reklama

Poslední divočinou Evropy aneb Finnmarksvidda 2010

Začátek treku, ještě s úsměvem na rtech.
Začátek treku, ještě s úsměvem na rtech.
Foto: Autor

Finnmarksvidda je rozsáhlá náhorní plošina ve vnitrozemí kraje Finnmark a skutečné srdce Laponska. Spolu s Hardangenviddou tvoří největší a přírodně nejzachovalejší náhorní plošinu v celé Skandinávii. Táhne se od města Alta až po finskou hranici. Na této plošině a v jejích blízkosti žije většina „sobích" Laponců /Sámů/. Celou rozlohu náhorní plošiny křižuje jen několik cest, ale na většině území najdeme jen pozůstatky po několikatisícové populaci kočovných Sámů, kteří tvoří většinu místní populace.
Navzdory náporu turistického průmyslu, který stále přináší na tato území cizorodé prvky západní kultury, zůstává život na území Finnmarksviddy pozoruhodně neměnný již po staletí. Sámové se živí zejména chovem obrovských stád sobů, ale rovněž rybolovem a lovem zvěře. Jejich život tedy v naprosté závisí na zvířatech. V zimním období se sobi popásají na plochých planinách a v mělkých údolích střední části náhorní plošiny, na počátku května, kdy sníh začne tát, pak migrují k pobřeží. V říjnu se lidé i sobi vydávají zase zpět za zimní pastviska.
Průměrná nadmořská výška Finnmarksviddy je 300-400 metrů, je charakteristická pouze několika málo strmějšími horskými formacemi. Vegetaci tvoří řídké březové lesy, mlází a zakrslé keře nebo vřes a rašeliniště. Chůze je všude snadná kromě míst, kde zpomalují postup husté mlaziny, měkké močály a řeky. Vzdálenosti se jen velmi těžko odhadují /pozor, ohnisko bouře se najednou z ničeho nic může objevit přímo nad Vámi/, vzduch je krystalicky čistý a dává vyniknout bělavému slunečnímu svitu.
Finnmarksvidda je poseta jezery a jezírky bohatými na ryby a protkána řekami a bystřinami. V říčních údolích jsou roztroušené osady a laponské vesnice Karasjok a Kautokeino.

GPS aneb Gde Proboha Su?

Než jsme se najedli a pobalili, přestalo venku pršet. Mezi mraky dokonce vysvitlo sluníčko, ale veškeré pozitivní vjemy přebil silný, nepříjemný vítr. Naše důvěřivé vyběhnutí nalehko bylo zmařeno, ještě před chatou jsme shazovali batohy a nahazovali bundy.
Konečně jsme mohli vyrážet. Pohled na hodinky ukazoval 14 hodin, což byl čas, kdy už by většina turistů zakončovala denní porci kilometrů, a my teprve začínali. Každopádně nám to bylo šumafuk, nezapadalo slunce, kolem nás se nacházely jen bažiny a pouštní duny, tak kam bychom pospíchali? Lidé zde žádní nebyli, tak co?
Došli jsme k ukazateli „Ravnastua", což byla další chata na trase, a dle rad sobaře, kterého jsme potkali před několika dny, bychom už nyní měli jít po dobře značené, široké cestě. Zde jsme si všimli první nesrovnalosti. Pár metrů od chaty jsme uviděli další ukazatel, ze kterého jsme pochopili, že jsme uprostřed několikadenní trasy. Ovšem pokračování na další chatu bylo znázorněno úplně jiným směrem. Rozhodli jsme se věřit tomuto rozcestníku. Bohužel jsme byli raněni cestovatelskou slepotou a nevšimli jsme si, že tento jediný ukazatel je pro skútraře, tedy v létě neprůchodný.
Začali jsme následovat směr udávaný skútrařskou značkou a velmi rychle jsme zjistili, že tudy se dál nedá, tahle cesta vede do pekel. Respektive v místním provedení do bažin. Pokusili jsme se pokračovat, ale úsek 500 m jsme šli asi hodinu, tak jsme se rozumně otočili.
Vrátili jsme se lopotně k ukazateli, vytáhli jsme ručně kreslené mapy a snažili se zorientovat. Bohužel přesnost mapy byla vhodná pouze ke zjištění, že rozloha Finnmarksviddy je čtverec o cca 80 krát 80 km a jeho hrany jsou tvořeny silnicemi. Z toho jsme vydedukovali, že ať se vydáme, kam se vydáme, jednou do civilizace prostě dojít musíme, tedy pokud přejdeme bažiny.

Opět bloudíme

Uklidněni teorií, že se vlastně nacházíme uprostřed civilizace, opustili jsme skútrařskou trasu vydali jsme se po vyjeté cestě, která odbočovala kamsi doprava. Že se po ní jezdí na čtyřkolkách nás trochu deptalo. Čtyřkolky = sobaři = sobí kotec. Ale příliš možností na výběr jsme zrovna neměli. Sledovali jsme cestu asi 500 m, když tu najednou se před námi zjevil brod. Znamenalo to jediné. Všechno špatně. Podle popisu by zde žádný brod být neměl, navíc dle mapy bychom ani řeku přecházet na druhou stranu neměli.
Znovu jsme vytáhli mapu, otáčeli jsme ji všemi směry, až jsme nakonec usoudili, že řeka, jenž budeme překonávat, se zove Ilešjohka a je to ta stejná, kterou jsme včera překonávali přes provazový most. Statečně jsem tedy shodili batohy a pohory a nazuli sandály. Jelikož tahle voda byla hlubší než včerejší, museli jsme se vysvléct komplet od pasu dolů.
Tentokrát jsem foťák hodila do nepromokavého obalu a vrazila do batohu, to aby Luboš nemusel snášet mé blbé poznámky ohledně obavy o něj /samozřejmě o přístroj, ne o Luboše/.
/Samozřejmě jsme byli ve svých úvahách vedle jak ta jedle. Nebrodili jsme řeku Iešjohka, tekoucí severojižním směřem, nýbrž mnohem menší říčku Mallešjohka, která jakožto přítok Iešjohka směřuje kolmo na ni./
Jelikož jsem se přepečlivě postarala o to, aby foťáček nedoznal úhony, opět jsem opomněla pohlídat si, abychom já, můj ručník a pohory skončili na stejné straně řeky. Stála jsem tu jen v kalhotkách a klepala kosu do té doby, než s mými věcmi přebrodil Luboš.

Člověk! Živý člověk!

Statečně jsme šlapali po stezce, která evidentně patřila sobařům. Bez problémů jsme se shodli na tom, že se nic neděje, prostě zase asi skončíme v kotci, odkud se budeme muset nějak dostat do civilizace. Přece i sobaři někdy musí do města, ne? Tím skončila naše debata, vytáhli jsme čokoládovou tyčinku a posvačili.
Krajina se prudce změnila, bažiny přecházely v poušť a porost připomínal tajgu. Když jsem se vydala čurat, díky hustotě vegetace byl docela problém se dostat hlouběji. Šlapali jsme po písku, což bylo poněkud nepohodlné. Přesněji bylo to hodně nepohodlné. Kdo mi nevěří, ať si vezme 20kg batoh a vydá se na pláž.
Lubošovi se nezdál směr, kterým jsme putovali. Podle něj jdeme moc jižně. Navíc stále šlapeme podél řeky, přitom bychom se měli od řeky vzdalovat. Než jsme si to mohli ověřit, uviděli jsme člověka. Živého! Zíral na nás a my na něj. Opravoval nějaký traktor.
Pokus o rozhovor ztroskotal na jeho naprosté neznalosti angličtiny. I pozdrav mu byl cizí. Pokusili jsme se mu alespoň ukázat mapu, ale vypadal, že něco takového vidí poprvé v životě, čemuž docela věřím, jeho výzor napovídal, že se narodil na Finnmarksviddě a nikdy ji neopustil. Jeho věk jsme jen odhadovali, něco mezi čtyřicítkou a smrtí. Nechápali jsme, kde se tu vzal, a on si evidentně kladl tu stejnou otázku. Snažili jsme se ho zeptat, kudy vede cesta do Karasjoku. Jeho odpověď jsme si přeložili každý jinak. Dle mě řekl, že jdeme naprosto blbě, dle Luboše řekl, že všechny cesty vedou do Karasjoku.

I zde žijí lidé

Rozloučili jsme se s ním /alespoň doufáme, že on to pochopil jako loučení/, pohnuli jsme se dál, když tu jsme spatřili něco neuvěřitelného. Původní laponská osada. Pár dřevěných baráčků s parohy nade dveřmi, několik čtyřkolek, sněžných skútrů a na návsi hořící táborák. Nikde živá duše. Nevěřícně jsme čuměli, a jelikož stezka vedla středem vesnice, ochotně jsme tam vkročili. Luboš pokřikoval ve snaze vylákat něho ven. Nezdařilo se. Prošli jsme na konec vesničky a zase se vrátili na začátek. Zde jsme naštěstí natrefili na nešťastníka, který zpoza domku koukal, kdo se to ve vesnici zjevil. Moc nechybělo a začal by se křižovat.
Tento Laponec uměl anglicky lépe než jeho kolega. Znal asi deset slov, z toho třetina byl pozdrav. Když jsme se ho zeptali, kde jsme, odpověděl s úsměvem, že přeci tady. Na mapě to ukázat neuměl. Byl alespoň schopen nám říct, že když budeme následovat stezku, dostaneme se na silnici. Víc jsme nezjistili. Ještě jsme pochopili, že směřujeme opravdu na jih a ne na východ, jak jsme měli v plánu.
Pokusili jsme se zjistit, co to je za vesnici. Prý je to celoročně obývaná vesnice pastevců sobů.
S ohledem na úctu k domorodcům jsme si osadu ani nefotili, ani netočili. Jen jsme se pokusili zaznamenat si do paměti každý detail tohoto úchvatného místa, zřejmě jednoho z posledních, kde ještě Sámové žijí svým polokočovným životem se soby.
Vrtalo nám hlavou, kam děti chodí do školy. Evidentně se tu lidská mláďata nacházela, před některými dřevěnicemi byly poházené hračky, od odrážedel až po větší kola. Jediná rozumná věc, která nás napadla, byla představa dítek, kterak v zimě v létě jezdí po stezce dál do civilizace /na běžkách v zimě a těch zbylých blbých pár dnů léta na kole/, odkud pak zřejmě mají bus do vesnice.

Osud je osud

Za vesnicí jsme to zapíchli a dumali. Byli jsme 7 km od chaty Mollešjohka, kde jsme nabrali špatný směr. Co nyní? Když se vrátíme, ještě večer dojdeme do chaty a ráno můžeme nabrat správný směr. Když budeme pokračovat dál, nevíme, kam jdeme, co je před námi a kde skončíme. Přesto jsme jednohlasně zvolili druhou variantu. Vracet k trollí chatě se nám v žádném případě nechtělo, navíc jsme měli velmi dobrý pocit z laponské vesničky. Pokud bychom totiž šli správnou trasou již od chaty, nikdy bychom tuto osadu nenašli. Prostě všechno zlé je k něčemu dobré. Nikdy nemůžeme vědět, zda událost, která nás potká a změní naše kroky, bude šťastná nebo ne. Tak proč pokoušet osud? Ten nás zavál sem, tedy se toho chopíme.

Trollové mají poslední slovo

Neúnosně nás začaly otravovat komáři, jako před bouřkou. Začalo drobně mrholit. Na intenzitu deště ale v pohodě stačila softshelová bunda a Luboš byl jen v šusťákovce. Nelíbila se nám ale černá mračna, která zprava postupovala směrem k nám. Luboš rozhodl, že půjdeme jen tak dlouho, než objevíme nějaké jezírko, u kterého by se dal postavit stan. Souhlasila jsem. To, co se na nás hnalo, se mi vůbec, ale vůbec nelíbilo.
Po asi třech kilometrech jsme vlevo zahlídli pěkné jezírko, ideální na naše potřeby. Našli jsme si pěkný plácek, vytáhli jsme stan a vaření. Jenže náš expediční stan, který se tak krásně staví i ve větru a dešti, byl dnes problém vůbec roztáhnout. To asi trollové z chaty Mollešjohka nás ještě naposledy potrápili. Neuvěřitelně nám zašmodrchali šňůrky od stanu a pozasekávali tyčky. Stan prakticky nebylo možné jinak vysvobodit, než rozložit na prvočinitele a opět postupně složit. Tohle se nám ještě nikdy nestalo.
Zatímco Luboš bojoval s následky trollí pohromy, já jsem vytáhla vařič a pokusila se uvařit večeři. Termín pokusila se je na místě. Nefungoval ani jeden ze tří zakoupených zapalovačů. Hrom do výrobce! Naštěstí jsme vlastnili dříve nalezený kus a tím se mi povedlo zapálit plyn. Pohodu mi kazil jen vítr, který se mi intenzivně snažil sfouknout plamen a nepomohlo ani závětří. Nakonec jsem sekyrou vykopala do měkkého podloží jámu, do které jsem si vařič uložila a byl klid.
Při vaření mi byla neuvěřitelná zima. Sice naměřená teplota byla 7°C, ale vítr a zejména vysoká vlhkost 87% ji činila velmi, velmi nepříjemnou. Přesto jsem si rozumně vyslekla jediný kus oblečení, který jsem ještě neměla od hořčice, a to softshelovou bundu. Jenže jsem chlad vnímala jako nesnesitelný a bundu si zpátky oblékla.
Dnešní papu bylo maďarský paprikový guláš. Přehnala jsem to s vodou a výsledkem byla kvanta červeně zbarvené tekutiny. Samozřejmě to nemohlo dopadnout jinak. Pokřtila jsem si tu bundu. Momentálně jsem již nevlastnila žádný kus oblečení, ve kterém bych se mohla zjevit v civilizaci. Všude skvrny od bažin, hořčice, nebo maďarského paprikového guláše. /To jsem ještě netušila, že za pár dnů přibude ještě ptačí guano./

Jaký je rozdíl mezi laponským létem a zimou

Dnes byla zima dokonce i Lubošovi a zamítl večerní koupel v jezírku. Lekla jsem se, zda není nemocný. Normálně by byl schopen se koupat i v mrazu. Ale zřejmě dnešní nepříznivé podmínky mu v tom zabránily.
Abychom se ohřáli, opět jsme seděli u táboráku. Dnes jsem se ale nejvíce přičinila já. Luboš donesl jen pár mizerných klacíků, ale já jsem posbírala v okolí veškeré dostupné suché větve a riskovala při tom proboření do bažin, které se nacházely všude kolem nás.
Narazila jsem si čelenku, čepici a rukavice, oblekla veškeré dostupné oblečení /pouze plavky zbývaly/ a tak jsem seděla u ohně, popíjela rychle chládnoucí čaj a dumala, jaký je rozdíl mezi laponským létem a zimou. Přišla jsem na to, že minimální. Při obojím je člověk v čepici a rukavicích, ale v létě hrnec s čajem položený na zem nepřimrzne.
Dlouho se u táboráku sedět nedalo. Uhasili jsme ho, fernetem zapili večerní léky a zalezli do spacáků.

Tropy v Arktidě

V noci mě budí horko! Fakt! Něco tak neuvěřitelného! Zatím jsem každou noc spala téměř ve veškerém oblečení, a tuto noc je mi hic. Nad ránem jsem si dokonce musela vysléct bundu, mikinu a kalhoty a na sobě mi zůstaly trenýrky a triko. Něco úžasného.
Ráno jsme klasicky slyšeli kapky deště dopadat na stan. Obvyklý to jev na Finnmarksviddě. Zatím se nestalo, že by ráno bylo jiné počasí než déšť.
Ve stanu jsme ale měli teplíčko, dokonce 19°C. Venku v tu dobu bylo 7,8°C, takže je jasné, že jediný pochod, který mohl stan tak vytopit, byla naše střeva, potažmo prdy, prostě jsme si stan na těch 19°C zaprděli.
Během hodiny se obloha umoudřila a přestalo pršet. Rázem se oteplilo i venku a měli jsme asi na půl hodiny 21°C. Protože foukal vítr, nemohli jsme si toho přílivu tepla užívat naplno, ale umožnilo nám to ležet před stanem na karimatkách v bundách bez pocitu zimy. Paráda, začali jsme se kochat nadějí, že takhle příjemně bude i nadále. Ukolébalo nás to. /Ha, ha, nikdy už tak pěkně nebylo!/

A chčije a chčije

Vydali jsme se na cestu. Jako obvykle nám odpoledne začalo pršet, stejně jako každý den. Jenže tento deštík jsme podcenili. Zatím to vždy probíhalo formou přeháněk, kdy moje softshellová bunda a Lubošova pertexka to bez problémů zvládly. Bohužel tento déšť nabýval na intenzitě a my jsme prošvihli okamžik, kdy jsme se bez ztráty kytičky mohli převléci do nepromokavých bund. Takto jsme zůstali odkázaní na promokající svršky doufajíce, že déšt brzo přestane. Marně, pršelo čtyři hodiny.
Nevím, jaké pocity zažíval Luboš, ale mě bylo příšerně. Softselka nejprve pustila vodu přes ramena, pod ramenními popruhy batohu. To ještě šlo. Posléze se přidalo prosakování vody přes oblast zad a to už bylo horší. V silném dešti mi voda crčela po těle, postupně se vytvořilo několik pramenů stékajících po kůži. Tři z nich jsem vnímala nepříjemně. Jeden vedl přímo po páteři, druhý po hrudníku přes levý prs na břicho a třetí, který mě vadil nejvíce, stékal po levé lopatce k ledvinám. Taková ledová masáž ledvin zcela zdarma. Vzhledem k panující teplotě 4°C, velké vlhkosti a studenému větru to bylo na pováženou. Moc možností na výběr jsme ale neměli, pršelo velmi intezivně a jelikož jsme byli komplet mokří, každý pokus vlézt do bagáže a převléct se do suchého by skončil namočením i toho posledního oblečení. Proto jsme zatli zuby a šlapali statečně dál.
Postupem času se mi voda z horní poloviny těla začala dostávat do dolní /což je logické, gravitace funguje/. Je moc fajn, když má člověk nepromokavé kalhoty a je tedy chráněn před deštěm. Mnohem méně je fajn, když si do nich nechá napršet svrchu. To už by skoro bylo lepší, kdybych šla bez kalhot. Vrchem se mi dovnitř nahrnuly potoky vody, stékaly po stehnech dolů, a protože proud byl silnější vlevo, tak tudy vnikl i do boty. Paráda. Kupodivu nejvíc mi vadil čůrek vody, mířící mi od páteře mezi půlky zadnice. Nepříjemně totiž lechtal. Všechny ostatní strašně studily.
Chtělo se mi čurat, a vybrala jsem si moment nejsilnějšího deště, jak jinak. Po vykonání potřeby jsem myslela, že je to můj konec. Dosud jsem se domnívala, že horší to už být nemůže. Omyl. Nejhorší nebylo mít na sobě mokré oblečení. Mnohem nepříjemnější je tohle oblečení si na sebe znovu obléct. To byl moment, kdy jsem se skoro rozbrečela. Nedala jsem ale těmto emocích průchod. Moc dobře jsem si pamatovala z Islandu, jak psychika může ovlivnit výkon.
Upnula jsem se k jediné věci, která mi mohla spravit pohled na situaci. Fernet. Právě na takové účely byl určen. Mohutně jsme si oba přihnuli a musím říci, že efekt to mělo. Zlepšila se mi nálada. Sice jsem byla stále stejně mokrá a zmrzlá, ale už mi to nevadilo.

Laponec na traktoru zažívá šok

Konečně naše útrapy spěly ke konci. Po čtyřech hodinách intenzivního deště se začala objevovat modrá obloha a postupně přestávalo pršet. Nerozpakovali jsme se, zapíchli to u prvního jezírka a vyhlásili, že dál nejdeme a musíme se vysušit. Honem jsme udělali provizorní šňůru z gumicuků napjatých mezi keři a začali se převlekat do suchého oblečení. Úlevný to pocit.
Luboš si oblekl bundu na holé tělo, já jsem vyštrachala zahřívací pytlíky, aktivovala jsem 24-hodinový a prdla jsem si ho na oblast ledvin. Nezbylo mi než doufat, že moje ledviny ze stadia zmrzlého kusu ledu trošku rozmrazím.
Když jsem prováděla převlékací úkony, ozval se najednou zvuk motoru a na stezce se objevil traktor. Řídil ho Laponec, na korbě měl psa a téměř havaroval, když nás spatřil. Na průjezd si totiž vybral moment, kdy jsem byla nahá. Je to logické, když si člověk chce sundat komplet mokré věci a obléct suché, musí v jeden okamžik mezi oběma fázemi zůstat nahý. A přesně ten moment si sobař vybral. Zastavil traktor a vyděšně na nás zíral. Koukal na stan, na něm na českou vlajku, vedle něj na šňůru, na které nám schlo mokré prádlo, na Luboše, který sekal dříví na oheň, a posuňkami se s námi začal domlouvat, zda nepotřebujeme pomoct. Dali jsme mu najevo, že jsme v pohodě a nic nechceme. Zakroutil hlavou a odjel. Ještě dlouho mu to, co viděl, muselo vrtat hlavou, evidentně trasa není turisticky aktivní a moc lidí na treku tu zřejmě nepotkal.
Sluníčko naštěstí svítilo, a přestože bylo zima, věci začaly schnout. Uvařili jsme si večeři, ale už jsme ji nestihli sníst venku. Opět se přihnala mračna a začalo pršet. Prádlo jsem honem posbírala a naházela do stanu. Nebylo již mokré, ale ani suché. Tak středně vlhké. Každopádně jsem měla v plánu nacpat si ho do spacáku a takhle dosušit. /Naprosto, ale naprosto pitomý nápad! Následovníky prosím neopakovat!/
Zalezli jsme do spacáků, pojedli jídlo a na závěr jsem si polila spacák večeří. Kromě plavek jsem už měla ušpiněně snad všechno. Navíc to byl fungl nový spacáček, kupovaný těsně před odletem. Holt už je pokřtěný.
Než jsme usnuli, slyšeli jsme dvakrát nějaký hluk na stezce. Když jsem vystrčila hlavu ze stanu, zahlídla jsem sobaře na čtyřkolkách. Jeli směrem od vesnice a ve směru, který jsme směřovali i my. Potěšilo nás to. Zřejmě ta cesta vede i jinam než do sobího kotce. Třeba opravdu skončí v civilizaci, nebo alespoň na silnici.
Zakuklení ve spacácích jsme dumali, kam mohli jet. Na čtyřkolkách seděla převážně omladina, byl pátek večer, tedy jediná rozumná věc, která se jako vysvětlení nabízela, byla cesta za zábavou. Třeba na diskotéku nebo tak něco. Čím se asi tak baví v pátečních večerech sobaři?

Geniální hřejivý pytlík

Zabořila jsem si nohy do vlhkého oblečení, které jsem měla ve spacáku na dosušení. Rázem mi zima začala stoupat oběhem do těla a spacák naopak provlhnul. Když jsem si na něj položila ruku, ucítila jsem vodu. Přesto jsem se v noci nejenom vyspala, ale dokonce mi bylo horko. Způsobil to hřejivý pytlík, který jsem měla napřed na ledvinách, po jejich rozmražení jsem si ho dala do jedné a posléze do druhé ponožky a takhle jsem změnila rampouchy opět na nohy. K ránu jsem už hicem nemohla vydržet a probudila jsem Luboše, zda se nechce obětovat a pytlík si vzít. Radostně mi ho sebral, plácnul si ho někam na tělo a zatvářil se slastně. Jeho výraz znázorňoval nejvyšší stupeň blaha.

Všechno je mokré

Ráno mi nezbývá nic jiného, než se obléci do mokrých věcí. Skoro jsem se u toho počurala. Vyptala jsem si od Luboše zpět hřejivý pytlík a umístila jsem si ho na záda, do oblasti ledvin. Můj obličej dostal výraz, jako kdybych prožívala orgasmus.
Sluníčko vykukovalo zpoza mraků, tak jsme se toho rozhodli využít a na improvizované šňůry jsme všechno pověsili. Podle dotyku prádlo zůstalo stejně vlhké, jako když jsem si ho večer cpala do spacáku. Tedy jsem vlastním teplem nic nedosušila. Ehm, ono je zase pravda, že moje tělo není zrovna výkonný zdroj tepla, to se musí přiznat. Jsem schopna ho vyprodukovat v záporné hodnotě, tj. naopak se mi teplo musí dodávat zvnějšku. Radši jsem věci měla narvat Lubošovi. Ale mám obavy, že by na mě použil násilí, kdybych mu cpala mokré oblečení do spacáku. Láska neláska, to bych asi nepřežila.
Aby toho nebylo málo, vyrazil se mi na rtu opar. Velký, zhnisaný, asi následek včerejšího prochladnutí a promočení v dešti. Hojil se mi pak zbytek pobytu v Norsku a jako následek mi zůstala jizva.

Ztráty jsou povoleny aneb odchází nám výbava

Luboš opět připravil ohniště, uvařili jsme a já se snažila nekoukat na hrnec, který po týdenním vaření na ohništi utrpěl viditelné ztráty. Jeho tvar byl silně deformovaný a zespodu se utvořila asi 1 cm silná vrstva příškvaru, která doživotně odepsala hrnec z možnosti vaření na plynovém vařiči. Tímto jsem nádobí prohlásila za mrtvé.
Zatímco Luboš se staral o táborák, já jsem zkusila druhý hrnec, ten méně zničený, umístit na vařič a přípravit čaj. Napřed jsem bojovala se zapalovači, jediný funkční byl nalezený. Ostatní tři, nově zakoupené, se mi vysmívaly a já byla rozhodnuta je později nevyhodit jenom proto, že pokud bych se setkala někdy s majitelem obchodu, nacpu mu je do míst, kudy potrava opouští naše tělo. Prodal nám nefunkční výrobky a téměř nás tím ohrozil na životě.
Další bod byla plynová bomba. Tu první jsme již vypálili, respektive se tak tvářila, tak jsem našroubovala na vařič novou. Výsledek byl ale stejný. Ani ťuk. Odvolala jsem Luboše od jeho veledůležité práce /koukal na oheň a kontroloval, zda hoří/ a ten odpískal vařič z dalších akcí. Snažil se ho sice oživit, ale marně. Byl kaput.
V mé duši se rozhostil mír. Jsme někde v prdeli na náhorní plošině, nevíme, kde jsme, kam jdeme, kdy dojdeme do civilizace nebo alespoň na silnici, máme všechno mokré a nyní jsme i bez vařiče. Pokud chceme teplé jídlo a čaj, jsme odkázaní na vaření na ohni, a to pouze v případě, kdy nebude pršet. Jediné, čeho máme dost, je fernet a hned jsme toho oba využili. Rozloučili jsme se s vařičem, který nám dosud sloužil, a který budeme dále vláčet coby mrtvou váhu, a šli i s druhým hrncem vařit na oheň. Když už, tak už.
Vaření skončilo dříve, než pořádně začalo. Všechno dříví bylo mokré a nepořadilo se nám vodu ani ohřát, natožpak uvést do varu. Ale oheň měl dost síly na to, aby mi stačil zničit i tento druhý hrnec.

Jak vypadá bouřka na Finnmarksviddě

Obloha se najednou zatáhla a zdálky jsme slyšeli bouřku, jak se k nám blíží. Rychle jsem posbírala prádlo ze šňůry a Luboš si zatím vzal sekyrku a honem kopal járeček kolem stanu na odvod vody. Dobře udělal, jak se později ukázalo.
Během pár minut obloha zčernala a blýskalo se přímo nad námi, hřmění následovaly blesky s latencí sotva vteřiny. Bylo to tady.
Ve stanu jsme leželi v bundách na roztažených karimatkách. Spacáky jsme měli sbaleny, aby až bouřka odejde jsme mohli okamžitě vyrazit /to jsem netušila, že to „okamžitě" bude znamenat za 48 hodin/.
Při balení jsem našla dlouho postrádanou trekovou ponožku. Nějak se dostala do kapuce spacáku a zasmradila mi tím místo, které je v kontaktu s obličejem. Ach jo.
Rázem se ochladilo na 5,3°C. Velmi nepříjemně jsme to vnímali, ono se to nezdá, ale když člověk nehybně leží na karimatce ve stanu bez spacáku, za chvíli začně prochládat. To ale nebyl náš největší problém. Vítr přihnal bouřková mračna přímo nad náš stan a přestalo foukat. Epicentrum bylo přímo nad námi a dlouhou dobu to tak zůstalo.
Šíleným způsobem se nám začal náš příbytek otřásat a slyšeli jsme, jak kolíky vystřelují jeden po druhém. Napočítali jsme asi tři nebo čtyři zvuky udávající prudké vytržení kolíku ze země. Jestli to takhle bude pokračovat dál, stan nám za chvíli přistane na hlavě.
Vítr znovu nabral na síle a prudce lomcoval stanem. Blesky šlehaly jeden za druhým a já dumala, zda se stan dá považovat za Faradayovu klec. Naštěstí jsme tábořili poměrně nízko, hned u břehu jezírka, většina okolí byla vyšší než my.
Bohužel jsme tábořili poměrně nízko, hned u břehu jezírka. Ještě před pár hodinami jezírko končilo asi dva metry od stanu. Nyní začínalo u stanu. Hlavová část stanu byla o něco výše a slyšeli jsme, jak kolem tečou potoky vody. Doufali jsme, že tečou korytem, které kolem vykopal Luboš.
Netekly. Respektive většina vody si opravdu vybrala járeček zbudovaný Lubošem, ale část se hrnula přímo na stan. Ovšem nebyla to jediná voda, která se na nás valila. Stan jsme měli postavený na bažině a ta se díky dešti probudila. Dešťová voda se nevsakovala a začínala vytvářet souvislé jezírko. To jezírko spojilo své vodstvo s jezerem u spodní části stanu.

Rekapitulace našich možností

Bouřka venku mě nechávala celkem klidnou. Obavami bych nic nevyřešila, tak jsem dopisovala resty v deníku a zkoušela počítat, na kolik dnů máme jídla, pokud bychom museli zůstat zde kvůli nepřízni počasí a nenajel by nám vařič. Pečiva, salámu a müsli jsme měli tak na dva dny.
Bohužel nám chyběla jedna část rovnice. Netušili jsme, kolik nám ještě do civilizace zbývá. Ale odhadem tak den dva cesty maximálně, s tím, že zřejmě skončíme na neznámém místě na silnici č. 92, spojující jediné dvě laponské osady Kautokeino a Karasjok, vzdálené od sebe 130 km. Tedy v nejhorší variantě vylezeme uprostřed a nejblíž do civilizace bychom to měli 65 km, tedy tři dny pochodu po silnici. Jenže po silnici jezdí auta a spoléhali bychom na stopování. Tajně jsme ale doufali, že sobařská stezka vyústí poněkud blíže jedné z osad. Nechtělo se nám věřit, že by sobaři vyvedli svoji stezku na silnici daleko od civilizace.
Abychom si zbytečně neujídali z našich zásob, rozhodli jsme se přejít na nouzový režim a po dobu, kterou jsme nuceně trávili ve stanu za bouřky /tj.dva dny/ jsme omezili přísun jídla. Jedli jsme jen tak málo, jak jsme jen mohli, tj.téměř nic.

Zajatci ve vlastním stanu na 48 hodin

Pro vytrvalý déšť jsme i ošidili hygienu. Zuby jsem si čistila tím způsobem, že jsem si symbolicky vypláchla pusu ústní vodou a vyplivla to do předsíňky. Čurat ven jsme chodili v okamžicích, kdy intenzivní déšť trochu polevil, a párkrát jsem zcela reálně zvažovala možnost vyčurat se v předsíňce stanu. Vždy se mi ale povedlo vydržet do oslabení srážek.
Pršelo velmi intenzivně. Většinou to byla déletrvající průtrž, srovnatelná s dešťovými srážkami u nás v době „bleskových povodní".
Když jsme pochopili, že nemůžeme tábor opustit, vybali jsme spacáky, zalezli do nich, a udělali jedinou věc, která se za daných okolností dala udělat. Šli jsme zpát. Kolem nás zuřila bouřka a my jsme chrněli. Po několika hodinách jsme se probudili a Luboš začal lkát, že si zapomenul místo trekových ponožek nazout spací a tudíž si neuvěřitelně zasmradil spacák, též nový. Nyní jsme to tedy měli vyrovnané, jeho i můj spacák byly poznamenány déletrvajícím dotykem s fuskama, ve kterých již týden šlapeme.

Balíme, vybalujeme, balíme, vybalujeme

Vždy, když intenzita deště na pár minut zeslábla, honem jsme sbalili spacáky a batohy a ve stanu jsme vyčkávali. Dál jsme leželi oblečení pouze na karimatkách, a pokaždé to skončilo stejně. Bouřka se vrátila, my odevzdaně vybalili spacáky, znovu do nich zalezli a usnuli. Tohle rozkládání a skládání proběhlo asi pětkrát, než jsem definitivně prohlásila, že se na to můžu vykašlat, nechala jsem Luboše brblat, že nyní už určitě pršet přestane, přetáhla si přes uši čelenku, abych ho neslyšela, a usnula tvrdě na dalších několik hodin.
Když jsem se probudila, první, co upoutalo moji pozornost, byl chrápající spacák vedle. To Luboš spal, až se mu z uší kouřilo. Venku stále zuřila bouřka. Už mi to přišlo divné, copak furt může vznikal elektrický výboj? Asi může.
Střídavě jsme se budili a opět usínali, naštěstí díky omezenému příjmu potravy a tekutin jsme nemuseli často za potřebou, a řešili jsme důležité věci jako zda navštívíme jen Nordkapp, nebo i Knivksjelodden, při čemž jsme se téměř pohádali. Podotýkám, že obě místa byla od nás vzdálena stovky kilometrů.
Nepřetržitě pršelo do 22 hodin, kdy na chvíli přestalo. Honem jsme toho využili, Lubošovi se podařilo zapálit oheň /netuším, kde vzal suché dříví/ a naštěstí jsme stihli uvařit čaj dříve, než se znovu silně rozpršelo. Odpískali jsme další pokusy o odchod, rozložili ve stanu vše na spaní a usnuli.

Poslední pokus opustit tábořiště

Kolem druhé v noci jsem byla probuzena sílícím tlakem v močovém měchýři. Byl polární den, venku nezapadalo slunce, a jelikož zrovna přestalo pršet /doopravdy přestalo, ne že jenom zeslábl déšť/, probudila jsem Luboše, který se mě snažil přesvědčit, že venku stále zuří bouře, a učinili jsme poslední pokus vypadnout. Respektive, vytřásla jsem polospícího Luboše z jeho spacáku, vše sbalila, a zatímco on dospával na karimatce, nachystala jsem komplet sbalené batohy. Marně. Jen co jsem vše dokončila, vítr přihnal opět bouřkové mračna nad nás. Znovu jsem vše vybalila, spacák na Luboše navlíkla a zařekla jsem se, že pokud neuvidím modrou oblohu a sluníčko, nikdo mě už nedonutí se sbalit, a znovu jsme usnuli.

Prší, prší, prší.... již třetí den

Bažiny kolem nás se změnily. Všude stála voda. S takovou se nedostaneme do civilizace a nebudeme se ani moct vrátit. Jediná možnost je přes déšť pokračovat. Naštěstí bouřka skončila a pouze silně pršelo.
Jídla jsme měli poměrně dost, v plné dávce na dva dny, v šetřícím režimu na čtyři, ale obávali jsme se o průchodnost bažin před námi. Pokud bychom setrvali zde, nemuseli bychom se přes bažinatou oblast dostat a už by to ani nešlo zpět.

Opět jsme byli s Lubošem naladění na stejné vlně. Vypadneme, a to i přes vytrvalý déšť. Bouřka ustoupila, tedy nemuseli jsme mít obavy ze zasažení bleskem. A voda nám přeci nevadí, že?
Nevařili jsme, neměli jsme jak. Vařič byl nepoužitelný a venku na ohni to nešlo kvůli dešti. Pojedli jsme chleba se salámem a sbalili studený čaj ze včerejška. Víc jsme udělat nemohli.

Celý cestopis je ke stažení na našich stránkách www.sileni-sobi.estranky.cz, kde se nacházejí i praktické rady. Kompletní fotogalerie https://picasaweb.google.com/…

Fotogalerie

22.03.2015 vložil/a: šíp
karma článku: 4.23
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Kalottireitti – k nejvyšší hoře Finska Halti

Cestování
Nordkalottleden (švédsky; česky Cesta Severní Kalotou, švédsky Nordkalottleden, norsky: Nordkalottruta, finsky: Kalottireitti) je značená…
28.05.2018
šíp
(4.79)

Oravareitti - Veverčí stezka na kánoi - Finsko 2016

Cestování
Pro oživení poněkud pochmurné atmosféry způsobené cyklistickou mimosezónou si dovoluji uveřejnit ryze vodácký příspěvek. Předem se omlouvám…
13.02.2017
šíp
(4.81)

Finská Karélie 2015 aneb Cesta básně a hranice

Cestování
Lesy v Karélii jsou nějak hlubší a vypadají úplně jinak, než středoevropské lesy či tundrový porost za polárním kruhem. Hojně zde převažují…
13.03.2016
šíp
(5.08)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Bondo)

Norsko na kole: fjordy, hory, řeky

Norsko
05.07.2019 - 12 dní
pěší turistika
Letecky
20 940 Kč
PR

Funkční termo oblečení vám pomůže cítit se v zimě komfortně na kole i na svahu

 ()
Jste vášnivý cyklista a nedovedete si představit svůj život bez jízdy na kole ani na podzim a v zimě? Pak musíte na svých vyjížďkách překonat chladnější počasí, déšť, sníh, mlhu i mrazivý vítr. Pokud se v chladném počasí chcete na kole cítit komfortně, měli byste ve své skříni najít zimní cyklo oblečení a další zimní doplňky. I když si na zimní cyklo projížďky na sněhu netroufnete, funkční teplé oblečení můžete využít také na sjezdovce nebo na zimních vycházkách do přírody.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

202 cyklistů (18 přihlášených)

Pocta Christianu Battagliovi

Šumava Na prodloužený šumavský víkend s manželkou a s našimi kamarády Jitkou a Láďou jsem se těšil. Ale už…
Stanley58 | 15.01.2019

Letní výhní krajinou červeného draka (2018)

Že prý v Británii pořád prší?!? Zataženo, mlha, vichr, zima, permanentní lijavec? Teplo a slunko možná tak 3…
cyklo-poustevnik | 08.01.2019

Úhlava hlava nehlava

Horké suché léto přímo vybízí, aby člověk trávil veškerý volný čas u vody. Jako ideální outdoorová aktivita…
JohnyB | 28.12.2018