reklama

Lofoty 2012 aneb cykloputování po ostrovech půlnočního slunce

Pobřeží ostrova Austvågøya.
Pobřeží ostrova Austvågøya.
Foto: Autor

Lofoty se nacházejí na 68. a 69. stupni zeměpisné šířky severně od polárního kruhu v severním Norsku. Hlavní ostrovy jsou /bráno od severu k jihu/ Austvågøy, Gimsøy, Vestvågøy, Flakstadøy, Moskenesøy a dále na jih najdeme malé a izolované ostrovy Værøy a Røst. V průběhu historie se územní vymezení Lofot výrazně měnilo a v současnosti někteří k nim řadí i ostrov Hinnøya a stovky menších ostrovů, ostrůvků, skal a „skerries" východně od Austvågøy.
Všem dominují klidné zátoky, ovčí pastviny, malebné vesničky a impozantní, ledovci utvářené skalnaté hory, úseky pobřeží, chráněné zátoky, velké panenské oblasti. Obecně jsou Lofoty pověstné svými přírodními krásami.
Celková populace činí 24 500 obyvatel a plocha 1 227 km².
Lofoty jsou nejsevernějším místem na Zemi, kde průměrná teplota nikdy neklesá pod nulu. Slunce zde nezapadá v období od 27.května do 17.července.

Slunce přece jenom existuje

Ráno nás přivítalo bezmračnou, azurovou oblohou a divnou oranžovou koulí, kterou jsme posléze identifikovali jako slunce. Nevěřícně jsem na ten úkaz zírali. Tak ono slunce na Lofotech fakt existuje? Využili jsme té neuvěřitelné skutečnosti a nafotili si Ballstad s jeho rorbuer - červenými baráčky, což byly domky rybářů, umístěné částečně nad vodou, některé na volně ložených šutrech, jiné nad shnilými trámy. Zde jsme usoudili, že Norsko prostě do EU vstoupit nemůže, protože tyhle stylové původní obydlí s historickým podtextem by jim eurounijní diktátoři promptně zakázali. Přitom tyhle „domky veslařů" byly vlastně vrcholem luxusu, do jejich zavedení spávali rybáři pod obrácenými loděmi.

Čím se živí rybáři

V určenou dobu jsme stepovali na molu, o kterém jsme doufali, že je to to správné, protože jich tam bylo habakuk. To naše bylo to nejoprýskanější a v nejhorším technickém stavu, z čehož jsme usoudili, že jsme tam, kde máme být. V 11. hodin, což měl být odjezd cyklotrajektu, nikde nebyla ani ploutev, natožpak celá loď. Zatím nás to neznepokojovalo, zašli jsme si do Kræmmervika Roruber na kafe, kde jsme rovnou zaplatili i za cyklotrajekt, a z tepla místnosti jsme shlíželi na větrem bičovaný přístav.
S posledním hltem kávy se objevilo cosi, co by lodí nazval jen pacient, kterého do psychiatrické léčebny hospitalizovali pro zveličování. Připlula rybářská bárka, která svá nejlepší léta měla už asi dvacet let za sebou. Problém nastal právě při nakládce kol, bylo potřeba kola i s naloženými vozíky přehodit přes více než metr vysoký kýl a následně přes něj přelézt. Ochotná dvojice rybářů nám pomohla s přenesením kol a s mým nepříliš elegantním nastoupením do lodi. Luboše nechali svému osudu, čemuž jsem se ani nedivila, jeho 120kg nebudilo dojem, že by si nedokázalo poradit.
Po odplutí jsme s dvojicí mladíků, převážející nás na následující ostrov Flakstadøya, zapředli rozhovor, týkající se jejich živobytí. Hlavní rybářská sezóna zde trvá od poloviny ledna do poloviny dubna, rybáři během ní téměř nespí a zhubnou i 10 kg. Nyní v létě zažívají veget, snaží se přibrat, co to jde, a živí se tím, co je zrovna potřeba. Mimo jiné naši převozníci pracují jako mechanici, opraváři, prostě „děvče pro všechno" a cyklotrajekt mají spíše pro zabití času, než pro zisk. Pomoc vlády odmítají, jsou hrdí, že jsou rybáři už v x-té generaci.

Jak mi kolo skoro spadlo do moře

Hodina plavby do Nusfjordu utekla jak nic, při plavbě podél úžiny Nappstraumenu podél pobřeží jsme pouze desetkrát museli zvednout kola z paluby a opřít o kýl, než naše převozníky napadlo je upevnit alespoň pomocí lan. S námi plula jen trojice cyklistek, se kterou jsme spali v hostelu.
Občas jsme minuli nějakou tu rybářskou loď a po poledni jsme vplouvali do úzké zátoky, na jejímž konci se nacházela osada Nusfjord. Protože jsem samozřejmě neodolala nádhernému počasí, vyskočila jsem z lodi na břeh a prováděla fotodokumentaci. Přitom o ty nejlepší snímky jsem přišla - jelikož se k našim kolům nikdo neměl, já fotila a Luboš točil, rybáři bicykly vyházeli na molo a dále se o ně nestarali. Bohužel moje kolo dopadlo na okraj dřevěné plošiny a jalo se pomalu sklouzávat do moře. Toho si navštěstí všimla jedna z cyklistek, kolo zachytila a odtáhla na bezpečné místo. Jemně nás šla upozornit, že by bylo záhodno se napřed postarat o naše věci a až posléze fotit. Ochotně jsem jí poděkovali a u toho to i skončilo, nějak nás neatakoval fakt, že by prostě kolo nebo naložený cyklovozík skončil v moři.

Držíme tradici a bloudíme

Nusfjord je malebná, úchvatná rybářská vesnička o dvou ulicích a jediné křižovatce, proto je s podivem, že jsme tam dokázali zabloudit a nemohli se z osady vymotat. Skončili jsme na konci prašné cesty a dívali jsme se na otevřené moře. Tudy asi cyklostezka dále nepokračuje. A taky že ne, jednalo se o pěší turistickou trasu vedoucí scénickou krajinou při pobřeží do sousední osady Nesland. Zkusili jsme kousek tlačit, ale úsek se šutry byl pro nás naprosto neschůdný, tak jsme to odpískali. Vrátili jsme se zpátky do centra, což v reálu byla vyasfaltovaná náves s pár lavičkami a jedním volně přístupným muzeem. Protože z jednoho směru jsme sem přišli a našli jsme zde pouze pěší stezku do Neslandu, bylo jasné, že pokračovat musíme druhou stranou.
Já jsem si ještě v rychlosti prohlídla interiér místní kovárny. Kovář byl totiž důležitou postavou vesnice, protože vyráběl stroje a zařízení pro rybolov a podílel se na jejich udržování v provozuschopném stavu.

Je libo sušenou rybu?

U jedné z laviček na náměstí jsme objevili kvanta sušených rybích hlav, volně pověšených na opěradlech či na improvizovaných stojanech nad nimi. Jen hlavy, zbytky těl byly bůhvíkde. Očekávaný smrádek se nekonal, kadavery byly dokonale vysušené spalujícím zapolárním sluncem a bičujícím větrem. Díky absenci trupů jsme se domnívali, že se spíše jedná o atrakci pro turisty než o reálný proces sušení. Dosavadní zkušenosti a pozdější objevení továrny na sušení ryb nám tento předpoklad potvrdily.
Hned vedle výstavky sušených rybích hlav byl typický červený baráček aneb rorbu, zde ve verzi na první pohled nestabilních kamenech. Ale jelikož takto Lofoťané staví své příbytky už po staletí, asi jim to stále drží pohromadě, i když má člověk strach se na konstrukci jen křivě podívat.

Lofotská zeď

Nusfjord leží u jižního pobřeží ostrova Flakstadøya, poněkud stranou od frekventované E10. Spojení k ní bylo bezejmennou okreskou vedoucí přes hory a je proto nabíledni, že musíme tento horský hřeben překonat, abychom se na E10 znovu napojili. Ne, že bychom po tom nějak toužili, ale jinudy se na konec lofotských ostrovů prostě dostat nedalo, když E10 tvoří hlavní a mnohdy i jedinou silnici. Hory, které jsme museli přejíždět, tvořily součást Lofotenveggen neboli „Lofotské zdi", 160 km dlouhého horského hřebene, táhnoucího se podél Norského moře. Zpočátku jsme šplhali serpentinami do horského sedla, kdy skály kolem nás připomínaly čedičové vyvřeliny ve tvaru píšťal na varhanech, jaké jsme vídali na Islandu. Sestup ze sedla nás přivedl do úplně jiného světa - zatímco zde nahoře jsme všude kolem sebe měli sníh, vítr a zimu, naráz jsme se z velehorského prostředí dostali do tundry s všudypřítomnými bažinami. Bylo to jako ocitnout se o stovky kilometrů jinde. Ostrov nám hned padl do oka a to nejenom proto, že po šesti deštivých dnech jsme najednou měli modrou oblohu a slunce. Připadal nám jako „Lofoty v kostce" - měnící se scenérie, fjordy, rozeklané pobřeží, zářivě modrozelené moře s pozadím zasněžených vrcholků, bílé písečné pláže... Přitom bylo vše nadosah a na kolech by se dal projet za jediný den, kdybychom chtěli, ale my nechtěli pospíchat z tohoto nádherného ostrova.

Jak jsme minuli kostel

Byť jsme byli obdaření mapou s rozlišením 1:100 tisíc, naprosto luxusně se nám povedlo minout odbočku k Flakstad Kirke, údajně nádhernému kostelu s pravoslavným vzhledem. Jak je to možné? No prostě proto, že na mé turistické mapě, kterou jsem měla na řídítkách, kostel značen nebyl, jeho ikona se skvěla až v automobilové mapě severního Norska 1:400 tis., kterou jsme ale vezla vzadu v cyklobrašně. Samotná odbočka z E10 ke kostelu jako taková nebyla označena, bylo nutné sjet do obce Flakstad a následně ke kostelu, těmito informacemi jsme ale na našem cykloputování vybaveni nebyli a když jsme si svůj omyl uvědomili, nechtělo se nám ve větrném počasí vracet zpátky. Takto máme ostatně důvod, proč se na Lofoty ještě někdy podívat.

Arktická pláž

Hned za osadou Flakstad, která byla mimo E10 a tudíž jsme do ní nezajížděli, jsme se ocitli u nádherné pláže, u které bylo zbudováno odpočívadlo. Starší Nor, nevládnoucí angličtinou, zde měl skromný krámek s prodejem svetrů a domácích vaflí. Neodolali jsme a objednali si, byť jsme měli své jídlo. Ale nemohli jsme vzdorovat čerstvým, právě připraveným vaflím s džemem, který evidentně dotyčný či jeho rodina krok po kroku udělali z produktů nasbíraných zde na Lofotech. Cena byla velmi přijatelná, 20 NOKů za vafli, 20 za kafčo, ke kterému jsme každý dostali celé balení smetany, čehož využil jen Luboš. Vypít kafe a sníst sváču venku byl očistec, větrem bičovaná pláž nás nutila zkrátit přestávku na nezbytné minimum. Vzduch měl +8°C a do vody si netroufl vlézt ani Luboš, který je jinak šílenec, co se teploty týče. Už dávno tvrdím, že stran teplotních preferencí je kříženec ledního medvěna a mrože. Ve vodě nebyla ani noha a to je co říct, dosud jsme se setkávali s tím, že rodilí Norové jsou ještě praštěnější, než Luboš, a to včetně novorozenců. Takto jsme jen nevěřícně sledovali oblouk tropické bílé písečné pláže u zářivě modrozeleného moře a přemýšleli, proč ty nejnádhernější možnosti na koupání na Lofotech musí být právě zde, kde je kosa jak prase...

Proč jsem přestala jíst sušené ryby

Po pár kilometrech jsme dorazili k něčemu, co zdálky vypadalo jako mnohočené stojany na sušení prádla. Zblízka se nám naskytl pohled na stovky ryb, vydaných napospas větru, dešti, ptákům a slunci - seshora na ryby káleli rackové a vytvářeli tak příznivé klima pro hnilobný proces, jehož následky jsme mohli spatřit na vlastní oči - odkapávající zelená hnijící tekutina z ryb vytékala na zem, kde tvořila brčálové jezírka odporné páchnoucí břečky. Stojany se svým designem výrazně lišily od těch, které jsme viděli u Henningsværu - tamty měly tvar písmene A, tyhle byly klasické břevna se spoustou trámů umístěných horizontálně na svislou konstrukci. Na těch vodorovných nosnících se ve výšce našich očí sušily nebohé ryby, o čemž bylo díky smradu bylo informováno nejen blízké okolí. Uvedená nepříliš vábnoucí scéna vyvolala u Luboše hlad. Vynutil si zde svačinu přesto, že mě se zdvihal žaludek. Zatímco on s chutí pojedl svou porci, já měla co dělat, abych ji nevyzvrátila k rybám transformovaným do hniloby. A to já bývám ta, co většinou mívá kačení žaludek a Luboš zpravidla ten, kdo potřebuje mít před jídlem čisté ruce.

Však ono Ti to z kola opadá na obličej

Protože se soustavou kolo + vozík jsem si připadala spíše jako řidič kamionu či tahače, bylo nutné vytočit se od stojanů velkým obloukem, který se mi nepříliš vydařil a proti své vůli jsem najela přímo do zeleného humusu z ryb. Pro jistotu jsem si v tom i vyráchala boty, protože jinak jsem kolo vysvobodit nemohla a z pochopitelných důvodů jsem s ním nechtěla prásknout, protože by dopadlo přímo do hnilobné břečky. Díky nucenému průjezdu jsem si tak zastříkala i batoh ve vozíku. Celá nešťastná jsem lkala, že mám znečištěné pneumatiky. Luboš mě uklidnil slovy: „Neboj, však jak se rozjedeš, tak Ti to za jízdy opadá na obličej." Nejhorší je, že měl pravdu, jakmile jsem nasedla a začala šlapat, zelená tekutina mě úspěšně stříkala na obličej.

Až na vrchol

Pokračovali jsme dál směrem na jih, podél Selfjordenu a hledali vhodné místo na přespání. Bohužel, všude kolem nás se nacházely jen skály a útesy. Když už jsme byli na dohled od Kåkern mostu, stalo se nalezení noclehu poněkud urgentní. Dojet na následující ostrov Moskenesøya jsme totiž nechtěli. Nějaký rozumný důvod jsme pro to ale neměli, šlo jen o nechuť opouštět nádherný ostrov Flakstadøya, chtěli jsme si ho co nejdéle užít a noc strávit ještě na něm. Pak zde byl ještě jeden malicherný argument. Osada Å, ležící na konci lofotských ostrovů, mohla být od nás vzdálená tak 30 km. Tedy nebyl důvod pospíchat, beztak k ní dojedeme až zítra.
Jedinou možnost, jak zde zůstat, nabízely vysoké útesy vlevo od E10, tyčící se asi 90 metrů nad okolím. Zdálo se mi téměř nemožné se dostat až na vrchol bez zátěže, natožpak s plně naloženými koly. Pro Luboše to ale byla výzva, napřed tam vyšplhal sám na obhlídku a pak se vrátil pro kolo, od kterého odpojil vozík. Já jsem si batoh nahodila na záda a lopotně jsem po čtyřech šplhala vzhůru. Nedovedla jsem si představit, jak tam Luboš tlačí či spíš nese kolo. Postupně se takto vrátil pro druhé kolo a následně oba vozíky, já vynosila batohy a drobné věci.

Jak jsme zakopávali jídlo

Ocelově šedá obloha nás nezklamala. Začalo krápat ještě dříve, než jsme stihli ponosit všechno nahoru. Vybrali jsme si jakž takž rovný plácek /rovný ve smyslu, že se neskoulíme dolů z útesu, nikoliv že budeme spát na rovině/ a narychlo vztyčili stan. Než se pořádně rozpršelo, pokusila jsem se uvařit večeři. Ten termín je namístě - než se mi povedlo luštěniny přivést do varu, pršelo tak silně, že jsem jídlo prohlásila za hotové a tak jsme ho i zbaštili. Museli jsme více použít sílu našich čelistí a napnout čelistní svaly, abychom hrách měli poživatelný, ale zapili jsme to hojně Fernetem, abychom podpořili řádnou tvorbu žaludečních šťáv. Protože při nejlepší vůli jsme celou porci hrachu nedokázali do sebe dostat, rozhodl se Luboš, že jídlo zakope na bezpečné místo, abychom ho dojedli ráno. Celý hrnec i s potravou tedy vzal a tak jak byl ho umístil do jámy, kterou vyhloubil naší multifunkční sekyrkou. Z obavy před medvědy, kterých se bál a evidentně se domníval, že v okolí E10 jich musí být stovky, si na úschovu vybral vzdálené místo někde v porostu borůvčí, nebo co to za nízké stromy bylo. Doufala jsem jenom, že si umístění vybaví i ráno.
Celá procedura nejspíše odebrala Lubošovi tělesné teplo, protože se již zalezený ve spacáku domáhal hřejivého pytlíku, který jsem mu ochotně poskytla. Co když by pak další fáze byla žádost o přepuštění mé porce Fernetu? To mu radši vrazím ten pytlík. Zahřívací samozřejmě.

Praktické informace

Rady na cestu včetně doporučení, jak s kolem do letadla, přehled kempů, obchodů, trajektového spojení na trase a zajímavostí na Lofotech naleznete na našich stránkách www.sileni-sobi.estranky.cz, kde je ke stáhnutí i celý cestopis z našeho cykloputování. Kompletní fotogalerie s komentovanými fotkami je zde picasaweb.google.com/sipmodry/Lofoty2012

Lea Vargovčíková

Fotogalerie

20.05.2014 vložil/a: šíp
karma článku: 4.78
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Kalottireitti – k nejvyšší hoře Finska Halti

Cestování
Nordkalottleden (švédsky; česky Cesta Severní Kalotou, švédsky Nordkalottleden, norsky: Nordkalottruta, finsky: Kalottireitti) je značená…
28.05.2018
šíp
(4.79)

Oravareitti - Veverčí stezka na kánoi - Finsko 2016

Cestování
Pro oživení poněkud pochmurné atmosféry způsobené cyklistickou mimosezónou si dovoluji uveřejnit ryze vodácký příspěvek. Předem se omlouvám…
13.02.2017
šíp
(4.81)

Finská Karélie 2015 aneb Cesta básně a hranice

Cestování
Lesy v Karélii jsou nějak hlubší a vypadají úplně jinak, než středoevropské lesy či tundrový porost za polárním kruhem. Hojně zde převažují…
13.03.2016
šíp
(5.08)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Bondo)

Norsko na kole: fjordy, hory, řeky

Norsko
05.07.2019 - 12 dní
pěší turistika
Letecky
20 940 Kč
PR

Funkční termo oblečení vám pomůže cítit se v zimě komfortně na kole i na svahu

 ()
Jste vášnivý cyklista a nedovedete si představit svůj život bez jízdy na kole ani na podzim a v zimě? Pak musíte na svých vyjížďkách překonat chladnější počasí, déšť, sníh, mlhu i mrazivý vítr. Pokud se v chladném počasí chcete na kole cítit komfortně, měli byste ve své skříni najít zimní cyklo oblečení a další zimní doplňky. I když si na zimní cyklo projížďky na sněhu netroufnete, funkční teplé oblečení můžete využít také na sjezdovce nebo na zimních vycházkách do přírody.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

208 cyklistů (19 přihlášených)

Pocta Christianu Battagliovi

Šumava Na prodloužený šumavský víkend s manželkou a s našimi kamarády Jitkou a Láďou jsem se těšil. Ale už…
Stanley58 | 15.01.2019

Letní výhní krajinou červeného draka (2018)

Že prý v Británii pořád prší?!? Zataženo, mlha, vichr, zima, permanentní lijavec? Teplo a slunko možná tak 3…
cyklo-poustevnik | 08.01.2019

Úhlava hlava nehlava

Horké suché léto přímo vybízí, aby člověk trávil veškerý volný čas u vody. Jako ideální outdoorová aktivita…
JohnyB | 28.12.2018