reklama

Polsko 2013 - 4. díl

Rozloučení s jezery
Rozloučení s jezery
Foto: Autor

12. den (63 km)

Budík marně zvonil v sedm hodin. Ze spacáků vylézáme až o půl osmé. V borovém lese je příjemný chládek. Snídáme, balíme - tentokrát i stan. Kemp opouštíme o půl desáté.
Silnice je tradičně plná aut, a tak se těšíme, až konečně odbočíme na vedlejší cestu do Rybiny. Bohužel marně. Evidentně nejsme jediní, kdo tuhle zkratku zná, takže jsme si moc nepomohli. Dál od pobřeží už to snad bude lepší. Nejdřív ale musíme překonat asi dva kilometry po hlavní. A ty stály za to. Kolona aut proti nám, kolona aut za zády. Řidiči jsou naštěstí slušní a ohleduplní, ale stejně se nám ulevilo, když jsme za dvěma zvedacími mosty odbočili na Świerznici. Provoz se uklidnil, kvalita cesty je proměnlivá. Krajina okolo je plochá, není se na co dívat. Těch pár vrbiček okolo kanálů, které občas míjíme, to rozhodně nevytrhne...
V Orłowě zastavujeme u prvního sklepa a dokupujeme pečivo, toaletní papír a jogurty ke svačině. Před polednem pokračujeme dál a rozpoutává se pravé cyklistické peklo. Vítr fičí přímo proti nám. Dávám sotva 15 km/h a jsem rád, že žiju. Občas se zbaběle schovávám „v háku" za Šárkou, ale ani to s bachratým vozíkem za zády moc nepomáhá.
V některých vsích nás příjemně překvapily nové cyklostezky. S radostí je využíváme, i když tu už žádný provoz není. Za Nowym Stawem jsem si nedal pozor na značení a zbytečně jsme si dobré dva až tři kilometry zajeli. To abychom toho protivětru neměli málo...
Ve dvě hodiny přijíždíme notně utahaní do Malborku. Zastavujeme hned u lávky přes říčku Nogat, abych mohl vyfotit hrad. Slunce bohužel právě není v ideální pozici, ale rodina tu se mnou kupodivu odmítá hodinu čekat, než se pohne jinam. Na druhém břehu se noříme do pouťového ruchu. Všude stánky s meči, luky a křižáckými plášti. Čekám, kdo se ozve jako první, že chce něco z toho koupit, a preventivně si připravuji vysvětlení, že křižácká zbroj se nám do vozíku nevejde. Dost mi tím pádem vyrazilo dech, když se jako první ozvala má žena a začala se dožadovat princeznovských šatů. Ty by se nám, pravda, do vozíku asi vešly... Nakonec jsem Šárku uplatil zmrzlinou. (Kterou jsme si samozřejmě dali všichni.)
Hrad Malbork je prý největší stavbou na světě postavenou z cihel. Působí opravdu impozantním dojmem. Obcházíme ho ze všech stran a nahlížíme do všech přístupných částí. Prohlídku zavrhujeme - ani jsme s ní vlastně nepočítali. Důvodem nejsou kola (ta by nám i s bagáží uschovali), ani poměrně vysoké vstupné, ale spíš fakt, že by trvala několik hodin. To bychom s kluky nezvládli.
Když jsme si prohlédli všechno, co šlo, přesouváme se do centra města. Na chvíli zastavujeme u vodotrysku, u kterého se cachtají místní děti, převlékáme naše kluky do plavek a vypouštíme je mezi tryskající šlahouny vody také. Já mezitím v infocentru zjišťuji, že ve Sztumu, kam chceme dnes dojet, není žádný kemp. Vypadá to, že budeme spát „nadivoko". Dává se s námi do řeči nějaký Polák (prý je také cyklista, zná Jeseníky a samozřejmě české pivo), se kterým nad mapou upřesňujeme trasu pro několik příštích dní. Mimo jiné se dozvídáme, že přívoz, kterým jsme se zítra chtěli přeplavit přes Wisłu, už nefunguje. Místo něj o deset kilometrů dál proti proudu postavili nedávno nový most, který na našich mapách pochopitelně není... To byla cenná informace. Ušetřil nám tím zbytečnou zajížďku.
Ve čtyři hodiny vytahujeme kluky z vodotrysku. Moc se jim nechce. Ostatně - je takové vedro, že kdyby nám to nebylo hloupé, vlezli bychom tam nejraději taky. Pak už tlačíme kola rušnou ulicí mezi rozpálenými domy ke správné výpadovce. Ta je zpočátku docela frekventovaná a taky rozkopaná. Ale zase jsme museli na dvou přejezdech v tetelícím se horkém vzduchu čekat, než projede vlak, takže kluci jsou spokojeni.
Po hlavní silnici pokračujeme zhruba šest kilometrů na odbočku do Dąbrówky Malborske. Řeku Nogat jsme nechali za sebou, takže krajina už dávno přestala být úplně plochá. Nespočet malých kopečků a hřbítků nám v tom vedru dává pěkně zabrat. Okolo cesty jsou k vidění jen dozrávající nebo sklizená pole.
V Dąbrówce zastavujeme u prvního sklepa. Klukům kupujeme džusíky v krabičce, nám dva radlery, které v nás okamžitě zasyčely. Uf, to je blaho. Ještě dokupujeme sladké pečivo, pytlík krówek, pivo na večer a také vodu. Naše PET lahve už jsou mírně řečeno poněkud opotřebované a je načase je vyměnit, než se v nich začnou množit nějaké breberky. A pak už nezbývá než opustit stín, ve kterém se schováváme, a pokračovat dál.
Po několika kilometrech přijíždíme do malé vesničky Koślinka. Je půl šesté. Hned na začátku vsi nás upoutalo fotbalové hřiště a dětské prolézačky. Opodál stojí dva přístřešky, odpadkový koš, ohniště. To by nemuselo být špatné tábořiště. Z vesnice sem vidět není, jen sto metrů odsud stojí malý obchůdek. Nedá mi to a jdu se pro jistotu zeptat. Sympatická paní mě vyslechne, a když ji ujistím, že zůstaneme jen přes jednu noc, nevidí v tom žádný problém. Tak to bychom měli. Můžeme zahájit tradiční večerní program: stan, vaření, uspávání... Vlastně ještě ne. Je zbytečně brzy.
Jdu se s kluky podívat k jezeru obklopenému poli, jestli by se tam nedalo vykoupat. Po nepříjemné cestě přes čerstvé strniště zjišťujeme, že nedalo. Břeh je zarostlý rákosím a jediný vstup do vody je ještě hodně daleko odsud. To bychom tam museli přejet na kolech, ale to už se nám nechce. Takže koupačka nebude. Začínám se těšit na křišťálově čistá jezera v kašubských lesích. Už abychom tam zase byli.
Sedíme se Šárkou nad mapou a snažíme se naplánovat trasu na příští dny. Jája s Kubou zatím naplno využívají houpačky a prolézačky, které mají jen sami pro sebe. Z jejich pohledu tohle tábořiště nemá chybu. To my už jednu objevili. Je tu jen jedno zanedbatelné křoví. Takže pokud budeme chtít v soukromí vykonat potřebu, čeká nás minimálně dvě stě metrů strništěm k nejbližšímu rákosí...
Před osmou hodinou stavíme stan a večeříme polévku. Slunce zapadlo a konečně se trochu ochladilo. V devět kluci usnuli a my si dopřáváme tradiční večerní posezení před stanem. V plecháčcích pomalu ubývá kafe, pak si dopřáváme ještě pivo. V okolí je klid, jen na vzdálenějších polích ještě řádí zemědělci. Snaží se toho co nejvíc sklidit, než padne tma. Na obloze pak řádí dva migy 29. Asi nacvičují vzdušný souboj. Nakonec také mizí někde za obzorem a jedinou podívanou v houstnoucím soumraku představuje blikající les „větrníků" v dálce za jezerem.
Podle zpráv z domova by zítra měl teploměr vyšplhat na dvacet sedm stupňů a pozítří ještě výš...

13. den (72 km)

Noc byla teplá a klidná. Vstáváme před sedmou. Balení nám dnes jde od ruky - kluci celou dobu řádí na prolézačkách a „nepomáhají" nám. Před devátou hodinou jsme připraveni vyrazit. Ještě v obchůdku dokupujeme čerstvý chléb, loučíme se s paní prodavačkou a hurá na cestu, než začne pořádné vedro.
Přes několik kopečků přijíždíme do Sztumu. Městečko nás ničím neupoutalo. Zdržujeme se jen na chvilku, abychom od nějakého pána na zahradě nabrali vodu a míříme západním směrem - do lesů k Wisłe. Provoz je slabý, jen nás občas překvapí kamion, který bychom na takovéhle silničce nečekali. Po dvou kilometrech je záhada vyřešena. Za městem stojí továrna, do které ty kamiony míří.
Cesta je rovná, jako když střelí. Totéž se bohužel nedá říct o asfaltu, který tvoří její povrch... Ale co, už jsme jeli po horším „tankodromu". Navíc na to, že se jedná o silnici 2. třídy, je už skutečně téměř bez provozu. S tím jsme tak trochu počítali. Vede totiž k tomu zrušenému přívozu, takže po ní málokdo má důvod jezdit.
Po desáté hodině přijíždíme do Białe Góry. Je to jen několik stavení na břehu Wisły. Zastavujeme na svačinku a taky kvůli focení. Z protisměru přijíždí mladý polský cykloturista. Dáváme se s ním do řeči. Cestuje natěžko z Lodže do Gdaňsku za kamarádem. Zajímá se o naši mapu a GPS. Když se ho ptám, podle čeho cestuje on, vyloví z brašny pomačkanou papírovou kouli, ze které začíná loupat jednotlivé listy. Chvilinku trvá, než pochopím, co to je. Ručně psaný itinerář! Rázem si se svou GPS připadám jako rozmazlený sváteční turista... Na druhou stranu - on moc bloudit nemůže. Jede celou dobu po proudu Wisły. Příjemně jsme si popovídali. Pak si podáme ruce, popřejeme: „Szeroke drogi!" a mizí za nejbližší zatáčkou. O dost později jsme si uvědomili, že vlastně ani nevíme, jak se jmenoval, o nějakém kontaktu nemluvě...
Ještě chvíli sledujeme jachty proplouvající zdymadlem, které spojuje řeku s nějakým kanálem, dopíjíme posledního radlera ze včerejška a před jedenáctou se stáčíme k jihu. Proti proudu. Cesta vede pod vysokou protipovodňovou hrází, takže řeku vůbec nevidíme. Upalujeme po úzké kvalitní asfaltce. Trochu nám připomíná naše loňské putování podél Odry. Obloha je potažená jemným oparem a fouká slabý protivítr. Ten ale nestačí zmenšit sílící parno. V poledne zastavujeme v Janowě na dětském hřišti u prolézaček. Nakupujeme a obědváme. Jogurt s čerstvým pečivem i další vychlazený radler přišel vhod.
Po dalších devíti kilometrech podél řeky přijíždíme do Korzeniewa a před námi se objevuje nový most. Je to opravdu monumentální dílo. Silnice po něm překonává nejen samotnou Wisłu, ale i oba široké břehy. Na ten budou povodně krátké. S moderní konstrukcí zvláštně kontrastuje jen rozpadající se stavení pod mostem. Podle informační cedule a plakátu zjišťujeme, že most oficiálně otevřeli teprve před několika dny. Tak ho tedy vyzkoušíme! Příjemně nás překvapil široký pruh pro chodce a cyklisty oddělený od silnice svodidly. To je luxus.
Za mostem pokračuje zbrusu nový přivaděč do kopečků nad řekou. My raději volíme souběžnou úzkou asfaltku, která nás rychle uzemňuje poměrně strmým stoupáním. To je v těchto končinách vždycky překvapení... Za vsí Rakowiec zvažujeme, co dál. Kilometrů máme najeto celkem dost, je vedro, ale jsou teprve dvě hodiny odpoledne. Shodujeme se, že zkusíme dojet k jezerům na západě. V mapě je u nich dokonce nakreslený stan. (Těšíme se na pohodové tábořiště na stinném břehu s malým kioskem... ovšem zbytečně, jak se ukázalo později.)
Cesta se kroutí mezi kopečky. Kousek nahoru, pak krátký sjezd a znovu nahoru... Je to sice silnice druhé třídy, ale provoz na ní je minimální. Před vsí Majewo přejíždíme trať, po které právě projíždí nákladní vlak tažený českou lokomotivou v barvách ČD Cargo. Při tom pohledu se mi poprvé trochu zastesklo po domově. Ale byl to jen mžik, který jsme navíc rychle zahnali dalším radlerem u blízkého krámku. Dokupujeme ještě tužkové baterie a pokračujeme dál. Vedro neustává a jízda už začíná být trochu monotonní.
Ve vesničce Mirotki doplňujeme u dobrých lidí vodu a pak už konečně odbočujeme do borového lesa. Opět se místy musíme prát s hlubokým pískem a vyhánět kluky z vozíku, aby se nám lépe tlačilo, ale aspoň se zase něco děje. Po několika kilometrech se před námi mezi borovicemi zaleskla vodní hladina - Jezioro Czarne. Spolu s ním se ale také objevuje rozlehlé stavení a nakrátko posečená loučka s altánkem. Že by to bylo to ubytování? Jdu se zeptat. Ve dveřích se objevuje mladý muž v zeleném oděvu - hajný. No bezva, nikoho lepšího jsem si pro dotaz na přespání nemohl přát. Ale už se nedá nic dělat.
Hajný mě s širokým úsměvem ujišťuje, že provozuje penzion, ale je momentálně obsazeno. (No sláva, do penzionu stejně nechceme, jedem někam do lesa.) Chci se loučit, ale hajný už mě nenechá ani promluvit. Se širokým úsměvem mluví a mluví, obdivuje kluky ve vozíku, ptá se, odkud jedeme a nakonec tasí telefon a někam volá. Snažíme se odjet, ale dost dobře to nejde. Sotva dokončil hovor, ujistil nás, že nějaké tábořiště je v sedm kilometrů vzdáleném Osieku, právě mu to někdo místní potvrdil. Děkujeme a snažíme se vyklidit bojiště. Ale zase marně. Má prý cestu někam do města, ukáže nám správnou cestu, abychom v lesích nebloudili. Jen si skočí pro klíčky od auta... Za pět minut už šlapeme za zadními světly jeho teréňáku. Na křižovatce lesních cest vyskočil, ukázal nám správnou cestu, potřásl všem rukou a s přáním šťastné cesty odfrčel.
Uuuf, to tedy byla smršť... Jako když spadnete do divoké řeky a jen čekáte, kde vás dravý proud vyhodí na břeh. Dohadujeme se, jestli to nebyl jen osobitý způsob, jak nás vyhnat ze svého polesí. Ale jestli ano, musíme uznat, že to provedl moc elegantně. Poslušně šlapeme pryč a ještě nás někde uvnitř hřeje pocit, že jsme se setkali s přátelským člověkem, který se nám ze všech sil snažil pomoci.
Ovšem až do Osieku šlapat nemíníme. Cestou mineme ještě jedno jezero, tam si něco najdeme... Jenže - zase vedle. Jezero tu sice je, ale podél břehu jsou v dvoumetrových rozestupech natlučené cedule s nápisem „Soukromý pozemek, zákaz vstupu". Tak s tímhle se v Polsku setkáváme poprvé. Poněkud nás to otrávilo. Znechuceně pokračujeme dál a najednou jsme v Osieku. Tak se to panu hajnému nakonec přece jen povedlo...
Míříme ulicí k jezeru a ejhle, na jednom z domků visí nenápadná cedulka s nápisem Camping. Že by to bylo ono? I kdyby ne, dál už nejedeme. Zmáčkl jsem zvonek a po chvilce se za brankou objevila sympatická paní. Když uviděla kluky ve vozíku, rozzářila se a vypískla něco, co znělo jako: „Jů, take fajne jezdidlo!" a už nám otevírá vrata. Vede nás za dům přes celou zahradu, kde je umístěno několik karavanů, které tu evidentně parkují celé léto (a některé možná i několik let) - zřejmě stálí hosté. Zastavujeme až na travnatém plácku mezi keři dvacet metrů od jezera. Bude to panstvu vyhovovat? No ještě aby ne!
Nejdřív ze všeho jsme se šli vykoupat. Pak jsme postavili stan, Šárka vaří a já jdu s kluky dokoupit Kubuše a pivo. Po večeři jsem si ještě rychle přepral ponožky a košili a zaháníme kluky do spacáků.
Navzdory únavě a komárům, kteří žerou jak vzteklí, ještě chvíli sedíme v trávě. Šárka vyřizuje pracovní telefony (to je mi romantika!) a já studuju mapu. Do Koronowa už nám zbývá jen osmdesát kilometrů, na které máme tři dny. Takže od zítřka najíždíme na rekreační režim... Vzhledem k tomu, že mají pokračovat vedra, nám to vůbec nevadí. Zvlášť pokud se nám podaří odpoledne zakempovat u jezera.

14. den (35 km)

První se vzbudil Jája asi ve čtvrt na osm. Pak my všichni ostatní, protože ve stanu začíná být pěkné vedro. Okolo osmé líně vylézáme a po snídani se jdeme nejdřív ze všeho vykoupat. Pak rychle zabalit a... zase vykoupat. Je vedro k nevydržení. Obloha je úplně čistá - jen potažená slabým oparem.
Jdu s kluky k domácím do obýváku zaplatit pobyt (19 zł). Paní nespěchá, zajímá se o naši cestu, chce si povídat. Kluci si se zájmem prohlíží asi metrový detailně zpracovaný model trojstěžníku a já trnu, kdy se jim ho podaří shodit ze skříňky a tím proměnit v model lodního vraku po setkání s tajfunem. To by domácí jistě ocenili... Zatím je však pobízejí, ať se jdou klidně podívat blíž, zatímco já je vybízím k pravému opaku.
Teprve o půl dvanácté konečně vyrážíme. Jen hned z počátku není moc jasné kudy. Obě mapy se opět ani v nejmenším nepodobají skutečnosti. Nakonec jsme to ale odhadli správně. Pot z nás jen leje - a to jsme ještě ani nešlápli do pedálů... Naštěstí brzy vjíždíme do nekonečných borových lesů. Silnička se romanticky vine prastarou alejí listnatých stromů. Jen kdyby cesta nebyla tak ukrutně rozbitá! Kličkujeme mezi krátery rychlostí sotva 12 km/h. Občasné pokusy silničářů vyspravit to nadělení emulzí a kamenivem jsou spíš úsměvné - rozhodně dávají slovnímu spojení „sisyfovská práce" zcela nový rozměr.
Po několika kilometrech odbočujeme na silničku s novým povrchem! Bohužel - je stejně hrbatý jako ten starý. Vyslovuji podezření, že tu jen nalili nový asfalt na staré díry, aniž by se obtěžovali s nějakým frézováním... O pět kilometrů dál míjíme pracující silničáře a zjišťuji, že jsem jejich technologický postup odhadl naprosto přesně...
Přijíždíme do vesničky Skorzenowo. Hned na začátku stojí obchůdek a budka s občerstvením. Bez váhání zastavujeme. Podle zdejšího teploměru je 31º Celsia ve stínu... Volba je tudíž jasná: nám vychlazeného radlera, klukům džus. A protože se začíná ozývat i hlad, objednáváme i hamburger, zapiekanku a klukům párky v rohlíku. Pozdě nám dochází, že jsme zapomněli upřesnit, že mají být s kečupem. A taky nebyly... Byly s majolkou! No, klukům to nevadí a my jen doufáme, že majolku skladovali v lednici (a ne na polici v té rozpálené boudě...). V opačném případě nás bude čekat odpoledne plné bouřlivých zážitků...
Ze stínu se nám vůbec nechce, ale je čas opět vyjet na rozpálený asfalt. Projíždíme mrňavou vesničkou Łuby romanticky rozloženou na louce uprostřed lesů. Vpravo mezi stromy občas zahlédneme hladinu říčky Wda, která tiše meandruje mělkým údolím.
O něco dál míjíme dopravní značku „nerovnosti na silnici v úseku 9 km". Než přijdeme na to, co by to v téhle divočině po předchozím tankodromu mělo znamenat, jsme v tom. Předválečná dlažba! A v katastrofálním stavu. A komu by se to snad nelíbilo, může jet po metr široké písčité krajnici, kde jde kolo do smyku, nebo nejede vůbec... Střídavě poskakujeme po kočičích hlavách, nebo tlačíme kola pískem a začínáme toho mít dost. Jednou jsem se dokonce skulil z kola přímo do příkopu, což kluci ocenili bouřlivým jásotem a marně se dožadovali reprízy.
Na chvíli zastavujeme na odpočívadle, které se náhle objevilo, a po dalších třech kilometrech konečně vjíždíme na asfalt. Současně bohužel opouštíme les, takže další cesta připomíná průjezd horkovzdušnou troubou. Naštěstí přijíždíme do Osie. Však už se několik kilometrů nemůžeme dočkat, až si tam dáme... ano, správně, vychlazeného radlera a zmrzlinu. Pak už na nic nečekáme a pokračujeme do cíle dnešní etapy, osady Tleń. Celých pět kilometrů po nové cyklostezce!
Bez většího zájmu míjíme ośródek wypoczynkowy, který je už od pohledu určen bohatší klientele, než jsme my, a po dalším kilometru na břehu jezera nacházíme tábořiště PTTK. Areál už viditelně něco pamatuje (zřejmě i lepší časy), ale jinak je celkem pěkný. Chvíli hledáme správcovou, pak platíme 30 zł a jdeme stavět stan. A pak hurá koupat. Počasí se za poslední hodinu sice trochu změnilo (je pod mrakem a zvedl se vítr) a i jezero začíná v těch vedrech trochu kvést, ale to nám vůbec nevadí. Koupel přišla vhod.
Povečeřeli jsme polévku a pak jsme se šli do kiosku dorazit šunkovou zapiekankou. U té nakonec nezůstalo a dali jsme si ještě vynikající pirohy s borůvkami. Mezitím vyřizujeme telefonní hovory domů a kluci si začali povídat s jednou ze servírek. Oni česky, ona polsky, ale evidentně si rozuměli bez problémů. Nakonec od ní oba dostali lízátko a loučili se jako staří známí.
Zbývá ještě kluky umýt a hajdy na kutě. Je nejvyšší čas, Kuba v poledne téměř nespal a je pěkně přetažený. Po deváté je konečně klid. Sedíme se Šárkou před stanem, pomalu upíjíme pivo a posloucháme, jak kolem pískají komáři. Sleduju, jak slabě žhne tabák v hlavičce dýmky, užívám si večerního chladu a slastného pocitu, že se nemusím ani pohnout...
Dnes mi to vůbec nejelo, buď to bylo tím horkem, nebo už začínám být unavený.

15. den (42 km)

V noci (někdy okolo třetí hodiny) krátce sprchlo. S prvními kapkami jsem ještě stihl vylézt a uklidit prádlo ze šňůry. Ráno se budíme v sedm hodin. Oproti včerejšku je chladněji a je to příjemné. V klidu balíme a vaříme. Když paní ze sousedství viděla, jak kluci pilně sbírají dřívka do vařiče, rozhodla se nám pomoci a přinesla dvě zhruba půlmetrová polena. Byla tak nadšená, že jsme se zmohli jen na úsměv a poděkování. Pak jsem polena nenápadně odložil pod keř...
Před půl jedenáctou opouštíme areál. U závory ještě prohodíme pár slov s polským cykloturistickým párem ze Szczecinku a jsme zase na cestě. A jede se mi o moc lépe než včera. Sláva. Po slušném asfaltu za chvíli přijíždíme do Zielonky. Zastavujeme u sklepa a pak na trávě u křižovatky svačíme radlera, jogurt a sladké housky. Za celou dobu kolem nás prošla jen jedna stařenka v šátku.
Další úsek by podle našich map měl být nezpevněný, ale Poláci tu nedávno stihli vybudovat perfektní asfaltku, po které to jede skoro samo. Užíváme si nekonečných borových lesů všude okolo a začíná nám být trochu smutno. Víme, že se s nimi už brzy rozloučíme.
Před Wierchucinem přejíždíme jednokolejnou trať. Je zabezpečena starými návěstidly, která u nás můžeme vidět snad už jen v muzeu. Pro kluky je to velká atrakce. Šipku k místní zajímavosti - kráteru po dopadu V2 - naopak míjíme bez valného zájmu. Nechce se nám šlapat tři kilometry tam a tři zpátky po lesní cestě kvůli díře v zemi.
Během další pauzy se Jája s Kubou opět pouští do stavby domečků pro skřítky a já makroobjektivem fotím v příkopu u cesty pro Šárku jakousi kytičku, která u nás není příliš k vidění. Jak se tak plazím po zemi, abych tu zelenou vzácnost udržel v hloubce ostrosti, projíždí okolo nějaký strýc na kole. Při pohledu na mě málem spadl. Zastavil na pár slov. Nemůže pochopit, co je na tom plevelu v příkopu tak zajímavého, že se tam válí Čech s fotoaparátem.
Stále po asfaltu (možná je to náplast za včerejší dlažbu) přejíždíme silnici druhé třídy do Tucholy, projíždíme Trutnowo a v Lubiewu znovu zastavujeme u sklepa. Musíme koupit proviant na večeři a taky nanuky, které mlsáme před nedalekou školou. Důkladně posilněni rychle přijíždíme do Klonowa a tady už to známe. Před čtrnácti dny jsme tudy projížděli opačným směrem. Připadá nám to už velice dávno.
Pro jistotu ještě jednou zastavujeme u sklepa a kupujeme dvě piva. (Co kdyby je večer na tábořišti neměli? Začínáme být pěkně zmlsaní, jen co je pravda.) Pak se musíme ještě zastavit za vsí, abychom se podívali na zrušenou trať, která pomalu zarůstá křovím a o kilometr dál mizí v lesích. Nespěcháme. Začíná se nás chytat nostalgická nálada z konce cesty a navíc víme, kde chceme dnes spát, a známe cestu.
Zaujala mě obloha. Nad oblaka, která na ní plují už od oběda se postupně nasunula další vrstva mraků. Slunce už za nimi zmizelo a v úplném bezvětří začíná být trochu dusno. Skoro to vypadá na příchod fronty. Ale ani to už nám moc nevadí. Těch zbývajících patnáct kilometrů zítra ujedeme klidně i v dešti...
Po cestě vedoucí středem jezírka míříme k jachtařskému tábořišti Sokole - Kużnica. První den jsme v něm jen nabírali vodu, dnes tam chceme strávit poslední noc. Zjišťuji, že jsme daleko víc otrlí. Úsek, který jsme před dvěma týdny kvůli kamení tlačili, dnes drncáme v sedlech. Nakonec ale přece jen musíme slézt, vyhnat kluky z vozíku a poslední kilometr jít po svých.
O půl páté jsme na tábořišti, platíme 32 zł a jdeme vybírat místo až na samý konec areálu, kde budeme sami. Z prvního místa se raději stěhujeme. Nějaký chlapík tvrdí, že se tam za deště žene voda, a vypadá to, že má pravdu. Stan nakonec stavíme o kus dál, kde máme i romantický výhled na jezero. A pro případ, že by snad opravdu pršelo (a to zřejmě bude), posíláme později kluky s lopatičkami vyhloubit stružky... A tak v sílícím dusnu stavím stan, Šárka vaří večeři, kluci staví železniční tratě na pláži a ani moc nemluvíme. Smutek z konce cesty se projevuje stále víc.
V šest se přesouváme na pískoviště. Ne že by snad nebylo dost písku všude kolem, ale u pískoviště je též kiosek, kde prodávají pivo... Zhruba po hodině jsme usoudili, že je čas zahnat Jáju s Kubou na kutě. Tohoto nelehkého úkolu se zkušeně ujímá Šárka, zatímco já dopisuji deník a sleduji, jak se nad temnými lesy začíná zvolna zvedat vítr. Okolo deváté hodiny je ve stanu klid a my spolu můžeme ještě jednou posedět před stanem a dívat se na černou skvrnu jezera pod námi.

16. den (22 km)

Během noci skutečně začalo pršet a celkem vydatně lije i ráno. Se vstáváním moc nespěcháme, ale nakonec se přece jen musíme vyvalit ze spacáků. Snídáme ve stanu a balíme, co se jen dá. Kuba neomylně vystihl tu nejlepší chvíli a hlásí, že musí dělat bobek. Šárka se s povzdechem obléká do ponča a pak spolu mizí v dešti směr záchody...
Všechno už je sbaleno a další vysedávání v prázdném stanu nemá smysl. Přesunujeme kluky pod pláštěnku do vozíku a v dešti nakládáme brašny na kola a balíme mokrý stan. Uschne až doma. Tlačíme kola zmoklým tábořištěm a není se ani s kým rozloučit - venku není živá duše.
Po známé cestě vyrážíme směrem k přívozu, ale nejsme příliš pozorní, takže jsme hned po kilometru špatně odbočili a musíme se zmoklým lesem protlouct zpět na správnou cestu. U přívozu konečně přestává pršet, i když těžké černé mraky se dál hrozivě otírají o vršky stromů. Na loď nemusíme čekat dlouho. Trochu nás znervózňuje, že široko daleko není žádné auto, které by chtělo s námi na protější břeh. Přece nebudou pálit naftu jen kvůli nám... Ale byly to zbytečné obavy. Přívoz bez problémů vyplouvá přes jezero jen s námi a našimi koly. Máme ho celý pro sebe.
Za jezerem už na nic nečekáme, měníme pláštěnky za větrovky a šlapeme bez zastávek zpět do Koronowa. Kde se vzalo, tu se vzalo, z mraků občas zase vykoukne sluníčko a začíná být teplo. Jája hlásí, že za chvíli budeme opět u zrušené trati a viaduktu. Nechápeme, jak to po čtrnácti dnech poznal.
Koronowem projíždíme naprosto hladce - už to tu známe - a za hodinu vjíždíme do ośródku wypoczynkoweho Julia. Naposled stisknout brzdové páky... a dva týdny cesty jsou minulostí...
Auto nacházíme v pořádku tam, kde jsme ho nechali. Je jen zasypané jehličím a pokapané pryskyřicí. Převlékáme se, cpeme věci do auta a naposled se ještě jdeme podívat k jezeru. Využíváme místního občerstvení a ládujeme se zapiekankou, kebabem a hranolky. Pak už jen zdravíme hlídače parkoviště a o půl páté vyrážíme k domovu.
Za zbytek zlotých ve městě Żnin děláme velký nákup a v Krotoszyně tankujeme plnou nádrž benzínu. Jinak zastavujeme jen proto, abychom se vystřídali za volantem, nebo si dali u pumpy presso. Za Wroclawí kluci usnuli a o půl jedné v noci jsme zase doma.
Cesta je definitivně za námi. Jen písek bude z tábornického vybavení vypadávat ještě několik týdnů a vzpomínky... ty nám asi vydrží o mnoho déle. A jsou tak krásné, že následující rok jsme se vydali do Polska znovu.

Fotogalerie

08.11.2015 vložil/a: Santi
karma článku: 4.53
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Dva dny za městem - Góry Bystrzyckie

Cestování
Postupně jsem se pro své krátkodobější cyklovýpravy vybavil beznosičovými bikepackingovými brašnami, které se mi pro podobné akce zdály…
28.01.2020
Santi
(5.03)

Dva dny za městem – Do Poličky na medovník

Cestování
Loňská dvoudenní cyklovýprava mě nadchla tak, že jsem byl rozhodnut si ji zopakovat i letos. I když to nebylo úplně jednoduché, nakonec se…
31.08.2019
Santi
(4.24)

Dva dny za městem

Cestování
Mám dva dny sám pro sebe. Vůbec neváhám, jak s nimi naložím. Je to jasné, pojedu na kole. A tentokrát úplně sám. Kam? Na tom vůbec nesejde…
19.03.2019
Santi
(7.1)
PR

Cyklistika s dětmi: Myslíte na všechno?

 ()
Vyrazit s dětmi na cyklistický výlet je snem mnoha rodičů. Důležité si je ale uvědomit, že dítě není dospělák a dlouhé vyjížďky pro něj budou náročné a nemusí ho bavit. Malé děti navíc potřebují speciální vybavení. Zamysleli jsme se nad tím, co všechno cestování na kole s dětmi obnáší.

Horské skládací elektrokolo Montague Paratrooper – Pendix 300

Skládací elektrokolo Montague Paratrooper – Pendix 300 (Citybikes)
Již nějakou dobu vytvážíme v naší dílně zajímavé elektrokolo, které má řadu specifických vlastností, které jsou na našem trhu velmi neobvyklé. Jde o spojení skládacích horských kol Montague a elektrických pohonů Pendix.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

273 cyklistů (26 přihlášených)

Belánské Tatry a okolí – srpen 2021

Už jsem skoro zapomněla balit na dovolenou a psát blog se mi vlastně ani nechtělo, ale pak jsem si uvědomila,…
HMS | 10.09.2021

O kouzelné holčičce

Vyrazili jsme k moři, v autě celou cestu překáželo moje kolo. Manželka ho považuje za zbytečnou komplikaci.…
šíravník | 09.09.2021

Vez mě dál, Esko má 02 – Kanál, jezy a potrubí

Technické památky u Mělníka. 29. 8. 2021 Poslední prázdninovou neděli chci strávit na kole. Počasí je však…
Favorit1970 | 30.08.2021