reklama

Kystriksveien 2013 aneb vodácké putování na kolech

Saltstraumen patří mezi největší vodní víry na světě.
Saltstraumen patří mezi největší vodní víry na světě.
Foto: Autor

Norská Kystriksveien neboli Pobřežní trasa je pomalejší, méně frekventovaná, dražší kvůli použití trajektů, ale neuvěřitelně nádherná varianta arktické dálnice E06. Silnice má oficiální označení RV 17 a vede 650 km mezi městy Steinkjer na jihu a Bodø na severu. V každé zatáčce se dá narazit na něco krásného /a vhodného k fotografování/, jen to předpokládá mít trochu času a dostatek peněz na trajekty. Mnozí Norové tvrdí, že toto je nejkrásnější úsek norské pevniny, nebo alespoň téměř nejkrásnější.

A to je všechno naše jídlo?

Snídali jsme rybí polévku ze sáčku, ke které jsme místo pečiva přikusovali rybičky z konzervy. Chléb nám totiž došel už před dvěma dny. Při balení Luboš nevěřícně zíral do kdysi nadité tašky s jídlem, nyní skoro prázdné. Na dně trůnilo 7 konzerv rybiček, 2 müsli, 3 polévky - to bylo všechno naše jídlo. K tomu jsem ve svém cyklovozíku měla ještě 4 balení expediční stravy jako nouzovou potravinu, na kterou se v průběhu cyklotrekování nesahá a která se do výčtu aktuálních zásob nepočítá. Revize našich zásob nás donutila vyrazit i přes vytrvalý déšť, přitom dle norských soudruhů jsme právě měli být spalováni paprsky zářícího slunce. Podle brožury byl nejbližší obchod na silnici Kystriksvein dva dny jízdy, my ale doufali, že na ostrově Sandhornøya, kam jsme se hodlali z hlavní trasy odchýlit, na nějaký krám či sámošku natrefíme.

Trollové nás zkouší

Odhodlaně jsme se tedy odění do nepromokavých bund a rukavic vydali do deštivého dne a než jsme se napojili zpět na silnici, stačila jsem se 3x převléct, protože se počasí neumělo rozhodnout, zda nás bude kropit deštěm nebo ne. Znamenalo to neustále zastavovat, měnit nepromokavou bundu za tenkou šusťákovku a lyžařské rukavice za cyklistické. Asi 200 metrů od kempu už nás trollíci přestali zkoušet, pochopili, že naše odhodlání je pevné, takže definitivně přestalo pršet a mohli jsme tedy pokračovat jen v šusťákovkách. Dokonce nám trollíci i sluníčko ukázali. Teplota činila 10-12°C a foukal středně silný vítr. Evidentně jsme ve zkoušce trollů obstáli.

Jak jsem si polila pas mlékem

Po několika kilometrech jsme zabočili k mostu vedoucímu na sousední ostrov Sandhornøya, u jehož úpatí jsme objevili zastrčený motorest s kavárnou Vertshuset Fjordbua. Sice jsme hlad neměli, ale nešlo odolat příležitosti se najíst, protože jsme tušili, že takových nabídek v těchto opuštěných končinách moc mít nebudeme. Objednali jsme si klasicky vafle a kafe a při placení požadované sumy 130 NOKů jsem na pult položila pas, protože mi v dokladovce zavazel. Ke kávě jsme obdrželi velkou odměrku mléka, při jehož nalévání do hrnku se mi povedlo polít si pas. Svůj pas. Že mléko po vyschnutí hodně smrdí je všeobecně známo.
Vafle jsme ovšem obdrželi výborné, čerstvě připravené, se spoustou domácí marmelády. Jak jsem se dozvěděla po návratu domů, jednalo se o vyhlášenou kavárnu s nejlepšími vaflemi v Norsku.
Při odchodu jsme si všimli, že nad vchodem suší majitel ryby tak, jak je v přímořských oblastech Norska zvykem - zavěšené na šňůře.

Fotografický absťák

Přejezdem na sousední ostrov Sandhornøya sice výrazně poklesl provoz, ale taky se zhoršila kvalita silničního povrchu. Terén byl docela hornatý, ale nádherná oranžová koule na obloze nás naplňovala optimismem a během vzácné bezdešťové hodinky jsem naflákala 159 fotek. Tak vypadá fotografický orgasmus po dlouhém absťáku. Bohužel zima a vítr dosahovaly pořádné intenzity, takže přestávka na focení musela trvat jen po nezbytně dlouhou dobu a větrné poryvy mi neumožňovaly použití stativu. Zatím ale nepršelo, což bylo pro nás nejdůležitější.
Po cestě jsme míjeli samoty s červeně natřenými baráčky a nezbytnou lodí ve vodách, což docela často býval jediný dopravní prostředek. Prostě ne každý má auto, ale zato každý vlastní loď.

Právě jsem Ti předvedl, jak se to nemá dělat

K naší neskutečné radosti jsme po pár kilometrech dojeli k malé osadě, tvořené asi 5 baráčky, z nichž většinu představovaly zemědělské usedlosti, kdy v budově jedné z nich se nacházel otevřený malý krámek s potravinami. Hned jsem nadšeně zastavila a opřela kolo o dřevěný stůl s lavičkou, který stál přímo před obchůdkem. Ovšem Luboš nebyl spokojen, jak jsem to provedla, moje kolo mi poručil odtáhnout a začal opírat svoje kolo. Jenže zákon schválnosti, nepovedlo se mu oblouk vybrat a opřít kolo o dřevěný stůl, takže se pokusil toho dosáhnout opřením cyklovozíku, ale celá soustava se ukázala jako nestabilní a začala se řítit k zemi, naštěstí všechno zachytil. Na můj tázavavý pohled mi vysvětlil, že se vlastně nic nestalo, ba naopak, právě mi ukázal, jak se to nemá dělat a tvářil se u toho, že tohle byl jeho cíl už od začátku akce, něco jako negativní vzor.
V malém krámku, tvořeném asi třemi regály, jsme dokoupili základní a životně nutné potraviny jako třeba banánky v čokoládě, na kterých ujížděl Luboš, a pořídili jsme i první ze série pohledů, které jsme na větru venku napsali a hodili do poštovní schránky na zdi. Vítr byl tak silný, že pohled, na který jsem zrovna psala, musel být ještě něčím zatížen, protože dotek pera nestačil na vzdorování poryvům a několikrát jsme čumkarty honili po silnici.

Žene se průtrž

Už od rána nám při pohledu na měnící se kopovitou oblačnost bylo více než jasné, že po cestě minimálně jednou zmokneme, a ta chvíle začala právě nyní. Abychom se vyhnuli nejsilnějším srážkám, schovali jsme se v opuštěné rybářské chatrči, jejíž stav odpovídal, že ji nikdo neopravoval tak dvacet let, takže jsme měli vážné obavy, že se nám střecha zřítí na hlavu. Na podlaze ležely poházeny vybledlé páteře ryb a vodních obratlovců, další kostry se válely všude okolo, včetně jednoho velrybího obratle velikosti menší židličky. Místo na mě působilo natolik ponuře, že jakmile se nejhorší slota přehnala, vynutila jsem si i přes vytrvalý déšť pokračování v cestě. Pohled před nás, na horský hřeben, přes který se musíme dostat, ukázal dešťové proudy, dopadající pod velkým úhlem z mraků.

Někdo by měl Norům vysvětlit rozdíl mezi dokopcem a zkopcem

Dál jsme už pokračovali v membránových bundách a lyžařských rukavicích. Následovalo několik horských sedel, kdy i při sjezdech dolů jsme museli intenzivně šlapat. Prostě Norové nerespektují, zda cesta vede do kopce nebo z kopce. Přitom je to tak jednoduché, dokopec se šlape, zkopec se sjíždí. Zde cyklista musí šlapat jak nahoru, tak dolů.

Náročný terén v kombinaci s nepřízní počasí si vybral svou daň, a to konkrétně na mně. Dostavila se těžká krize, protože jsem musela vzdorovat silnému protivětru a zejména zrádným, zleva jdoucím poryvům, házejícím mě na svodidla, do toho bičovaná přeháňkami, kdy dopředu mě hnala pouze představa párků, které jsme si pár hodin předtím koupili v obchodě. Vysnila jsem si dva obrovské párky na talíři a představovala si je před řídítky kola, kdy jako imaginární síla mě vpřed posouvala vidina nezdravých, přesto však lákavých uzenin. Krize dokonce nabyla té síly, že jsem upadala za jízdy do série mikrospánků, přičemž pokaždé se mi zdálo, že sedím v suchu, teple, baštím klobásu a popíjím grog. Návrat do okolní reality byl krutý - zima, vítr, déšť, hlad.

Pozor, los

Dosud jsme minuli několik značek, upozorňujících nás na výskyt těchto jelenovitých zvířat. Že tohle varování není zbytečné, jsme poznali záhy. To si tak klidně jedu jako první z kopce, ze kterého dokonce nemusím šlapat, když tu mi najednou cestu zkříží ohromný los. Prudce jsem zabrzdila, téměř na milimetry před tím, než bychom se já a los stali součástí stejné množiny, on se na mě důstojně díval, poté zafrkal a odkráčel do okolní tajgy. Srdce jsem měla někde v hrdle, nebo spíše kdesi v kalhotách. Luboš na mě zoufale hulákal, zda jsem OK, což mě velmi potěšilo, jelikož jsem spíše očekávala, že bude řvát, ať losa zastavím a on to natočí, případně ať zvíře doběhnu a dostanu se co nejblíž kvůli záběru, a on mě naopak vyzval k opatrnosti. Asi se tak láskyplně choval proto, že u sebe neměl kameru. Sice o pár kilometrů dále ho začalo mrzet, že se mu nepovedlo toto téměř blízké setkání nějak zdokumentovat, ale to už mi bylo jedno. Každopádně jsme si nyní dávali větší pozor při jízdě na opuštěné silnici, protože vzdor obecně přijímanému názoru není nejnebezpečnější zvíře severní Evropy medvěd, nýbrž los, který má na svědomí více mrtvých než chlupáč.

Co neprojedu, to protlačím

Pokud jsme se vyskytovali v horách, byli jsme jakžtakž chráněni před nejhoršími poryvy větru. Ovšem přejezdem přes horské pásmo na severní a severozápadní, otevřenou stranu ostrova Sandhornøya, bičovanou větry z oceánu, jsme se rázem ocitli v kotli, kde se vítr neměl o co zastavit a výrazně získal na síle. Neskutečně jsme v ten moment byli rádi, že jsme nevyrazili o den dříve do ještě probíhající bouře. Takto jsme raději sesedli z kola, když poryvy větru dosahovaly té intenzity, že nás vrážely na svodila či do protisměru, a bicykly jsme tlačili několik kilometrů až do míst, kde už opět bylo bezpečné na kola naskočit. Je lepší být opatrný tlačící cyklista než cyklista rozpůlený o svodidla, či rozplesklý o asfalt, nebo spíše šotolinu.

Místní fakt nebudou normální

Následných 11 kilometrů do kempu nás stálo neskutečné množství sil a urazili jsme tuto vzdálenost za 4 hodiny, poslední 4 km nám dokonce trvaly 3 hodiny, kdy náš posun vpřed byl boj o každý metr. Ačkoliv jsme se po sjezdu z hor pohybovali prakticky po rovině, jela jsem na nejmenší převody, které doma řadím jen do kopců, a dokonce bych nyní užila i menší převody, kdybych je na kole měla nainstalované. Oč větší šok jsme zažili v jedné bezvýznamné vísce, kde jsme měli velké problémy držet rovný směr při pohybu dopředu, když jsme spatřili skupinu dětí, které si ve větru a dešti venku skákaly na trampolíně jakoby se nechumelilo, či spíše nepršelo a nefoukalo. Oděny byly v kraťasech a nátělnících, zatímco my tou dobou už několik hodin putovali navlečení do nepromokavých bund, lyžařských rukavic a teplých čepic pod helmami. Místňáci fakt nebudou normální.

Kape mi na koleno

Můj nový camelbag, ve kterém jsem měla tři litry čaje, které jsem za jízdy upíjela, se nyní rozhodl, že začne propouštět tekutinu cucátkem, a to v množství průtoku odpovídajícímu silně kapajícímu kohoutku. No a kam že ten přebytečný čaj směřoval? Samozřejmě že na moje pravé koleno, protože právě nad ním se vznášelo cucátko vedoucí z camelbagu. Zákonitě mi tedy kapalo na pravé koleno a v poryvech větru byly kapky zanášeny i na koleno levé, což jsem kvitovala, protože nesnáším nevyváženost. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než si nacucané nohavice sušit svým vlastním, drahocenným teplem. Následná přeháňka vždy přišla bezprostředně poté, co se mi kalhoty povedlo vysušit a mohla jsem tedy po skončení deště začít znovu.

Kde je tady recepce?

Se silami na nule jsme se v silném dešti dohrabali do kempu Hustad, ležícím na západním pobřeží ostrova Sandhornøya, přesně tři kilometry od přístavu Horsdal a tudíž od konce silnice. Recepci jsme nikde nenašli, tak jsme se vydali k jedné z chatek, před níž jsme zahlídli trojici debatujících Norů. Na otázku, kde se nachází recepce, se jeden z chlapíků usmál, ukázal na sebe a prohlásil: „Zde!" Z manželského páru se vyklubali správci kempu a začali jsme s nimi řešit ubytování ve vlastním stanu, což nám oni neschvalovali kvůli počasí. Nakonec jsme s ohledem na vítr, déšť a brzký ranní trajekt /jedoucí už v 11.50/ vzali zavděk s chatkou. Jediná volná byla dvoupatrová dřevěná chata s obývákem, dvěma ložnicemi, kuchyňkou a koupelnou a tohle všechno za 750 NOKů. Luboš z toho byl tak vyvalený, že sondoval, zda opravdu celá budova je jen naše. Dostalo se mu odpovědi, že samozřejmě ano, klidně prý Luboš může bydlet v jednom patře a já coby jeho zákonitá manželka v jiném patře.

Dneska vám trochu foukalo, že?

Nastal problém s placením, protože platba musela proběhnout oficiálně a v hotovosti, platební karty zde neakceptovali. Byla jsem poslána do „Bílého domu", přičemž jsem naprosto netušila, kam se mám vydat. Naštěstí paní správcová pochopila a nabídla se, že mě tam odvede. Při doprovázení se se mnou dala do řeči, kdy se vyptávala, zda nám dnes trochu foukalo. Trochu?! Pokud ona tohle nazývá trochu, v tom případě nechci vidět, jak by to vypadalo, když by dle jejích měřítek foukalo silně. Správcová mě nakonec dovedla k jedinému bíle zbarvenému baráku všude okolo, s velkou cedulí recepce před vchodem. Jak jsme mohli projet okolo a nevšimnout si toho, fakt nechápu. Asi jsme byli totálně kaput. Zazvonila jsem a otevřela mi postarší žena s vrásčitým obličejem a parkinsonským třesem. Byla to Norka jak poleno, znající z angličtiny pouze základy /stovkové číslovky a slovíčka děkuji, prosím/, s čímž si evidentně až dosud vystačila. Jak jsem posléze pochopila, jednalo se o matku správcové, která mě sem nasměrovala.

Jak poznáme hořčici?

Totálně promočená jsem se vrátila do naší chatky, kde už Luboš dovlekl kola dovnitř a částečně vybalil. Honem jsem vrazila zakoupené párky do trouby a dokončila vybalování a sušení mokrých svršků, kterých jsem se mileráda zbavila. Po asi deseti minutách jsem párky z trouby vytáhla, voněly velmi lákavě, což mohlo být způsobeno jednak paprikovým kořením v nich, jednak naší šílenou únavou a hladem. Otevřeli jsme si k nim hořčici, respektive to, co jsem dnes v obchodě do košíku hodila v domnění, že kupuju horčici. Chyba lávky, jednalo se o sýr v tubě. No tak jsme holt zblajzli šest nožiček párků se sýrem, no. Nikdo není dokonalý. Navíc furt lepší, než když se mi před pár lety místo paštiky povedlo ve Finsku koupit žrádlo pro kočky, nebo ve Švédsku místo másla kvasnice.

Tepelný kolaps aneb království za Eskymačku

U Luboše vlivem prožitých situací, zejména díky vzdorování vysilujícímu dešti a větru, nastal tepelný kolaps projevující se především tím, že byť seděl v teplé kuchyni, v žaludku měl tři nožičky párečků a hrnek teplého čaje s Fernetem v ředění 1:1, nezadržitelně se klepal jak osika a ne a ne se zahřát. Že je zle jsem pochopila v okamžiku, kdy odmítl další hrnek horkého čaje s Fernetem, tedy přesně řečeno horký Fernet s trochou čaje. Jestli nechce Luboš Fernet, tak je situace opravdu vážná a hlavou mi pochodovaly nebezpečné diagnózy. Moje drahá sestřička, zkonzultovaná telefonicky, navrhovala klasickou metodu užívanou v polárních oblastech, kdy totálně promrzlým cestovatelům byly poskytnuty za tímto účelem Eskymačky, aby je vyvedly z tepelného kolapsu. Tato metoda ztroskotala hned dvakrát. Jednak zde nikde široko daleko nebyla k sehnání žádná Eskymačka, jednak já jsem byla aktuálně mimo provoz, co se týká této zahřívací metody. Nakonec se mi povedlo Lubošův metabolismus přivést do provozní teploty pomocí sáčku banánků v čokoládě, které vyžral do posledního drobečku a hned mu bylo lépe.

Praktické informace

Rady na cestu, přehled kempů, obchodů, trajektového spojení na trase a zajímavostí podél Kystriksveien naleznete na našich stránkách www.sileni-sobi.estranky.cz/, kde je ke stáhnutí i celý cestopis z našeho cykloputování. Kompletní fotogalerie s komentovanými fotkami je zde https://picasaweb.google.com/sipmodry/…

Lea Vargovčíková

Fotogalerie

19.05.2014 vložil/a: šíp
karma článku: 5.04
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Kalottireitti – k nejvyšší hoře Finska Halti

Cestování
Nordkalottleden (švédsky; česky Cesta Severní Kalotou, švédsky Nordkalottleden, norsky: Nordkalottruta, finsky: Kalottireitti) je značená…
28.05.2018
šíp
(4.79)

Oravareitti - Veverčí stezka na kánoi - Finsko 2016

Cestování
Pro oživení poněkud pochmurné atmosféry způsobené cyklistickou mimosezónou si dovoluji uveřejnit ryze vodácký příspěvek. Předem se omlouvám…
13.02.2017
šíp
(4.81)

Finská Karélie 2015 aneb Cesta básně a hranice

Cestování
Lesy v Karélii jsou nějak hlubší a vypadají úplně jinak, než středoevropské lesy či tundrový porost za polárním kruhem. Hojně zde převažují…
13.03.2016
šíp
(5.08)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Bondo)

Norsko na kole: fjordy, hory, řeky

Norsko
05.07.2019 - 12 dní
pěší turistika
Letecky
20 940 Kč
PR

Funkční termo oblečení vám pomůže cítit se v zimě komfortně na kole i na svahu

 ()
Jste vášnivý cyklista a nedovedete si představit svůj život bez jízdy na kole ani na podzim a v zimě? Pak musíte na svých vyjížďkách překonat chladnější počasí, déšť, sníh, mlhu i mrazivý vítr. Pokud se v chladném počasí chcete na kole cítit komfortně, měli byste ve své skříni najít zimní cyklo oblečení a další zimní doplňky. I když si na zimní cyklo projížďky na sněhu netroufnete, funkční teplé oblečení můžete využít také na sjezdovce nebo na zimních vycházkách do přírody.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

202 cyklistů (19 přihlášených)

Pocta Christianu Battagliovi

Šumava Na prodloužený šumavský víkend s manželkou a s našimi kamarády Jitkou a Láďou jsem se těšil. Ale už…
Stanley58 | 15.01.2019

Letní výhní krajinou červeného draka (2018)

Že prý v Británii pořád prší?!? Zataženo, mlha, vichr, zima, permanentní lijavec? Teplo a slunko možná tak 3…
cyklo-poustevnik | 08.01.2019

Úhlava hlava nehlava

Horké suché léto přímo vybízí, aby člověk trávil veškerý volný čas u vody. Jako ideální outdoorová aktivita…
JohnyB | 28.12.2018