reklama

Tam, kde sobi dávají dobrou noc aneb Pallas 2009

Foto: Autor

Národní park Pallas-Yllas tunturi je třetí největší národní park Finska, byl vytvořen v roce 2005 z parku Pallas-Ounastunturi založeného v roce 1938 a dřívější přírodní rezervace Yllas. Nyní tvoří dlouhé, úzké území vedoucí z Hetty na severu do lyžařské oblasti Yllas na jihu.
Na trase jsou v pravidelných intervalech chaty s volně přístupnou (zdarma, nutný vlastní spacák) částí autiotupa a s oddělenou, uzamykací částí varaustupa, která vyžaduje předchozí rezervaci za poplatek. Pozor, podle finského "pravidla divočiny" se nejlepší místo na spaní dává tomu, kdo dorazí poslední. V chatě je ohniště, kde se dá vařit. Uprostřed trasy je chata se samoobslužnou saunou.

Ráno měl déšť stejnou intenzitu jako večer. Už nás to ani nepřekvapovalo.
Nabrali jsme si vodu z jezera, snažili se ani moc nekoukat na její tmavou, zakalenou barvu a plovoucí nečistoty a vydali se vařit do týpí.
Už jsme si mysleli, že se nám nepovede rozdělat si oheň v týpí kvůli dešti, ale měli jsme štěstí na polena, některá obsahovala velký podíl pryskyřice, která má vysokou hořlavost, a Luboš tedy připravil oheň, na kterém jsme uvařili jídlo a našich cca šest litrů čaje, a také tam dosušil své věci. Sice mu přes noc neshořely, ale ani neuschly.
Zatímco jsme jedli, postupně lodě přivážely další turisty. Celkem přijely dvě dvojice. Ta první zůstala před týpí a v dešti svačili, vůbec jim nevadilo, že prší a už jsme se s nimi na trase nepotkali. Ta druhá za námi vlezla do týpí, řekli jsme si „Hi" a oni pak pokračovali dál. Vyklubali se z nich Mari a Mikko, naši noví finští přátelé, neustále jsme se totiž s nimi celý trek potkávali a nakonec jsme se i spřátelili.
Než se nám povedlo sbalit spacáky a mokrý stan, bylo poledne, naše tradiční doba, kdy vyrážíme do hor. Stále pršelo, a tak jsme měli oba na sobě nepromokavé bundy, já i kalhoty, Luboš šel v letních tenkých. Nic jiného už jsme při přechodu Pallasu oblečené neměli, protože podmínky to nedovolily. Teda já jsem asi pátý den šla skoro půl hodiny bez bundy pouze v mikině, ale to se nepočítá. Jeden den jsem měla i rukavice. Není divu, teplota přes den nikdy nepřesáhla +8, většinou byla kolem 4-6, v noci pod nulou. A to jsem se doma naivně domnívala, že budu chodit v tričku a kraťasech.
Cesta vedla přes bažiny, přes které byly nově položené desky. Docela nás to potěšilo, to jsme ještě netušili, že dál už desky končí.
Zpočátku jsme šli „lesem". Všude okolo nás byla bažina, ze které rostly neuvěřitelně pokroucené stromy.
Tajga neboli severský jehličnatý les se vyskytuje převážně v severních zeměpisných šířkách, na sever pak přechází v tundru, přechodný pás s roztroušenou stromovou a keřovou vegetací je lesotundra. Tundra je biom v subpolárních a polárních oblastech, nachází se mezi tajgou a trvale zaledněnými končinami, v nejsevernějších oblastech. Drsné klima snášejí pouze přizpůsobené byliny a malé keříky, většinu vegetačního krytu tvoří mechorosty a lišejníky. Slovo tundra pochází z laponštiny a znamená bezlesou krajinu.
Podle této definice jsme tedy první den šli tajgou, která se přes lesotundru další dny změnila v tundru, nakonec jsme šli polární pustinou, kde kromě kamenů nebylo zhola nic.
Ušli jsme několik kilometrů, kolem nás se rozprostírala bažina, pršelo, zároveň se odpařovala voda do vzduchu a vytvářela příjemný odér, všude okolo byla cítit pryskřice. Neuvěřitelně pokroucené stromy nás fascinovaly, zřejmě tak kmeny reagovaly na krátké vegetační období zdejších končin.
Většinou nám pršelo, tak jsem foťák neustále schovávala a vytahovala. Jelikož každý takový čin zabral několik minut, rozhodně mě nebavilo to provádět stále dokola v patnáctiminutových intervalech.
Potkali jsme dvě turistky v protisměru, pozdravili jsme se a prohodili pár slov, litovaly deštivého počasí, prý další dny nás čekají krásné výhledy, pokud ale bude pršet, tak si je neužijeme. Zatím nás to netrápilo.
Loni ve Švédsku jsem si myslela, že jsem se zbláznila, když jsem slyšela klakson uprostřed hor, nakonec se z toho vyklubali pastevci sobů na čtyřkolkách. Takže nyní jsem se již nenechala vykolejit zvukem motorové pily.
Díky prostupu poměrně hustým lesem /neboli tajgou/ jsme se k místu, odkud se ozývají zvuky, dostali za další půlhodinu. Zde parta dělníků vyráběla nové desky na přechod bažin. Krásně to všude vonělo, ale náladu nám zkazilo vědomí, že jestli se dostali teprve sem, dál to bude hůř prostupné. Tuto domněnku nám potvrdil i jeden z dělníků, dle jeho slov jsme se na přechod vydali hodně brzo.
Náš postup se výrazně zpomalil. Každým šlápnutím jsme se bořili po kotníky a někdy i výš do bažiny, museli jsme si dávat mnohem větší pozor, kam klademe nohy. Místy se vykytovaly staré, shnilé desky, chůze po nich byla nebezpečnější, než kdyby tam nebyly.
Svoje krásná, oranžová, nová kaťata jsem až po kolena zabahnila. Luboš tak zašpiněný nebyl, holt je poznat, kdo je prase a víc si šplíchá bláto na nohy.
Měli jsme hlad, chtěli jsme posvačit, ale déšť nám to kazil. Mrkla jsem do mapy a uprostřed dnešní etapy měla být maličká chata Pyhakero. Rozhodli jsme se nechat svačinu až do ní. Cesta tam nám ale trvala ještě další hodinu, nejvíce bažinatá oblast byla těsně před jejím dosažením. Horší spíše byla orientace, bezpečný průchod přes mokřady byl značen dřevěnými tyčemi, sejít z cesty by znamenalo nebezpečí, že se propadneme do velké hloubky. Častost tyčí byla na severské poměry hustá, přesto dle nás nedostatečná. Jestli je takhle značena frekventovaná trasa, jak to musí vypadat na méně používané. Zde poprvé nás napadlo, že pokračování za Pallasem by nemusel být ten nejlepší nápad. Navíc zde jsme si párkrát vyzkoušeli, jak vypadá průchod tajgou přes bažiny v místech, kde omylem ztratíme tyčové značení.
Do chaty jsme došli celí uondaní. Zde jsme natrefili na Mikka a Mari, též zrovna svačili. Přátelsky jsme pokecali, sdělili nám svoje plány. Hory chtěli přejít do pátku, dorazit do hotelu Pallastunturi, kde si již zajistili ubytování do neděle. Ten víkend je totiž pro Finy strašně důležitý, slaví slunovrat, což má stejnou důležitost jako Vánoce pro nás.
Až po Pallastunturi byl náš plán přechodu identický, my jsme pak chtěli dál pokračovat do Olosu. Ovšem již nyní, první den pobytu v horách jsme zvažovali, zda by to byl dobrý nápad. Lišila se totiž naše mapa a všechny mapy v horách /na každé chatě byla mapa vylepená/. Úsek asi 10km před Olosem byl v mé mapě jako letní varianta, v ostatních jako zimní. Dosud jsme netušili, že v tom může být rozdíl. Může. V zimě všechno pokryje sníh a led, kdežto v létě bažiny a jezera. Co se dá přejít v zimě, nejde v létě.
Jenže vyvstala otázka, co dál, pokud nebudeme pokračovat do Olosu. Zůstat v Pallastunturi dva dny jako naši noví přátelé? Totiž nebyla možnost se odtud dostat jinak než nejdříve v pondělí, kdy pojede první autobus. O víkendu žádné spojení není.
Zatím jsme to neřešili a nechali téma otevřené.
Oba Finové svačili jakýsi doma dělaný chleba a nějakou nemasovou přílohu. Když jsem vytáhla naši slaninku a hořčici a začala to plácat na chleba, Mari se zatvářila, že by neodmítla ochutnávku. Jeden chleba se slaninou jsem jí tedy podala a zahučel do ní během pár vteřin. Další již nechtěla, přesto jsem jim jeden nechala na stole, ať se o něj podělí. Oni nám na oplátku dali kousek jejich chleba, ten domácí, ale nechutnal nám, připadal nám hořký.
Při svačině přišla řeč na to, odkud jsme. Právě na tohle jsme vzali vlajku, že ji budeme nosit na batohu jako loni. Ovšem ráno při balení v dešti se nám ji nepovedlo najít. Oba k našemu údivu o České republice věděli poměrně hodně, já je zase překvapila znalostí finských reálií, které jsem nastudovala při plánování naší dovolené.
Po dobré svačině jsme se vydali na další cestu. Kopeček před námi se jmenoval stejně jako chata, Pyhakeru, a měl 711m. Což sice nijak úctyhodná výška podle našich poměrů není, ale podle severských ano, prý pro porovnání se musí k severských horám přičíst 2000m, aby odpovídaly středoevropským.
Momentálně jsme byli v nějakách 300m, tedy čekalo nás převýšení 400m.
Začali jsme odevzdaně šlapat do kopce. Sklon svahu nebyl nikterak příkrý, přesto nás výstup stál hodně sil. Nešlo ani tak o převýšení, které musíme zdolat, ale ten kopec měl na nervy jdoucí profil. To, co vypadalo jako vrchol, se po pár desítkách výškových metrů ukázalo jako plató, ze kterého se lezlo nahoru dál, a takhle se to několikrát zopakovalo. Stálo mě to ani tak ne fyzické síly, jako psychické. K tomu jako bonus foukal neuvěřitelně silný vítr, který ze mě vysával veškerou energii.
Přesto jsem si to užívala. Oč víc trpěla má tělesná stránka, o to více jsem si uvědomovala tu pustinu kolem. Všude, kam jsem dohlídla, byly hory, neprostupné lesy, jezera. Viditelnost byla stovky kilometrů. Kromě malé sámské osady Hetta, kam jsme dojeli autobusem, a kterou jsme odtud navíc ani neviděli, nebyla poblíž žádná jiná civilizace. Směrem východním jsme určitě už viděli ruskou část Laponska. Nádhera.
Asi za hodinu a půl jsme se dostali na vrchol. Vítr zde byl k nevydržení, lomcoval se mnou, udělali jsme jen pár fotek a šli dál, navíc začalo znovu pršet. Na vrcholu byla pyramida z kamenů, hledali jsme knihu zápisů, ale neměli jsme štěstí. Beztak by v tom větru nebyla možnost uskutečnit zápis.
Při sestupu se již vítr zmírnil, přesto byl dostatečně silný, podle odhadu dle Beaufortovy stupnice 40-50 km/hod.
Foťák už po zbytek cesty zůstal v batohu, protože pršelo stylem, jaký jsme již poznali loni - 10 minut déšť, 15 minut neprší, 10 minut déšť a celý cyklus se zopakoval, zde s tou výjimkou, že nevysvitlo sluníčko, bylo stále zima a foukal ten protivný vítr.
Sešli jsme do údolí, jímž protékala říčka Siosjoki, kde stála chata Sioskuru. Neměli jsme zájem jít dovnitř, ale protože pršelo a chata měla krytou verandu, rozložili jsme si tam věci na vaření. Vodu jsme si nabrali z řeky a pustili se do přípravy večeře.
Zrovna jsme ji začali konzumovat, když se dovlekli Mari a Mikko. Pozdravili jsme se a oni hned zalezli do chaty, odkud byli rázně vyhozeni. Až v ten moment jsme si všimli, že chata má dvě poloviny, levá je varaustupa, neboli zamykatelná a pronajímatelná část, klíč se musí dopředu vyzvednout někde v kanceláři na základě zaplacené zálohy, pravá je autiotupa, neboli volně přístupná část. Ta levá je vybavená, vpravo jsou jen pryčny na spaní a ohniště. No a Mikko omylem vlezl do té levé části, však obyvatelky hned uraženě zabouchly dveře a zamkly se vevnitř, Mikko na to docela vytřeštěně koukal.
Chvíli po něm dorazila asi pětičlenná skupina, vytáhla klíček, odemkli si levou část a vlezli dovnitř. Spustil se křik, sice jsem nerozuměla ani slovo, ale evidentně se těm dvěma Finkám nelíbilo, že někdo přišel se k nim ubytovat. Ale právo na to měli, díky klíčku, tak je nemohli vyhodit.
My jsme pojedli a ven vyšel Mikko. Sdělovali jsme si zážitky z cesty, jim byla též zima, nyní dorazili zmrzlí a hladoví. Nabídli jsme mu náš fernet na zahřátí, kupodivu to znal, byl před pár lety v Praze a prý ho tam tím napájeli. Na oplátku nám nabídl nějaký typicky finský nápoj, chutnalo to mezi vínem a vodkou. Název si ale nepamatuji.
Posléze z chaty vylezla i Mari, mikinu a bundu měla na sobě a druhou mikinu svírala v ruce. To mě udivilo, já měla mikinu pouze jedinou a to na sobě. Hm, měla bych se nad sebou zamyslet.
Mari se nás starostlivě vyptávala, kde budeme spát. Vnucovala nám možnost vyspat se v chatě, to jsme odmítli, když jsme zdůrazňovali, že jedině ve stanu, třásla se jen při tom pomyšlení zimou. Tak jsme jí vylíčili pár našich zimních spaní na sněhu, že i při -12C jsme stanovali nám nevěřila.
Mikko se pro změnu vyptával na sněžnice, byl tím uchvácen. Hlavně oba nám záviděli to, že minimálně jednou do měsíce vyrážíme na hory. Oni takovou možnost nemají. Hory mají jen na severu, kam musí letět a pak ještě několik hodin jet autobusem, navíc nemají možnost jen víkendových přechodů, zde jsou všechny hřebenovky vícedenní.
Rozloučili jsme se s oběma a vydali se hledat místo na postavení stanu. Jediná rovinka byla asi 100m nad chatou poblíž sněhových polí, na břehu bezejmenného (bezejmenného proto, že dosud nebyl pojmenován) potůčku, který se vléval do Siosjoki.
Vybalili jsme mokrý stan, dovnitř jsme strčili spacáky, které okamžitě natáhly okolní vlhkost. To jsme ještě netušili, že je zle.
Luboš se mezitím vrhnul vykoupat se do ledového potoka, jehož břehy byly pokryté sněhem. Seděl na dně, čvachtal se a evidentně si to užíval. Jak nám později bylo řečeno, osazenstvo z tepla chaty ho pozorovalo s hrůzou a děsem, co za blázna to tam je.
Vlezla jsem si do mokrého spacáku, a nemohla se zahřát, nepomohlo ani obléct si zpátky oblečení, kromě bundy, tu jsem si na sebe zdráhala vzít z důvodu, že už bych pak na ráno neměla nic na přioblečení se.
Třesoucí se jsem přemýšlela, jak se zahřát, když dorazil Luboš. Vlezl do svého mokrého spacáku a zatvářil se, jako kdyby mu někdo dal facku.
Jako první zateplovací mechanismus byl fernet. Dali jsme si každý pár pořádnách loků, ale vlhké spacáky jsme vytopit nedokázali. Přišly na řadu ohřívací pytlíčky. Na základě exotermické reakce, kterou vyvoláme tím, že sáček promneme, vytvoříme teplo na několik hodin. Vzdor všem bezpečnostním zákazům jsem si sáček nalepila na břicho. Totiž, toto se nedoporučuje, aby nevznikly popáleniny, sáček může mít klidně 50-60 stupňů.
Vibrující spacák vedle mě rozhodně nevypadal, že by se nějak příliš přehříval. Popřáli jsme si dobrou, hlavně teplou noc a pokusili se usnout.
V noci jsem se několikrát vzbudila zimou, nechápala jsem ale proč, ohřívací sáček vydával teplo, vnitřek spacáku jsem si poměrně vyhřála. Vysvětlení ale dávala vlhkost všude okolo, odhadem 90%. Podle teploměru bylo v předsíňce stanu +1st, venku mohlo být kolem -4st. Prostě ta nejpříhodnější teplota, kdy v kombinaci s velkou vlhkostí jsme prostě teplo v mokrých spacácích nevytvořili /jak jsme se později dozvěděli z údajů z meteostanice, opravdu v noci teplota klesala pod -3st/.
Konečně nastalo ráno, ze spacáku se vykutal Luboš v bundě. Vylezli jsme ze stanu a začali se třást zimou. Foukal silný vítr, ale naštěstí svítilo sluníčko, honem jsme tedy na okolní stromy rozprostřeli spacáky, aby proschly. Další noc v mokrých už bychom nepřežili.
Zkusili jsme se zahřát vším možným, ale jediné, co nás dokázalo rozmrazit, byl fernet. Ovšem padla na to třetina celého přídělu /neboli čtyřnásobek denního přídělu/. Pokud bude další noc a zejména ráno stejně chladné, nepřejdem hory z důvodu nedostatku fernetu. Dnes byl teprve druhý den treku, navíc ráno, měli jsme ještě 5/6 přechodu před sebou.
Nevím, zda nám díky alkoholu bylo opravdu teplo, nebo zda nám byla stále zima, ale díky alkoholu nám to už nevadilo. Tímto jsme taky zjistili definici chladného rána. Je to taková zima, kdy člověk vypije více alkoholu než je denní příděl. Čím větší násobek denního přídělu se vypije, tím větší je zima.
Luboš vymyslel další metodu jak se zahřát. Založí oheň, kousek od našeho stanu bylo ohniště, rozhodl se ho zdokonalit. Vrátil se k chatě, sehnal tam lopatu /asi na odklízení sněhu/, vykopal k původnímu ohništi komín, aby byl tah pro kouř, nanosil další kameny a vytvořil úchvatnou stavbu. Nejvíce práce mu dalo vytvořit z kamene plotnu, na kterou postavíme hrnec s čajem. Trvalo nám dlouho, než jsme vodu na ohništi přivedli alespoň do stavu teplého, vyluhovali jsme tam čaj, mezitím jsme pobíhali kolem ohniště ve snaze se zahřát. Sedět u ohniště se nedalo, okamžitě nás ochromila zima.
Jelikož jsem měla žízeň, chtěla jsem urychlit vaření čaje. Vyvíjela jsem tlak na Luboše, ten se nenechal vykolejit a strčil mi do ruky hrnek se slovy: „Správní Laponci pijou vodu přímo z potoka."
Mezitím jsem nachystala snídani, naplácala jsem na chleba horčiči a slaninu. Nechápu, proč v nejchladnější ráno jsem si zvolila studené jídlo, místo teplé snídaňky, která by nás hřála v žaludku. Ale ano, jedno vysvětlení mám, může za to fernet.
Šla jsem si vyčistit zuby do rychle tekoucího ledového potoka. V jedné ruce jsem svírala ručník, ve druhé kartáček na zuby. Ručník mi vyklouzl a padal do vody. Abych tomu zabránila, reflexně jsem po něm chňapla, ale mezitím jsem upustila kartáček, kterého hned voda začala unášet dál. Honem jsem po břehu utíkala, abych ho předběhla a vylovila. Uff, povedlo se mi to.
Než jsme uvařili čaj, než jsme pobalili suché spacáky a stan, tak bylo opět kolem poledne. K našemu údivu jsme ale přesto vyráželi dříve, než všichni obyvatelé chaty. Finové jsou na treku prostě pohodáři, nikam se neženou, hory si užívají, pro ně je i cesta cíl, kde se jim líbí, tam se zastaví, dají sváču, pofotí, posedí, pokochají se a jdou dál, někde zůstanou třebas i den dva. Naprostý rozdíl proti našim turistům. Finský přístup nám byl mnohem bližší, víc odpovídal našemu přecházení hor s foťákem.
Díky tomu, že jsme měli hodně možností proniknout do finské mentality, přestala nám vadit eventualita, že v pátek dojdeme do Pallastunturi, odkud nám nejbližší autobus jede až v pondělí. Přestali jsme to řešit, nějak to dopadne. Třeba se někde zdržíme na cestě, kde se nám bude líbit, nebo naopak, zůstaneme prostě dva dny v Pallastunturi, však se to vyvrbí.
Vydali jsme se na cestu a hned na úvod nás čekal přechod sněhového mostu, kdy při proboření by nás čekal pád do řeky. Rozhodli jsme se ho nadejít po skalách, dle stop to tak dělali všichni. Nemohu říct, že šplhání po mokrých balvanech a následný sestup by se stal mým hobby.
Postupně jsme se dostávali do oblasti, kdy z úzké cesty se stávalo něco, co připomínalo polňačku, po které jezdí auta. Důvod jsme identifikovali vzápětí. To pastevci sobů na čtyřkolkách to tak rozryli. Všude okolo byly sobí bobky a my doufali, že se s těmito majestátními králi severu potkáme zblízka /to jsem ještě netušila, jak zblízka se s nimi ještě setkáme a že se nám v noci stádo sobů pokusí narvat do našeho stanu/.
Luboš pro změnu doufal, že najde sobí parohy. Mermomocí si chtěl jedny dovézt domů, tak jako loni ze Švédska. Já jsem měla stejné přání, ale zároveň se ve mně svářily protichůdné pocity, jelikož mě bylo nad slunce jasné, KDO by ty parohy celý trek vláčel na batohu.
Po několika kilometrech jsme došli k rozcestníku, kdy doleva to bylo 1km k chatě Tappuri ležící ale mimo naši trasu, ta pokračovala rovně. Protože zde foukalo o něco méně než dosud, rozhodli jsme se posvačit.
Protože jsme z dálky zahlídli přiblížující se dvojici turistů, honem jsem se vyčurala a rozložili jsme si chleba, hořčiči a slaninu. Z té dvojice se vyklubali Mari a Mikko, chvíli jsme pokecali, oni poodešli pár set metrů a též to zapíchli na občerstvení.
Pojedli jsme a vydali se dál. Mari a Mikko nás ještě upozornili na sobí stádo kousek před námi. Opravdu, z těch neučitých skvrn se vyklubali sobíci. Byli ale příliš daleko na pořádnou fotku.
Překvapovala nás barva sobů. Loni ve Švédsku byli spíše šedí a hnědí, zde mělo hodně z nich barvu světlou nebo dokonce bílou. Jak jsem později zjistila, rozdíl byl v tom, že zde jsme soby ještě potkávali se zimní srstí, kdežto ve Švédsku jsme byli v době, kdy už zimní srst sobi shodili a měli letní, respektive měli pouze kůži bez srsti.
Cesta se zvedala opět do hor, zdolali jsme Tappuri, 664m a začali scházet dolů. Cestou jsme míjeli další sobí stáda. Byla jsem jak u vytržení.
Těsně pod vrcholem jsme se zachovali jako Finové. U malého jezírka Sillajarvi, ve kterém se zrcadlily okolní zasněžené hory, jsme se zastavili jenom proto, že se nám tam líbilo. K dalšímu postupu nás donutila až zima. Luboš se tam chtěl mermomocí vykoupat, vlastním tělem jsem mu zabránila před smočením se do studených vod. Z toho chlapa mě jednou trefí šlak.
Holé planiny porostlé lišejníkem střídaly s úseky tajgy s pokroucenými stromy. Tam, kde byla tajga, byly i všudypřítomné bažiny. Zde to ovšem bylo zpestřeno nádhernými otisky sobích stop v blátě. Neodolala jsem a vyfotila si srovnání své nohy se sobí stopou.
Kousek cesty jsme scházeli podél říčky Tappurinaja. Všude rostly nádherné žluté kytky - blatouchy bahenní.
Jak jsme se dostávali níž do údolí, cestu nám zkřížilo stádo sobů, tentokrát byli mnohem blíže a mohla jsem nerušeně fotit. Při této činnosti nás dohnali Mikko a Mari. Oba nás pak upozornili na krčícího se ptáka, kterého jsem kupodivu poznala, byl to bělokur. Tvářil se z naší přítomnosti poněkud vyděšeně.
Přes bažiny jsme se dostali k maličké chatě Pahakuru. Podle ukazatele byla následující chata Hannukuru již jen 2km a vzhledem k tomu, že by to mělo být „hlavní město Pallasu", zároveň se samoobslužnou saunou, rozhodli jsme se dojít až tam, stejně smýšleli i Mari a Mikko.
Zatímco oni pokračovali hned dál, my jsme zde dali krátkou pauzu. Naštěstí, jak se ukázalo, protože Luboš díky jejich postupu tajgou alespoň zjistil, kudy vede správná cesta, jinak bychom se vydali jako oni a obtížně bychom se pak brodili bažinami a hustým porostem.
Zahřáli jsme se u ohně, který plápolal před chatou, a vydali se po správné cestě. Při průchodu severským lesem jsme opět zahlídli sobí stáda téměř z bezprostřední blízkosti.
Ani jsme se nenadáli a byli jsme v Hannukuru. K našemu údivu zde bylo rozhlehlé zařízení, několik dřevěných chat, oficiální tábořiště, studna s pitnou vodou. Asi k postavení takového komplexu byl důvod, na dosavadní poměry zde byla velká koncentrace turistů, napočítali jsme snad 10 stanů. Jak nám Mari později řekla, hodně Finů jde přechod Pallasu tak, že v Hannukuru stráví třebas dva dny a saunují se ve zdejší samoobslužné sauně.
Přestože nás velikost zaskočila, všechno bylo účelně postavené, v souladu s přírodou, primitivní chaty, bez elektriky, vody, jen sruby na přespání, studna s pitnou vodou, kde člověk musel ručně točit dlouho rumpálem, než si načerpal vodu.
Oficiální tábořiště, což byla vlasně jen louka na postavení stanů, Luboš hned zamítl. Vydali jsme se dál, mimo chaty, až jsme došli k jezírku Hannajarvi, na jehož břehu stál osamělý srub. Šla jsem to omrknout a byla to sauna. Lubošovi zajiskřila očka a už začal stavět stan. Mně se naopak to místo nelíbilo, ale Luboš preferoval blízkost sauny, kde se už evidentně viděl.
Já šla hledat dál podél jezera vhodnější plácek. Po asi 200m jsem došla k týpí, jak jsem ho již znali z břehu jezera Ounasjarvi, z prvního dne táboření.
Honem jsem přiběhla pro Luboše, který právě zatloukal poslední kolík stanu a sdělila jsem mu svůj objev. Zdůrazňovala jsem přednost týpí, ve kterém je ohniště, na kterém se dá vařit. Uznal moje argumenty, vytahal pracně natlučené kolíky a stan přenesl rozložený. Spolu jsme se pak vrátili pro zbytek věcí.
Mnou vybrané místo Luboš sice akceptoval, ale postavil stan přímo na sobí stezce k vodě. Identifikovala jsem to podle stop kopyt a bobků všude okolo. Snažila jsem se protestovat, navrhla jsem stan posunout o cca pět metrů, mimo stezku, ale Luboš mi nevěřil. Pokrčila jsem rameny a nechala to osudu.
Zbudovali jsme si obydlí a vydali se vařit do týpí. Interiér byl identický jako u týpí z jezera Ounasjarvi, asi vše stavěli podle jednoho mustru. Nanosili jsme si dříví, založili oheň, já jsem došla k studni pro vodu a šíleným způsobem jsem se při tom slila. Na rošt dali vařič a uvařili večeři a čaj. Opět jsme membrány na bundách prověřili zatěžkávací zkouškou jiskrami, dýmem, sazemi a sálavým teplem ohně.
Pojedli jsme a přemýšleli, co s načatým večerem, bylo kolem 19.hodiny. Luboš už byl celý nadržený při představě sauny, mně se naopak chtělo spát.
Vyšli jsem ven z týpí, kde jsme zrovna potkali Mari. Nadšeně nás zvala do sauny. Ptala jsem se jí na pravidla, prý žádná nejsou, vstup bez plavek, v liché hodiny ženy, v sudé muži, nebo naopak. Prý se to tady tak nedodržuje, prostě kdo chce do sauny, vleze dovnitř, zjistí pohlaví osazenstva a buďto vypadne, nebo se zeptá, zda se může přidat.
Rozloučili jsme se, že se třeba potkáme v sauně, v jezeře jsme umyli hrnec a všimli si nápisu, že voda z jezera není v žádném případě pitná. Přitom byla čistší než ta z jezera Ounasjarvi, kterou jsme pili.
Od sauny se ozýval šílený jekot, napřed jsme se vyděsili, že někoho snad napadl sob, ale původ hluku byl prozaický. Skupina nahatých obtloustých Finek se ochlazovala v jezeře, šplíchaly na sebe ledovou vodu a stračně při tom ječely.
To už byl Luboš k neudržení, nachystal si čaj a ručník do sauny a překecal mě, ať se jdu alespoň podívat. Doufali jsme, že ženské už tam nebudou, je otázka, zda by zkously chlapskou přítomnost. Ale podle toho, jak byly rozchechtané, tak by jim Luboš nemusel vadit.
Přišli jsme k oné malé chatě, od vchodu přímo do jezera vedla dřevěná prkna, za chatou byl dřevník s poleny. Voda se nosila z jezera a lila se do dvou velkých kádí, v jedné zůstala studená a druhá se zahřívala až k bodu varu. Třetí káď byla prázdná a člověk si sám připravil vodu namícháním studené a teplé. Zatápělo se v kamnech, jejichž svrchní kovové pláty se polévaly vodou. Sauna to byla maličká, pohodlně pro čtyři osoby, pro šest už méně komfortně a maximum by bylo osm namačkaných lidí, podle mého odhadu. Člověk se běžel chladit do přilehlého jezera.
V předsíňce jsme se vyslekli donaha a já vlezla dovnitř. Bez brýlí jsem viděla velmi špatně, navíc uvnitř byla poměrně tma, ale dokázala jsem identifikovat, že vevnitř je chlap. Tudíž nyní je to pánská sauna. Vytočila jsem se, že sem pustím Luboše a odejdu, když ten dotyčný zavolal: „Hi, now it is mixed.". Ejhle, on to byl Mikko, čekal na Mari.
V samoobslužné sauně jsme strávili několik příjemných hodin zpestřených pokecem s našimi finskými přáteli. Zde konečně jsme si řekli naše jména, k mému údivu oni naše už znali - zapamatovali si je z mého zápisu do knihy v chatě Pyhareko, první den přechodu, kde Mari tak chutnala naše slaninka.
Byla jsem první, kdo se odhodlal vlézt do ledové vody jezera. Mari a Mikko se chladili pouze před saunou na vzduchu, ani jeden si netroufli smočit se v jezeře. Pche, žabaři. Já jsem si doběhla po prknech /musela jsem utíkat, byla šílená zima/ a natvrdo jsem se ponořila do vody až po krk, čouhala mi jenom hlava. Útroby mi sevřel ledový chlad. Vydržela jsem plavat několik minut, dno jezera bylo pokryto jemným písečkem, pak jsem se vyhoupla na prkna a pomalu jsem šla k sauně. Zima mi už taková nebyla, protože po vynoření z ledových vod jezera se mi okolní studený vzduch zdál mnohem teplejší.
Mari a Mikko mi to téměř nevěřili, že jsem to fakt dokázala, nadále se ochlazovali pouze pobytem venku. Při mém dalším smočení se do jezera už šli se mnou, ne proto, aby se přidali, ale aby si ověřili platnost mých slov. Docela jsem je svým činem udivila.
Všichni jsme byli zaskočení, proč se do toho nehrne Luboš, když se koupal v mnohem studenějším potoce minulou noc bez možnosti prohřátí se v sauně. Česky, aby nerozuměli, mi vysvětlil, že po noci v mokrém spacáku má pocit, že na něj něco leze a nechce se dorazit.
Nakonec se ale postupně všichni osmělili a chladili se též v jezeře, dokonce i Luboš. Ten pak naopak cítil, že pobytem v sauně z něj pocit nemoci spadl.
Bylo po půlnoci, když jsme se rozešli spát, oni do chaty a my do stanu. Doprovodili nás, popřáli nám dobrou noc, akorát Mari se ptala, proč máme stan na sobí stezce. Že prý se moc nevyspíme, budou nás otravovat sobi. Vysvětlila jsem jí, že já to vím, ale Luboš si nedal říct. Pobaveně na mě mrkla, asi má též zkušenost, že když si chlap něco vezme do hlavy, ženská mu to nevymluví.
Byla jedna hodina po půlnoci, světlo jak ve dne, nezapadalo slunce, jehož oranžovou kouli jsme mohli spatřit nad okolními horami.
S Lubošem jsme si dali malinkatý hlt ferneta, malinkatý proto, abychom šetřili zásoby, kterých jsme ráno tolik vypili.

Celý cestopis je ke stažení na našich stránkách www.sileni-sobi.estranky.cz, kde se nacházejí i praktické rady. Kompletní fotogalerie je zde https://picasaweb.google.com/…

Fotogalerie

15.04.2015 vložil/a: šíp
karma článku: 3.93
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Grónsko – za Inuity, polárními psy a jedovatou kytkou

Cestování
Arctic Circle Trail Trasa Arctic Circle Trail v Grónsku je považována za jeden z nejlepších výletů na dlouhou vzdálenost. Stezka se táhne…
17.06.2020
šíp
(4.53)

Za ruskou a borůvkami – trek národním parkem Urho Kekkonen

Cestování
Národní park Urha Kekkonena /Národní park Urho Kekkonen/ Národní park Urha Kekkonena /finsky Urho Kekkosen kansallispuisto/ je chráněná…
11.06.2019
šíp
(5.33)

Kalottireitti – k nejvyšší hoře Finska Halti

Cestování
Nordkalottleden (švédsky; česky Cesta Severní Kalotou, švédsky Nordkalottleden, norsky: Nordkalottruta, finsky: Kalottireitti) je značená…
28.05.2018
šíp
(4.81)
PR
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

180 cyklistů (2 přihlášení)

Československo s dětmi - kapitola 1.

Československo s dětmi - rok 2020 1. část Slovensko s rouškou Kapitola 1 - Cesta na východ Něco málo na úvod…
Peggy | 24.11.2021

Rok kovidový-druhý

Po loňském, předčasném jásotu, na nás na začátku letošního roku 2021 zaútočila ta čínská svině znovu. Opět se…
Stanley58 | 24.11.2021

Belánské Tatry a okolí – srpen 2021

Už jsem skoro zapomněla balit na dovolenou a psát blog se mi vlastně ani nechtělo, ale pak jsem si uvědomila,…
HMS | 10.09.2021