NaKole.cz

Re: Malý průvodce velkým světem pro začátečníky – Paříž 3

Když jsem do Města světel přijel poprvé, na kole, s Honzou, spali jsme pod stanem na břehu Seiny v Boulognském lesíku, tam nějak samovolně vzniknul černý kemp, v 9 hodin to obcházeli policajti, budili spáče a upozorňovali, že se to nesmí, nic víc. Snídali jsme v parku, každý jednu bagetu s olejovkami, nejlevnější energetická bomba.
Na oběd jsme, byl to Honzův nápad, byl jako dítě s rodiči pár let v Alžíru, měli nejlevnější kuskus od Araba, první a poslední opravdové teplé jídlo za celou cestu.

Pak jsme si koupili flašku toho nejlevnějšího vína, a vymlaskli ji na schodech na Sacre Ceur.

Celá Paříž, Francie, svět a život nám ležel u nohou. Od 90tého, kdy jsem se tam podíval znovu, a pak každoročně, spíše vícekrát do roka, vždycky na ty schody zajdu, bez flašky vína, někdy si koupím plechovku piva. Koukám dolů a jsem sentimentální.

Jednou, je už to pár let, se ve mě probudil snob, a sedl jsem si do první řady do té restaurace co z ní koukáš na ten kopec a objednal si nesmyslně předraženou sedmičku červeného, že jako oslavím, že už nesedím na schodech a nežeru volejovky. Byla to truchlivá oslava a pocit štěstí, zadostiučinění, nebo něco takového se nedostavil.

Naprosto s tebou souhlasím, je nejlepší spát v parku, snídat bagetu a být mladý. A když přitom koukáš z toho kopce na střechy Paříže, na obzoru Eifelka, Invalidovna, a věžák Montparnasu, jsi jen milimetr od bran ráje, jestli ne už v něm.

"Kam jdeš?" ptá se mě pokaždé Soňa i když to dobře ví.
"Ale jako vždycky, na Kopec".

A ona mě nechá jít, neptá se proč protože ví, že se jdu na pár okamžiků proměnit v 23 letého kluka, co u nohou svět a před sebou celý život.

Hodnocení: +6   -4