlo dáte, tak už ho budete muset dojet, napsal mi kamarád Pavel,…
09.06.2021
Peggy
(5.05)
PR

Cyklistika s dětmi: Myslíte na všechno?

 ()
Vyrazit s dětmi na cyklistický výlet je snem mnoha rodičů. Důležité si je ale uvědomit, že dítě není dospělák a dlouhé vyjížďky pro něj budou náročné a nemusí ho bavit. Malé děti navíc potřebují speciální vybavení. Zamysleli jsme se nad tím, co všechno cestování na kole s dětmi obnáší.

Horské skládací elektrokolo Montague Paratrooper – Pendix 300

Skládací elektrokolo Montague Paratrooper – Pendix 300 (Citybikes)
Již nějakou dobu vytvážíme v naší dílně zajímavé elektrokolo, které má řadu specifických vlastností, které jsou na našem trhu velmi neobvyklé. Jde o spojení skládacích horských kol Montague a elektrických pohonů Pendix.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

181 cyklistů (17 přihlášených)

Belánské Tatry a okolí – srpen 2021

Už jsem skoro zapomněla balit na dovolenou a psát blog se mi vlastně ani nechtělo, ale pak jsem si uvědomila,…
HMS | 10.09.2021

O kouzelné holčičce

Vyrazili jsme k moři, v autě celou cestu překáželo moje kolo. Manželka ho považuje za zbytečnou komplikaci.…
šíravník | 09.09.2021

Vez mě dál, Esko má 02 – Kanál, jezy a potrubí

Technické památky u Mělníka. 29. 8. 2021 Poslední prázdninovou neděli chci strávit na kole. Počasí je však…
Favorit1970 | 30.08.2021