reklama

Grónsko – za Inuity, polárními psy a jedovatou kytkou

Foto: Autor

Arctic Circle Trail

Trasa Arctic Circle Trail v Grónsku je považována za jeden z nejlepších výletů na dlouhou vzdálenost. Stezka se táhne téměř 200 kilometrů od okraje ledovce poblíž Kangerlussuaqu k rybářskému městečku Sisimiut na západním pobřeží. V závislosti na kondici a počasí její překonání může trvat 7 až 12 dnů. Kromě několika dřevěných srubů pro ukrytí ve špatném počasí a jednoho mostu přes největší řeku tato trasa nenabízí žádné vymoženosti. Běžná turistická sezóna trvá od června do srpna, a každý rok trail zdolá 500 až 1300 jedinců. Krajina podél cesty je velmi rozmanitá a mění se s každým kilometrem, kterým se blíží k pobřeží. Prochází nízkými údolími pokrytými mnoha jezery, a ve střední části šplhá přes horské hřebeny o relativně malé absolutní nadmořské výšce. Jediné osady jsou umístěny na začátku a konci treku, což znamená, že si turista musí nést s sebou veškeré jídlo a výbavu na přežití po celou dobu túry. Rizikem je naprostý nedostatek civilizace s absencí telefonního signálu, a je nutné být připraven na neočekávané události nebo případ nouze. Samotní turisté by měli mít zkušenosti s přežíváním v osamělé divočině, znát své hranice včetně rozpoznání krize a zlomových bodů, rozpoznat změnu počasí a mít schopnost číst v mapách a dokázat se orientovat pomocí mapy a kompasu.

Království za péřovku!

V noci mě probudilo jakési šmátrání vedle mě. Rozsvítila jsem čelovku, opatrně rozlepila víčka na jednom oku, a rozespale zírala na poněkud zkřehle se tvářícího Luboše. On prý procitnul zimou a nemohl se zahřát, tak se sháněl po péřovce, naprosto netuše, kde tento kusek výbavy má, či kam si večer uložil svůj zdroj světla. Zpoza jeho hlavy, aniž bych otevřela druhé oko, jsem vydolovala žlutý lodní pytel popsaný „péřová vesta" a vytáhla jeho bundičku. Prakticky mi ji vyrval z rukou. Já se rychle zachumlala do svého ještě vyhřátého spacáčku a libovala si, jak je mi v něm teplíčko, a to i bez použití péřovky. Tu mám pro jistotu připravenou k rychlému použití v naprosto stejném vaku, jako Luboš, proto jsem okamžitě věděla, kam na první šup jistě sáhnout, a usnula jsem dříve, než si Luboš stihl péřovku obléct.
Když jsme se ráno vykutali ze spacáků, tak byl stan pokryt silnou námrazou. V noci fakt musela klesnout teplota hodně pod nulu, nám ovšem bylo v našich zimních spacácích krásně teplo, alespoň tedy mně ano, no a Luboš to vytunil péřovou bundou. Doufali jsme, že turista, kterého jsme včera potkali, dokázal dojít do nouzového srubu, protože jestli mu byla zima noc minulou, kdy bylo výrazně tepleji, tak tato noc strávená venku by již musela v jeho případě být o zdraví. Když jsme vstávali, tak všechno, co jsme ponechali mimo stan, tedy oba batohy a zbytek věcí, bylo zmrzlé na kost. Fernet ne, ten jsme skladovali v předsíňce stanu :-)
Luboš se ráno odmítal z péřovky vysvléct. Pobíhal po tábořišti v kraťasech /je totiž magor/ a péřové bundě a trval na tom, že takto oděn vyrazí i na trek. Snažila jsem se mu to vymluvit, ale marně, nakonec jsem usoudila, že zkušenost je prostě nepřenositelná, takže ať si to vyzkouší sám, a uvaří se během pár kroků. Jako obvykle, měla jsem naprostou pravdu. Pokusil se takto vydat na pochod, ovšem neušel ani pět metrů, a rval ji ze sebe, jako kdyby na něm začala hořet. Ach jo, že se já vůbec snažím.

Jak nám došlo první balení WC papíru

Ráno, po chladné noci, se výrazně oteplilo, a to dokonce na +3°C. Bohužel podobnou hodnotu měl i rosný bod, takže jsme měli vše mokré, protože ve stanu kondenzovala voda a kapala dolů, hlavně na spacáky tam hozené, a aby mému spacáčku nebylo líto, že je mokrý, otřela jsem se při vylézání ze stanu o jeho vlhkou plachtu, a smáčela jsem si péřovku.
Na tábořišti se válely cáry mlhy a viditelnost činila pár set metrů. Snídali jsme salám /Luboš/ a sýr /já/, zatímco jsme se snažili v panující 100 % vlhkosti vše vysušit, což se zpočátku jevilo spíše kontraproduktivně, protože spacáky hozené přes stan naopak vodu natahovaly z okolního vzduchu, plného vodních par. Zvolili jsme si pozdější odchod, abychom mohli počkat, až se z mraků vyklube sluníčko, a vyschnou nám tak všechny mokré věci. Mohli jsme si to dovolit, šlapalo se nám celkem dobře, vědomí blízkosti půlky treku nás uklidňovalo, a se zásobami jsme na tom zase až tak špatně nebyli, pokud budeme se vším šetřit, tedy i s plynem, jídlem, fernetem, WC papírem... Té poslední komodity jsme právě spotřebovali první balení. Celkem jsme byli vybaveni třemi kusy, takže pokud bychom kakali jako dosud, vystačíme s tím dalších 12 dnů. Super. Máme tedy dost velkou rezervu, a to i kdyby nás postihl řídký případ s hustým běháním. S fernetem jsme taky byli před polovinou, pouze s jídlem to bylo horší. Rozhodli jsme se už znovu revizi zásob neprovádět, aby nás náhodou nenapadlo to otočit, dokud to ještě půjde, protože pokud se dostaneme za půlku, bude nutné trek dokončit, tedy dojít až k moři.

Kolenačky to půjde!

Když už se Luboš sám se sebou ujednotil, že v péřovce fakt šlapat nepůjde, tak začal lkát: „Když jsem měl pupík, držel mi na něm bederák. Teď jsem zhubnul, a batoh mi sjíždí!" Ano, nastal klasický fenomén, kdy na takovém výletě ztratíme na hmotnosti průměrně dvě kila každý týden.
Urazili jsme lehkým terénem asi dva kilometry, když jsme se ocitli u nouzového srubu. Reálně se jednalo o malou unimo buňku, v níž byly zbudovány dvě dřevěné pryčny, což bylo veškeré vybavení interiéru. Ano, noc by zde šla přečkat v relativním teple a suchu, ale nic jiného tento spoře zařízený domeček nenabízel, navíc mohl poskytnout přespání tak maximálně čtyřem lidem. Nikoliv poprvé jsem měla radost z toho, že naše výstroj nám umožňuje přebývat v noci venku ve vlastním stanu. Co umožňuje, naše výstroj přímo předurčuje si volné táboření UŽÍT.
Podle mapy jsem si spočítala, že právě zde se nachází půlka treku. Vytvořila jsem tedy, zatímco Luboš konal potřebu, pomocí větviček a klacíků symbol ½, který jsem položila na kameny. A jestli si myslíte, že zdejší „chata" /uvozovky jsou namístě/ oplývala toaletou, tak jste vedle jako jedle, čurat se chodilo všude kolem, a kde se kakalo, se raději nedomýšlím. Prostě zde je nutné se dívat pod nohy, protože všude může čekat ledabyle zahrabaný „podpapírák".
Najednou se před námi zjevila skalní stěna, a Luboš ze srandy prohodil, že tudy určitě vede stezka. Měl pravdu. Vedla tam stezka. Přímo kolmo nahoru, vertikála zvaná rychlá smrt, tedy žádné serpeninky vinoucí se na vrchol, ale turistický chodník táhnoucí se nejkratší spojnicí. Nevěřícně jsme na tu direttissimu zírali, ale bylo to tak. Sklon turistického chodníku byl takový, že jinak než po čtyřech to prostě nešlo, lezli jsme tedy na skály po kolenou, kdy se nám oběma pletly trekové hůlky, které v takovém terénu spíše překážely, než pomáhaly. Horský masiv jsme nakonec systémem „kolenačky", kdy jsem se snažila nemyslet, jak trpí materiál kalhot, překonali, a před našima očima se otevřela nádherná náhorní plošina.

V té vodě plavou nějaká zvířátka aneb oteplení přišlo do Arktidy

Museli jsme ještě přebalancovat po úzké skalní římse, a rázem jsme se ocitli v jiném světě, z nížiny rovnou ve vysokohorském prostředí.
Když jsme se včera potkali s partou Čechů, pídili jsme se po informaci stran možnosti přespat u vody dál na trase. Tvrdili nám, že se nemáme pouštět na náhorní plošinu, jelikož tam dle nich prý žádný zdroj vody není. Koukali jsme nyní poněkud udiveně na nádherné, průzračné jezírko se spoustou krásných plácků na postavení stanu, a to dokonce na trávě! My přitom včera spali na skále u brčálově zeleného rybníku. Tak nevím, jak to ti Češi vlastně mysleli, na druhou stranu je otázka, zda bychom při včerejší fyzické a zejména psychické konstelaci jednoho člena výpravy vůbec dokázali dojít o pár kilometrů dál až sem.
Když už jsme zde nezaložili tábor, rozhodl se alespoň Luboš strávit krátkou zastávku popíjením čisté vodičky, jaké bylo ovšem jeho zklamání poté, co si vodu nabral do víčka od termosky. Zíral do tekutiny jako sůva z nudlí a neměl se k polknutí. Po chvíli zaraženě prohlásil: „V té vodě plavou nějaká zvířátka!" Opáčila jsem mu, že se v takové situaci nemá koukat na to, co člověk pije. Dal mi za pravdu, zavřel oči, statečně to do sebe kopl, a dokonce se ani nepídil po fernetu coby dezinfekci. Stejně by se nedočkal, fernet byl někde hluboko v mém batohu poblíž spacáku. To proto, že kdyby PETka praskla, tak aby se mi namočil spací pytel :-)
Při pokračování po chodníčku, který šplhal jako kozí stezka pěknou hřebenovkou, se nám na boty dostával oranžově zbarvený prach. Už jsme na pohorách měli všechny barvy hlíny, od světlé po tmavou z bažin, a na to teď nasedala zjevně železitá půda. Kdyby ale zůstalo jen u bot, tak o nic nejde, nám ale stejná zemina skřípala i mezi zuby. Zjevně na to mělo vliv extrémní sucho, které zde panovalo, a jeho projevy jsme mohli pozorovat všude kolem, aniž bychom tušili, že to hlavní teprve přijde. Každopádně oteplení přišlo do Arktidy.

 

Jak jsme spouštěli batohy ze skály aneb jak se naše termoska proletěla vzduchem

Sestoupili jsme, naštěstí serpentinami, do údolí, a čekal nás druhý přechod hřebene. I tento jsme museli překonávat nám známým způsobem, tedy nahoru „kolenačky", nyní k tomu ovšem přibyl styl „prdelačky". Nevíte, co to je? No přece spouštění se po zadku. Možná Luboš by to nějak dolů dal, ale pro mě to bylo nad hranice mých schopností, batoh mě totiž převažoval, a necítila jsem se na šutrech jistá. Já mám navíc krátké nožičky, a co Luboš svým krokem obsáhne, já již nedosáhnu, jenže pokud jsem shodila batoh ze zad já, že budu pokračovat bez něj, musel totéž učinit i Luboš, nebylo totiž v jeho silách nést na zádech batoh svůj a můj vláčet v rukou.

Když jsem se dívala dolů z téměř kolmé stěny, nedovedla jsem si představit, jak sejdeme bezpečně do doliny, nebyl zde ale prostor pro paniku. Klíííd, to půjde, co nejhoršího se může stát, maximálně se rozpleskneš. Uklidnilo mě to natolik, že jsem statečně vykročila o metr níže. Slézala jsem opatrně po pěti končetinách /ruce, nohy, zadek/ tak, abych vždy minimálně třemi byla v kontaktu se skalami. Batohy jsme spouštěli, či spíše shazovali před námi, kdy zatímco my se posunovali po pár centimetrech, batohy letěly vzduchem metr i déle, než se zastavily o nějaký ten skalní výstupek. I proto je na našich výpravách nutné, aby batohy pro naše použití nebyly z odlehčeného materiálu.
Samozřejmě že muselo nastat nevyhnutelné. Jak nosíme termosky z boku batohu, jedna z nich vypadla po nárazu na skálu z vnější kapsy, a jako torpédo pokračovala prudce dolů. Napřed chvíli letěla vzduchem, pak narazila o skálu, která ji zbrzdila, trochu vychýlila ze směru, a stočila na turistický chodník, po němž letěla jako střela. Pokud by tam někdo kráčel, a došlo by ke srážce, nepřežil by to, naštěstí jsme už den a půl nikoho nepotkali. S naší nádobou na čaj jsme se se slzou v oku rozloučili, jaké ale bylo ovšem naše překvapení, když na nás čekala o sto metrů níže na úpatí kopce. Jevila známky, jako by ji přejel tank, jinak se ale tvářila funkčně. A ano, měli jsme štěstí. Termoska - letec byla ta stejná, které jsem já svým upadnutím na šutr před několika dny prorazila vnější plášť, takže jsme zmasakrovali již rozbitou.
Info stran termosky několik měsíců poté: stále nám věrně slouží, ale z kategorie „expediční" jsme ji zařadili na post „jednodenní výlety po Vysočině".

 

To je paráda!

Zvládnout těchto asi 100 výškových metrů nám zabralo téměř hodinu a půl. Když jsem se KONEČNĚ ocitla dole, zatočila se mi hlava. Dokázali jsme to! Navzájem jsme se plácali o zádech a otlapkávali se radostí. V rychlosti jsme do sebe natlačili nějaké to müsli, nějak více jsme ale pauzu neprotahovali, já počkala, až se mi hrůzou přestanou třást kolena, a vydali se dál. „To je paráda!" medil si Luboš nad kvalitou stezky. Nikde žádné skály, žádné nebezpečné úseky či srázy, prostě jen měkkoučká cestička vinoucí se přes bažiny a mokřady, sice jsme sem tam bloudili a hledali správný azimut, ale proti dosavadnímu úseku to byla naprostá balada. Během další půl druhé hodiny jsme zvládli to, co dneska za půl dne šlapání.
Postupem údolím k jeho nížinnému konci se terén zpevnil, a šlapali jsme po trávě. Nádhera. Už se nám skutečnost, že jsme dnes urazili celkem málo, nejevila až tak depresivní. Mně každopádně v získání sebevědomí hodně pomohl zpětný pohled na hřeben, který jsem dokázala sejít, a když jsem zvládla tohle, už mě nic nezaskočí. Cítila jsem, že když budu příště postavena před určitou překážku, tak si vždy vybavím své pocity tehdy nahoře, zoufalý pohled dolů z téměř kolmé stěny, a následnou euforii dole. Když jsem překonala tohle, přežiji jakékoliv zacházení.
Vyhlásili jsme přestávku, tentokrát delší, a s pohledem upřeným do mapy jsme řešili, kam až dnes chceme dojít. Můj návrh zůstat někde zde u řeky, která se klikatila v serpentinách vlevo od nás, nebyl přijat. Jednak bylo relativně málo hodin, jednak jsme si chtěli něco nahnat na zítra, kdy se ocitneme v bodu důležitého rozhodnutí, tedy zda budeme pokračovat v původním azimutu po značené stezce, vedoucí ale spáleništěm, o jehož stavu zatím moc informací nemáme, nebo se budeme muset odklonit do neznačeného, mnohem těžšího terénu, jehož překonání zabere minimálně dva dny navíc. Mohu již nyní prozradit jeden fakt. Jsem kokot. Ne, to není to, to chci říct, vysvětlení teprve přijde. Já sice vyzvala pomocí satelitního komunikátoru švagra, aby mi prověřil informace o trase, ohni a kouři, ovšem blbě jsem si spočítala, kde leží ona důležitá křižovatka, a žádost jsem odeslala asi 20 km za ní, kdy už jsme byli dost daleko na to, abychom se vraceli. To ale předbíhám.
Nyní jsme si na mapě vyhlídli brod ledovcové řeky, vzdálený od nás pár kilometrů. Do té doby nás ale ještě čekalo zdolávání několika vodních toků ve formě brodů, z nichž ten nejtěžší ležel poblíž.

Snad jsem těmi ponožkami nezpůsobil v batohu evoluci

V 17 hodin jsme přišli k osudovému brodu. K tomu, který bylo některé roky prakticky nemožné překonat, a třeba v roce 2012 hladina rozbouřené řeky sahala 10 cm nad pás, blížili jsme se tedy k němu s hrůzou. Suché léto se ale projevilo i zde, a měli jsme vodu tak s bídou do poloviny lýtek, přičemž proud nebyl nikterak prudký. I přesto ale bylo nutné dodržet všechny prvky bezpečnosti, tedy opatrný průzkum dna, kam došlápnout, přezutí se do brodících bot, ochrana oblečení v nepromokavých vacích a podobně. Abychom zminimalizovali zmáčení hader při nechtěném pádu do řeky, vysvlekli jsme se, vzdor panující zimě, do trenýrek, mikiny a trička, což mimo jiné znamenalo fest prochladnout, jiná možnost ale nebyla. Luboš, když si sundával fusky, a kladl si je do báglu, nešťastně kníkl: „Snad jsem těmi ponožkami nezpůsobil v batohu evoluci." Ano, týden nošené, neprané fusky opravdu jevily známky toho, že v kontaktu s biologickým materiálem z nich vznikne nový život. Naštěstí se tak nestalo, brod jsme šťastně zvládli, na opačném břehu se osušili, oblekli, obuli, a šlápli do bot, přece jenom nás ještě nějaká ta štreka čekala. Já si samozřejmě musela život zkomplikovat, jak už to umím jen já, a při šplhání na břeh v brodících botech, podotýkám, že na SOUŠI, mi podjela noha, a já sebou flákla do bahna. Nestalo se nic horšího, než že jsem se zašpinila od hlavy až po patu.
Tou dobou jsme stále ještě měli možnost utábořit se poblíž řeky. Mapa totiž hovořila jasně, že zatímco tok bude pokračovat v původním směru, my se odkloníme v pravém úhlu doprava a vydáme se k horám, kde bychom měli po několika kilometrech narazit na přítok této řeky, u kterého jsme si odhlasovali spaní. Já ještě prosadila, že pokud by hladina toho toku byla hlubší, postavili bychom stan na našem břehu, a brodili bychom až zítra. Pro mě, která trpím chladovou vazoneurózou, a neumím si prokrvit periferii, je totiž velký rozdíl, zda si nohy zmrazím večer, kdy již pochodem nebudu mít možnost si je prohřát a zabezpečit otevření cév, nebo tak učiním ráno, a díky šlapání si obnovím průtok krve.

Jak vypadá totální zoufalství aneb jsme naprosto v prdeli

Z nížiny jsme začali stoupat do hor, a stezka nabírala výškové metry sice pomalu, zato ale vytrvale. Na kraj pomalu padal soumrak a mně se vůbec nechtělo se dál trmácet. Protože jsme se ale odpojili od zdroje vody, jelikož řeka pokračovala paralelním údolím, než jsme jsme se nyní pohybovali, nezbylo mi než zatnout zuby a vydržet to až k brodu. Každý krok bolel, protože se charakter cestičky změnil na kamenitý. Ruku v ruce s nastoupanými metry a nastávající tmou teplota prudce klesala dolů, rozhodla jsem se proto obléct do bundy, kdežto Luboš statečně setrvával v mikině a triku. Jemu více vyhovovalo šlapat oděn do dolního tepelného komfortu, mně zase do horního.
Když jsme dorazili na místo, kde by náš trail měl křižovat onu velkou řeku, u níž jsme si dle mapy naplánovali přespat, zažili jsme oba naprosté zklamání. Místo prudké řeky jsme zírali na vyschlé koryto plné šutrů. Já už poslední minuty tušila zradu, když jsem burácení toku neslyšela, takže jsem si šok z nenalezení zdroje vody odbyla o něco dříve než Luboš, oba nás to ale silně zasáhlo. Vnímali jsme totální zoufalství a fakt, že jsme naprosto v prdeli. Abychom se dostali k vodě, museli bychom sklesat zpět do údolí, což se s nadcházejícím večerem jevilo jako nereálné, přesto to byla jediná možnost. V termoskách nám štěrchal tak maximálně litr čaje, takže situace až tak kritická nebyla, ovšem bylo nutné nic nepodcenit. Já se pokusila navrhnout pokračovat v původně nabraném směru, tedy vystoupat až do hor, a tam najít dle mapy pramen, což Luboš zamítl. Bál se rizika, že nahoře v horách vodu nenalezneme, byť bychom ji v papírovém podkladě měli zakreslenou. Předešlu předem, že měl pravdu. Nezbylo mi tedy přijmout jeho rozhodnutí, které vypadalo náročné a deptající, ale jevilo se jako jediné správné. Sestoupit. Je nezbytné sejít až dolů do doliny k poslednímu bezpečně známému zdroji vody.

Voda = cenná komodita

To, co jsme stoupali asi půl dne, nás čekalo sklesat, musíme se dostat zpět do údolí, a to až k brodu, kde jsme byli před pár hodinami. Jenom tam se dá voda nabrat, přečkat noc, a pokračovat bude možné zase zítra. No a co, že ztratíme několik hodin a spoustu kilometrů, zbytečně našlapaných, nemluvě o výškových metrech? Takový je holt život. Přespat zde, s pouhým litrem čaje, a pak se vydat další den do terénu, kde není jasné, jak to s následující vodou vypadá, jsme vyhodnotili jako rizikové. Naprosto podružné bylo, že jsem už při příchodu sem měla krizi, a místo očekávaného relaxu na tábořišti mě čekala další dřina.
Mlčky, zabraní do svých myšlenek, jsme se pomalu vraceli. Asi po hodině jsme se ocitli u odbočky k chatě Eqalugaarniarfik, když mě náhle osvítil nápad. Tam, kde je chata, přece musí být nějaký pramen! Navrhla jsem tedy sejít ze stezky, a zkusit získat nějakou vodu u obydlí. Luboš nadšeně souhlasil, ani jemu se nechtělo sejít až kamsi hluboko do údolí. Přesvědčil mě, že ke srubu jdeme oba, protože já prosazovala návrh, že s našimi batohy počkám zde, na rozcestí, zatímco on by se ke srubu vydal obtěžkán lahvemi na vodu. V chatě, která naštěstí ležela pár set metrů daleko, jsme se ocitli kolem 19,30. Ještě chvíli, a budeme muset vytahovat čelovky.
Do srubu vešel pouze Luboš. Jednalo se o malou, stísněnou stavbu, dle okolí využívanou převážně lovci, kolem se válela spousta kostí, vyčiněných kůží a paroží, a půda byla nasáklá krví. Vevnitř Luboš nalezl čtyři Francouze, což byla i kapacita chaty. Probudil je a vysvětlil náš problém. Jedna dívčina radostně vyskočila, že nám pramen ukáže, nemáme podle ní šanci jej nalézt sami bez informací, letošní suché léto se bohužel projevilo i na stavu vodstva. Ke zdroji vody se prý musí pár set metrů a rozhodně není viditelný odsud, jeho poloha se musí dobře znát. Prostě informovanost o zdejších pramenech, říčkách a řekách je rozhodně cenná komodita. No a jak se o existenci vodního toku dozvědělo osazenstvo srubu? Jednoduše. Když tam dorazili, kdosi, kdo zrovna odcházel, jim to sdělil. Nebýt dotyčné osoby, nenalezli by to, a ocitli by se v podobné situaci, jako jsme nyní byli my, tedy noc na krku a v lahvi zbytek vody.

Zatím nejtěžší den, tedy nejtěžší večeře

Sympatická Francouzka s námi opravdu několik set metrů šla, dle jejích slov hlavně proto, že ona jako jediná z celé party spát nemohla, a nyní doufala, že se s námi unaví a snáze se jí pak povede zabrat. Když nám z jednoho travnatého plácku ukázala, že pramen najdeme tam kdesi pod námi, a ona že už se vrátí zpět a zkusí znovu usnout, zasekla jsem se, že já dolů rozhodně nejdu. Luboš trval na dojití až ke zdroji vody a přespání tam, kdežto já se mu celou silou své protivné osobnosti vzbouřila a vymrčela si zůstat zde, na pěkné travnaté plošině s nádherným výhledem. Kupodivu jsme se ani nepohádali, já totiž Lubošovi ani nedala možnost ke sporu. Prostě jsem práskla s batohem na zem, práskla jsem sebou na zem, a prohlásila, že já nepokračuji dál a spím zde, klidně pod širákem, a on ať si dělá, co chce. Uznejte, že neměl jinou možnost, než se mnou souhlasit. Shodil tedy svůj bágl taky, vyštrachal z něj naše nádoby na vodu, v rychlosti jsme oba dopili z termosky poslední zbytek čaje, a poté se vydal pro vodu.
Zatímco on poctivě šlapal pro pro nás potřebných deset litrů tekutiny, já se rozhodla nemarnit čas, a postavila jsem sama samotinká stan. Mimo jiné mně tahle činnost umožnila zbytečně nemrznout, protože pohybem jsem se trochu zahřála, jelikož jinak mi byla kosa jako prase, a ačkoliv jsem byla narvaná jako každý večer do péřovky, postávat tam jen tak se nedalo.
S přípravou večeře jsem ale musela počkat až na Luboše. Ptáte se proč? No z čeho bych ji asi tak uvařila? Jakmile asi po hodině dorazil, zrovna jsem s čelovkou, posezená na karimatce, dopisovala deník, a on nestačil se divit. Vztyčený příbytek ho příjemně překvapil, takovou iniciativu ode mě rozhodně nečekal.
Vak s vodou jsem mu prakticky vyrvala z rukou. Než stačil přikolíkovat stan, kteroužto činnost jsem nechala na něm, vařila se mi voda a zalévala jsem expediční stravu. Dnes, v náš zatím nejtěžší den, je potřeba sežrat co nejtěžší večeři. Luboš dostal pěkný macatý sáček se 175 gramy jídla, u mě to bylo „pouhých" 160 gramů, čímž jsme vyčerpali nejvíce vážící večeře.

Jak jsem šla spát v trekovém oblečení

Mimochodem, dnes, sedmý den treku, jsme vnímali, jak jsme batohy postupnou konzumací jídla odlehčovali, takže naše dnešní sebeobětování s nejtěžší večeří vůbec nebylo od věci.
Hotovi jsme byli v 22,45. Ne hotoví jako odrovnaní, zase až tak zlé to nebylo, ale hotoví jako připravení na spánek. Stan postaven a zakolíčkován, čajík na okamžité zavodnění i čtyři litry na ráno nalit v termoskách, deník dopsaný, zpráva rodině, že žijeme, odeslána, příděl ferneta spořádán, takže jsme se rozhodli jít na kutě. Jelikož regulérně mrzlo, nedalo se vše konat jinak než v péřovce. Když jsme se na etapy vyčurali a zalezli do stanu, ani jednomu z nás se nechtělo nějak více svlékat. Já teda našla morálku si ze sebe sundat péřovku, Luboš si ji ponechal, a tak jak šlapal, pouze pohory si shodil, zalezl do spacáku, a ani já se nepokusila odít se do pyžamka, protože by to znamenalo si zahřáté hadry svléct a na sebe nandat studené spací věci. Kdepak, žádné zbytečné mrhání s drahocenným teplem, po vzoru Luboše jsem si skopla z nohou boty, umístila je do předsíňky, péřovku strčila do nepromokavého obalu, sloužící mi jako polštářek, a mohlo se jít bucat.
Vedle mě mrvící se spacák dával tušit, že těleso v něm uložené nemá pohodu, po chvíli se vynořila hlava, bylo slyšet rozepnutí zipu, a poněkud přehřátý Luboš si sundával péřovou bundu. To mně bylo tak akorát, péřovka pod hlavou vytvořila vyměkčené podloží, kde spočívala moje kebule, a já pomalu upadala ne do bezvědomí, nýbrž do říše Morfeovy. Utahaná jsem byla jako kotě, v nohách jsme podle mapy a údajů z polohy satelitního komunikátoru, jak jsem posléze zjistila doma, měli 16 kilometrů. Na trase jsme se ale posunuli o pouhých kilometrů 12, ten rozdíl čtyř kilometrů byl dán stoupáním k vyschlé řece a následným opětovným klesáním do údolí.
Jen na okraj. Dnešní etapa byla o dvě hodiny delší, než dny předchozí. Zbytečnou zacházkou jsme tak se tak připravili o dvě hodiny, po které jsme mohli dávno spát.

Pokud nemáte dost mého grafomanství, nebo se chcete dozvědět, proč jsem cestopis nazvala „Grónsko - za Inuity, polárními psy a jedovatou kytkou", přikládám odkaz na celý cestopis http://modrysip.boszczyk.cz/2019_gronsko_cestopis.pdf

Odkaz na kompletní fotogalerii /372 fotek/ https://sileni-sobi.rajce.idnes.cz/Gronsko_-_Arctic_circle_trail/
Odkaz na výběr z fotek /50 kousků/ https://sileni-sobi.rajce.idnes.cz/Gronsko_-_Arctic_circle_trail_-_vyber_fotek/

Rady na cestu do Grónska, praktické informace o treku, zásobování jsou na mých stránkách https://sileni-sobi.estranky.cz/

Fotogalerie

17.06.2020 vložil/a: šíp
karma článku: 4.47
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Za ruskou a borůvkami – trek národním parkem Urho Kekkonen

Cestování
Národní park Urha Kekkonena /Národní park Urho Kekkonen/ Národní park Urha Kekkonena /finsky Urho Kekkosen kansallispuisto/ je chráněná…
11.06.2019
šíp
(5.31)

Kalottireitti – k nejvyšší hoře Finska Halti

Cestování
Nordkalottleden (švédsky; česky Cesta Severní Kalotou, švédsky Nordkalottleden, norsky: Nordkalottruta, finsky: Kalottireitti) je značená…
28.05.2018
šíp
(4.8)

Oravareitti - Veverčí stezka na kánoi - Finsko 2016

Cestování
Pro oživení poněkud pochmurné atmosféry způsobené cyklistickou mimosezónou si dovoluji uveřejnit ryze vodácký příspěvek. Předem se omlouvám…
13.02.2017
šíp
(4.81)
PR

I na kole musíte pořádně vidět

 (bbbcycling.com)
Jízda na kole a na silnicích zvlášť vyžaduje často rozhodování ve zlomku vteřiny. Abyste mohli taková rozhodnutí udělat správně a přesně v ten okamžik, kdy je potřeba, musíme mít co nejdokonalejší rozhled. Zároveň je ale třeba chránit si oči před prouděním vzduchu, slunečním zářením a hmyzem. Prostě potřebujete kvalitní cyklistické brýle.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

290 cyklistů (19 přihlášených)

Kolem Jihlavy od pramene k ústí

Na letošní rok jsem měla připravenu nejen trasu kolem řeky Jihlavy, ale i příjemnou společnost po cestě: Janu…
Aar | 30.07.2020

Dámská Mže 2020 „pokud se zadaří i stovka se podaří“16.7. – 19.7. 2020

Vloni se nám kolem Sázavy šlapalo velmi pěkně, a tak i na letošní tradiční Dámskou jsme měly připravenou řeku…
HMS | 22.07.2020

Grónsko – za Inuity, polárními psy a jedovatou kytkou

Arctic Circle Trail Trasa Arctic Circle Trail v Grónsku je považována za jeden z nejlepších výletů na dlouhou…
šíp | 17.06.2020